KSOS 11 Co 236/2017-1444

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: právnická osoba, IČO číslo ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované, narozený dne Datum narození žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ 2. právnická osoba, IČO IČO advokáta C ⟪LB:lb_011⟫ sídlem Adresa advokáta C ⟪LB:lb_012⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta D ⟪LB:lb_013⟫ sídlem Adresa advokáta D ⟪LB:lb_014⟫ o určení vlastnického práva ⟪LB:lb_015⟫ k odvolání žalované 2. proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 C 279/2013-288, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2017, č. j. 15 C 279/2013-297

I. Rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení se potvrzuje.

II. Žalobci se vůči žalovanému 1. náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

III. Žalovaná 2. je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 89.421 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný 1. je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek z odvolání ve výši 5.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1) doplňující vyjádření žalobce ze dne 30. 5. 2025,

2) účast u jednání krajského soudu dne 4. 6. 2025,

3) účast u jednání krajského soudu dne 6. 10. 2025, to je za 3 úkony ve výši 5.620 Kč za 1 úkon dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, to je 16.860 Kč. Za tytéž 3 úkony dále byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, 3 x 450 Kč, to je 1.350 Kč. Odměna nebyla přiznána za písemné podání ze dne 4. 6. 2025, protože se jednalo pouze o sdělení možných termínů k jednání, dále za písemné podání z 3. 10. 2025, ke kterému nebyl žalobce vyzván a pouze v něm opakovaně polemizoval se závěrem o prolomení koncentrace řízení a poučení podle § 118a o. s. ř., který přednesl již u ústního jednání. Písemná podání, za něž nebyla přiznána odměna, se jednak netýkala věci samé, případně k jejich podání žalobce nebyl vyzván ze strany soudu. Dále advokátu byla přiznána náhrada za promeškaný čas strávený cestou na 5 soudních jednání z adresa a zpět, 80 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, to je 80 x 100, a činí 8.000 Kč (jednání dne 10. 1. 2018, 2. 4. 2019, 28. 5. 2020, 6. 6. 2023 a 26. 7. 2023). Za čas strávený cestou k soudnímu jednání z adresa a zpět dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, dále byla přiznána náhrada za promeškaný čas 32 x 150 Kč, a činí 4.800 Kč (ú. j. dne 4. 6. 2025 a 6. 10. 2025). Z výše uvedených přiznaných částek 31.000 Kč + 3.000 Kč + 16.860 Kč + 1.350 Kč + 8.000 Kč + 4.800 Kč = 65.010 Kč dále byla přiznána 21% DPH ve výši 13.652,10 Kč. Na cestovních výdajích a ubytování advokáta žalobce dále byla přiznána částka 1.711,61 Kč za jízdu vlakem dne 6. 10. 2025, částka 2.092 Kč za jízdu vlakem dne 4. 6. 2025, za jízdu vlakem dne 26. 7. 2023 částka 776,37 Kč. Za ubytování a místní poplatek dne 25. až 26. 7. 2023 částka 1.084,54 Kč + 21 Kč, za jízdu vlakem dne 25. 7. 2023 částka 294,55 Kč, za jízdu vlakem dne 16. 6. 2023 částka 808,18 Kč, za jízdu vlakem dne 15. 6. 2023 částka 590 Kč, za ubytování z 15. na 16. 6. 2023 částka 1.070,90 Kč + místní poplatek 21 Kč, za ubytování dne 27. až 28. 5. 2020 částka ve výši 1.081 Kč, za jízdu vlakem dne 27. 5. 2020 částka 644 Kč, za jízdu vlakem dne 26. 5. 2020 částka 564 Kč, vše dle doložených jízdenek v úseku z adresa a zpět a náklady za ubytování dle předložených doložených účetních dokladů. Celkem se jedná o 10.759,15 Kč. Požadoval-li na cestovném žalobce dále náhradu za použití taxi, tato mu nebyla přiznána. Použití taxislužby pro přepravu nebylo určeno a s ohledem na dobrou dopravní obslužnost v sídle krajského soudu i sídle advokáta na cestovních náhradách lze přiznat pouze výdaje za cestu hromadnými dopravními prostředky, které však nebyly požadovány ani blíže specifikovány. Celkem byla žalobci na náhradě nákladů za odvolací řízení po zaokrouhlení přiznána částka 89.421 Kč. Tuto částku je žalovaná 2. povinna uhradit v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobce.

