KSHK 26 CO 234/2022-164

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Magdaleny Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ b) jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_005⟫ c) jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_006⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_007⟫ d) jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_008⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_009⟫ všichni zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_010⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_011⟫ e) Ing. jméno příjmení, datum narození ⟪LB:lb_012⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_013⟫ proti ⟪LB:lb_014⟫ žalovaným: 1. země – anonymizována dvě slova úřad, IČO ⟪LB:lb_015⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_016⟫ jednající prostřednictvím anonymizována dvě slova anonymizována dvě slova anonymizována dvě slova anonymizováno, IČO ⟪LB:lb_017⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_018⟫ 2. anonymizováno 5 slov, IČO ⟪LB:lb_019⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_020⟫ o určení dědictví žalobců ⟪LB:lb_021⟫ k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 5 2022 č. j. 3 C 216/2020-132 ve znění opravného usnesení ze dne 16. 6. 2022 č. j. 3 C 216/2020-139

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobci a žalovaný 2 nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované 1 náklady odvolacího řízení 600 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že„ dědictví žalobců po jméno příjmení, zemřelému datum“, tvoří ideální polovina pozemků, které ve vztahu k žalované 1) a žalovanému 2) ve výroku rozhodnutí konkretizoval (výrok I). Žalobcům uložil nahradit žalované 1) náklady řízení 1.500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaného 2) nepřiznal žádnému z účastníků (výrok II).

2. Žalobci se domáhali určení, že jejich dědictví po jméno příjmení, zemřelém datum, tvoří ideální polovina ve výroku uvedených pozemků s tvrzením, že jsou dědici po jméno příjmení, zemřelé datum, jež byla jedinou závětní dědičkou jméno příjmení, jenž zemřel svobodný a bezdětný. Závěť jméno příjmení byla v minulosti prohlášena neplatnou, v důsledku čehož jméno příjmení nedědila a dědictví připadlo státu. Žalobci spatřovali naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že na základě rozsudku může dojít k projednání dědictví se žalobci a vydání dědictví žalobcům.

3. Žalovaní s žalobou nesouhlasili a navrhli její zamítnutí. Žalovaná 1) zdůraznila, že o dědickém právu po zůstaviteli jméno příjmení bylo rozhodnuto již v minulosti a bylo pravomocně potvrzeno, že veškerý majetek tvořící dědictví připadá státu. V roce 2020 sice došlo k dodatečnému projednání dědictví, neboť v souvislosti se zahájením pozemkových úprav v katastrální uzemí vyšel najevo další majetek zůstavitele, ale to nic nemění na shora uvedeném závěru. Žalovaný 2) se bránil tak, že odkoupil ideální polovinu pozemku od žalované 1) v dobré víře.

4. Okresní soud se nejprve zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na žádaném určení. Uvedl, že určovací žaloba má preventivní charakter a má místo tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále v těch případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou budoucích sporů účastníků. Poté okresní soud dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobců na žádaném určení není dán, neboť o dědici a dědictví po zůstaviteli jméno příjmení bylo již pravomocně rozhodnuto a tímto pravomocným rozhodnutím je soud vázán (§ 159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř.). Není tedy myslitelné, že by požadované určení mohlo vést k tomu, že by proběhlo dědické řízení ohledně majetku, o němž bylo již v dědickém řízení rozhodnuto. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že o tom, kdo je zůstavitelovým dědicem, bylo rozhodnuto před listopadem 1989. Dále okresní soud uvedl, že žádného z žalobců nelze za dědice jméno příjmení pokládat, neboť pro tento závěr chybí dědický titul. Jako dědička jmenovaného by připadala v úvahu pouze jméno příjmení, v jejíž prospěch byla sepsána závěť jméno příjmení a i kdyby bylo možno naléhavý právní zájem seznat, je třeba dospět k závěru, že žalobci postrádají věcnou legitimaci k podání žaloby.

5. K další námitce žalobců, že rozsudek sp. zn. číslo jednací obsahuje chybu v datu závěti a je proto nevykonatelný, okresní soud uvedl, že jde o písařské pochybení, které lze odstranit postupem dle § 164 o. s. ř. a tato vada nezpůsobuje formální ani materiální nevykonatelnost titulu.

6. Za důvodný neshledal okresní soud ani odkaz žalobců na nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09, dle něhož je nepřípustné, aby vlastnické právo osob konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát a legitimně se domnívají, že jsou vlastníky předmětných pozemků, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno soudy odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce, když uzavřel, že tento nález vzhledem k odlišnému řešení problematiky nelze ve věci aplikovat. Rovněž tak nepřijal poukazy žalobců na jiné nálezy Ústavního soudu s tím, že se zabývají ochranou majetku obce, otázkami držby a vydržení pozemků, jež stát převzal bez právního důvodu, když v souzené věci o podobný případ nejde.

