KSOS 75 Co 196/2024-128

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno.Anonymizováno.Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: AnonymizovánoAnonymizovánoAnonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno., AnonymizovánoAnonymizovánoAnonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno, AnonymizovánoAnonymizovánoAnonymizováno Anonymizováno-Anonymizováno zastoupeného advokátem Anonymizováno. Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_004⟫ o určení neplatnosti výpovědi z podnájmu, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2024, č. j. 25 C 330/2023-97,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.776 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Shora označeným rozsudkem okresní zamítl žalobu, aby bylo určeno, že je neplatná výpověď smlouvy o podnájmu prostor sloužících k podnikání podle § 2215 a násl. a § 2302 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 4. 11. 2022, jejímž předmětem byl podnájem části stavby č. p. Anonymizováno, objekt občanské vybavenosti, nacházející se na pozemku parc. č. st. Anonymizováno, zastavěná plocha a nádvoří, vše v k. ú. adresa – Anonymizováno, a to konkrétně obchodních prostor umístěných v 1. nadzemním podlaží stavby č. p. Anonymizováno, o výměře podlahové plochy Anonymizováno,Anonymizováno m2, blíže specifikovaných ve schématickém plánku, který tvoří přílohu č. hodnota smlouvy o podnájmu, s vchodem do podnajatých prostor z průchodu nemovitostí č. p. Anonymizováno z adresa v Anonymizováno a označených jako „Anonymizováno Anonymizováno“, doručená žalovanou žalobkyni dne 17. 8. 2023 (výrok I.) a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení částku 13.552 Kč a zaplatit ji do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám tituly před jménem jméno FO (výrok II.).