4) účast u jednání krajského soud dne 2. 4. 2019,

5) vyjádření k dovolání ze dne 17. 7. 2019,

6) vyjádření žalobce po převzetí nového zastoupení spolu s návrhem na přerušení řízení ze dne 20. 5. 2020,

7) účast u jednání krajského soudu dne 28. 5. 2020,

8) účast u jednání krajského soudu dne 16. 6. 2023,

9) účast u jednání krajského soudu dne 26. 7. 2023,

10) dovolání žalobce ze dne 19. 10. 2023.

Celkem se jedná o 10 úkonů, kdy odměna advokáta činí dle § 9 odst. 3 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 částku 3.100 Kč, to je 31.000 Kč. Za tytéž úkony byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024, to je 10 x 300 Kč, to je 3.000 Kč. Odměna nebyla přiznána za úkony, a to písemné podání ze dne 16. 8. 2018, neboť se jednalo o vyjádření k témuž dovolání, k němuž se žalobce vyjadřoval již v podání ze dne 8. 8. 2018, pouze odkazoval na nové rozhodnutí. Dále nebyla přiznána odměna za písemné podání ze dne 17. 3. 2020, v němž žalobce pouze nesouhlasil s rozhodnutím bez jednání. Nejednalo se tak o písemné podání nebo návrh ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky. Odměna nebyla přiznána ani za písemné podání ze dne 20. 4. 2023, které se shodovalo s písemným podáním z 20. 5. 2020. Žalobce nebyl vyzýván k doplnění tvrzení ze strany soudu, měl-li potřebu se znovu ve věci vyjadřovat, nejedná se účelný úkon, za něž by žalobci příslušela náhrada, kterou je povinna hradit neúspěšná protistrana. Taktéž odměna nebyla přiznána za písemné podání ze dne 12. 6. 2023, jednalo se pouze o sdělení, že rozhodl v jiné věci Vrchní soud v Praze, zmiňované rozhodnutí bylo bez jakéhokoliv dopadu na předmětné řízení, nejednalo se o návrh ve věci samé. Taktéž nebyla přiznána odměna za písemné podání ze dne 27. 6. 2023, neboť se jednalo pouze o procesní návrh na postup podle § 107a, který mohl být učiněn již u jednání odvolacího soudu dne 16. 6. 2023, v němž všechny rozhodující skutečnosti o postupu podle § 107a o. s. ř. byly sděleny a ze strany žalobce na ně nebylo nijak reagováno. Odměna nebyla přiznána ani za písemné podání ze dne 12. 7. 2023, v němž bylo uvedeno pouze doplňující sdělení k již uváděnému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které se daného řízení nijak nedotýkalo. Odměna taktéž nebyla přiznána za písemné podání ze dne 14. 11. 2024, protože se jednalo o doplnění dovolání, které bylo podáno a datováno dnem 19. 10. 2023, za něž byla odměna žalobci přiznána.

11. Podle § 1 zákona o majetkovém vyrovnání, tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církevními a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen registrované církve a náboženské společnosti), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen rozhodné období) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

12. Podle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

13. Podle § 5 zákona o majetkovém vyrovnání skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, jsou a) odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona číslo 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě).

14. Podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání věc nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy

15. Krajský soud souhlasí se skutkovými závěry okresního soudu učiněnými z listin provedených k důkazu tak, jak jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 6 až 9 první odstavec.

16. V daném stadiu řízení již nebyla spornou otázka právní kontinuity žalobce, včetně námitky, zda jsou komendy samostatnými subjekty práva. Lze zopakovat, že okresním soudem byla správně vyhodnocena otázka, že právní zájem na určení vlastnického práva vyplývá přímo ze zákona z § 18 odstavce 1 zákona o majetkovém vyrovnání i s odkazy na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

