KSPH 26 CO 72/2020-321

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Daniely Jandové a JUDr. Tomáše Němce ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení, LL.M. ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovaným: 1. Česká republika – anonymizováno pozemkový úřad, IČO ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ za niž jedná anonymizováno pro zastupování státu ve věcech majetkových – anonymizováno pracoviště ulice obec, IČO ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ 2. Česká republika - anonymizováno ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO ⟪LB:lb_011⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_012⟫ zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_013⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_014⟫ o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o odvolání první žalované a druhé žalované proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 11. 2019 č. j. 11 C 25/2018-207

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění v části, v níž se žalobkyně domáhala in eventum určení, že jméno příjmení, datum narození, zemřelá datum, byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné poloviny k pozemkům parc. číslo zapsaných v katastru nemovitostí vedeném stát. instituce, stát. instituce, na list vlastnictví pro katastrální uzemí, územní celek, tak, že se návrh žalobkyně zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.

1. Okresní soud v Berouně (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 11. 2019 č. j. 11 C 25/2018-207, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. číslo zapsaných v katastru nemovitostí vedeném stát. instituce, stát. instituce, na list vlastnictví pro katastrální uzemí újezd, územní celek, (výrok I.), určil, že žalobkyně je vlastníkem ideální ½ pozemku parc. číslo evidovaného ke dni datum na anonymizováno republiku v katastru nemovitostí vedeném stát. instituce, stát. instituce, na list vlastnictví pro katastrální uzemí, územní celek (výrok II.), výrokem III. uložil povinnost žalované 1. a 2. společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 46 444 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze situace, kdy se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků, in eventum že paní jméno příjmení, datum narození, zemřelá datum, byla k datu své smrti spoluvlastnicí ideální jedné poloviny pozemků shora uvedených a žalobkyně spoluvlastnicí ideální jedné poloviny pozemků parc. číslo. Tohoto určení se domáhala za situace, kdy je uvedena v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice ideální jedné poloviny na pozemku parc. číslo kde druhou spoluvlastnicí ideální jedné poloviny je žalovaná 1. Spoluvlastnictví žalobkyně bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2015, č. j. 9 C 363/2013-219. K pozemkům ostatním, tedy parc. číslo je zapsáno duplicitní vlastnické právo žalobkyně a žalované 2. Pozemky vznikly digitalizací a přečíslováním z původní parcely PK 500. Žalobkyně měla za to, že je výlučnou vlastnicí celých pozemků nově vzniklých a naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala ve skutečnosti, že není zapsána v katastru nemovitostí jako jejich výlučný vlastník. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželé jméno a jméno příjmení byli spoluvlastníky každý ideální jedné poloviny pozemku PK 500 zapsaného v knihovní vložce číslo později číslo pozemkové knihy pro katastrální územní celek obec. Dne datum došlo k jednání o výkupu půdy s místní rolnickou komisí v obec, při níž jméno příjmení souhlasil s odevzdáním přesahující výměry půdy Ministerstvu zemědělství. Dne datum byla uzavřena dohoda o výkupu pozemků mj. i pozemku PK 500 v anonymizováno obec. Tato dohoda se stala podkladem pro vydání výměru o výkupu Okresním národním výborem okres ze dne datum a nabyla právní moci dne datum Krajský národní výbor v obec vyhláškou ze dne datum číslo VI. 1949 vypověděl rodině příjmení ke dni datum hospodaření na pozemku PK 500. V knihovní vložce číslo byla zapsána poznámka o provedení výkupu pozemkové parcely PK 500 podle § 10 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb. V dědickém řízení po jméno příjmení, zemřelém datum, nebyl pozemek PK 500 zahrnut do dědictví, v protokolu ze dne datum notářka projednávající dědictví uvedla, že pozemek PK 500 byl vykoupen podle § 10 zákona č. 46/1948 Sb. a do dědictví nepatří. V dědickém rozhodnutí po jméno příjmení ze dne 10. 