KSPH 22 Co 107/2026-211

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň Mgr. Jany Pokorné Stejskalové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované A, narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A ⟪LB:lb_006⟫ 2. Jméno žalované B, narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B ⟪LB:lb_007⟫ 3. Jméno žalované C, narozený Datum narození žalované C bytem Adresa žalované B ⟪LB:lb_008⟫ všichni zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_009⟫ o zřízení služebnosti cesty, ⟪LB:lb_010⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 12. 12. 2025, č. j. 39 C 189/2024-158

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22 578 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných.

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení služebnosti stezky a cesty přes pozemek parc. č. Anonymizováno v k. ú. adresa ve prospěch pozemku parc. č. st. Anonymizováno v k. ú. adresa, a to v rozsahu chůze a průjezdu vozidly podle geometrického plánu tituly před jménem jméno FO č. hodnota, za současného stanovení povinnosti vlastníkovi pozemku parc. č. st. Anonymizováno, k. ú. adresa, zaplatit vlastníkům pozemku parc. č. Anonymizováno, nacházejícím se v k. ú. adresa, náhradu za povolení práva stezky a cesty ve výši 1 000 Kč ročně. Výrokem II. uložil soud prvního stupně žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 91 943,42 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných.

2. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 8. 2024 domáhala zřízení služebnosti cesty a stezky přes pozemek žalovaných za náhradu 1 000 Kč ročně. Tvrdila, že je vlastnicí pozemku parc. č. st. Anonymizováno, jehož součástí je budova č. p. Anonymizováno, která se na daném pozemku nachází od roku 1935. Žalobkyně pozemek i se stavbou nabyla koupí v roce 2022. Na této nemovité věci byly žalobkyní prováděny stavební práce na základě stavebního povolení, které bylo později zrušeno. Žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. Anonymizováno, který s pozemkem žalobkyně bezprostředně sousedí a odděluje jej od veřejné cesty na pozemku parc. č. Anonymizováno, k. ú. adresa, který je ve vlastnictví obce adresa. Přístup k nemovité věci žalobkyně byl historicky veden přes pozemek žalovaných. Žalovaní jí podle jejího tvrzení brání v přístupu a současně ve stavebním řízení namítají absenci zajištěného přístupu, čímž brání povolení jejího stavebního záměru. Žalobkyně dále tvrdila, že napojení jejího pozemku přímo na obecní komunikaci není technicky možné pro nedostatečnou šířku prostoru, ochranné pásmo studny a požadavky dopravních a stavebních předpisů. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Namítali, že žalobkyně má možnost zajistit přístup přímo z obecního pozemku parc. č. 2839/2, který sousedí s jejím pozemkem. Uvedli rovněž, že stavební problémy žalobkyně souvisejí s nepovolenými stavebními úpravami, a nikoliv s absencí přístupu přes jejich pozemek. Zdůraznili, že institut nezbytné cesty představuje krajní prostředek a nelze jej použít pouze za účelem pohodlnějšího spojení.