17. Pro posouzení odvolací námitky zpochybňující závěr soudu prvého stupně, že žalovaná 2. neprokázala konfiskaci předmětných pozemků na základě Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jsou rozhodující právní závěry obsažené v posledním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud pod bodem 27 posledního kasačního rozhodnutí vyslovil právní závěr, „že předmětné pozemky byly sice před rozhodným obdobím podrobeny režimu Dekretu č. 5/1945 Sb., ale jeho účinky ještě před 25. 2. 1948 pominuly, neboť institut národní správy byl ve vztahu k nim zrušen. Protože souběžně trvající účinky Dekretu č. 12/1945 Sb. Ústavní soud v kasačním nálezu podmínil existenci důkazů o „účinném provedení konfiskace“, jenž v řízení podán nebyl, lze minimálně ve vztahu k pozemkům, k nimž má být v tomto řízení vlastnické právo země určeno, hovořit o tom, že vlastnické právo k nim bylo právnímu předchůdci žalobce odňato až v rozhodném období na základě zákona č. 142/1947 Sb. a žalobce lze tak považovat za oprávněnou osobu dle § 3 písm. b) ve spojení s § 1 zákona č. 428/2012 Sb. Žalobce je tudíž dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. osobou aktivně legitimovanou domáhat se navrhovaného určení vlastnického práva země k pozemkům parc. č. hodnota, parc. č. číslo a parc. č. číslo v katastrálním území adresa“. Odvolací soud tak je vázán závěrem, že žalobce je věcně legitimovaným účastníkem v řízení o určovací žalobě dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.

18. V souladu se závěry obsaženými v posledním kasačním rozhodnutí se odvolací soud v dalším řízení zabýval postavením žalovaného 1. jako nabyvatele předmětných pozemků a zda na jeho straně jsou zohlednitelné okolnosti svědčící pro zachování jeho vlastnictví v poměru k oprávněnému zájmu církevní právnické osoby na restituci historického majetku. Okresní soud ohledně prolomení blokačních účinků § 29 zákona o půdě učinil závěry v odůvodnění rozsudku na straně 12 – 15 s tím, že na straně žalovaného 1. nedovodil okolnosti mimořádné povahy odůvodňující zcela výjimečnou právní ochranu v porovnání s principiálním závěrem o neplatnosti převodu provedených v rozporu s ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Tyto závěry učinil poté, kdy u jednání dne 15. 3. 2016 poučil žalovaného 1. v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění rozhodujících skutečností a předložení důkazů k otázce dobré víry při nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům, na což právní předchůdce žalovaného 1. reagoval doplněním tvrzení, že je soukromým zemědělcem od roku 1992, hospodaří na výměře 748 ha, od doby, kdy začal podnikat v zemědělské výrobě, nebyl nikdy a nikde v pracovním poměru. Hospodaří se svým synem a připravuje předání hospodářství synovi, zaměstnává 8 - 10 zaměstnanců a pozemky nikomu nepronajímá (podání ze dne 5. 4. 2016, č. l. 207 spisu).

19. Odvolací soud již v rozsudku ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 Co 236/2017-425 po doplněném dokazování v odvolacím řízení (a zjištění, že pozemek parc. č. hodnota má výměru číslo m2, pozemek parc. č. číslo výměru číslo m2 a pozemek parc. č. číslo výměru číslo m2, pozemky p. č. číslo a číslo na sebe navazují, dále pak na ně navazují další pozemky, které jsou rovněž ve vlastnictví žalobce, a to p. č. číslo, s pozemkem p. č. hodnota sousedí další pozemky p. č. hodnota a číslo rovněž ve vlastnictví žalobce), souhlasil se závěry okresního soudu, že na straně žalovaného 1. nejsou okolnosti mimořádné povahy odůvodňující zcela výjimečnou právní ochranu dobrověrného nabyvatele v porovnání s oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci historického majetku. Doplnil závěr, že pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, nejsou zcela obklopeny pozemky ve vlastnictví žalovaného 1., jako součástí většího územního celku, což by mohlo mít vliv na vyhodnocení okolností mimořádné povahy odůvodňující výjimečné nevydání zemědělských pozemků oprávněné osobě. Hospodaří-li žalovaný 1. jako soukromý zemědělec na výměře celkem hodnota ha, případné vydání předmětných pozemků s ohledem na jejich výměru by jeho hospodaření významně nezasáhlo (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, z 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017 a nález Ústavního soudu z 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17). Na těchto závěrech, odvolací soud setrvává i za situace, nedošlo-li by k pozdějšímu doplněním skutkových tvrzení.

