KSOSOL 75 Co 176/2026-285

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců JUDr. Markéty Pokorné a Mgr. Bronislava Berana ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 43 336,37 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2026, č. j. 20 C 276/2024-236,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní rozhodl, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 43 336,37 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 43 336,37 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a dále, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 18 417 Kč (výrok II.).

2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, kdy právní předchůdce žalobkyně platně postoupil smlouvou o postoupení pohledávky předmět řízení na žalobkyni. Okresní soud danou věc posuzoval při vědomí vázanosti právním názorem krajského soudu dle ust. § 226 odst. 1 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) o tom, že předmětná úvěrová smlouva není neplatná pro řádné nepřezkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Soud dále při novém projednání věci vycházel rovněž ze závazného právního názoru odvolacího soudu, podle něhož úvěrová smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně jméno FO a žalovanou dne 15. 5. 2008 není neplatná ani z důvodu tvrzeného rozporu sjednaného úročení s dobrými mravy. Po doplnění dokazování soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 15. 5. 2008 smlouvu o úvěru na částku 20 000 Kč, přičemž po započtení poplatku za uzavření smlouvy ve výši 1 528 Kč oproti vyplacené jistině byla dlužníkovi fakticky poskytnuta částka 18 472 Kč. Dlužník se zavázal zaplatit poplatek ve výši 1 528 Kč, úrok ve výši 19 % ročně a roční smluvní odměnu ve výši 6 %, přičemž úvěr měl být splacen v 18ti měsíčních splátkách po 1 528 Kč. Z provedeného důkazu propočtem Katedry matematické analýzy a aplikací matematiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci bylo dále zjištěno, že efektivní úroková sazba u úvěru daných parametrů činila 48,48 % ročně. Současně bylo zjištěno, že u srovnatelných spotřebitelských bezúčelových úvěrů ve výši 20 000 Kč se splatností 18 měsíců činila v květnu 2008 požadovaná úroková sazba u právnická osoba., 16,8 %, u právnická osoba., 21,9 %, a u právnická osoba., 18,9 %, tedy v průměru 19,2 % ročně. Ani tato doplněná skutková zjištění však nezměnila skutkový základ věci natolik, aby se soud prvního stupně mohl od závazného právního názoru odvolacího soudu odchýlit. Doplněné dokazování skutkový stav toliko zpřesnilo a kvantifikovalo celkovou ekonomickou nákladovost úvěru a umožnilo její srovnání s tehdejšími bankovními produkty, neprokázalo však žádné nové okolnosti takové intenzity, které by odůvodňovaly závěr o absolutní neplatnosti smlouvy podle § 39 z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „ObčZ“), pro rozpor s dobrými mravy. Soud přitom vzal v úvahu, že sjednaná efektivní úroková sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu tehdy běžně požadovanou bankami přibližně 2,5násobně. Takové navýšení samo o sobě bez dalších mimořádných okolností případu nepostačuje k závěru, že se ujednání o odplatě za poskytnutí úvěru příčí dobrým mravům, zvláště za situace, kdy věřitelem byla nebankovní instituce, u níž je obecně nutno počítat s vyšší cenou úvěru než u bankovních ústavů. Ani po doplnění dokazování nebyl zjištěn takový posun ve skutkovém základě věci, jenž by vylučoval aplikaci závazného právního názoru odvolacího soudu. Soud se proto od tohoto právního názoru neodchýlil a uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva není neplatná ani z důvodu tvrzeného nemravně sjednaného úroku. Úvěrová smlouva tak může být dle názoru krajského soudu případně neplatná pouze zčásti, např. v ujednáních o smluvních pokutách, jak také namítá žalobkyně, a žalovaná tedy jednoznačně má hmotněprávní titul minimálně pro ponechání si částečného plnění. Krajský soud proto dále uložil okresnímu soudu s ohledem na změnu právního názoru, aby žalobkyni v souladu s ust. § 118a o. s. ř. na toto upozornil a vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu, čeho se vlastně domáhá (s ohledem na platnost smlouvy, příp. pouze částečnou neplatnost) a jaká částka byla vymožena nad rámec toho, na co žalované vznikl nárok dle platné (zčásti platné) smlouvy. Bylo tedy třeba nároky žalobkyně s ohledem na změnu právního názoru, kterou do věci vnesl krajský soud (nepůjde o nároky požadované z titulu absolutně neplatné smlouvy), řádně kvantifikovat, rozklíčovat jednotlivé požadované položky a opětovně posoudit otázku jejich promlčení. Žalobkyně se k nařízenému jednání okresního soudu nedostavila, a zbavila se tak svého práva být soudem ve směru naznačeném krajským soudem poučena dle § 118a o. s. ř. Žalobkyně tak neunesla ve věci své břemeno tvrzení a důkazní, aby bylo zřejmé, čeho se vlastně domáhá, a soudu nezbylo než podanou žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítnout.

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která navrhovala rozsudek okresního soudu změnit tak, že žalobě bude vyhověno, případně jej zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení, když má za to, že okresní soud věc chybně právně posoudil, když uzavřel, že úvěrová smlouva není neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro neposouzení úvěruschopnosti, čímž se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu; na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, zejména když chybně převzal závěry odborného stanoviska k určení faktické úrokové sazby, aniž by reflektoval nesoulad mezi smluvní dokumentací a vstupními údaji použitými v tomto stanovisku, a současně při určení obvyklé výše úroku nesprávně vycházel jen z ad hoc vyjádření 3 bank, nikoli ze spolehlivější časové řady ARAD České národní banky; neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl potřebné důkazy navržené žalobkyní (zejména k výši faktické úrokové sazby a k otázce posouzení úvěruschopnosti).