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně provedl důkaz výpisy z katastru nemovitostí ohledně pozemku žalobkyně a žalovaných, jakož i ohledně pozemku parc. č. Anonymizováno, k. ú. adresa (vše k 27. 8. 2024), výřezem katastrální mapy, výpisem z RÚIAN, geometrickým plánem vypracovaným tituly před jménem jméno FO, spisem právnická osoba adresa ve věci stavebního řízení týkajícího se povolení stavebních úprav domu č. p. Anonymizováno včetně následně zahájeného řízení o odstranění stavby na pozemku žalobkyně a o dodatečném povolení stavby, odborným vyjádřením k realizovatelnosti sjezdu na veřejnou komunikaci zpracovaným tituly před jménem jméno FO, listinnými důkazy týkajícími se nabídky odkupu části pozemku žalovaných a dále provedl místní šetření. Z těchto důkazů soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. st. Anonymizováno, na němž se od roku 1935 nachází v rodinný dům. Tento pozemek, který žalobkyně nabyla koupí v roce 2022, sousedí s pozemkem žalovaných parc. č. Anonymizováno, který byl oddělen od původního pozemku parcelní číslo Anonymizováno. Žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky tohoto pozemku, každý s podílem o velikosti 1/3. Pozemek žalovaných byl historicky užíván za účelem přístupu k pozemku žalobkyně, a ani v době probíhajícího řízení nebyl tento přístup znemožněn. Pozemek žalovaných v místě, kde sdílí hranici s pozemkem žalobkyně, má tvar úzkého pruhu a navazuje na další pozemky, které jsou ve spoluvlastnictví žalovaných. Pozemek žalobkyně má v místě společných hranic plot s bránou, která byla v minulosti dlouhodobě nerušeně užívána jako přístupová cesta; v současné době tento přístup pravidelně užíván není, je zarostlý hustou vegetací. Žalobkyní navrhovaná služebnost cesty a stezky vedoucí přes pozemek žalovaných by vytvořila výseč tohoto pozemku tak, že jeho tvar úzkého pruhu by byl touto výsečí zcela přerušen, služebnost by představovala tvar nepravidelného čtyřúhelníku s rozměry přibližně 2,7 m krát 5,44 m až 7,97 m. Pozemek obce adresa sousedí s pozemkem žalobkyně na stejné straně jako pozemek žalovaných. Pozemek žalobkyně tak ve svém severovýchodním rohu sousedí přímo s pozemkem obce adresa, pozemky mají v tomto bodě společnou hranici v délce cca 2,1 m. Pozemek obce adresa je užíván jako silnice; pokud by byl ve východním rohu pozemku žalobkyně vybudován sjezd na silnici na pozemek obce adresa, pak by takový sjezd měl šířku 2,1 m. Ve vzdálenosti cca 6,2 m od hranice pozemku žalobkyně v severovýchodním rohu se na sousedním pozemku nachází studna. Žalobkyně má v úmyslu provést rekonstrukci původního rodinného domu a svůj stavební záměr ohlásila stavebnímu úřadu, přičemž součástí jejího ohlášení byly souhlasy vlastníků sousedních pozemků. Stavebním úřadem byl dne 20. 3. 2023 vydán územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru. Žalovaní následně podali žalobu proti tomuto rozhodnutí stavebního úřadu s tím, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2023, č. j. 54 A 38/2023-31 byl jejich žalobě přiznán odkladný účinek. Dne 20. 11. 2023 bylo stavebním úřadem zahájeno řízení o odstranění stavby na pozemku žalobkyně, neboť při kontrolní prohlídce bylo zjištěno, že stavba je prováděna v rozporu s dokumentací předloženou stavebnímu úřadu. Dne 20. 12. 2023 byla stavebnímu úřadu doručena žádost žalobkyně o dodatečné povolení stavby spočívající ve změně dokončené stavby. Výzvou stavebního úřadu ze dne 9. 1. 2024 byla žalobkyně jako stavebník vyzvána k doplnění žádosti o projektovou dokumentaci ke stavbě a k doložení dalších listin. Projektová dokumentace byla žalobkyní do spisu doložena; rekonstrukce domu je podle ní plánovaná tak, že budou vybudovány 3 bytové jednotky a 1 nebytová jednotka. Řízení o dodatečném povolení stavby bylo usnesením stavebního úřadu z 24. 9. 2024 přerušeno do skončení tohoto řízení. Žalobkyně nabídla žalovaným odkoupení jejich pozemku, žalovaní dopisy nepřevzali.