20. Odvolací soud po posledním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu vyzval žalovaného 1. k doplnění tvrzení k otázce mimořádných okolností svědčících pro zachování jeho vlastnického práva. Žalovaný 1. ve vyjádření ze dne 3. 6. 2025 a v upřesnění a doplnění skutkových tvrzení ze dne 19. 6. 2025 uvedl, že na straně žalovaného 1. jsou okolnosti mimořádné povahy pro zachování vlastnického práva 1. žalovaného, zejména pokud jde o vztah k nabývaným pozemkům, jejich předchozí délku užívání, způsob jejich obhospodařování. Otec žalovaného 1. nabyl předmětné pozemky v dobré víře od prodávajícího pozemkového fondu, nepředpokládal tak jakékoli právní pochybení. Pozemky jako nájemce užíval již od 1. 10. 1993 a po později zahájené privatizaci zemědělské půdy pozemky nabyl kupní smlouvou z datum následnou kupní smlouvou ze dne datum. Pozemky číslo v k. ú. adresa jsou součástí půdního bloku v evidenci název. Tyto pozemky otec žalovaného 1. a poté kontinuálně žalovaný 1. po celou dobu užívali k výrobě objemových krmiv a udržovali tak, že z pozemků vysekávali náletové dřeviny, odváděli přebytečnou vodu, aby nebylo znemožněno jejich zemědělské využití. Na pozemku p. č. hodnota jsou od počátku vzrostlé stromy, pozemek byl udržován k zemědělskému účelu jako krajinný prvek a větrolam. Žalovaný 1. působí v dané oblasti jako soukromý zemědělec, kde zaměstnává 8 místních občanů z obce adresa, vytváří tak pracovní místa, jako jediný se v daném místě zabývá zemědělskou živočišnou výrobou. Je mu potřebný každý metr čtvereční trvalých travních porostů, včetně pozemků parc. č. číslo pro zajištění dostatečného množství objemových krmiv pro svou zemědělskou výrobu. Pro žalobce pozemky mají zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, která by byla způsobena 1. žalovanému jako dobrověrnému nabyvateli.

21. Odvolací soud doplňoval skutková tvrzení, včetně provádění dokazování ve vztahu k existenci mimořádných okolností ve vztahu k postavení žalovaného 1., z toho důvodu, že v posledním kasačním rozhodnutí mu bylo uloženo zabývat se postavením žalovaného 1. v souladu s kritérii vytyčenými judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, a to s odkazem na judikaturu v kasačním rozhodnutí vyjmenovanou (např. rozsudky NS ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1692/2020, ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2141/2019, ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, ze dne 28. 8. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5374/2016 a nález ÚS ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 2640/17, usnesení ÚS ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1403/18). Veškerá vyjmenovaná judikatura byla z pozdějšího data oproti judikatuře, z níž vycházel okresní soud při poskytnutí poučení žalovanému 1 podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ze strany okresního soudu tak poučení nevyčerpalo veškerá hlediska vyžadovaná pro posouzení nároku pozdější judikaturou dovolacího soudu, která dospěla k závěru, že k prolomení účinků § 29 zákona o půdě je zapotřebí vedle dobré víry nabyvatele, k námitce žalovaného jako dobrověrného nabyvatele, zabývat se dalšími okolnostmi, které se vztahují k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikostí pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku do poměrů žalovaného a členů jeho rodiny a podobně, případně může jít i o okolnosti původního pozbytí majetku církví. Současně musí být zohledňováno, zda pro oprávněnou osobu mají pozemky zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou již by pozbytí majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele a zda ekonomický přínos založený vydáním pozemku by byl nepatrný v porovnání s obtížemi dobrověrného nabyvatele.

22. Odvolací soud doplnil dokazování jednak informacemi o pozemcích parc. č. hodnota, číslo včetně katastrálních map (č. l. 1361 – 1371) a z těch zjistil, že pozemek parc. č. hodnota má výměru číslo m², s tímto pozemkem sousedí parc. č. hodnota a parc. č. hodnota ve vlastnictví žalobce a parc. č. číslo ve vlastnictví jméno FO, tento pozemek tudíž nenavazuje na pozemek žalovaného 1. Pozemek parc. č. číslo o výměře číslo m² sousedí s pozemkem parc. č. číslo jež jsou ve vlastnictví žalobce, dále s pozemkem parc. č. číslo název adresa a s předmětným pozemkem číslo Pozemek parc. č. číslo o výměře číslo m² pak sousedí s pozemkem číslo, pozemkem parc. č. číslo, oba ve vlastnictví žalobce, dále pozemkem parc. č. číslo a parc. č. číslo ve vlastnictví název adresa a dále s pozemkem parc. č. číslo který je předmětem daného řízení. Celková výměra pozemků, které jsou předmětem řízení činí číslo m², žalovaný 1. hospodaří celkem na číslo ha, to je číslo m2. Výměra předmětných pozemků v poměru k výměře, na které žalovaný 1. jako soukromý zemědělec hospodaří, tak je poměrně nepatrná.