2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a nároku žalobkyně nelze vyhovět, když v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu jde-li o výpověď z podnájemního vztahu, nelze použít zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání (§ 2314 o. z.) a vzhledem k tomu, že jde svou povahou o určovací žalobu a že občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z podnájmu prostoru sloužícího podnikání, je třeba ji posoudit v intencích § 80 o. s. ř. Uvedené ovšem nutně předpokládá zabývat se především otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Žalobkyně pak netvrdila žádné právně významné skutečnosti o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení, ani je neprokazovala, pročež v řízení neunesla o těchto skutečnostech břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Pro neunesení procesních břemen o naléhavém právním zájmu, a tedy pro absenci naléhavého právního zájmu na žalobou požadovaném určení, proto soud žalobu žalobkyně zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku, a to do všech výroků podala včasné odvolání žalobkyně, kterým se domáhala, aby krajský soud napadený rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení, in eventum napadený rozsudky zruší a vrátí věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje napadený rozsudek za nesprávný. Na rubrice podnájemní smlouvy je uvedeno, že podnájemní smlouva se řídí ust. § 2302 a násl. o. z. Úmyslem smluvních stran bylo podřídit práva a povinnosti smluvních stran úpravě o nájmu prostoru sloužícího podnikání, a to včetně řešení výpovědi nájmu a obrany proti této výpovědi. Z uvedeného důvodu není úvaha nalézacího soudu o tom, že právní úprava obrany proti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání na daný případ nedopadá, správná, neboť zde má přednost vůle stran a uplatnění smluvní volnosti. Žalobkyně tak není povinna prokazovat právní zájem na určení neplatnosti výpovědi, neboť tento zájem vyplývá přímo ze zákona tak, jak to smluvní strany zamýšlely. Z judikatury, na kterou nalézací soud i žalovaná odkazují, nelze vyčíst, jakou právní úpravu si smluvní strany v podnájemních smlouvách dohodly, pokud by v těchto smlouvách nebylo nic o vůli smluvních stran k analogickému použití ustanovení § 2302 a násl., pak to nejsou judikáty, které dopadají na daný případ. Stejně tak užití obecných ustanovení o nájmu není konkurenční k odst. ust. 7.6.1 podnájemní smlouvy, která jasně stanoví skutkový stav nutný pro naplnění důvodů výpovědi. Výpověď z podnájmu nebyla podána v souladu s ust. 7.6.1 podnájemní smlouvy, a proto je neplatná.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla rozsudek okresního soudu potvrdit s tím, že jej považuje po skutkové i právní stránce za správný, kdy, jak uvádí žalovaná v průběhu celého řízení, argumentace žalobkyně je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Podle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1384/2020 ze dne 22. 9. 2020 se zvláštní úprava soudního přezkumu oprávněnosti výpovědi pro podnájemní vztahy nepoužije, a je na žalobkyni, aby tvrdila naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení dle § 80 o. s. ř. Žalovaná nerozporuje, že smlouva se řídí § 2302 a násl. o. z., že úmyslem smluvních stran bylo podřídit jejich vztah úpravě nájmu prostor sloužících k podnikání, že takto by se smlouva posuzovala, i kdyby nebyla uvedeným zákonným ustanovením uvozena, jelikož podnájem takových prostor se řídí právní úpravou, která je danému právnímu poměru nejbližší. Skutečnost, že podnájemní smlouva je uvozena odkazem na ust. § 2302 a násl. o. z. tak v dané věci hraje toliko tu roli, že deklaruje skutečnost, že se na daný smluvní vztah užije ust. § 2302 a násl. o. z., tj. speciální úprava nájmu prostor sloužících k podnikání. To, že byla smlouva uvozena odkazem na ust. § 2302 a násl. o. z., tak v dané věci nemění nic na skutečnosti, že dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1384/2020 a 26 Cdo 1524/2019 přezkum výpovědi z podnájmu není možný a § 2314 o. z. se v případě podnájmu neužije. Smysl a účel právní úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se tento speciální institut a s tím spojené námitkové řízení vztahovalo na podnájemní vztah. Z toho, že je smlouva uvozena odkazem na ust. § 2302 a násl. o. z nelze učinit závěr, že si smluvní strany aplikaci ust. § 2314 o. z. na jejich podnájemní vztah výslovně sjednaly. Není žádný důvod, proč aplikaci konstantní judikatury omezovat na podnájemní smlouvu k podnájmu prostor sloužících k podnikání, které odkaz na ust. § 2302 a násl. o. z. neobsahují. Ať už ve smlouvě takový odkaz je či nikoli, jedná se o smluvní vztah, který se řídí ust. § 2302 a násl. o. z. a na který se dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR ust. § 2314 o. z. neužije. Žalobkyně tedy nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, podnájemní vztah nehledě na danou výpověď skončil i tak uplynutím ujednané doby dne 30. 9. 2023, žalobkyně v souladu s podanou výpovědí předmět podnájmu vyklidila, čímž uznala výpověď za řádnou a platnou, a výpověď navíc byla po právu i pro nehrazení podnájemného ze strany žalobkyně.

5. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 15. 11. 2023 se žalobkyně domáhala po žalované určení neplatnosti výpovědi z podnájmu nebytového prostoru. Tvrdila, že žalovaná je nájemcem nebytového prostoru, který smlouvou ze dne 4. 11. 2022 podnajala žalobkyni a dne 17. 8. 2023 byla do datové schránky žalobkyně doručena výpověď z podnájmu nebytového prostoru odůvodněná tím, že žalobkyně dluží 3 platby podnájemného, a došlo tak k závažnému porušení povinností podnájemce. Dne 13. 9. 2023 podala žalobkyně proti výpovědi námitky, na které žalovaná reagovala podáním ze dne 15. 9. 2023, ve kterém námitky neuznala. Dle žalobkyně v době podání výpovědi podnájemné za Anonymizováno Anonymizováno a Anonymizováno Anonymizováno nebylo zaplaceno, skutková situace však spadala pod čl. 7. 6. 1. podnájemní smlouvy, když splatnost podnájemného za Anonymizováno Anonymizováno nenastala, žalovaná si navíc ponechala kauci 60.000 Kč na úhradu dluhů na podnájemném, proto je výpověď z podnájmu neplatná, protože žalovanou užitý výpovědní důvod nelze v dané situaci aplikovat. Výpověď dále neobsahovala poučení o tom, jak se proti výpovědi bránit. Podnájemní vztah tak trval do jeho skončení dne 30. 9. 2023. V podnájemní smlouvě je však uvedeno, že se řídí ustanovením § 2302 a násl. o. z., kdy z toho lze dovodit, že úmyslem smluvních stran zřejmě bylo podřídit práva a povinnosti smluvních stran úpravě o nájmu prostor sloužících podnikání, a to včetně řešení výpovědi z nájmu a obrany proti této výpovědi, přičemž z judikatury citované žalovanou nelze vyčíst, jakou právní úpravu si smluvní strany v podnájemních smlouvách dohodly. Pokud tedy v těchto smlouvách nebylo nic ve smyslu analogického použití § 2302 o. z., pak judikatura na projednávanou věc nedopadá, není jisté, že užití obecných ustanovení o nájmu je konkurenční k čl. 7. 6. 1. podnájemní smlouvy. Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti výpovědi s poukazem na článek 7. 6. 1. smlouvy o podnájmu s tím, že se § 2228 odst. 4 o. z. a § 2232 o. z. se neuplatní. S ohledem na tuto skutečnost pak není třeba uvádět tvrzení a označovat důkazy pro naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalovaná pak navrhla zamítnutí žaloby, potvrdila uzavření smlouvy o podnájmu, kdy uvedla že poté, co nebylo uhrazeno podnájemné za červen a červenec 2023 byla zaslána žalobkyni výzva k úhradě dlužných plateb nejpozději do 15. 8. 2023 s tím, že nedojde-li k úhradě dlužných částek, je žalovaná oprávněna podnájem vypovědět. Žalobkyně ničeho neuhradila a neuhradila ani platbu za srpen 2023 splatnou 15. 8. 2023, proto dne 16. 8. 2023 žalovaná žalobkyni podnájem vypověděla, a to z důvodu dle § 2228 odst. 4 o. z. a podle § 2232 o. z., výpověď byla žalobkyni doručena dne 17. 8. 2023. Podle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1384/2020 ze dne 22. 9. 2020 se zvláštní úprava soudního přezkumu oprávněnosti výpovědi pro podnájemní vztahy nepoužije, a je na žalobkyni, aby tvrdila naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení dle § 80 o. s. ř. Žalobkyně naléhavý právní zájem na takovém určení nemá, samotná výpověď byla dána po právu a užití kauce na úhradu dluhů na podnájemném za červen až srpen 2023 zákon ani smlouva žalované neukládají, tato byla navíc užita na úhradu dlužných smluvních pokut. Žalovaná nerozporuje, že smlouva se řídí § 2302 a násl. o. z., že úmyslem smluvních stran bylo podřídit jejich vztah úpravě nájmu prostor sloužících k podnikání, že takto by se smlouva posuzovala, i kdyby nebyla uvedeným zákonným ustanovením uvozena, jelikož podnájem takových prostor se řídí právní úpravou, která je danému právnímu poměru nejbližší. Odkázala však na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1384/2020 a sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, kdy z ustálené judikatury vyplývá, že přezkum výpovědi z podnájmu není možný a § 2314 o. z. se v případě podnájmu neužije. Oprávnění podat žalobu musí vyplývat z právní úpravy a nelze si je sjednat, smlouva pak ani neobsahuje odkaz na § 2314 o. z. ani ujednání stran smlouvy, že se toto ustanovení užije. Okresní soud ve věci jednal dne 29. 4. 2024, kdy provedl k důkazu listiny a poučil žalobkyni dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o nutnosti tvrdit a prokázat okolnosti naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že v případě nevyhovění této výzvě se žalobkyně vystavuje riziku pro ni nepříznivého rozhodnutí ve věci. Po výzvě soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalobkyně ničeho neuvedla. Téhož dne pak okresní soud vyhlásil napadený rozsudek.