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1029 a násl. o. z. Vyšel z toho, že podmínkou povolení nezbytné cesty je nedostatečné spojení nemovité věci s veřejnou cestou, v jehož důsledku nelze nemovitou věc řádně užívat. Dospěl k závěru, že žalobkyně disponuje možností přístupu z obecního pozemku a že zřízení služebnosti přes pozemek žalovaných není nezbytné. Byť se jedná o úzké spojení, které by navíc vyžadovalo stavební úpravy (neboť na místě je v současné době plot s podezdívkou), jedná se o úpravy menšího rozsahu, které nevyžadují velké náklady, a tudíž ani neodůvodňují omezení žalovaných jako vlastníků sousedního pozemku. K pozemku žalobkyně se již nyní lze přiblížit do cca 2 m. Pozemek žalobkyně tak není špatně dostupný, nachází se v bezprostřední blízkosti frekventované silnice v obci. Šíře společné hranice s obecním pozemkem umožňuje bez omezení pěší přístup, vyloučen není ani průjezd osobním vozidlem. Motorová vozidla navíc mohou zastavit při hranici pozemku žalobkyně na pozemku obce adresa, který je využíván jako silnice. Na tomto závěru nic nemění ani přítomnost studny nacházející se na sousedním pozemku, neboť i za současného stavu se studna nachází v blízkosti frekventované silnice. Soud prvního stupně se rovněž zabýval tím, jak vyhodnotit navrhovanou služebnost ve vztahu k zamýšlené změně stavby na pozemku. S ohledem na to, že požadovaný rozsah přístupu souvisí se zamýšleným stavebním využitím nemovitosti, jehož soulad s veřejnoprávními předpisy nebyl dosud postaven najisto, nelze k tomuto užívání plánované stavby přihlédnout.

5. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 91 943,42 Kč. Tyto náklady zahrnovaly odměnu za zastupování advokátkou Jméno advokátky podle ustanovení § 1 odst. 2 a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Odměna za zastupování zahrnovala dva úkony právní služby po 2 500 Kč při tarifní hodnotě 35 000 Kč podle § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to převzetí a přípravu zastoupení žalovaných a vyjádření ve věci samé ze dne 11. 11. 2024. Dále odměna zahrnovala šest úkonů právní služby po 3 700 Kč při tarifní hodnotě 65 000 Kč podle § 9 odst. 4 (správně se jedná o § 9 odst. 3) a § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025. Jedná se o účast na jednání dne 17. 6. 2025, účast na místním šetření dne 7. 8. 2025, vyjádření ve věci samé ze dne 4. 9. 2025, účast na jednání dne 26. 9. 2025, účast na jednání dne 2. 12. 2025 a vyjádření ve věci samé ze dne 5. 12. 2025. Za účast na vyhlášení rozsudku dne 12. 12. 2025 pak byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby ve výši 1 850 Kč při tarifní hodnotě 65 000 Kč podle § 9 odst. 4 (správně se jedná o § 9 odst. 3) a § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025. Žalovaným byla dále přiznána náhrada za promeškaný čas ve výši 1 850 Kč za účast na jednání dne 22. 4. 2025; další náhrada za promeškaný čas činí 600 Kč se vztahovala k účasti na místním šetření a byla přiznána podle § 9 odst. 4 (správně se jedná o § 9 odst. 3) a § 14 odst. 2 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025. Dále soud prvního stupně přiznal náhrady za cestovné advokátky za cestu na místní šetření a zpět vozidlem jméno FO s průměrnou spotřebou 6,7 l na 100 km na trase dlouhé 90 km, vedené z adresa, které činí podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. částku 516,30 Kč. Dále náklady žalovaných představují náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, ve výši 600 Kč a náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 2 700 Kč. Protože advokátka zastupovala celkem hodnota žalované, postupoval soud prvního stupně podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, tedy mimosmluvní odměna byla za druhou zastupovanou osobu snížena o 20 % a za třetí zastupovanou osobu o 40 %. Mimosmluvní odměna tak za první zastupovanou osobu činí 29 050 Kč (odměna za 9 úkonů právní služby), za druhou osobu 23 240 Kč a za třetí osobu 17 430 Kč, celkem 69 720 Kč. K tomu je třeba přičíst náhradu za promeškaný čas, náhradu hotových výdajů a náhradu za DPH. Ostatní náklady žalovaných soud prvního stupně vyhodnotil jako neúčelné.

6. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které následně doplnila. Namítla nesprávné závěry soudu prvního stupně, neboť její pozemek není dostatečně napojen na veřejnou komunikaci, neboť možný sjezd z obecního pozemku má šířku pouze 2,1 m a neodpovídá technickým ani bezpečnostním požadavkům. V souladu s platnou legislativou (vyhláška č. 104/1997 Sb.) je nezbytné, aby šířka nájezdu nebo sjezdu mimo jiné umožňovala vozidlům plynulé odbočení ze silnice nebo z místní komunikace. Současná šířka vjezdu 2,1 m by žalobkyni takové plynulé odbočení neumožňovala. Navíc dle vyhlášky č. 23/2008 Sb. je za účelem plynulé manipulace vozidel integrovaného záchranného systému nezbytný vjezd o minimální šířce 3,5 m. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se skutkovým závěrem soudu prvého stupně, že má žalobkyně za současného stavu možnost přístupu k hranici pozemku. Pozemek nacházející se před domem žalobkyně totiž vlastní žalovaní a v blízkosti se nenachází žádný pozemek vhodný k parkování. Soud prvního stupně se nijak blíže nezabýval podmínkami parkování v okolí pozemku žalobkyně, a tudíž tento závěr soudu prvého stupně je pouze nepodloženou domněnkou. Dle žalobkyně je tak nepochybně naplněno kritérium nezbytnosti zřízení cesty. Nejedná se pouze o pohodlnější přístup, neboť jakákoli jiná varianta přístupu je objektivně nedostatečná i dle platných právních předpisů. Soud prvního stupně se dostatečně nezabýval porovnáním výhody žalobkyně spočívající ve zřízení nezbytné cestě přes pozemek žalovaných a případnou újmou žalovaných. Je zřejmé, že pozemek žalovaných v rozsahu, v němž by měla být zřízena služebnost, není nijak obhospodařován, a vzhledem k jeho reálné využitelnosti by zřízením nezbytné cesty žalovaní utrpěli újmu minimální. To platí tím spíše, že v minulosti byl pozemek žalovaných k přístupu na pozemek žalobkyně využíván, s čímž žalovaní a zejména jejich právní předchůdci souhlasili, a to za situace, kdy žádné věcné břemeno nebylo zřízeno. Žalobkyně se nyní žalobou snaží tuto situaci napravit a takové břemeno ve prospěch svého pozemku zřídit, neboť jeho zřízení by vytvořilo stav právní jistoty, kterou doposud ve vztahu ke stávající příjezdové cestě přes pozemek žalovaných neměla. Soud prvního stupně učinil rovněž nesprávný závěr, když jednání žalovaných neshledal jako zneužití jejich vlastnického práva. Vzhledem k umístění, tvaru a velikosti pozemku žalovaných jsou jenom velmi omezené možnosti jeho využití, žalovaní i jejich právní předchůdci umožnili žalobkyni průjezd přes jejich pozemek na pozemek žalobkyně. Pokud nyní zřízení věcného břemene přes jejich pozemek brání, ačkoliv žalobkyně ve skutečnosti jiný přístup na pozemek nemá, je zřejmé, že toto jejich jednání účelově směřuje k blokování stavebního záměru žalobkyně, a nikoliv k ochraně vlastnického práva žalovaných. Žalovaní zejména nesouhlasí se stavebními záměry žalobkyně, v důsledku čehož odmítají zřízení služebnosti zatěžující jejich pozemek, nepřistoupili ani k možnosti odkupu pozemku žalobkyní. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalovaní ve vyjádření k odvolání navrhli potvrzení rozsudku. Uvedli, že žalobkyně pouze opakuje argumentaci uplatněnou již před soudem prvního stupně. Nesouhlasili s jejím výkladem technických a požárních předpisů a zdůraznili, že přístup požární techniky nevyžaduje příjezd přímo na pozemek. Namítli rovněž, že v blízkosti pozemku existují možnosti parkování a že právo na nezbytnou cestu nezahrnuje automaticky právo na příjezd vozidlem až ke stavbě. Dále odkázali na probíhající stavební řízení a na pochybnosti o zákonnosti stavebního záměru žalobkyně. Podle jejich názoru soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně má dostatečný přístup z obecní komunikace a že podmínky pro zřízení nezbytné cesty splněny nejsou.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř., podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