7. Proti rozsudku podali včas žalobci odvolání. Namítli, že okresní soud nesprávně nepřihlédl k individuálním okolnostem projednávané věci, k hodnotové diskontinuitě dnešního právního řádu demokratického právního státu s komunistickým právem z doby nesvobody do 1. 1. 1990. Měli za to, že v řízení prokázali neaplikovatelnost – nezávaznost dobových rozsudku okresního a krajského soudu, jimiž bylo znemožněno dědické právo právní předchůdkyně žalobců. Formálně považují rozsudek o určení neplatnosti závěti za nevykonatelný z toho důvodu, že je zde uvedeno jiné datum závěti a tuto vadu nelze překlenout výkladem. Materiálně je rozhodnutí nevykonatelné také proto, že je z doby nesvobody a je notorietou, že komunistický stát v rozhodném období nerespektoval autonomii vůle jejich občanů, zvláště pak pokud jde o poslední pořízení, na jehož pozadí stála odúmrť státu. Namítali, že stát se po dobu více jak třiceti let jako vlastník předmětných pozemků nechoval, nenechal se zapsat do katastru nemovitostí jako vlastník a pozemky byly až do roku 2020 zapsány na zůstavitele a proto neměli žádný důvod uplatňovat restituční nárok (viz nález Ústavního soudu IV. ÚS 2719/20). Dále se žalobci věnovali rozboru duševní způsobilosti zůstavitele, poukazovali na dobový psychiatrický posudek titul příjmení a měli za to, že nemají žádný jiný právní prostředek ochrany, než podat určovací žalobu. Navrhli, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno.

8. Žalovaní navrhli, aby rozsudek okresního soudu byl potvrzen.

9. Odvolání žalobců je přípustné, ale není důvodné.

10. V souzené věci je nesporné, že ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. spisová značka proběhlo řízení, na jehož konci bylo pravomocně rozhodnuto, že závěť, sepsaná jméno příjmení 1. 1. 1988 je neplatná (viz rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. 12. 1988 č. j. číslo jednací ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 1989 č. j. číslo jednací, které nabylo právní moci 21. 9. 1989). V pozůstalostním řízení po zůstaviteli jméno příjmení zemřelém datum vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. spisová značka bylo pravomocným rozhodnutím ze dne 25. 10. 1989 č. j. spisová značka potvrzeno, že veškerý majetek tvořící pozůstalost připadá československému státu. Usnesením ze dne 28. 2. 2020 č. j. číslo jednací Okresní soud v Jičíně potvrdil, že dodatečně najevo vyšlý majetek (sporné pozemky) připadá státu - České republice. Usnesení nabylo právní moci 18. 3. 2020.

11. Vzhledem k tomu, že zůstavitel jméno příjmení zemřel datum a zůstavitelka jméno příjmení zemřela datum a při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo i v současné době právní úpravou účinnou v době jejich smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák., srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

12. Dědické právo spočívá na principu přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice ze zákona okamžikem smrti zůstavitele. Nabytí dědictví je však obligatorně spojeno s dědickým (pozůstalostním řízením) a vydáním usnesení o dědictví, jímž se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele.

13. Žalobci se ve sporném civilním řízení (vedeném dle části třetí o. s. ř.) ve své podstatě domáhají určení, že jsou dědici po zůstaviteli jméno příjmení a dále se domáhají určení, že do dědictví patří pozemky ve výroku rozhodnutí specifikované.

14. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry okresního soudu. Žalobci z rodinných vazeb dovozují a tvrdí faktickou vlastnickou kontinuitu, aniž by ale prokázali, že na základě žádaného rozhodnutí bude cesta jejich zapsání do katastru nemovitostí (což je jejich cíl) možná a nedostatek právního zájmu na žádaném určení je tak zřejmý. I kdyby totiž bylo možno žalobě bez ohledu na právní zájem vyhovět, nemohl by žádaný rozsudek vést k dalšímu (opakovanému) pozůstalostnímu řízení, pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. K zamítnutí žaloby však vedou dle odvolacího soudu i jiné důvody. Dle ustálené judikatury platí, že pokud nebylo dědictví dědici potvrzeno dědickým soudem v pozůstalostním řízení, nemůže se s úspěchem domáhat žalobou dle § 80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví. Ustálená judikatury soudů totiž vychází z toho, že k potvrzení nabytí dědictví je oprávněn toliko soud v řízení o pozůstalosti, nikoli soud v řízení podle části třetí o. s. ř. Odvolací soud je přesvědčen, že mimo pozůstalostní řízení nelze deklaratorním rozhodnutím vydaným v řízení zahájeném a vedeném podle části třetí o. s. ř. určit, že je nějaká osoba dědicem a nelze ani určit rozsah jejího dědictví. Takové rozhodnutí by nepřípustně nahrazovalo rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, které je možno vydat pouze v řízení pozůstalostním. V tomto směru odvolací soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1826/04, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, nebo nověji rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2184/2016 a další). Odvolací soud si je vědom toho, že předmětem řízení, které je vedeno dle části třetí o. s. ř., může být dědický nárok žalobce, mohlo-li by žádané určení založit právně významný následek v řízení o dědictví po zůstaviteli. Spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se ale v občanském soudním řízení typově řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci. Je tomu tak proto, že je-li více dědiců a dědictví ohledně sporné věci nebylo vypořádáno, nemohou se dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou spoluvlastníky věci. V dané věci ale bylo o uplatňovaném nároku žalobců (o vlastnictví ke sporným pozemkům) pravomocně v pozůstalostním řízení rozhodnuto a proto ani rozsudek, kterého se žalobci domáhají, by nemohl založit právně významný následek v řízení o dědictví po zůstaviteli jméno příjmení. Se zřetelem k výše uvedeným závěrům lze shrnout, že v řízení podle části třetí o. s. ř. nelze určit, kdo je dědic zůstavitele, ani určit co do dědictví patří, přičemž dědictvím je třeba rozumět tu část pozůstalosti, která se vztahuje ke konkrétnímu dědici. Jestliže tedy okresní soud žalobu zamítl, dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí okresního soudu je věcně správné a podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek potvrdil.

15. K námitce žalobců o materiální nevykonatelnosti rozsudků vydaných před rokem 1989 je možno pouze uvést, že po roce 1989 sice došlo k postupné transformaci dosavadního právního řádu, nikoli k jeho úplnému popření a vytvoření nového právního systému a k popření a zneplatnění dosavadních soudních rozhodnutí. Mimo restituční úpravu není soud oprávněn přezkoumávat správnost pravomocných soudních rozhodnutí, nedošlo-li cestou mimořádných opravných prostředků k jejich zrušení.

16. Souhlasit nelze ani s možnou aplikací judikatury, na kterou žalobci poukazují, například na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2719/20. V souzené věci nejde o to, že by žalobci byli zapsanými vlastníky sporných pozemků podobu více jak třiceti let a neměli proto důvod uplatit svůj nárok dle restitučních předpisů. Vlastníkem sporných pozemků byl po celou dobu zapsán jméno příjmení, přičemž žalobci nemohli být v dobré víře, že jim vlastnictví jako právním nástupcům náleží, neboť v pozůstalostním řízení jim jako dědicům (ani jméno příjmení jako závětní dědičce) nabytí vlastnického práva nebylo potvrzeno.

17. Žalobci nebyli v odvolacím řízení úspěšní a stíhá je povinnost hradit náklady úspěšných žalovaných. Žalovaný 2) se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal, žalovaná 1) požadovala 3x paušální náhradu 300 Kč za písemné vyjádření, přípravu k jednání a účast u jednání. Odvolací dospěl k závěru, že paušální náhrada hotových výdajů náleží žalované pouze za dva úkony právní pomoci (příprava k jednání a účast u jednání), neboť vyjádření, které bylo žalovanou 1) doručeno do spisu a je založeno na č. l. 151, není účelným úkonem. V tomto vyjádření žalovaná 1) pouze krátce uvádí, že považuje rozhodnutí okresního soudu za věcně správné a navrhuje jeho potvrzení. Účelnost u písemného vyjádření k odvolání je třeba zkoumat z hlediska toho, zda účastník či jeho zástupce uvedl ve vyjádření novou skutečnost týkající se skutkových nebo právních úvah a je nepochybné, že takové vyjádření bylo potřebné k účelnému bránění práva účastníka (srov. s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 258 Cdo 1610/2014). Odvolací soud tedy přiznal žalované 1) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení za dva úkony právní služby, tj. 2x 300 Kč (vyhláška č. 254/2015 § 51 odst. 3).

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí, a to podáním u okresního soudu, který rozhodoval v 1. stupni. Rozhodne o něm Nejvyšší soud v Brně.