KSHK 17 CO 16/2022-199

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Lanžhotského, Ph.D., a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul příjmení příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o nahrazení souhlasu s vydáním věci ze soudní úschovy ⟪LB:lb_006⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. října 2021 č. j. 12 C 43/2019-167

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná je povinna souhlasit s vydáním motorového vozidla značka automobilu anonymizováno, registrační značka, VIN kód ze soudní úschovy sp. zn. 0 Sd 29/2019 Okresního soudu v Hradci Králové (výrok I), a zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala uložení povinnosti žalobci souhlasit s vydáním motorového vozidla značka automobilu anonymizováno, registrační značka, VIN kód ze soudní úschovy sp. zn. 0 Sd 29/2019 Okresního soudu v Hradci Králové žalované (výrok II). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok III). Žalované dále uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové soudní poplatek 2 000 Kč (výrok IV).

2. Soud prvního stupně rozhodoval v řízení o žalobě žalobce a vzájemné žalobě žalované o nahrazení souhlasu s vydáním předmětného vozidla ze soudní úschovy, do níž bylo uloženo usnesením Policie ČR z 13. 2. 2018 č. j. KRPH-25840-55/TČ-2017-050211. Oba účastníci jsou přesvědčeni, že jsou vlastníky vozidla. Žalobce tvrdil, že vozidlo koupil od příjmení jméno jméno kupní smlouvou a nestihl podat žádost o zápis změny vlastníka v registru. jméno příjmení mu vozidlo odcizil a prodal žalovanému. Žalovaná uváděla, že vozidlo koupila v dobré víře a je zapsána jako jeho vlastník v technickém průkazu vozidla. Vozidlo nabyla do svého vlastnictví na základě ústně sjednané kupní smlouvy uzavřené s předchozím vlastníkem příjmení jméno jméno, za něhož na základě písemné plné moci s úředně ověřeným podpisem zmocnitele při uzavření kupní smlouvy jednal jméno příjmení. Vlastnické právo příjmení jméno jméno k vozidlu vyplývalo ze zápisu v technickém průkazu. jméno příjmení předal žalované vozidlo, klíče od vozidla a technický průkaz k vozidlu. Žalovaná byla přesvědčena, že vozidlo kupuje řádně od předchozího vlastníka. O existenci jméno příjmení se dověděla až v rámci následného trestního řízení. Tato tvrzení žalovaná později upravila tak, že jméno příjmení jednal při prodeji vozidla jako zmocněnec příjmení jméno jméno na základě plné moci udělené příjmení jméno jméno žalobci a na základě plné moci udělené žalobcem jméno příjmení. Na obou plných mocích byly podpisy úředně ověřeny. Vysvětlovala, že původně vnímala obě plné moci ve svém souhrnu jako jedno zmocnění.