9. Odvolací soud doplnil dokazování, a to informativním výpisem z katastru nemovitostí ohledně pozemku parc. č. Anonymizováno, k. ú. adresa, z něhož bylo zjištěno, že se jedná o pozemek označený jako „ostatní plocha“ se způsobem využití jako ostatní komunikace. Z fotografií pořízených na webu www.mapy.cz bylo zjištěno, že před domem žalobkyně se nachází zaparkované auto, které je částečně zaparkované na pozemku žalovaných (zadní část auta) a částečně na pozemku obecním. Před vozidlem je ještě volný prostor. I po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně, a proto na jeho závěry odkazuje.

10. Soud prvního stupně správně na posuzovanou věc aplikoval o. z.

11. Dle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Dle odstavce 2 nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

12. Dle § 1032 odst. 1 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

13. Judikatura je ustálena v tom, že povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být, pokud možno, omezeno co nejméně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004). Pokud jde o stanovení rozsahu nezbytné cesty, soud není vázán návrhem žalobce a může jej stanovit odlišně na základě své úvahy, neboť řízení o povolení nezbytné cesty spadá mezi řízení, u nichž podle § 153 odst. 2 o. s. ř. z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3697/2017). Stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017). Úvaha soudu, jež musí odpovídat požadavku zjevné přiměřenosti, například i při posouzení toho, zda pro zajištění přístupu k stavbě by nepostačovalo povolení jiného „mírnějšího“ opatření, vždy vychází z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla. Soud může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009). Soud má přihlédnout také k jakému účelu nemovitá věc, ke které má být nezbytná cesta povolena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést, tedy např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009). Tyto závěry akceptuje judikatura Nejvyššího soudu výslovně i v poměrech o. z. se zdůrazněním, že vlastník dotčeného pozemku má být zatížen nezbytnou cestou co nejméně, přičemž oprávněný z nezbytné cesty má mít zajištěn přístup ke své nemovitosti pouze v nezbytném rozsahu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3697/2017).

14. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. st. Anonymizováno, přičemž tento pozemek není přímo spojen s veřejnou cestou. Žalobkyně, jakož i její právní předchůdci, pro přístup na tento pozemek využívali pozemek parc. č. Anonymizováno (oddělený od pozemku parc. č. Anonymizováno), který je ve vlastnictví žalovaných; žádná smlouva v tomto směru uzavřena nebyla. Zároveň však bylo prokázáno, že přístup na veřejnou komunikaci z pozemku žalobkyně je možný přes obecní pozemek parc. č. Anonymizováno, a to v rozsahu cca 2,1 m, přičemž tento pozemek slouží jako ostatní komunikace. Za tohoto skutkového stavu soud prvního stupně postupoval zcela správně, pokud dospěl k závěru, že není dán zákonný podklad pro zřízení služebnosti přes pozemek žalovaných konstitutivním rozhodnutím soudu. Žalobkyně má ke své nemovité věci již nyní zajištěn přístup v dostatečném rozsahu, a to s ohledem na její současné využití. Nelze, jak přiléhavě vysvětlil soud prvního stupně, přihlédnout k budoucímu využití nemovité věci. právnická osoba na pozemku žalobkyně sice byla zahájena na základě stavebního povolení, ale v současné době stavební úřad vede řízení o odstranění stavby a žalobkyně v návaznosti na to pak řízení o dodatečném povolení stavby. Jestliže je tedy stavba zjevně prováděna v rozporu se stavebním povolením, nelze se domáhat zřízení práva nezbytné cesty v rozsahu s ohledem právě na tuto budoucí výstavbu, neboť není vůbec zřejmé, zda a v jaké podobě bude probíhat a k jakému účelu bude stavba případně sloužit.