10. 1972 č. j. D 1186/71-31 bylo potvrzeno dědictví dceři zůstavitele jméno příjmení, jež nezahrnovalo pozemek PK 500. Dne datum Středisko geodézie, národní podnik, nahlásilo k dodatečnému projednání notářce zprávu o neprojednaných dědictvích, v nichž byla uvedena i nemovitost část obce vlastníka jméno příjmení jednou polovinou a jméno příjmení jednou polovinou. V dědickém řízení po jméno příjmení, zemřelé datum, byla schválena dědická dohoda, na jejímž základě nabyl pozůstalý syn Ing. jméno příjmení ideální jednu polovinu pozemku PK 500. V rozhodnutí o schválení dědické dohody č. j. D 887/87-15 ze dne 9. 10. 1987 je za částí poučení uvedeno, že na základě tohoto rozhodnutí bude v evidenci nemovitostí pro územní celek, k. ú. část obce na list vlastnictví u anonymizováno geodézie obec zapsáno, že Ing. jméno příjmení je vlastníkem ½ a jméno příjmení vlastnicí ½ parcely PK 500, která byla zaevidována na list vlastnictví. Dne datum vrátilo ZD obec protokolem o předání pozemku jméno příjmení a Ing. jméno příjmení na základě jejich žádosti ze dne datum PK číslo – orná půda v katastrální uzemí zpět k zemědělskému užívání jako vlastníkům ke dni datum. Na list vlastnictví bylo uvedeno, že vlastníkem zbytku původní parcely 500 jsou jméno příjmení a Ing. jméno příjmení. Na uvedeném pozemku PK 500 hospodařil až do roku 2009 Ing. příjmení příjmení, a to od roku 1992 na základě pachtovní smlouvy uzavřené s jméno příjmení a Ing. jméno příjmení. V dědickém řízení po Ing. jméno příjmení, zemřelém datum, byla schválena dohoda dědiců pod č. j. D 403/98-202, podle níž pozemek PK 500 zapsaný na list vlastnictví pro katastrální uzemí nabyli do podílového spoluvlastnictví rovným dílem ve výši ideální jedné desetiny jméno příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení a jméno příjmení a jméno příjmení. Jmenovaní dědici darovací smlouvou ze dne datum darovali žalobkyni své spoluvlastnické podíly o celkové výši ideální jedné poloviny pozemku PK 500. Pozemek PK 500 byl následně rozdělen v důsledku digitalizace mapového operátu do pozemku parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo. V dědickém řízení po jméno příjmení, zemřelé dne datum, byla schválena dohoda dědiců pod č. j. 34 D 3425/2000, podle níž žalobkyně nabyla pozemky v katastrální uzemí zapsané na list vlastnictví i ostatní majetek jméno příjmení. U pozemků evidovaných na list vlastnictví a jejich nabývacích titulech byla poznámka nutnosti doprojednání zbytku PK 500 v dědictví po jméno příjmení. Ve výpisu z katastru nemovitostí ke dni datum byly na list vlastnictví vedeny pozemky parc. číslo v k. ú. část obce s vlastnickým právem ve výši ideální jedné poloviny pro jméno příjmení a ve výši jedné poloviny pro žalobkyni. Tytéž pozemky byly ke dni datum vedeny na list vlastnictví s vlastnickým právem ve výši jedné poloviny pro jméno příjmení a ve výši jedné poloviny pro žalobkyni. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně dne datum požádala u Okresního soudu v Berouně o dodatečné projednání dědictví po jméno příjmení, do něhož měla být zahrnuta i parcela číslo v k. ú. část obce, a jejíž dědičkou by se stala jméno příjmení. Dne datum anonymizováno úřad v obec vyhotovil vyrozumění o duplicitním vlastnictví, v němž uvedl, že u parcely PK 500 byl proveden výkup podle § 10 odst. 2 zák. č. 46/1948 Sb. a do dědictví po jméno příjmení nebyla správně zařazena. Ke dni datum byl na list vlastnictví zapsán duplicitní zápis vlastnického práva žalobkyně a České republiky s právem hospodaření žalované číslo. Ke dni datum na uvedeném list vlastnictví není evidován již pozemek číslo v ostatním zůstaly beze změn. Tento pozemek je následně evidován na list vlastnictví v k. ú. část obce se zapsaným duplicitním vlastnictvím žalobkyně a České republiky s právem hospodaření žalované číslo. Duplicitní zápis vlastnického práva žalobkyně a žalované číslo je evidován také na listu list vlastnictví u pozemku parc. číslo ke dni datum. Podle rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2015 č. j. 9 C 363/2013-219 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, č. j. 30 Co 159/2016-281 je zapsáno u pozemku parc. číslo na list vlastnictví spoluvlastnické právo žalobkyně a žalované číslo ve výši jedné poloviny, když žalobkyně podle citovaného rozsudku vydržela vlastnické právo k jedné polovině tohoto pozemku v linii po jméno příjmení.