4. Žalobkyně od počátku tvrdí a prokazuje, že úvěrová smlouva je jako celek absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 39 ObčZ s ohledem na zcela nepřiměřené podmínky úvěrové smlouvy. Dle úvěrové smlouvy činila výše úvěru 20 000 Kč, když dlužník byl povinen splácet 18 splátek po 1 528 Kč, tedy celkem 29 032 Kč. Současně však byl sjednán poplatek ve výši 1 528 Kč a dále úrok 19 % p. a. a smluvní odměna 6 % p. a. Poplatek za uzavření úvěrové smlouvy však byl započten proti jistině, proto dlužník reálně obdržel částku 18 472 Kč, nikoli 20 000 Kč, jinými slovy, za poskytnutých 18 472 Kč měl spotřebitel vrátit žalované částku 29 032 Kč, tedy čisté navýšení úvěru činilo 9 032 Kč, a to v 18 měsících. To však znamená, že faktická úroková sazba činila 54,88 % p. a., nikoli 48,48 % p. a. RPSN dle Úvěrové smlouvy činilo 69,40 %. K tomu ostatně žalobkyně předložila v řízení běžné dostupné nezávislé úvěrové kalkulačky, které jednoznačně potvrzují, že skutečná úroková sazba dosahuje téměř 55 % p. a. Je přitom evidentní, že poplatek za uzavření úvěrové smlouvy ve výši 1 528 Kč představoval pro spotřebitele náklad spojený s úvěrem, jelikož byl okamžitě započten oproti jistině 20 000 Kč při vyplacení úvěru. Fakticky poskytnutá jistina tak činila 18 472 Kč. K tomu lze odkázat například na aktuální rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-744/24 ze dne 23. 4. 2026, z něhož vyplývá, že celková výše úvěru nemůže zahrnovat částky, které jsou součástí celkových nákladů úvěru pro spotřebitele. Čl. 3 písm. g) a j) směrnice 2008/48 ve spojení s čl. 10 odst. 2 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby byla do smluv o spotřebitelském úvěru zahrnuta ujednání, která počítají s uplatněním úrokové sazby nejen na celkovou výši úvěru, ale i na částky určené k úhradě nákladů spojených s tímto úvěrem, které proto spadají pod celkové náklady úvěru pro spotřebitele. Úvěrová smlouva byla dále zajištěna řadou smluvních sankcí, a to smluvní pokutou 3 % z poskytnutého úvěru za každý započatý měsíc prodlení až do zaplacení, paušální náhradou nákladů ve výši 20 % z úvěru (minimálně 2 000 Kč) a poplatky za upomínky. Takto kumulující se sankce představují roční nárůst dluhu až o 10 344,32 Kč, což činí přibližně 56 % skutečně poskytnuté jistiny (ve výši 18 472 Kč), a to bez započtení úroků z prodlení. K tomu přistupuje formulářový charakter úvěrové smlouvy, kdy spotřebitel měl pouze možnost smlouvu přijmout či nepřijmout, bez reálného prostoru podmínky s žalovanou vyjednat.

5. Soud prvního stupně sice převzal z odborného vyjádření efektivní úrokovou sazbu 48,48 % p. a., nicméně učinil tak pro model „půjčeno 20 000 Kč, vráceno 29 032 Kč v 19 splátkách“, když nekorigoval nesoulad mezi těmito vstupními údaji a reálnými parametry Úvěrové smlouvy (skutečně poskytnuto 18 472 Kč, 18 splátek). Žalobkyně přitom v řízení prokazovala, že při správném zadání (18 472 Kč, 18 splátek po 1 528 Kč) činí úroková sazba 54,88 % p. a., navrhovala, aby soud prvního stupně nechal vypracovat řádný znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví finance a finanční řízení, který by při správném zadání vstupních údajů (18 472 Kč, 18 splátek, zahrnutí všech nákladů úvěru) určil faktickou roční úrokovou sazbu. Soud prvního stupně však tento důkazní návrh neakceptoval, znalecký posudek nevyžádal a důkaz neprovedl, ačkoli právě přesné určení skutečné ceny úvěru je pro posouzení dobrých mravů klíčové. Soud prvního stupně navíc při posouzení přiměřenosti spotřebitelské smlouvy zcela ignoroval ukazatel RPSN, který zachycuje celkovou roční nákladovost úvěru pro spotřebitele.

6. Faktická úroková sazba ve výši 54,88 % p. a. u úvěrové smlouvy převyšuje více než 4x průměrnou úrokovou sazbu, která se v době uzavření této smlouvy pohybovala okolo 13,40 % p. a. (dle časové řady ARAD ČNB). RPSN ve výši 69,40 % pak podstatně převyšuje průměrnou výši RPSN úvěrů na spotřebu, která se v době uzavření smlouvy pohybovala v rozmezí 14,01 % - 14,02 % (dle časové řady ARAD ČNB), tedy téměř pětinásobně. I kdyby úrok činil 48,48 % p. a. a porovnal se s obvyklou sazbou 13,40 % p. a., jednalo by se o cca 3,6násobek, a tedy stále o podstatné přesáhnutí, na což poukázal Nejvyšší soud ve svém stěžejním rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004. Nejvyšší soud zde neříká, že až od čtyřnásobku či trojnásobku jde o podstatné přesáhnutí, ale říká, že čtyřnásobek je podstatné přesáhnutí. V tomto případě se jedná o cca 3,6násobek, což je v soudní praxi běžně považováno za podstatné přesáhnutí. Právě s ohledem na další ujednání úvěrové smlouvy (nepřiměřené smluvní pokuty, zajišťovací dohoda o srážkách ze mzdy, neplatná rozhodčí doložka s provázanými rozhodci, právo okamžitého zesplatnění) představuje i trojnásobné převýšení úrokové míry exces, který je nutné hodnotit jako v rozporu s dobrými mravy.