23. Odvolací soud dále doplnil dokazování dodatkem číslo 2/1257/97, nájemní smlouvou č. číslo, nájemní smlouvou číslo číslo spolu se seznamem parcel a z těchto zjistil, že nájemní smlouvou pronajal právnická osoba právnímu předchůdci žalovaného 1. mimo jiné i předmětné pozemky parc. č. hodnota, parc. č. číslo a parc. č. číslo s účinností od 1. 4. 1997.

24. Nabyl-li právní předchůdce žalovaného 1. předmětné pozemky na základě kupních smluv z roku 2004 a 2007 v dobré víře, nepostačuje tato skutečnost sama o sobě pro zachování jeho vlastnického práva. K hodnocení dobré víry v případě restitucí dle zákona č. 428/2012 Sb. se ve své judikatuře opakovaně vyjadřoval Ústavní soud v tom směru, že církevní právnické osoby mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání historického majetku. Pokud stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány přes zákonem stanovený zákaz převedl, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období komunistického režimu, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen jeho převodem na třetí osobu. Spravedlivým řešením takové situace je tedy nastolení původního stavu před provedením převodu majetku v rozporu s tzv. blokačním paragrafem, které umožní splnit legitimní očekávání na vypořádání historického církevního majetku (srovnej nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017). Ve smyslu závěrů judikatury Ústavního soudu, byť na straně žalovaného 1. byla dobrá víra, že stát je vlastníkem, navíc byl-li utvrzován ze strany státu, že zde nejsou žádné překážky převodu, tato dobrá víra nepřekoná legitimní očekávání církví na vypořádání jejich historického majetku. Není pak rozhodující, zdali stát dodržel formální postup vyžadovaný pro převod zákonem č. 95 z roku 1999 Sb., případně, zda vycházel z nesprávných údajů státních orgánů, že se nejedná o církevní historický majetek. K prolomení blokačního ustanovení § 29 nevedou ani další skutečnosti uváděné žalovaným 1., a sice, že jak žalovaný 1., tak jeho právní předchůdce jsou soukromě hospodařící zemědělci, kteří vytvářejí pracovní místa v oblasti s obtížnou zaměstnavatelností. Je zapotřebí zohlednit tu skutečnost, že předmětné pozemky tvoří poměrně zanedbatelnou část, na které žalovaný 1. hospodaří (0,073 % obhospodařované plochy). Pozemek parc. č. hodnota, nebyl užíván k zemědělským činnostem vzhledem k tomu, že se na něm nachází vzrostlé stromy, ale byl užíván jako krajinný prvek a větrolam. Ačkoliv žalovaný 1. uváděl, že pozemky parc. č. číslo jsou součástí půdního bloku v evidenci název, tak tyto pozemky včetně pozemku parc. č. hodnota, netvoří souvislé půdní celky s pozemky, které jsou ve vlastnictví žalovaného 1. V případě jejich vydání tak nebude ztížena ani znemožněna zemědělská činnost na dalších pozemcích žalovaného. Ve prospěch zachování vlastnictví žalovaného 1. velikost ani tvar předmětných pozemků nesvědčí. Navíc judikaturou již bylo dovozeno, že začlenění pozemků do celku samo o sobě není důvodem pro nevydání, jestliže ekonomický přínos založený vydáním by byl nepatrný v porovnáním s obtížemi způsobenými dobrověrnému nabyvateli (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Nelze dovodit ani mimořádný vztah žalovaného 1. či jeho právní předchůdce k nabytým pozemkům, které využívá jako soukromě hospodařící zemědělec. Skutečnost, že žalovaný 1. před nabytím pozemků do vlastnictví, tyto měl v nájmu, respektive jeho právní předchůdce, není významným faktorem svědčícím ve prospěch žalovaného, neboť v zásadě nájem pozemku předcházející jejich koupi v případě hospodařících zemědělců byl spíše typickou skutečností. Nepostačuje dále okolnost, že by vrácení pozemku zemědělci mohlo způsobit jisté obtíže při hospodaření (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4687/2017). V posuzované věci žalovaný 1. žádné zásadní obtíže při hospodaření netvrdil. Ve prospěch žalovaného nelze vyhodnotit ani okolnosti spočívající v případných mimořádných investicích do údržby pozemků. Vysekávání náletových dřevin, běžná opatření k ochraně půdy, čištění vodního kanálu, případně meliorační vápnění, tedy provádění prvků za účelem údržby krajiny se zaměřením na ekologické zemědělství a péči o krajinné prvky je činností zahrnující běžnou údržbu a investice do pozemku, na kterém zemědělec hospodaří, nejedná se o mimořádné investice, které by zasluhovaly zvláštního zohlednění. Nelze dovodit, že by vydání pozemku nějakým zásadním způsobem ovlivnilo hospodaření žalovaného 1. právě s ohledem na nepatrnost poměru výměry vydávaných pozemků a výměry, na které žalovaný 1. jako soukromý zemědělec hospodaří. Po vyhodnocení výše uvedených kritérií, odvolací soud nedospěl k závěru, že by pozemky měly pro oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, která by pozbytím majetku byla způsobena v právní sféře nabyvatele ani že by ekonomický přínos založený vydáním byl nepatrný v porovnání s obtížemi dobrověrného nabyvatele.

25. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí okresního soudu ve věci samé ve výroku I. jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

26. Jako věcně správné byly potvrzeny taktéž nákladové výroky a výrok o zaplacení soudního poplatku, tj. II. až IV., správnou byla shledána aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., kterou žalobci vůči žalovanému 1. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Pro sporné řízení je v procesních předpisech primárně stanovena zásada náhrady nákladů řízení procesně neúspěšným účastníkem ve prospěch účastníka, který byl v řízení úspěšný. V některých případech se může jevit uplatnění zásady procesního úspěchu jako nepřiměřeně tvrdé a ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele účastníkům náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznal. V posuzované věci právě s ohledem na okolnosti případu, kdy žalovaný 1. nijak neovlivnil podání předmětné žaloby, účastníkem řízení se stal pouze díky nesprávnému postupu žalované 2., kterou je stát, měl-li by za těchto okolností vinou státu platit náklady řízení žalobci, bylo by takové rozhodnutí vůči žalovanému 1. nepřiměřeně tvrdé, příčící se zásadám elementární spravedlnosti. Okresním soudem bylo správně rozhodnuto rovněž o nákladech řízení tak, jak byly přiznány žalobci vůči žalované 2. a v tomto směru odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Správné je rovněž rozhodnutí okresního soudu o povinnosti žalovaného 1. zaplatit soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně. Zde rovněž odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého procesně úspěšnému účastníku soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti procesně neúspěšnému účastníku. Ve smyslu zmiňovaného ustanovení zákona musí soud hodnotit účelnost požadovaných nákladů, neboť pouze za účelné náklady náleží náhrada. Advokát žalobce učinil v odvolacím řízení, tj. po vydání rozsudku okresního soudu následující úkony:

28. Odměna advokáta dále byla přiznána za:

29. Odvolací soud dále rozhodoval o poplatkové povinnosti za odvolání, kdy žalovaní mají postavení nerozlučných společníků. Podala-li 2. žalovaná odvolání, a jelikož je od placení soudního poplatku osvobozena ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. zatěžuje poplatková povinnost 1. žalovaného s tím, že výše soudního poplatku i pro odvolací řízení je shodná jako pro řízení před soudem prvního stupně a činí 5.000 Kč. Byl-li již za řízení soudní poplatek ze strany žalovaného 1. zaplacen, předchozí rozhodnutí odvolacího soudu o poplatkové povinnosti byla zrušena, z uvedeného důvodu bylo o poplatkové povinnosti rozhodováno opětovně.

Proti tomuto rozsudku v odstavci I. výroku je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dle § 239 o. s. ř. jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně.

Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.