3. Okresní soud na základě provedeného dokazování zjistil, že vlastníkem vozidla byl příjmení jméno jméno, který byl také zapsán v technickém průkazu. příjmení jméno jméno prodal vozidlo dne 26. 2. 2015 žalobci, což dokládá písemná kupní smlouva, kterou žalovaná nezpochybňovala a na jejímž základě se žalobce stal vlastníkem vozidla. Žalobce a jméno příjmení se vzájemně znali, žalobce jméno příjmení předal klíče od vozidla, což dokládají jejich výpovědi v trestním spisu. jméno příjmení vozidlo předal žalované, která mu zaplatila 150 000 Kč oproti vydání dokladů a klíčů od vozidla. jméno příjmení následně vozidlo dopravil do servisu v obec, žalobce zde vozidlo vyzvedl a Policie ČR je v jeho bydlišti zajistila. Ze spisu stát. instituce je zřejmé, že právnická osoba podala 10. 11. 2016 žádost o zápis změny vlastníka vozidla příjmení jméno jméno na žalovaného. K žádosti přiložila plnou moc z 15. 6. 2016, kterou jí k přepisu měl zmocnit příjmení jméno jméno a plnou moc ze 7. 11. 2016, kterou jí k tomu zmocnila žalovaná. Žalované se však v řízení nepodařilo prokázat, že jméno příjmení byl oprávněn jednat za žalobce jako vlastníka ve věci prodeje vozidla žalované. Žalovaná původně tvrdila, že jméno příjmení jí předkládal plnou moc, kterou mu k převodu udělil příjmení jméno jméno, a následně, že takovou plnou mocí jméno příjmení vybavil žalobce. Žádná z těchto plných mocí v tomto řízení předložena nebyla. Samotné tvrzení jméno příjmení a jednatele žalované, že takovou plnou moc příjmení jméno jméno nebo žalobce vystavil, k prokázání nestačí. příjmení jméno příjmení a jednatelem žalované panuje přátelský vztah a svědectví jméno příjmení dokládá snahu žalovanému v řízení pomoci. U prvního svého výslechu svědek uvedl, že si na prodej hůře pamatuje a odkázal na obsah své výpovědi v trestním spisu. Podle trestního spisu při prodeji vozidla žalované jednal na základě plné moci, kterou udělil příjmení jméno jméno a o žádné další písemné plné moci udělené mu žalobcem k prodeji vozidla žalované se nezmiňoval. Svoji výpověď později změnil a překvapivě si vzpomněl na písemnou plnou moc, kterou ho měl k prodeji zmocnit žalobce. Zásadním důkazem o tom, že žádná taková plná moc ve skutečnosti neexistovala, je obsah spisu stát. instituce, podle kterého úřad vyhověl žádosti o přepis vozidla pouze na základě plné moci udělené příjmení jméno jméno společnosti právnická osoba a na základě plné moci žalované pro tuto společnost. V případě, že by jméno příjmení tvrzenou plnou mocí disponoval, nepochybně by ji žalované pro potřebu přepisu předal. Okresní soud vyložil, proč neprovedl opakovaný výslech svědků jméno příjmení, jednatele společnosti právnická osoba, a jméno příjmení, který za tuto společnost zajišťoval přepis vozidla na žalovanou, kteří si při výsleších před soudem na tuto věc nepamatovali. Rovněž vysvětlil, proč nepovažoval za potřebný výslech příjmení jméno jméno. Žalovaná totiž tvrdila, že žalobce jako vlastníka vozidla při prodeji zastupoval jméno příjmení na základě písemné plné moci, kterou mu žalobce vystavil. Žádný z účastníků netvrdil a v řízení nevyšlo najevo, že by sepisu plné moci či prodeji žalované byl přítomen příjmení jméno jméno, a proto jeho svědectví toto tvrzení prokázat nemohlo. Plná moc udělená příjmení jméno jméno společnosti právnická osoba obsahuje údaj o ověření pravosti podpisu příjmení jméno jméno město. Podle zprávy tohoto„ ověřovatele“, kterou vyžádala Policie ČR, však k ověření nedošlo. Okresní soud proto tuto plnou moc považoval za nepodepsanou příjmení jméno jméno, protože v případě, že by ji příjmení jméno jméno podepsal, nebylo by zapotřebí falšovat ověření podpisu. Plná moc byla vytvořena pro potřebu převodu vozidla. stát. instituce na základě ní a na základě plné moci žalovaného udělené právnická osoba přepis nesprávně provedl.