7. Nedostatečný je i závěr soudu prvního stupně v tom smyslu, že se spokojil pouze sděleními 3 bank o úrokové sazbě v daném období a z nich aritmetickým průměrem dovodil „běžný“ úrok 19,20 % p. a. Zároveň však zcela odmítl použití databáze ARAD České národní banky jako metodicky nejpřesnějšího podkladu pro určení obvyklé úrokové sazby. Žalobkyně trvá na tom, že za určující kritérium pro stanovení obvyklé úrokové sazby je třeba považovat právě statistiku České národní banky (databáze ARAD), nikoli jednotlivá, ad hoc vyjádření několika bank. Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil v souvislosti s totožně formulovaným ustanovením obchodního zákoníku v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1214/2005. Tam konstatoval, že použití průměrné úrokové sazby komerčních úvěrů poskytnutých bankami na území ČR v daném roce (v daném řízení zjištěné) zákonnému pravidlu odpovídá, že se ovšem „apriori nevylučuje ani možnost jiného způsobu určení úrokové sazby, za předpokladu, že ve vazbě na konkrétní okolnosti případu povede k rozumnému a spravedlivému určení výše úrokové sazby. V současné době a vzhledem k rozšíření pravidla i na nepodnikatelské vztahy bude pravděpodobně nejspolehlivějším zdrojem potřebných informací každoměsíčně vydávaná měnová statistika ČNB, jež obsahuje i tabulku úrokových sazeb nových obchodů měnových finančních institucí pro jednotlivé typy úvěru - spotřební úvěr, úvěr na bydlení, podnikatelské úvěry různých velikostí (ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721-2520, relativní majetková práva 1. část). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-6-3]. ASPI_ID KO89_e2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X). Odborná literatura tedy považuje měnovou statistiku České národní banky (údaje, které jsou v praxi dostupné v databázi ARAD) za nejspolehlivější zdroj informací o obvyklých úrokových sazbách na daném trhu. Nutno dodat, že před nabytím účinnosti z. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník účinný od 1.1.2014 (dále jen o. z.), obsahovalo obdobnou právní úpravu ustanovení § 502 obchodního zákoníku. Použitelnost statistiky České národní banky pro stanovení obvyklého úroku přitom nebyla zapovězena ani v judikatuře Nejvyššího soudu. Dané plyne nepřímo například z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3777/2016 ze dne 27. 6. 2018. Nejvyšší soud zde fakticky posvětil použití statistiky České národní banky jako metodicky správného podkladu pro určení obvyklé úrokové sazby. Analogicky lze metodiku pro zjištění obvyklé úrokové sazby vyčíst také z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 39 Af 4/2024 ze dne 26. 9. 2026, který, byť se týká daňové věci, výslovně řeší, z jakých zdrojů mají být čerpány obvyklé úrokové sazby. Dané rozhodnutí sice řeší daňovou problematiku, nicméně jeho závěry mají obecný metodický přesah, když výslovně uvádí, že pro zjištění tržních úrokových sazeb je legitimní a logické vycházet ze statistických dat ČNB, která představují agregovaný obraz trhu. Základní premisou tedy je, že obvyklá úroková sazba má být určována z objektivních tržních dat, nikoli z individuálních stanovisek jednotlivých bank. Ad hoc vyjádření bank navíc zpravidla zachycují jen část trhu a často jiný produktový segment, a nemohou tak zaručit zachycení „nejvyšších úrokových sazeb uplatňovaných bankami“ v daném segmentu, které Nejvyšší soud používá jako referenční hledisko při testu souladu s dobrými mravy. Nutno dodat, že úrokové sazby v tomto případě nelze srovnávat s úrokovou mírou pro úvěry z kreditních karet či kontokorentů (viz např. vyjádření právnická osoba. ze dne 8. 10. 2025). Jedná se totiž o zcela odlišné produkty.

8. Soud prvního stupně však zkratkovitě založil svůj závěr na statisticky užším a nepřesném vzorku, když ignoroval spolehlivější statistiku České národní banky pro zjištění obvyklé výše úrokové sazby u běžného spotřebitelského úvěru. Žalobkyně trvá na tom, že pokud faktická úroková sazba činila 54,88 % p. a., což je více než čtyřnásobek obvyklého úroku v daném čase a místě, tak tato okolnost sama o sobě způsobuje zjevný rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy.

9. Soud prvního stupně dále nekriticky převzal závěr odvolacího soudu, který oddělil ujednání o úroku od ujednání o smluvních pokutách s tím, že případná neplatnost pokut může vést nanejvýš k částečné neplatnosti úvěrové smlouvy. Tím však popřel judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, která výslovně potvrzuje, že při posuzování platnosti spotřebitelského úvěru je nutné zohlednit veškerá ujednání smlouvy v celkovém kontextu, nikoli izolovaně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1145/2023 ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2724/2024 ze dne 28. 5. 2026, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1644/21 ze dne 24. 8. 2021 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014). V projednávané věci se jedná o krátkodobý spotřebitelský úvěr, který je zatížen nepřiměřenou úrokovou sazbou, extrémní hodnotou RPSN a kumulací sankčních ujednání, což ve svém souhrnu odůvodňuje závěr o rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy jako celku. Nemůže tak obstát ani úvaha o případné dílčí neplatnosti, neboť celková smluvní konstrukce žalované je natolik excesivní, že odůvodňuje závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku. Soud prvního stupně měl především hodnotit synergii nepřiměřeného úroku, poplatků, smluvních sankcí a zajišťovacích prostředků, což však neučinil. Rozsudek je tak v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Žalobkyně trvá na tom, že Úvěrová smlouva je jako celek absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Podmínky v úvěrové smlouvě pak odpovídají kategorii smluvních podmínek, které spadají pod kritéria vymezena v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014.