3. Soud prvního stupně posoudil věc co do naléhavého právního zájmu podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), dohodu o výkupu pozemků pak podle § 1 odst. 2, § 10 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě. Ohledně podmínek nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce podle § 132, § 134 odst. 1, § 130 odst. 1, § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a tvrzené vydržení pozemků podle obč. zák., jeho novely č. 509/1991 Sb. ve spojení s § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.).

4. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se v linii po jméno příjmení stala ideální vlastnicí jedné poloviny pozemků parc. číslo v k. ú. část obce, kterou získala darovací smlouvou uzavřenou dne datum od právních nástupců Ing. jméno příjmení, kteří spoluvlastnický podíl (spoluvlastnické podíly) nabyli v dědickém řízení po zemřelém Ing. jméno příjmení, který byl společně s jméno příjmení dědicem po jméno příjmení. Uzavřel, že již právní předchůdci žalobkyně byli v dobré víře, že jsou vlastníky id. ½ těchto pozemků, a to na základě všech předchozích právních titulů, poznámky v rozhodnutí státního notářství v obec č. j. D 887/87-16 i protokolu o předání pozemků od ZD obec dne datum.

5. Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně v linii po jméno příjmení prokázala návaznost nabývacích titulů k ideální jedné polovině pozemku PK 500, dnes parc. číslo když byla dědičkou jméno příjmení, která byla dědičkou jméno příjmení, a vždy v minulosti jedna polovina uvedeného pozemku byla evidována v katastru nemovitostí na právní předchůdce žalobkyně, nikoli na stát. obec víra žalobkyně a jejích právních předchůdců je dosvědčena i tím, že ostatní pozemky, které nebyly předmětem tohoto řízení (např. pozemky v obec), jí byly vráceny v restituci. Měla-li by tedy pochybnosti o svém vlastnickém právu k pozemku PK 500, domáhala by se jej rovněž uplatněním restitučního nároku. Oprávněná dobrá víra předchůdců žalobkyně je dána i tím, že minimálně od datum, od rozhodnutí v dědickém řízení po jméno příjmení, stát i navenek projevoval vůči právním předchůdcům žalobkyně přesvědčení, že jsou vlastníky pozemku PK 500, který v linii po jméno příjmení projednal a v linii po jméno příjmení ji uvedl jako dědičku. Uzavřel, že právní předchůdci žalobkyně byli jak subjektivně, tak objektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku PK 500 a jeho oprávněnými držiteli, přičemž tato dobrá víra byla podpořena i následným vrácením pozemku do užívání ZD obec obec víra počala plynout datum a dobrá víra právních předchůdců žalobkyně trvala až do vyrozumění o zápisu duplicity katastrem nemovitostí dne datum. K vydržení pozemku PK 500 tak došlo právními předchůdci žalobkyně, soud proto žalobě vyhověl.

6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byla v řízení plně úspěšná, proto jí náleží plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení, kterou vyčíslil částkou 46 444 Kč.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly včasné odvolání žalovaná 1. a žalovaná 2.