4. Soud prvního stupně v rámci právního posouzení věci připomněl, že žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy dle ustanovení § 299 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.) vyžaduje posouzení otázky, komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy. Vlastnické právo k předmětu úschovy se však v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a projeví se ve výroku rozsudku v podobě„ nahrazení projevu vůle“. Zkoumal proto, komu z účastníků svědčí vlastnické právo k předmětu úschovy. Připomněl, že titulem pro nabytí vlastnického práva je smlouva a nikoli zápis v evidenci vozidel. Poukázal na ustanovení § 984 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jehož užití se dovolávala žalovaná, nicméně vyložil, že v dané věci použitelné není, protože registr silničních vozidel není veřejným seznamem. Otázku, zda žalovaná v důsledku jednání jméno příjmení nabyla vlastnické právo k vozidlu, okresní soud posuzoval dle ustanovení § 1109 a násl. o. z., zejména dle § 1109 písm. c) o. z. Toto ustanovení však vyžaduje, aby nabyvatel byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu. Okresní soud v této souvislosti připomněl, že míra dobré víry potřebné pro nabytí od neoprávněného musí vycházet z okolností, které svědčí pro to, že převodce je oprávněným k převodu. Pro usuzování na nedostatek dobré víry na straně nabyvatele postačí i jeho lehká nedbalost. Je obecně známou skutečností, že prodej vozidel je z důvodu vyššího výskytu krádeží rizikové. Při zkoumání dobré víry je proto na každém kupujícím nutno vyžadovat větší míru opatrnosti, tedy aktivní činnost směřující k vyvrácení jakéhokoliv podezření. V daném případě jméno příjmení ujišťoval žalovanou, že je k prodeji vozidla pověřen žalobcem. jméno příjmení spolu s vozidlem předal žalované technický průkaz, osvědčení o registraci, klíče k vozidlu a plnou moc vystavenou příjmení jméno jméno, která zmocňovala společnost právnická osoba k provedení změny majitele vozidla v evidenci vozidel. Žalovaná však věděla, že v registru vozidel je jako vlastník zapsán příjmení jméno jméno. Byl-li žalovaný vskutku ujištěn, že jméno příjmení je k prodeji pověřen žalobcem, pak za absence jakéhokoliv listinného oprávnění jméno příjmení jednat za žalobce nebo příjmení jméno jméno nemohl být v dobré víře, že nabývá vozidlo od vlastníka. Zákonné podmínky pro nabytí vlastnického práva dle ustanovení § 1109 o. z. proto žalovaná nenaplnila. Okresní soud neshledal ani zákonné podmínky pro nabytí vlastnického práva žalovanou na základě ustanovení § 1111 o. z. V tomto případě by stačila prostá dobrá víra žalované v oprávnění jméno příjmení vozidlo převést, přičemž žalobce by mohl odvrátit nabytí vlastnictví tím, že by prokázal, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu. Okresní soud však dovodil, že nedostatek jakéhokoliv listinného oprávnění jméno příjmení jednat za příjmení jméno jméno či za žalobce nedovolují přijmout závěr ani o prosté dobré víře žalované v oprávnění jméno příjmení převést vlastnické právo k vozidlu. Žalobce tedy v důsledku jednání jméno příjmení vlastnické právo k vozidlu nepozbyl. Okresní soud proto vyhověl žalobcově žalobě a nahradil souhlas žalované s vydáním předmětu soudní úschovy žalobci a současně zamítl vzájemnou žalobu žalované. Výrok o nákladech řízení odůvodnil okresní soud ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o s. ř.“) a tím, že úspěšný žalobce v řízení žádné náklady nevynaložil. Zaplacení soudního poplatku uložil okresní soud žalované v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobce byl od placení soudních poplatků osvobozen a v řízení uspěl. Proto poplatková povinnost přešla na žalovanou.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Zdůraznila, že je jako vlastník vozidla zapsána v technickém průkazu, který je veřejnou listinou. Správnost jeho obsahu se tedy presumuje. Unesla proto v řízení své důkazní břemeno a předložením technického průkazu prokázala své vlastnické právo. Žalobce naproti tomu předložil kupní smlouvu z 26. 2. 2015, na které se nenachází ověřený podpis příjmení jméno jméno. Žalovaná proto tuto kupní smlouvu zpochybňuje co do pravosti i obsahové správnosti. příjmení jméno jméno zmocnil společnost právnická osoba k přepisu vozidla. Tato společnost v evidenci vozidlo přepsala na žalovanou. Logicky tak mohl učinit jen na základě pokynu příjmení jméno jméno. Jiné vysvětlení pro chování této společnosti není. Závěr okresního soudu, že na plné moci ze dne 15. 6. 2016 se nenachází podpis příjmení jméno jméno, protože ověřovací doložka je falešná, je excesivní a postrádá důkazní podklad. Nepravost ověřovací doložky v žádném případě neznamená, že podpis příjmení jméno jméno není podpisem pravým. Žalovaná je proto přesvědčena, že je nutno provést výslech příjmení jméno jméno, který je v dané věci stěžejním důkazem. Tento výslech by měl objasnit, zda uvedený svědek udělil plnou moc k přepisu vozidla na žalovanou a zda věděl, že jméno příjmení jeho jménem vozidlo žalované prodal. Měl by také odpovědět, zda uzavřel dne 26. 2. 2015 kupní smlouvu s žalobcem a proč nedošlo k přepisu vozidla na žalobce. Zamítnutí návrhu na výslech příjmení jméno jméno představuje neúplné dokazování. Žalovaná je přesvědčena, že se jméno příjmení při prodeji vozidla prokázal plnou mocí s úředně ověřeným podpisem zmocnitele. Měla za to, že šlo o plnou moc udělenou příjmení jméno jméno. jméno příjmení však při svém druhém výslechu dne 1. 2. 2021 uvedl, že se prokazoval plnou mocí udělenou příjmení jméno jméno žalobci a smlouvou nebo plnou mocí udělenou žalobcem právě jemu. Proto žalovaná upravila svá tvrzení. Pro odstup času si již totiž nebyla jista ohledně obsahu předkládaných listin. Žalovaná však vzhledem k dalším okolnostem, kdy ji jméno příjmení předal vozidlo s klíči a technickým průkazem a prokazoval se plnou mocí od příjmení jméno jméno, který byl jako vlastník zapsán v technickém průkazu, byla v dobré víře, že vlastnické právo nabývá řádně, a proto jméno příjmení předala kupní cenu. Okresní soud měl tedy správně uzavřít, že žalovaná své vlastnické právo prokázala zápisem v technickém průkazu. Vlastnické právo nabyla na základě ústní kupní smlouvy od příjmení jméno jméno, za něhož jednal jméno příjmení, ať již k tomu byl zmocněn přímo příjmení jméno jméno, nebo žalobcem, kterého k tomu předtím zmocnil příjmení jméno jméno. Žalobce oproti tomu předložil jen písemnou kupní smlouvu, jejíž pravost i správnost je pochybná. Žalovaná navrhla změnu rozsudku okresního soudu tak, že jejímu návrhu na nahrazení souhlasu žalobce s vydáním předmětu úschovy bude vyhověno, případně zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že si je jist, že je vlastníkem předmětného vozidla. Nesouhlasil s názorem žalované, že předložením technického průkazu, v němž je zapsána jako vlastnice vozidla, unesla důkazní břemeno. K nabytí motorového vozidla dochází totiž uzavřením kupní smlouvy. Bylo věcí soudu, aby přezkoumal, zda zápis vlastníka v technickém průkazu odpovídá skutečnosti.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) rozsudek okresního soudu i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se odvolatelka domáhala jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), aniž byl vázán důvody, které byly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání důvodným neshledal.