10. Žalobkyně dále od počátku tvrdí, že žalovaná neprovedla žádné reálné posouzení úvěruschopnosti dlužníka coby spotřebitele. V této souvislosti může jen opětovně odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, když Ústavní soud především konstatoval, že věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. Ledabylost věřitele jej neomlouvá, naopak je mu k újmě a soudy by měly motivovat věřitele k řádnému zkoumání úvěruschopnosti, a to i za cenu zastavování exekucí bez ohledu na to, zda daná povinnost byla v zákoně stanovena či nikoliv, neboť se jedná o obecnou a logickou povinnost každého věřitele. Obdobně lze odkázat na aktuální judikaturu Soudního dvora Evropské unie, konkrétně na rozsudek ve věci C-755/22 ze dne 11. 1. 2024. Úvěrová smlouva je sama o sobě absolutně neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované, která nesplnila ani obecnou, ani logickou povinnost každého věřitele při poskytnutí úvěru.

11. Jelikož úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro neposouzení úvěruschopnosti, nebylo důvodu složitě přepočítávat jednotlivé nároky (např. smluvní pokuty či poplatky), neboť veškeré plnění nad rámec jistiny a zákonného úroku z prodlení je bezdůvodným obohacením na straně žalované. Oprávněný nárok žalobkyně je tak představován rozdílem mezi tím, co žalovaná skutečně obdržela (83 959,11 Kč), a tím, co jí po právu skutečně náleží (40 622,74 Kč), tedy částkou 43 336,37 Kč.

12. Podáním ze dne 11. 9. 2026 se žalobkyně dále obsáhle vyjádřila k otázce promlčení nároku s tím, že tato počíná běžet od zastavení exekuce a dle aktuální judikatury se promlčecí doba posuzuje dle obchodního zákoníku a je čtyřletá.

13. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila, k odvolacímu jednání se bez omluvy nedostavila, proto bylo v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v její nepřítomnosti.

14. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

15. Z obsahu spisu pak vyplývá, že žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 11. 11. 2024 domáhala zaplacení částky 43 336,37 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná jako věřitel poskytla právnímu předchůdci žalobkyně jméno FO (dále jen „postupitel“) jako dlužníkovi na základě úvěrové smlouvy ze dne 15. 5. 2008 úvěr ve výši 20 000 Kč, který se postupitel zavázal vrátit v 18 + 1 měsíčních splátkách po 1 528 Kč, tedy zavázal se vrátit celkovou částku 29 032 Kč. Úroková sazba tak činila 59,95 % ročně. V důsledku prodlení postupitele se splácením dluhu bylo zahájeno rozhodčí řízení, které skončilo vydáním rozhodčího nálezu rozhodce tituly před jménem jméno FO č. j. Anonymizováno/Anonymizováno ze dne 5. 1. 2011, na základě kterého byla postupiteli uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, ale rovněž excesivní úroky a řadu nepřiměřených smluvních pokut, jakož i náklady rozhodčího řízení. Postupitel před zahájením exekučního řízení uhradil žalované částku 16 084 Kč, poté žalovaná zahájila vůči postupiteli na základě exekučního titulu – vydaného Rozhodčího nálezu – exekuční řízení, které bylo vedeno soudním exekutorem tituly před jménem jméno FO, Exekutorský úřad adresa, a to pod sp. zn. 123 EX 6657/11. Exekuční řízení bylo zastaveno usnesením soudního exekutora č. j. 123 EX 6657/11-47 ze dne 13. 1. 2023, které nabylo právní moci dne 1. 2. 2023, když rozhodce neměl pravomoc rozhodčí nález vydat, a tento rozhodčí nález tak nikdy nemohl být způsobilým exekučním titulem. V průběhu exekučního řízení soudní exekutor vyplatil žalované jakožto oprávněné částku 67 875,11 Kč, postupitel tedy uhradil žalované před zahájením exekučního řízení a následně v jeho průběhu částku v celkové výši 83 959,11 Kč, ač reálně obdržel od žalované částku 18 472 Kč. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši vymožené částky, od které je třeba odečíst částku 18 472 Kč, kterou žalovaná reálně poskytla postupiteli. Společně s vrácením této částky pak vznikl žalované i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 18 472 Kč, a to za dobu ode dne následujícího po dni, kdy byla původní jistina postupiteli vyplacena, až do dne právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení, tedy částku 22 150,74 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 18 472 Kč (v rozmezí 7,05 % - 14,00 % p. a.) ode dne 16. 5. 2008 do 1. 2. 2023. Celkově je tak žalovaná oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat částku 40 622,74 Kč a ve zbývajícím rozsahu se jedná o bezdůvodné obohacení. Promlčecí doba mohla započít až poté, co odpadl důvod plnění, tj. od zastavení exekuce. Vzhledem k datu pravomocného usnesení o jejím zastavení je na vztah bezdůvodného obohacení nutno aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „o. z.“), pokud by se měla uplatnit předchozí právní úprava, má žalobkyně za to, že je třeba aplikovat promlčecí lhůtu uvedenou v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění, jelikož se jedná o tzv. absolutní obchod. S ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) a spotřebitelský charakter věci by měla být případně subsidiárně aplikována objektivní promlčecí doba. Námitka promlčení je navíc v rozporu s dobrými mravy. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 10. 2024 byla pohledávka za žalovanou na vydání shora specifikovaného bezdůvodného obohacení postoupena právním předchůdcem žalobkyně na žalobkyni. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, jelikož předmětnou úvěrovou smlouvu považuje za platnou, protože neobsahuje nepřiměřené podmínky rozporné s dobrými mravy, současně byla uzavřena v době, kdy poskytovatelé úvěrů neměli povinnost prověřovat úvěruschopnost, nadto úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně prověřena byla; s ohledem na uplynutí dlouhé doby od poskytnutí úvěrů do zahájení nynějšího řízení (16 let) již nemá povinnost uchovávat podklady. Úplata sjednaná ve smlouvě byla protiplněním za poskytnutí finančních prostředků, zákonodárce v obchodním zákoníku počítal s možností, že vedle úplaty budou sjednány i úroky. Sjednaný úrok (19 % ročně) nepřesahuje obvyklý úrok v daném místě a čase (dle řad ARAD 13,41 % ročně). I pokud by soud dospěl k závěru o její neplatnosti, poukázala na možnost moderace, popř. na možnost vyhodnotit jako neplatnou pouze část, kterou lze oddělit od zbývajícího obsahu smlouvy. Alternativně poukázala také na promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení; odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu odmítla jako nepřiléhavou, i po zastavení exekuce oprávněnému a soudnímu exekutorovi náleží přiznané plnění, jelikož neplatnost smlouvy a neoprávněnost přijatého plnění nebyla nikdy konstatována. Rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem vzhledem k netransparentní rozhodčí doložce, zastavením exekuce tudíž nedošlo k tomu, že by byla stanovena na jisto otázka neplatnosti úvěrové smlouvy, tento okamžik proto pro plynutí promlčecí lhůty nemůže být relevantní; nelze vycházet ze závěru, že by povinný o vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku zastavení exekučního řízení věděl, jelikož hmotněprávní titul nadále trvá. Dále argumentovala ve prospěch aplikace ObčZ, a to s ohledem na dobu uzavření smlouvy a s ohledem na to, že právní předchůdce žalobkyně vystupoval jako spotřebitel. Subjektivní promlčecí doba v délce dvou let běžela od každé platby „přeplácející“ poskytnutou jistinu a úrok z prodlení (byla-li by úvěrová smlouva shledána neplatnou), všechny platby do dne 11. 11. 2022 jsou tedy promlčeny. Právní předchůdce žalobkyně se měl správně domáhat vydání bezdůvodného obohacení paralelně se snahou o zastavení exekučních řízení, jelikož ještě před pravomocným skončením exekučního řízení neplatností úvěrové smlouvy argumentoval.