7. Předně krajský soud konstatuje, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a jeho závěr o skutkovém stavu věci pod body 7.-18. odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tyto zcela odkazuje.

8. Co se pak týká právního hodnocení věci, i zde se krajský soud zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, kdy na podrobnou právní argumentaci okresního soudu lze beze zbytku odkázat. Krajský soud zcela akceptuje názor okresního soudu podpořený konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, že smysl a účel právní úpravy podnájemního vztahu jako vztahu akcesorického nevyžaduje, aby požíval shodné ochrany jako vztah nájemní, což nebylo úmyslem zákonodárce, pokud v občanském zákoníku zakotvil dva specifické typy žalob na určení neoprávněnosti výpovědi u nájmu bytu a u nájmu nebytových prostor, u nichž žalobce právě pro výjimečnost chráněného zájmu, jehož ochranu žaloby sledují, je v těchto případech ušetřen prokazování naléhavého právního zájmu na určení neoprávněnosti výpovědi a požívá dobrodiní toho, že naléhavý právní zájem plyne přímo ze zákona a soud jej k jeho tvrzení a prokazování nevyzývá. Pokud pak Nejvyšší soud ČR opakovaně judikoval, že úprava § 2314 o. z. upravující možnost domáhat se určení neoprávněnosti výpovědi u nájmu prostor sloužících k podnikání se na podnájemní vztah nepoužije ani analogicky, pak je to dle názoru krajského soudu plně souladu se smyslem a účelem zákona a úmyslem zákonodárce poskytovat jakousi nadstandardní ochranu nájemnímu typu vztahu. Pokud je aplikace tohoto ustanovení na podnájemní vztah, byť analogicky, dle názoru Nejvyššího soudu ČR vyloučena, není důvodu věc posuzovat právně odchylně. Shodně tak dle názoru odvolacího soudu zde není ani dána možnost si aplikaci takového ustanovení dohodou stran ujednat, neboť osvobození od povinnosti tvrdit a prokazovat ve vztahu k soudu, tj. ke zcela odlišnému subjektu, než jsou strany takové dohody, ve věci naléhavý právní zájem na určovací žalobě vyplývá přímo ze zákona a jen pro určité typy právních vztahů. Nelze tedy dle názoru odvolacího soudu mezi dvěma soukromoprávními subjekty dohodou ujednat, že třetí odlišný subjekt, kterým je soud, na základě jejich dohody nebude ve věci zkoumat naléhavý právní zájem na určovací žalobě, čímž by došlo k obcházení ust. § 80 o. s. ř., dle něhož žalobce tuto povinnost má. Z daného důvodu tedy nelze předmětnou výpověď soudně přezkoumávat z důvodu nedostatku tvrzení a prokázání naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně, a v návaznosti na to jsou pak irelevantní i tvrzení žalobkyně o důvodech údajné neplatnosti výpovědi, kdy za současného stavu se žalobou nelze věcně zabývat.

9. Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku II. o nákladech řízení, kde okresní soud správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ohledně úspěchu ve věci na straně žalované a správně vypočetl jejich výši.

10. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení z procesního hlediska neúspěšná, neboť jejímu odvolání nebylo vyhověno. Žalobkyně tedy má povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem dle ustanovení § 7 odst. 5, § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) ve výši 5.000 Kč (2x 2.500 Kč – vyjádření k odvolání a účast u jednání dne 17. 10. 2024 dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ a. t.), dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta žalované ve výši 2x 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 a. t., to vše s připočtením 21 % DPH, jíž je advokát žalované plátcem. Celkem tedy žalované náleží na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 6.776 Kč.

11. Místo plnění u náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalované s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku.

Samostatné dovolání jen proti výroku II. a proti výroku I. ve vztahu k nákladům řízení před soudem prvého stupně přípustné není.