8. Odvolací soud předně shledal, že řízení před okresním soudem nebylo postiženo žádnou zmatečnostní ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Okresní soud provedl v potřebném rozsahu dokazování a na jeho základě učinil správná skutková zjištění. Rovněž proti právnímu posouzení věci okresním soudem nemá krajský soud žádných podstatných námitek a pokládá je za správné. Okresní soud své skutkové i právní závěry v napadeném rozsudku náležitě vyložil, jeho odůvodnění je vyčerpávající a přesvědčivé a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje.

9. K odvolacím námitkám žalované považuje krajský soud za nutné uvést následující. Okresní soud logicky vysvětlil, proč nepokládal výslech navrženého svědka příjmení jméno jméno za potřebný. Nicméně s odvolatelkou lze souhlasit v tom, že právě výslech tohoto svědka, jakožto posledního nesporného vlastníka předmětného vozidla, by mohl některé sporné skutečnosti osvětlit. Krajský soud ovšem po provedeném šetření dospěl k závěru, že provedení tohoto výslechu nyní možné není. Je třeba předně zmínit, že uvedeného svědka nevyslechla ani Policie ČR v předcházejícím trestním řízení, které vyústilo v úschovu předmětného vozidla. Žalobce i svědek příjmení v trestním řízení uváděli, že příjmení jméno jméno již z České republiky odcestoval. Uvedená osoba nebyla ztotožněna ani lustracemi v evidencích, které má krajský soud k dispozici. Ze zprávy název anonymizována dvě slova policie, kterou krajský soud vyžádal, vyplývá, že příjmení jméno jméno, jenž je vietnamským státním příslušníkem, nemá na území České republiky v současné době povolen žádný druh pobytu, jeho dlouhodobý přechodný pobyt za účelem podnikání skončil 17. 4. 2013, dne 25. 6. 2013 byl z území České republiky fyzicky vyhoštěn a do 11. 7. 2014 byl veden v evidenci nežádoucích osob. Současné místo jeho pobytu není známé.

10. V obecné rovině lze žalované přisvědčit i v tom, že k prokázání vlastnického práva k silničnímu vozidlu zpravidla postačí zápis osoby jako vlastníka v registru silničních vozidel a na to navazující údaj v technickém průkazu silničního vozidla. Technický průkaz silničního vozidla je veřejnou listinou. Judikatura soudů již dovodila, že otázku vlastnických práv k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví k vozidlu podléhá registraci příslušnými orgány státu a je prokazováno veřejnou listinou (technickým průkazem, osvědčením o registraci vozidla); pokud nejsou žádné konkrétní okolnosti zpochybňující pravdivost údaje o vlastnictví uvedeného na veřejné listině, mají být tyto údaje považovány za pravdivé (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1330/2020, navazující na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 812/06, II. ÚS 1463/11 či II. ÚS 561/12). V projednávané věci však existují závažné pochybnosti o pravdivosti údaje o vlastnictví předmětného silničního vozidla zapsaného v registru vozidel a v technickém průkazu. Již Policie ČR v rámci šetření v trestním řízení zjistila, že plná moc podepsaná příjmení jméno jméno a předložená jako doklad k zápisu žalované do registru neobsahuje řádnou ověřovací doložku, kterou zákon přímo vyžaduje v ustanovení § 8 odst. 6 zákona č. 56/2001 Sb. Toto zákonné ustanovení žádá, aby plná moc byla opatřena úředně ověřeným podpisem, prokazuje-li se zmocnění k zastoupení při podání žádosti o zápis změny vlastníka silničního vozidla písemnou plnou mocí. V daném případě tedy platí, že zápis žalované jako vlastnice v registru silničních vozidel byl učiněn na základě nevyhovujících podkladů. Pokud by okolnost o nedostatečném ověření podpisu na plné moci byla známa již v řízení před příslušným správním orgánem, vlastnictví žalované by v registru nepochybně zapsáno nebylo. Žalovaná tedy nemohla být v tomto soudním řízení úspěšná toliko na základě skutečnosti, že je jako vlastnice zapsána v registru vozidel a v technickém průkazu.