16. Okresní soud rozhodl ve věci rozsudkem dne 17. 4. 2025 tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení, kdy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovanou dne 15. 5. 2008 úvěrovou smlouvu č. hodnota, přičemž v důsledku neplnění povinností z této smlouvy byl vydán rozhodčí nález rozhodce tituly před jménem jméno FO ze dne 5. 11. 2011, sp. zn. Anonymizováno/Anonymizováno, a to na základě rozhodčí doložky obsažené v předmětné úvěrové smlouvě, který se stal exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu. Na základě tohoto bylo vedeno exekuční řízení pod sp. zn. 123 EX 6657/11, které bylo zastaveno k návrhu povinného (právní předchůdce žalobkyně) přímo soudním exekutorem podle § 55 odst. 3 exekučního řádu, jelikož oprávněná (žalovaná) se zastavením exekuce vyslovila souhlas. Důvodem pro zastavení exekuce byly okolnosti spadající pod § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., konkrétně netransparentní (a proto neplatná) rozhodčí doložka obsažená v předmětné úvěrové smlouvě. Soud z rozhodnutí soudního exekutora ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vychází, přičemž otázku, která byla vyřešena ve výroku pravomocného rozhodnutí (rozhodnutí soudního exekutora je považováno za rozhodnutí exekučního soudu podle § 28 exekučního řádu) již samostatně neposuzuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Proto vycházel z toho, že exekuce byla zastavena z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, přičemž i z obsahu rozhodčí doložky v předmětné úvěrové smlouvě vyplývá, že určení osoby konkrétního rozhodce bylo svěřeno třetí osobě. Pro účastníky rozhodčího řízení je takto určená osoba rozhodce zcela nepředvídatelná a rozhodčí doložka proto trpí vadou netransparentnosti; soud jí hodnotí jako neplatnou podle § 39 ObčZ. Usnesení soudního exekutora tituly před jménem jméno FO ze dne 13. 1. 2023, č. j. 123 EX 6657/11-47 nabylo v rozsahu výroku o zastavení exekuce právní moci dne 1. 2. 2023. Dne 1. 2. 2023 tak došlo k odpadnutí důvodu, na jehož základě bylo vymoženo plnění. Právním důvodem vymáhání nesplněné povinnosti v exekučním řízení byl výše zmíněný exekuční titul (rozhodčí nález), teprve v důsledku rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce byla jednak jednoznačně deklarována neplatnost exekučního titulu, ale současně teprve k tomuto okamžiku pravomocně odpadly právní důvody, na jejichž základě bylo plnění v exekuci vymoženo, od tohoto okamžiku lze vymožené plnění považovat za vymožené plnění na základě právního důvodu, který odpadl. Tento okamžik je počátkem běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). Okresní soud pak dospěl k závěru, že žalované nesvědčí žádný hmotněprávní titul pro ponechání si plnění, pokud by byl hmotněprávní titul platný, nedošlo by na straně žalované k bezdůvodnému obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013). V tomto případě však tomu takto není, když soud dospěl k jednoznačnému závěru, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť má tzv. formulářový charakter (smluvní ujednání jsou podnikatelem předchystána a spotřebitel má pouze možnost smlouvu přijmout, nebo nepřijmout). Sjednaná úplata za poskytnutí úvěru má podle soudu fakticky povahu skrytého úroku, jelikož její funkce je totožná (stejně jako sjednaný úrok představuje odměnu za poskytnutí peněz, nikoliv odměnu za jejich „rezervaci“). Pokud je přihlédnuto k faktickým parametrům úvěru (výše půjčené jistiny, doba půjčení, výše splátek a jejich četnost), tak faktická úroková sazba činí cca 55 % ročně, což je více než trojnásobek obvyklého úroku v daném čase a místě (již tato okolnost působí rozpor úvěrových smluv s dobrými mravy, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Rovněž tak s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, je třeba prověření úvěruschopnosti (resp. schopnosti úvěr splatit) považovat za obecný předpoklad mravného jednání podnikatele při poskytování úvěru/půjčky bez ohledu na skutečnost, zda tato povinnost byla stanovena právním předpisem, což žalovaná neučinila. Nárok žalobkyně pak promlčen není, když podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. je třeba na vztah bezdůvodného obohacení aplikovat dosavadní právní předpisy (tj. právní předpisy účinné před 1. 1. 2014), jelikož bezdůvodné obohacení má původ v právním vztahu založeném za předchozí právní úpravy uzavřením úvěrové smlouvy. Soud předmětnou smlouvu vyhodnotil jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 497 a násl. obchodního zákoníku, úvěrová smlouva představuje tzv. absolutní obchod ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku, pročež se uplatní § 397 obchodního zákoníku a délka promlčecí lhůty je čtyři roky. Objektivní promlčecí lhůta tak začala běžet od pravomocného zastavení exekuce (dne 1. 2. 2023), ke dni podání žaloby (dne 11. 11. 2024) dosud neuplynula.

17. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 11. 2025, č. j. 75 Co 136/2025-193, byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud uzavřel, že je nepochybné, že v důsledku nezpůsobilého exekučního titulu a zastavení exekuce, na základě nichž bylo předmětné plnění vymoženo, došlo k odpadnutí procesního důvodu, pro který si oprávněná mohla vymožené plnění ponechat. Otázkou však zůstalo, zda existuje platný hmotněprávní důvod – titul pro ponechání si takového plnění, případně jeho části. Okresní soud řádně neposoudil otázku platnosti úvěrové smlouvy z důvodu tvrzeného rozporu ujednaného úroku s dobrými mravy, kdy neměl dostatečný podklad pro svůj právní závěr, že daná úvěrová smlouva je neplatná. Okresní soud neměl žádný podklad pro své konstatování, že obvyklá úroková sazba v době uzavření úvěrových smluv činila cca 13,4 % ročně, toto jeho skutkové zjištění není čímkoli podložené. Rovněž tak výpočet faktického úroku v celkové výši cca 55 % ročně ze strany okresního soudu je zcela nepřezkoumatelný, kdy tento nebyl ničím podložen. Správně vypočtený úrok pak bylo nutno porovnat s obvyklým úrokem bank u úvěrů s obdobnými parametry. Krajský soud proto ve snaze objektivizovat výši úroku doplnil dokazování o sdělení bank k tomu, jaká byla požadovaná úroková sazba za spotřebitelský bezúčelový úvěr ve výši 20 000 Kč na dobu trvání 18 měsíců poskytnutý v květnu 2008, kdy zprávou právnická osoba. bylo prokázáno, že to bylo 16,8 %, zprávou právnická osoba. bylo prokázáno, že to bylo 21,9 % a zprávou právnická osoba., bylo prokázáno, že to bylo 18,9 %, v průměru tedy 19,2 %. Krajský soud se dále neztotožnil s názorem žalobkyně ohledně výpočtu úroku pomocí internetových kalkulaček, kdy krajský soud standardně při výpočtu úroku za poskytnutí úvěru postupuje jiným způsobem, přičemž tento postup nebyl doposud rozporován. V případě, že tedy poskytnutá částka na 18 měsíců činila 20 000 Kč, což představuje 100 % a vráceno mělo být celkem včetně všech skrytých poplatků 29 032 Kč, tj. o 9 032 Kč více za 18 měsíců, pak na roční období 12 měsíců připadá částka 6 021 Kč, což činí z částky 20 000 Kč 30 %, Úroková sazba tedy činí dle krajského soudu 30 % ročně. Pokud pak úrok v úvěrové smlouvě činil 30 %, pak se nejedná ani dvojnásobek úroku běžně požadovaného bankami za obdobný typ úvěru ve shodném časovém období, a ujednaný úrok tedy nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu není ani neplatná úvěrová smlouva. Pokud pak jde o otázku řádného neposouzení úvěruschopnosti předchůdce žalobkyně, povinnost zabývat se řádně úvěruschopností pod sankcí neplatnosti smlouvy zavedl do právního řádu až zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy v tomto směru je argumentace žalované zcela oprávněná. V době uzavírání smlouvy v roce 2008 tedy tato povinnost neexistovala, a i s přihlédnutím k okresním soudem citovanému rozhodnutí Ústavního soudu nelze dle krajského soudu klást na žalovanou takového přehnaně přísné požadavky. To vše i vzhledem k výši částky 20 000 Kč, jež byla předmětem úvěrové smlouvy a nízké výši splátek. Z tohoto důvodu tedy krajský soud úvěrovou smlouvu neplatnou neshledal. S ohledem na shora uvedené krajský soud dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva není neplatná pro řádné nepřezkoumání úvěruschopnosti dlužníka ani z důvodu nemravného úroku. Úvěrová smlouva může být případně neplatná pouze zčásti, např. v ujednáních o smluvních pokutách, jak také namítá žalobkyně, a žalovaná tedy jednoznačně má hmotněprávní titul minimálně pro ponechání si částečného plnění. Není tedy najisto postaveno, zda daná úvěrová smlouva je či není neplatná alespoň v části vztahující se k ujednaným smluvním sankcím, čímž je třeba se podrobněji zabývat, případně zda je platná jako celek. Je tak předčasný i závěr okresního soudu o tom, zda nějaké bezdůvodné obohacení na straně žalované vůbec vzniklo a v jaké výši. Byla-li na podkladě rozhodčího nálezu vedena exekuce, pak po dobu, kdy probíhala, přetrvával i důvod, pro který vymožené plnění náleželo žalované jako oprávněné - procesní důvod. Tento důvod odpadl až tím, že exekuce byla zastavena, a po vyřešení otázky, zda a v jakém rozsahu povinný - předchůdce žalobkyně (podle hmotného práva) měl i přesto povinnost plnit či nikoliv, lze na vymožené plnění, které povinný neměl podle hmotného práva povinnost žalované plnit, pohlížet jako na bezdůvodné obohacení (tedy plnění, pro jehož přijetí odpadl právní důvod). S ohledem na změnu právního názoru bude nutno žalobkyni v souladu s ust. § 118a o. s. ř. na toto upozornit a vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu, čeho se vlastně domáhá (s ohledem na platnost smlouvy, příp. pouze částečnou neplatnost) a jaká částka byla vymožena nad rámec toho, na co žalované vznikl nárok dle platné (zčásti platné) smlouvy. Jednoznačně má žalovaná nárok na poskytnutou a nevrácenou jistinu a zákonný úrok, otázkou pak zůstává, co dále zahrnovala vymožená částka a zda na ni vznikl či nevznikl žalované nárok (zda to byly smluvní pokuty-z jakých částek, za jaké období, v jaké výši, náklady rozhodčího řízení, náklady exekuce). Bude tedy třeba nároky žalobkyně s ohledem na změnu právního názoru, kterou do věci vnesl krajský soud (nepůjde o nároky požadované z titulu absolutně neplatné smlouvy), řádně kvantifikovat, rozklíčovat jednotlivé požadované položky a opětovně posoudit otázku jejich promlčení. Okresní soud ve věci doplnil dokazování o odborné vyjádření Katedry matematické analýzy a aplikací matematiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci k výpočtu faktické výše ujednaného úroku a po projednání věci u jednání konaného dne 6. 5. 2026, kam se žalobkyně a ani její zástupce nedostavili, vydal napadený rozsudek.

18. Předně krajský soud konstatuje, že považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a jeho závěr o skutkovém stavu věci pod body 10. - 21. odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tato zcela odkazuje.

19. Co se pak týká právního hodnocení věci, i zde se krajský soud zcela ztotožňuje se závěry okresního soudu, kdy okresní soud se pečlivě vypořádal s námitkami žalobkyně, přičemž odvolací argumentace žalobkyně je víceméně opakováním námitek uplatněných již dříve v průběhu řízení. Na odůvodnění okresního soudu lze zcela odkázat, přičemž krajský soud se níže vyjádří k odvolacím námitkám žalobkyně.

20. Krajský soud zcela akceptuje názor okresního soudu (a ostatně i setrvává na svém právním názoru z kasačního rozhodnutí), že předmětná úvěrová smlouva je jako celek platná. Jak již vyjádřil ve svém předchozím rozhodnutí, úvěrovou smlouvu neshledává neplatnou z důvodu tvrzeného neprověření úvěruschopnosti dlužníka ze strany žalované, kdy, jak již bylo uvedeno dříve, povinnost zabývat se řádně úvěruschopností pod sankcí neplatnosti smlouvy zavedl do právního řádu až zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v době uzavírání úvěrové smlouvy v roce 2008 tedy tato povinnost ze zákona neexistovala. S přihlédnutím a respektováním závěrů žalobkyní uváděného rozhodnutí Ústavního soudu pak dle krajského soudu nelze i s ohledem na individuální posouzení případu postupovat zcela formalisticky a klást na žalovanou takového přehnaně přísné požadavky, to vše i se zohledněním výše poskytnutého úvěru ve výši 20 000 Kč a nízké výši splátek.

21. Co se pak týká namítané neplatnosti z důvodu nemravných úroků, okresní soud postupoval zcela správně při výpočtu fakticky sjednaného úroku, kdy tento vycházel z odborného vyjádření, které bylo zadáno na základě správných vstupních parametrů. Pokud žalobkyně namítá, že došlo k nesprávnému zadání „půjčeno 20 000 Kč, vráceno 29 032 Kč v 19 splátkách“, když nekorigoval nesoulad mezi těmito vstupními údaji a reálnými parametry úvěrové smlouvy (skutečně poskytnuto 18 472 Kč, 18 splátek), pak ono zohlednění poplatku 1 528 Kč nastalo právě zahrnutím tohoto poplatku do 19. splátky, kdy splátek fakticky bylo 19 a nikoli 18. V úvěrové smlouvě je uvedeno – výše úvěru 20 000 Kč, splátek 18 po 1 528 Kč a poplatek 1 528 Kč. V zadání okresního soudu pro odborné vyjádření pak půjčeno 20 000 Kč, vráceno 29 032 Kč a splátek 19 po 1 528 Kč, tj. tzv. žalobkyní tvrzený skrytý úrok v podobě poplatku za poskytnutí úvěru byl v tomto propočtu zohledněn v rámci celkového zatížení v podobě úročení ve formě výsledné vrácené částky. Předchůdci žalobkyně bylo sice fakticky vyplaceno 18 472 Kč, přičemž poplatek 1 528 Kč byl započten oproti formálně (dle smlouvy) poskytnuté částce 20 000 Kč, tento byl však při zadání zahrnut do celkového počtu splátek ve výši 19.

22. Pokud pak okresní soud porovnával z odborného vyjádření zjištěnou faktickou výši úroku ve výši 48,48 % s výší úroků u bank stanovenou u úvěrů obdobných parametrů v totožném období, postupoval zcela správně. Jedná se o obvyklou praxi soudy zcela běžně aplikovanou a ani žalobkyní citovaná judikatura takový postup nezapovídá. Dle názoru krajského soudu je zcela přiléhavé a dostačující objektivizovat výši úroku sdělením 3 z největších bankovních ústavů působících v ČR, kdy dotaz na banky byl zcela konkrétní ohledně bezúčelového spotřebitelského úvěru, na dobu 18 měsíců, ve výši 20 000 Kč, v květnu 2008, v Olomouci.

23. Okresní soud pak i správně vyhodnotil, že faktická ujednaná výše úroku 48,48 % převyšuje průměrnou výši úroku poskytovaného bankami ve výši 19,20 % cca 2,5násobně, což v souladu s obecně známou a okresním soudem i žalobkyní citovanou judikaturou, nečiní výši úroku rozpornou s dobrými mravy i s ohledem na to, že poskytovatelem úvěru je nebankovní instituce.

24. RPSN je pak zákonný ukazatel celkových nákladů spotřebitelského úvěru, vyjádřený jako roční procento z celkové výše úvěru. Zahrnuje úroky a další náklady, které se podle zákona do výpočtu započítávají. Od smluvní zápůjční úrokové sazby se liší způsobem výpočtu; nelze ji s ní zaměňovat ani ji chápat jako další samostatné plnění dlužníka. Nejvyšší soud tento rozdíl vyložil v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3481/2013. Judikatura nestanoví obecnou číselnou hranici RPSN, jejíž dosažení by samo o sobě znamenalo neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.

25. RPSN ve výši 69,40 % vyjadřuje roční přepočet nákladů zahrnutých ve sjednaných platbách a poplatku; nepředstavuje povinnost zaplatit dalších 69,40 % jistiny. Podle smlouvy a splátkového kalendáře byla celková povinnost dlužníka pevně určena a další náklady spojené s úvěrem sjednány nebyly. Samotný údaj RPSN proto při posouzení skutečně zpřístupněné částky, celkového plnění, délky úvěru a okolností jeho sjednání neprokazuje rozpor s dobrými mravy.

26. Pokud jde o namítanou neplatnost úvěrové smlouvy jako celku s ohledem na komplexní posouzení smluvních ujednání, krajský soud uvádí, že judikatura, na kterou odkazuje žalobkyně je zcela přiléhavá a krajský soud tuto judikaturu respektuje a akceptuje, přičemž na danou smlouvu pohlížel jako na celek a komplex smluvních ujednání, i přesto však nedospěl k závěru, že by úvěrová smlouva byla nutně v rozporu s dobrými mravy, a proto neplatná jako celek, k čemuž významně přispělo i zjištění ohledně platně sjednané výše smluvních úroků. Pokud pak žalobkyně namítala neplatnost dalších smluvních ujednání, zejména ve vztahu k ujednaným smluvním sankcím, krajský soud ve svém kasačním rozhodnutí uvedl, že neshledává důvodu, proč by úvěrová smlouva nemohla být neplatná ve vztahu k těmto oddělitelným smluvním ujednáním, tj. pouze zčásti, kdy tímto uložil okresnímu soudu se po poučení žalobkyně a doplnění tvrzení a označení důkazů se v řízení zabývat, s ohledem na jiné právní posouzení věci, k němuž v řízení dospěl. Uvedené však nebylo možné s ohledem na procesní pasivitu žalobkyně, která se k jednání okresního soudu nedostavila a nemohla být poučena o nutnosti doplnit svá tvrzení a označit k nim důkazy. Naznačený postup pak vyplýval již z kasačního rozhodnutí, které měla žalobkyně s předstihem k dispozici a procesní postup byl pro ni zcela předvídatelný a nikoli překvapivý.

27. Krajský soud ve svém kasačním rozhodnutí výslovně uvedl, že úvěrová smlouva může být případně neplatná pouze zčásti, např. v ujednáních o smluvních pokutách, a žalovaná tedy jednoznačně má hmotněprávní titul minimálně pro ponechání si částečného plnění, pokud jde o jistinu a ujednané a zákonné úroky, jež byly vymoženy v exekuci, a nejedná se tak o její bezdůvodné obohacení, a že je třeba se podrobněji zabývat případnou částečnou neplatností dalších namítaných smluvních ujednání. S ohledem na změnu právního názoru ohledně platnosti smlouvy (žalovány a okresním soudem původně přiznány byly nároky z titulu zcela neplatné smlouvy) bylo nutno žalobkyni v souladu s ust. § 118a o. s. ř. na toto upozornit a vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu, čeho se vlastně domáhá (s ohledem na platnost smlouvy, příp. pouze částečnou neplatnost) a jaká částka byla vymožena nad rámec toho, na co žalované vznikl nárok dle platné (zčásti platné) smlouvy. Jednoznačně má žalovaná nárok na poskytnutou a nevrácenou jistinu a smluvní a zákonný úrok, otázkou pak zůstává, co dále zahrnovala vymožená částka a zda na ni vznikl či nevznikl žalované nárok (zda to byly smluvní pokuty-z jakých částek, za jaké období, v jaké výši, náklady rozhodčího řízení, náklady exekuce). Bylo tedy třeba nároky žalobkyně s ohledem na změnu právního názoru, kterou do věci vnesl krajský soud (nepůjde o nároky požadované z titulu absolutně neplatné smlouvy), řádně kvantifikovat, rozklíčovat jednotlivé požadované položky a opětovně posoudit otázku jejich promlčení. S ohledem na shora uvedené pak okresní soud vzhledem k neunesení břemene tvrzení a důkazního ze strany žalobkyně žalobu správně zamítl, kdy z důvodu jiného právního posouzení věci nebyl jasný ani skutek, na základě něhož se žalobkyně částky 43 336,37 Kč domáhá a z čeho se tato částka skládá.

28. Ze všech výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku II. o nákladech řízení, kde okresní soud správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ohledně úspěchu ve věci a správně vypočetl jejich výši.

29. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela neúspěšná, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně by tedy měla povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které se však ze spisu nepodávají. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku.

Samostatné dovolání jen proti výroku II. a proti výroku I. ve vztahu k nákladům řízení před soudem prvého stupně přípustné není.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat svého práva exekucí, popř. výkonem rozhodnutí.