8. Žalovaná 1. svým odvoláním napadla výrok II., kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem ideální jedné poloviny parc. číslo v k. ú. část obce, územní celek, a související nákladový výrok III. Uvedla, že má za to, že žalobkyni nesvědčí vlastnické právo k ideální jedné poloviny pozemku parc. číslo k. ú. část obce v obci obec zapsaného na list vlastnictví, když vlastnické právo žalobkyně ani vlastnické právo jejích právních předchůdců dostatečně neprokázala. Stát vykoupil pozemek parcelní číslo vzniklý z původní PK číslo postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., čímž právní předchůdci žalobkyně pozbyli vlastnické právo k původní PK číslo. Tento pozemek tak nemohli nabývat v rámci dědění ani následných právních úkonů předchůdci žalobkyně, a proto skutečným vlastníkem ideální jedné poloviny předmětného pozemku parc. číslo v k. ú. část obce je Česká republika. Právní závěry soudu prvního stupně nepovažuje za správné. Za úkon státu nelze považovat jednání anonymizováno družstva obec, které vrátilo ke dni datum pozemek původní PK 500 zpět do užívání jméno příjmení a Ing. jméno příjmení, neboť družstvo je nestátním subjektem. Takovéto projevy nelze považovat za dostatečné pro to, aby bylo možné přijmout závěr, který učinil soud prvního stupně, a sice že právní předchůdci žalobkyně byli oprávněně v dobré vířr, že jsou vlastníky původní PK číslo. Navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že návrh na určení, že žalobkyně je vlastnicí ideální jedné poloviny parc. číslo v k. ú. část obce, byl zamítnut a žalované 2. bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání i žalovaná 2., která se rovněž neztotožňuje se závěry přijatými soudem prvního stupně. Soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s hodnocením důkazů, zejména protokolem sepsaným státní notářkou JUDr. jméno příjmení dne datum, výpisem z LV číslo rozhodnutím anonymizováno notářství v obec ze dne 9. 10. 1987 č. j. D 887/87-15. Uvedla, že paní jméno příjmení nemohla svědčit dobrá víra v oprávněnost držby, když jí jakožto právní nástupkyni po zůstaviteli jméno příjmení muselo být známo, že parcela PK 500 nebyla v dědickém řízení po jméno příjmení projednána a oprávněnost držby nemohlo založit ani rozhodnutí o projednání dědictví po jméno příjmení, když jméno příjmení se nestala vlastníkem podílu na parcele PK 500 tímto rozhodnutím. ulice poznámka v dědickém usnesení nemá právní relevanci. Tato technická poznámka nemůže představovat putativní právní titul a založit oprávněnou držbu předchůdců žalobkyně, když jméno příjmení muselo být známo, že není dědicem jedné ideální poloviny parcely PK 500 po jméno příjmení, protože tato parcela nebyla do dědictví zahrnuta, a muselo jí být známo, že dědicem druhé ideální jedné poloviny PK 500 po jméno příjmení je Ing. jméno příjmení, a tedy, že na základě takového rozhodnutí nenabývá vlastnictví k druhé ideální jedné poloviny pozemku. Soud prvního stupně podle odvolatelky nesprávně posoudil rovněž počátek běhu vydržecí doby k datu datum. Na straně jméno příjmení nemohla být dána oprávněná držba v žádné dědické linii vzhledem k okolnostem, že v dědickém řízení po jméno příjmení nebyla do dědictví zahrnuta ideální jedna polovina předmětných pozemků z důvodu jejich výkupu původní parcely PK 500 v souladu s ust. § 10 zákona č. 46/1948 Sb. Odvolatelka namítá, že pokud soud dovozuje dobrou víru žalobkyně a jejích právních předchůdců z nedůsledného vedení evidence vlastnických vztahů k nemovitostem v rozhodné době, pak opomněl, že v době, od které soud počítá běh vydržecí lhůty, byla v účinnosti právní úprava zákona č. 22/1964 Sb. o evidenci nemovitostí, která nebyla založena na intabulačním principu ani nesměřovala k úplné evidenci soukromých práv k nemovitostem. Uvedla, že soud prvního stupně pochybil, pokud uzavřel, že k vydržení původní parcely PK 500 došlo již právními předchůdci žalobkyně, přičemž se tak nemohla stát žalobkyně vlastníkem sporné ideální poloviny pozemků, neboť touto by se mohla stát toliko na základě dodatečného projednání dědictví, což se však ze skutkových zjištění nepodává. Navrhla proto, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že se žaloba na určení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parc. číslo v k. ú. část obce, územní celek, zapsaným na list vlastnictví, zamítne a žalované číslo bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalobkyně se vyjádřila k odvolání žalovaných tak, že považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně i právně správný a navrhla jeho potvrzení. Žalovaná 1. i 2. toliko opakují svou argumentaci použitou před soudem prvního stupně, a sice že žalobkyně nemohla být v dobré víře ohledně předmětných pozemků, když tyto byly„ vykoupeny“ v roce 1949 pozemkovou reformou a přešly na stát. Uzavírá, že soud prvního stupně jasně vyložil, že právní důvod pro nabytí vlastnického práva žalobkyně je vydržení, které započalo nejpozději od 80. let a skončilo nejdříve vyrozuměním o provedení poznámky duplicity datum. Pokud by byl správný závěr druhé žalované, že právní předchůdci žalobkyně nemohli být v dobré víře s odkazem na rozhodnutí notáře ze 70. let, tak právně dalšími úkony státu, které následovaly a byly mladšího data, stát jasně deklaroval, že právní předchůdce za vlastníky považoval, a to rozhodnutím anonymizováno a rozhodnutím anonymizováno notářství v obec ze dne datum. Tedy i případná absence dobré víry na základě úkonů státu v 70. letech by byla zhojena úkony státu v letech 80., což by pro vydržení bylo dostatečné. Právní předchůdci žalobkyně byli vždy v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci sporných pozemků, resp. pozemku PK 500, který byl následně proděděn. Odkázala na předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 159/2016-281, přičemž z rozhodnutí Státního notářství v obec č. j. D 887/87-15, ze dne 9. 10. 1987, je patrné, že došlo k zápisu vlastnického práva k předmětnému pozemku PK 500, a to jak v linii po jméno příjmení, tak po jméno příjmení přímo na Ing. příjmení a jméno příjmení, každému jednou polovinou. Navrhla tedy, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen a žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2020 č. j. 26 Co 72/2020-255, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh na určení, že„ žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. číslo zapsaných v katastru nemovitostí vedeném stát. instituce, stát. instituce na list vlastnictví pro katastrální uzemí, územní celek a ideální poloviny pozemku parc. číslo zapsaného v katastru nemovitostí vedeném stát. instituce, stát. instituce na list vlastnictví pro katastrální uzemí, územní celek (výrok I, bod a)). Dále změnil rozsudek tak, že určil, že jméno příjmení, datum narození, zemř. datum, byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/2 k pozemkům parc. číslo vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném stát. instituce, stát. instituce na list vlastnictví pro katastrální uzemí, územní celek a ideální poloviny pozemku parc. číslo zapsané v katastru nemovitostí vedeném stát. instituce, stát. instituce na list vlastnictví pro katastrální uzemí, územní celek (výrok I, bod b)). Dále změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že určil, že stěžovatelka je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální poloviny k pozemkům parc. číslo zapsaným v katastru nemovitostí vedeném stát. instituce, stát. instituce na list vlastnictví pro katastrální uzemí, územní celek (výrok I, bod c)). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nabytí spoluvlastnického práva v linii po jméno příjmení. Ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu po jméno příjmení však věc právně hodnotil odlišně. V řízení bylo prokázáno, že jméno příjmení byla dědičkou jméno příjmení, a to mimo jiné spoluvlastnického podílu o velikosti id.„ 1/2˝ k uvedeným předmětným nemovitostem, o čemž svědčil i zápis na list vlastnictví k PK 500, kde byly jako spoluvlastnice uvedeny jméno příjmení a jméno příjmení, následně po jméno příjmení jméno jméno příjmení. Pokud šlo tedy o nabytí vlastnického práva k uvedenému spoluvlastnickému podílu na nemovitostech jméno příjmení, nebylo pochyb, že jej nabyla vydržením, na základě dobré víry svých právních předchůdců. Odvolací soud měl za prokázané, že jméno příjmení byla ke dni svého úmrtí, datum, vlastnicí uvedeného spoluvlastnického podílu na sporných nemovitostech. Neměl ani pochyby o tom, že žalobkyně byla dědičkou jméno příjmení. V řízení však bylo prokázáno, že v dědickém rozhodnutí po jméno příjmení ze dne datum, nebyly pozemky parc. číslo uvedeny a projednány přesto, že v evidenci katastru nemovitostí byly ke dni datum co do spoluvlastnického podílu o velikosti id.„ 1/2˝ na jméno příjmení evidovány. Jestliže pak bylo ke dni datum do evidence katastru nemovitých věcí k předmětným pozemkům (nyní list vlastnictví) dopsáno, že je třeba tyto„ doprojednat“, je evidentní, že žalobkyně nemohla vlastnické právo k uvedeným spoluvlastnickým podílům nabýt v dědickém řízení po jméno příjmení a je tím i k tomuto datu narušena případná její dobrá víra v přechod vlastnického práva k těmto pozemkům.

11. Nejvyšší soud následně rozhodl o dovolání žalované 2., která napadla dovoláním výrok I. body b) a c) shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 187/2021-306, rozhodl, že rozsudek odvolacího soudu se v rozsahu výroku I. bodu b) ve vztahu k podílům pozemků parc. číslo v k. ú. část obce o velikosti ideální poloviny a ve výroku II. ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (výrok I.); v rozsahu výroku I., bodu b), ve vztahu k podílu k pozemku parc. číslo v k. ú. část obce o velikosti ideální poloviny, a bodu c) dovolání odmítl (výrok II.).

12. K rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 187/2021-306, se následně dne datum vyjádřila žalobkyně, uvedla, že nesouhlasí se závěry vyslovenými dovolacím soudem, i nadále se ztotožňuje s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 26 Co 72/2020-255, má za to, že byl jasně vyložen a také žalobkyní prokázán právní důvod pro nabytí vlastnictví žalobkyně i k další sporné části pozemku v linii po jméno příjmení, a to rozhodnutím geodézie a rozhodnutím notáře pod sp. zn. D 887/87, kdy vlastnické právo k uvedeným nemovitostem vydržela, neboť vyrozumění o provedené poznámce duplicity ze dne datum přesáhlo zákonnou desetiletou vydržecí dobu. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je v rozporu s realitou a na žalobkyni, resp. jejího právního předchůdce klade nepřiměřeně vysoké požadavky ohledně jejich dobré víry při vydržení vlastnického práva k nemovitostem. Právní předchůdci žalobkyně i žalobkyně nejsou právně vzdělaní, avšak s ohledem na provedené důkazy je patrné, že byla vydána řada rozhodnutí, na jejichž základě se mohli domnívat, že jsou vlastníky sporných nemovitých věcí, za své je považovali a tak s nimi nakládali, a za vlastníky těchto nemovitostí je považovali i třetí osoby. Dovolací soud se zabýval pouze dobrou vírou jméno příjmení a uzavřel, že vzhledem ke všem skutečnostem nemohla být v omluvitelném omylu, že je spoluvlastnictví uvedeného podílu na nemovitostech. Již od roku 1971 jako vlastnice uvedených pozemků jednali právní předchůdci žalobkyně, a takto s nimi bylo rovněž úředně jednáno, ani notářka JUDr. příjmení explicitně neuvedla, že anonymizováno nebyli vlastníky uvedených pozemků, vlastnictví státu nebylo v příslušném katastru nemovitostí ke spornému pozemku parc. číslo nikdy zapsáno. Stát jako vlastník nebyl zapsán ještě datum, ani mnohem později do roku 2003, kdy byl žalobkyni doručen přípis katastrálního úřadu o zapsané duplicitě vlastnického práva ke spornému pozemku. Zopakovala, že pokud by žalobkyně či její právní předchůdci měli za to, že jim vlastnické právo nesvědčí, jistě by volili zákonnou cestu a domáhali se nápravy majetkových křivd způsobených tvrdým vyvlastňovacím opatřením, což učinili v případě jejich nemovitostí; zde však, protože je i třetí osoby za vlastníky považovali (viz ZD obec, která jim majetek vydala), žádné pochybnosti o svém vlastnickém právu neměli.

13. Ústavní soud následně usnesením sp. zn. III. ÚS 1006/22, ze dne datum, odmítl ústavní stížnost žalobkyně, kterou podala proti výroku I. citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.

14. Krajský soud v Praze jako soud odvolací, vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 187/2021-306, přezkoumal v rozsahu zrušené a vrácené části rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako řízení, jež mu předcházelo, podle § 212 ve spojení s § 212 a) odst. 1, odst. 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované 2. je důvodné.

15. Předmětem řízení po rozhodnutí Nejvyššího soudu nadále zůstává toliko posouzení nastolené otázky, zda žalobkyně, in eventum jméno příjmení, mohla v rozsahu, ve kterém byl zrušen rozsudek odvolacího soudu Nejvyšším soudem, a sice v rozsahu spoluvlastnického podílu v linii po jméno příjmení na pozemcích, u nichž byl dán duplicitní zápis žalované číslo žalobkyně tj. v rozsahu výroku I. bodu b), nabýt spoluvlastnický podíl na pozemcích parc. číslo v k. ú. část obce.

16. Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před datum, postupoval odvolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014).

17. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně učinil v řízení správná skutková zjištění, dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci; proto pro stručnost odkazuje na jeho závěry.

18. Odvolací soud se však, vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 187/2021-306, nemohl ztotožnit s tím, jak věc ve zbylé části projednávaného předmětu, tedy posouzení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideální jedné poloviny k pozemkům parc. číslo zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, na list vlastnictví pro k. ú. část obce, obec Mořina v části po jméno příjmení, po právní stránce posoudil soud prvního stupně.

19. V projednávané věci bylo v řízení prokázáno, že ve vztahu k původnímu pozemku PK 500 - role, zapsanému v knihovní vložce číslo pozemkové knihy vedené pro část obce, nastaly účinky přechodu vlastnického práva na stát podle § 10 odst. 2 zákona číslo.

20. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, ve kterém uzavřel, že„ oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, vyplývá, že„ posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska samotného účastníka.“ Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. obec víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo číslo). Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).

21. Předmětný sporný podíl původně vlastnil právní předchůdce a otec jméno příjmení jméno příjmení; v roce 1949 však byl vykoupen státem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). V usnesení, kterým bylo rozhodnuto v dědickém řízení po jméno příjmení, matce jméno příjmení a původní vlastnici druhé id.“ 1/2˝ pozemku PK 500, bylo v „ poučení“ uvedeno, že na základě tohoto rozhodnutí bude v evidenci nemovitostí pro územní celek a k. ú. část obce na list vlastnictví u střediska geodézie obec zapsáno, že Ing. jméno příjmení je vlastníkem ½ a jméno příjmení vlastnicí 1/2. Středisko geodézie, národní podnik, totiž notářce nahlásilo k dodatečnému projednání zprávu o neprojednaných dědictvích, v nichž byla uvedena i knihovní vl. číslo část obce, vlastníka jméno příjmení ½ a jméno příjmení 1/2. Žalobkyně se domáhá určení svého vlastnického práva (resp. vlastnického práva jméno příjmení) s tvrzením, že ani třetí osoby nezpochybňovali dobrou víru jejích předchůdců, i v katastru byla jako spoluvlastnice vedena jméno příjmení, nikoliv stát. příjmení to, stát projevoval vůči jméno příjmení, že je spoluvlastnicí pozemku PK 500. Soudem prvního stupně byl závěr o její dobré víře podpořen i vrácením pozemků do užívání od ZD obec. Nadto i znalec v dědickém řízení po jméno příjmení se domníval, že pozemky jsou ve spoluvlastnictví jméno příjmení, neboť v tomto ohledu vypracoval znalecký posudek, který následně podle sdělení notářky korigoval právě o tyto pozemky. Dále soud poznamenal, že pro dobrou víru žalobkyně a jejich právních předchůdců svědčí i to, že žalobkyně se ostatních vykoupených pozemků domáhala v restituci a tyto jí byly navráceny. Jakékoliv pochybnosti o svém vlastnictví by žalobkyni vedly k domáhání se v restituci i pozemku PK 500. Soud prvního stupně se však nevypořádal s tím, zda žalobkyni, eventuálně jméno příjmení jako právní předchůdkyni žalobkyně, svědčil právní titul držby, byť putativní, jako základní předpoklad vydržení. Samotné nahlášení podílu střediskem geodézie k dodatečnému projednání v dědickém řízení ani poučení obsažené v usnesení z dědického řízení, v němž byla vypořádána druhá polovina původního pozemku PK 500 (dědicem byl Ing. jméno příjmení), o tom, že jméno příjmení má být v evidenci nemovitostí zapsána jako spoluvlastník první poloviny pozemku, tímto titulem nejsou, neboť s nimi právní řád nespojoval účinky nabytí spoluvlastnického podílu k nemovitosti. Při běžné opatrnosti si jméno příjmení musela být vědoma, že nedisponuje titulem, na základě kterého by mohla být přesvědčena o nabytí spoluvlastnického podílu. Nemohla proto být v omluvitelném omylu o tom, že podíl drží v dobré víře jako spoluvlastnice. Zároveň nešlo o případ smluvního převodu, při kterém by byly sporné spoluvlastnické podíly opomenuty a při kterém by jméno příjmení mohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že nabyla i je. Tento závěr je pak také odrazem skutečnosti, že se jedná o spoluvlastnický podíl po jméno příjmení. V dědickém řízení probíhajícím v roce 1972 nabyla dědictví po jméno příjmení jméno příjmení, uvedený spoluvlastnický podíl však v tomto řízení projednán nebyl s výslovným sdělením státní notářky, že pozemek PK 500, resp. spoluvlastnický podíl na něm, byl podle zákona č. 46/1948 Sb. od jméno příjmení vykoupen a do dědictví nepatří. Dědictví po jméno příjmení pak jméno příjmení nabyla bez pozemku PK 500. Středisko geodézie n. p. v roce 1985 učinilo nahlášení k dodatečnému projednání uvedeného pozemku státní notářce, aniž by byly zjištěny bližší okolnosti, proč k takovému postupu došlo. Dodatečné projednání dědictví po jméno příjmení, ve kterém by byl projednán jeho spoluvlastnický podíl, však následně neproběhlo. Dědické řízení z roku 1987, kde se objevilo výše uvedené poučení, se také netýkalo spoluvlastnického podílu po jméno příjmení, nešlo ani o dodatečné projednání dědictví po něm, ale o dědické řízení po druhé původní spoluvlastnici pozemku PK 500 jméno příjmení.

22. Odvolací soud souhlasí se žalobkyní, že významným by mohlo být sdělení anonymizováno geodézie n. p. z roku 1985 o potřebě dodatečného projednání dědictví, avšak takové řízení nikdy neproběhlo. Jak uvedl i Nejvyšší soud ve shora označeném rozhodnutí v projednávané věci, jméno příjmení jako dědička po jméno příjmení (dědické řízení z roku 1972) tak nemohla objektivně očekávat, že jenom na základě tohoto sdělení anonymizováno geodézie n. p. se stala vlastnicí uvedeného spoluvlastnického podílu, neboť s mechanismem dědického řízení byla obeznámena již na základě dědického řízení z roku 1972, v jehož rámci dědictví nabyla. Toto přesvědčení jí nemohlo založit ani dědické řízení z roku 1987 po jméno příjmení, v rámci kterého jméno příjmení žádné dědictví nenabyla. Odvolací soud proto uzavírá, že za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalobkyni, ani její právní předchůdkyni jméno příjmení nesvědčil žádný titul, ani putativní, v podobě např. smlouvy, či dědického rozhodnutí, nemohly být v dobré víře, že jsou vlastnicemi uvedené části sporných pozemků, byť subjektivně své vlastnické právo pociťovaly, i s pozemky jako s vlastními nakládaly.

23. Odvolací soud ze všech uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že zamítl i eventuální návrh žalobkyně na určení, že jméno příjmení, datum narození, zemřelá datum, byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné poloviny k pozemkům parc. číslo zapsaných v katastru nemovitostí vedeném stát. instituce, stát. instituce, na list vlastnictví pro katastrální uzemí, územní celek.

24. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla se svým nárokem uplatněným eventuálním petitem částečně úspěšná, pokud jde o určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné poloviny k pozemkům parc. číslo zapsaným v katastru nemovitostí vedeném stát. instituce, stát. instituce, na list vlastnictví pro k. ú. část obce, územní celek, a ideální jedné poloviny pozemku parc. číslo zapsaného v katastru nemovitostí vedeném stát. instituce, stát. instituce, na list vlastnictví pro k. ú. část obce, územní celek. Ve zbylé části uplatněného nároku úspěšná nebyla, a v této části byli úspěšní žalovaní. Protože poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v projednávané věci je shodný (samotné zamítnutí primárního petitu na tento poměr nemá vliv), rozhodl odvolací soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Berouně za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

Dovolání nelze podat jen proti výrokům o nákladech řízení.