11. Krajský soud se ztotožňuje se závěry okresního soudu při hodnocení otázek souvisejících s dobrou vírou žalované při nabývání předmětného vozidla. Byť žalovaná správně poukazuje na to, že nedostatek ověření pravosti podpisu ještě nutně neznamená, že samotný podpis není pravý, v daném případě okresní soud výstižně poukázal na to, že právě falšování ověřovací doložky zakládá důvodnou pochybnost o pravosti samotného podpisu, k němuž se taková doložka vztahovala. Správně si totiž okresní soud položil otázku o smyslu takového falšování v situaci, kdy by se jednalo o podpis pravý. Odhlédneme-li od samotného zápisu v registru vozidel a v technickém průkazu, pak žalovaná své vlastnické právo opírá o výpověď svědka jméno příjmení, o němž okresní soud správně zjistil, že je přítelem společníka a jednatele žalované jméno příjmení. Tento svědek však o převodu vozidla na žalovanou uváděl v průběhu trestního řízení i v průběhu tohoto občanského soudního řízení v podstatných bodech odlišné údaje a jeho výpovědi nebyly konzistentní. Žalovaná těmto výpovědím přizpůsobovala svá tvrzení a v odvolání to vysvětlila konstatováním, že si sama vlastně není jistá, na základě jakých konkrétních skutkových okolností sporné vozidlo nabyla. To však nesvědčí o její dobré víře a nemůže to ani spolehlivě prokázat její vlastnické právo žalované ke spornému vozidlu.

12. Žalobce své vlastnické právo k vozidlu opírá o písemnou kupní smlouvu z 26. 2. 2015. Její pravost a správnost zpochybnila žalovaná teprve v odvolacím řízení. Okresní soud proto správně uzavřel, že žalobce se vlastníkem vozidla stal. Odvolací soud pokládá tuto novou obranu žalované za ryze účelovou, kdy žalovaná tímto způsobem zdůrazňuje soukromý charakter kupní smlouvy v kontrastu s veřejnou povahou technického průkazu. Neuvádí ovšem žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která pravost podpisu příjmení jméno jméno zpochybňuje. Za podstatné ovšem odvolací soud pokládá to, že svědek jméno příjmení vždy vypovídal tak, že o převodu vozu na žalovanou nikdy nejednal přímo s příjmení jméno jméno. Jednání probíhalo vždy s žalobcem. Žalovaná tedy ve skutečnosti vychází z toho, že žalobce byl oprávněn s vozidlem nakládat. Z toho lze dovodit, že v kontextu projednávané věci má žalobce silnější právo k předmětu sporu. V daném řízení jde o to, komu bude sporné vozidlo vydáno ze soudní úschovy. Pokud by soud dovodil, že ani žalobce v důsledku onoho zpochybnění kupní smlouvy ze strany žalované své vlastnické právo neprokázal, pak by sporné vozidlo nakonec z úschovy vydáno nebylo a připadlo by státu (§ 301 z. ř. s.), který však k vozidlu žádné právo nemá. V situaci, kdy si žádná jiná osoba s výjimkou účastníků tohoto řízení na předmětné vozidlo právo nečiní, by ovšem takový výsledek spravedlivému uspořádání právních vztahů neodpovídal. Krajský soud proto pokládá za správné, aby vozidlo bylo po nahrazení souhlasu žalované vydáno žalobci, jehož právo se v kontextu projednávaného případu jeví jako silnější.

13. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek okresního soudu je ve výrocích ve věci samé věcně správný. Jelikož nebylo shledáno žádné pochybení okresního soudu ani v rozhodnutích o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti, byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen.

14. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný, a proto by mu měla žalovaná nahradit účelně vynaložené náklady. Podle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové.