KSOS 15 Co 269/2024-92

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 55 275,99 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_009⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 8. 2024, č. j. 9 C 85/2024-42,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 12 000 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 000 Kč za dobu od 29. 8. 2023 do zaplacení:

a) mění následovně:

Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 000 Kč za dobu od 29. 8. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku;

b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 142 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 000 Kč za dobu od 29. 8. 2023 do zaplacení. Poukázala na znění ust. § 1970 o. z. s tím, že žádala o úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odkázala dále na ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu, přičemž žalobkyně za první den prodlení s úhradou dlužné částky považuje den 29. 8. 2023, když žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávek ze dne 15. 8. 2023. Dále žalobkyně poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a Krajského soudu v Brně, ve skutkově obdobných věcech, ve kterých jí byl úrok z prodlení přiznán. U jednání odvolacího soudu pak žalobkyně upřesnila, že odvoláním napadá i hmotněprávní lhůtu splatnosti částky přisouzené výrokem I. rozsudku okresního soudu.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. v závěru o hmotněprávní splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 254/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 000 Kč za dobu od 29. 8. 2023 do zaplacení, přičemž provedl přezkum tohoto rozsudku ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je převážně důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 29. 11. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 55 275,99 Kč s příslušenstvím ze dvou smluv o úvěru, které se žalovaným uzavřela její předchůdkyně, společnost právnická osoba. První ze smluv byla uzavřena dne 3. 11. 2020, č. smlouvy Anonymizováno, na částku 15 000 Kč vyplacenou v hotovosti v den uzavření smlouvy, kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši 1 440 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, částkou 1 394 Kč za administrativní činnosti a částkou 1 394 Kč za možnost platit splátky v hotovosti v místě bydliště, ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, jímž žalovaný nedostál. Z této smlouvy se žalobkyně domáhala úhrady jistiny ve výši 7 795,62 Kč, úroku za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 393,40 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 3 660,24 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 694,16 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 1 344,58 Kč, smluvní pokuty ve výši 9 000 Kč, úroku za dobu od 4. 1. 2022 do 11. 7. 2023 z dlužné jistiny úvěru ve výši 2 112,30 Kč a zákonného úroku z prodlení za dobu do 11. 7. 2023 ve výši 1 318,97 Kč. V pořadí druhá smlouva o úvěru byla uzavřena dne 21. 4. 2021 opět na částku 15 000 Kč, v níž byly sjednány stejné úroky a poplatky jako v první ze smluv, a rovněž stejné splátky. Z této smlouvy se žalobkyně domáhala úhrady jistiny ve výši 13 005,38 Kč, úroku za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 1 080,10 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 295,78 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 193,99 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 312,74 Kč, smluvní pokuty ve výši 8 500 Kč, úroku za dobu od 22. 6. 2022 do 11. 7. 2023 z dlužné jistiny ve výši 2 958,14 Kč a zákonného úroku z prodlení za dobu do 11. 7. 2023 ve výši 2 120,46 Kč. Obě pohledávky za žalovaným byly na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 postoupeny žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Po postoupení pohledávky žalovaný ničeho na své dluhy nezaplatil. V podání ze dne 11. 4. 2024 pak žalobkyně doplnila svá tvrzení o tom, jak její předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, k čemuž předložila doklady, které měla k dispozici. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

6. Okresní soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a při závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně jako postupníka ve vztahu k žalobou uplatněným pohledávkám dovodil, že žaloba je důvodná pouze částečně. Uvedl, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 3. 11. 2020 a 21. 4. 2021 dvě smlouvy o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. – občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), byly-li obě smlouvy uzavřeny předchůdkyní žalobkyně jako podnikatelem v oblasti poskytování finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Na základě těchto smluv byly žalovanému v obou případech poskytnuty prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti při podpisu každé ze smluv. Současně okresní soud dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když, pokud jde o výdaje, tyto byly sděleny pouze žalovaným a nebyly dále ověřovány. Posouzení úvěruschopnosti proto nebylo dle závěru okresního soudu dostatečné a správné, a proto okresní soud posoudil obě smlouvy o zápůjčce jako absolutně neplatné v souladu se zněním ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a § 588 o. z. Okresní soud dále vztah mezi účastníky hodnotil ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ a uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté jistiny zápůjček. Žalobkyně v řízení prokázala, že její předchůdkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy ze dne 3. 11. 2020 částku 15 000 Kč, ze které žalovaný vrátil 14 000 Kč, proto žalobkyni stále dluží částku 1 000 Kč. Na základě smlouvy ze dne 21. 4. 2021 byla žalovanému poskytnuta rovněž částka 15 000 Kč, ze které bylo zaplaceno pouze 4 000 Kč. Žalovaný tak z této v pořadí druhé smlouvy dluží žalobkyni částku 11 000 Kč. Okresní soud proto posoudil žalobu jako důvodnou toliko co do částky 12 000 Kč. Pokud pak jde o současně požadovaný zákonný úrok z prodlení, tento žalobkyni nepřiznal, když uvedl, že s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývajících částí jistiny nenastala, proto také nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Uvedl, že ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení obsaženém v občanském zákoníku a lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jakož i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. Anonymizováno, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dle provedeného dokazování uhradil poslední splátky dne 31. 10. 2021 a dosud nic dalšího neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedené dluhy splnit. Ve zbytku, tedy mimo dlužné jistiny zápůjček, proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly.

7. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti obou smluv o zápůjčce, neboť předchůdkyně žalobkyně před jejich uzavřením se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a § 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto jej žalobkyně v odvolání výslovně nenapadla, a proto se jím blíže nezabýval.

8. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 12 000 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávky uplatněné v tomto řízení. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 12 000 Kč, kterou okresní soud odkazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, jakož i na rozhodovací praxi senátu 8 Co Krajského soudu v Ostravě vázal na uplynutí lhůty tří dnů od právní moci svého rozhodnutí.

9. Odvolací soud souhlasí se soudem okresním, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, se uplatní speciální úprava obsažená v ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zák. č. 89/2014 Sb. – občanský zákoník (dále jen „o. z.“) s tím, že v daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Nesdílí však přesvědčení okresního soudu o tom, že nebylo ve schopnostech a možnostech žalovaného poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátit do právní moci rozhodnutí v této věci, když v řízení nebyly tvrzeny ani zjištěny žádné skutečnosti pro tento závěr svědčící.

10. V projednávané věci, pokud jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu obou zápůjček, byl žalovaný před okresním soudem zcela pasivní, ničeho netvrdil a nedoložil o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy mu byly částky zápůjček v hotovosti předány, tj. v den uzavření a podpisu obou posuzovaných smluv. Současně o schopnostech a možnostech žalovaného splatit zápůjčky ničeho nevypovídá okamžik, kdy žalovaný přestal plnit sjednané splátky, když z ničeho, co v řízení vyšlo najevo, nelze učinit závěr, že důvodem neplnění dohodnutých splátek byla finanční či jiná osobní situace žalovaného. Žalovaný v řízení ani netvrdil, jak naložil s částkami, které se dostaly do jeho dispozice. Nedostavil se jak k jednání okresního soudu, tak i jednání soudu odvolacího, ač byl řádně a včas předvolán a mohl být u těchto jednání poučen dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o své povinnosti tvrdit své možnosti a schopnosti k vrácení nesplacené jistiny úvěru. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na věřiteli, který logicky žádné povědomí o majetkových poměrech spotřebitele pro období po poskytnutí peněžních prostředků již mít nemůže. Žalovaný se tak s ohledem na poskytnutí zápůjček dne 3. 1. 2020 a 21. 4. 2021 dostal do prodlení s úhradou dlužné jistiny z neplatně sjednaných zápůjček již ode dne následujících po datu jejich výplaty, ve kterých mu vznikla povinnost jistinu zápůjčky vrátit, a pokud tak neučinil, je vedle samotné dlužné částky povinen platit žalobkyni dále i úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. k datu splatnosti dluhu, tj. ve výši 8,25 % ročně, a to až do zaplacení. Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně, nebyla žaloba shledána důvodnou v rozsahu úroku z prodlení ve výši 3,5 % ročně z částky 12 000 Kč za dobu od 29. 8. 2023 do zaplacení, když současně dle ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. byl odvolací soud vázán pozdějším dnem, od kterého žalobkyně úrok z prodlení žádala, aniž by mohl její žalobní požadavek překročit.

11. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 12 000 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 29. 8. 2023 do zaplacení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 000 Kč za dobu od 29. 8. 2023 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu pak zamítavý výrok rozsudku okresního soudu jako správný potvrdil.

12. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že procesně úspěšnější žalobkyni, v odvolacím řízení úspěšné ze 70 %, byla po odečtení procesního úspěchu a neúspěchu stran přiznána náhrada nákladů tohoto řízení ze 40 %, když se žalobkyně v řízení domáhala úhrady úroku z prodlení vyčísleného k datu rozhodování odvolacího soudu ve výši 1 997,18 Kč a úspěšná byla co do částky 1 402,27 Kč. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady celkem v částce 5 356 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, z náhrady nákladů za právní zastoupení žalobkyně u dvou úkonů právní služby, a to u sepisu odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu, vypočtené z tarifní hodnoty předmětu odvolacího řízení ve výši 7 037,35 Kč po 1 500 Kč /§ 8 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. d) a g) a § 7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif/, z náhrady paušálních nákladů zástupce žalobkyně u uvedených dvou úkonů právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% DPH z částky 3 600 Kč ve výši 756 Kč (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu). Právu žalobkyně na poměrnou náhradu takto vyčíslených nákladů řízení odpovídá přisouzená částka 2 142 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.