15. Pokud žalobkyně namítala, že přístup k veřejné komunikaci skrze obecní pozemek (pozemek parc. č. Anonymizováno) není z hlediska předpisů veřejného práva dostatečný pro bezpečný průjezd vozidel, odvolací soud neshledal tuto námitku důvodnou. Právo nezbytné cesty lze povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být, pokud možno, omezeno co nejméně. S ohledem na současný stav nemovité věci žalobkyně se jako primární jeví zajištění pěšího průchodu do domu, k čemuž je šířka přístupu z obecního pozemku více než dostatečná. Objekt na pozemku žalobkyně je nyní ve fázi rozestavěnosti, zjevně není užíván k bydlení, potom i vjezd v šíři 2,1 m zajišťuje možný vjezd na pozemek, přičemž žalobkyně má případně možnost vozidlo odstavit na obecním pozemku (pozemku parc. č. Anonymizováno na hranici svého pozemku. Zřízení práva nezbytné cesty se pak nelze domáhat pro účely výstavby, neboť k tomu slouží jiné právní instituty upravující omezení vlastnického práva, a to zejména v § 1021 o. z. a § 1022 o. z.

16. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalobkyně, že pozemek žalovaných byl k přístupu k pozemku žalobkyně užíván dlouhou dobu (již od roku 1935). Pokud existuje pro žalobkyni možnost zřídit si přístup ke svému pozemku z veřejné cesty jinak bez zatížení žalovaných, potom ani tato skutečnost (mezi účastníky nesporná) není pro zřízení práva nezbytné cesty rozhodná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 649/2025). Rovněž je nerozhodné to, že se v místě hranice pozemku žalobkyně a obecního pozemku nachází vzrostlá vegetace; skutečnost, že ji bude třeba pokácet (včetně případného povolení) nepředstavuje argument, který by takový přístup znemožňoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 649/2025). Rovněž ani existence studny v blízkosti hranice obecního pozemku a pozemku žalobkyně nepředstavuje důvod pro to, aby bylo právo nezbytné cesty zřízeno a zatížen tak pozemek žalovaných s ohledem na to, jak správně uvedl soud prvního stupně, že se již nyní nachází v blízkosti užívané veřejné komunikace.

17. V postupu žalovaných, kteří se v tomto řízení brání zřízení práva nezbytné cesty přes svůj pozemek, pak odvolací soud neshledává výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Zásadně platí, že pokud jsou naplněny zákonné podmínky stanovené v § 1029 o. z. a násl. (zejména v § 1029 odst. 1 o. z.), má soud nezbytnou cestu zásadně povolit. Naopak pokud veškeré pozitivní podmínky pro povolení nezbytné cesty splněny nejsou, nebo je dána některá z negativních podmínek, pak nezbytnou cestu povolit nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4843/2017). V daném případě není naplněna pozitivní podmínka, tedy že by pozemek žalobkyně nebyl dostatečně spojen s věřejnou komunikací, a tudíž nelze právo nezbytné cesty přes pozemek žalovaných zřídit. Jestliže žalovaní takovou námitku vznášejí, nejedná se o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť jenom poukazují na objektivní skutečnost.

18. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně věcně správného výroku o nákladech řízení, kdy na odůvodnění soudu prvního stupně odvolací soud pro stručnost odkazuje.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst.1 o. s. ř. Žalovaní byli v odvolacím řízení zcela úspěšní, a proto byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit jim náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta a paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu). Výše odměny za jeden úkon právní služby dle § 9 odst. 3 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“, činí 3 700 Kč, paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu pak 450 Kč. Protože zástupce žalovaných Jméno advokátky zastupovala v odvolacím řízení celkem tři žalované, výši odměny pro každého ze zastoupených účastníků je třeba krátit o aritmetický průměr procentních hodnot uvedených v § 12 odst. 4 advokátního tarifu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025). Za první osobu výše odměny činí 100 %, za druhou osobu 80 % a za třetí osobu 60 %; aritmetický průměr činí 80 %. Každému z žalovaných tak náleží 80 % odměny, tedy 2 960 Kč za jeden úkon právní služby, za dva úkony právní služby potom činí odměna advokáta za každého z žalovaných 5 920 Kč. K tomu je třeba připočíst poměrnou část paušální náhrady hotových výdajů, která na každého z žalovaných připadá, tedy 450 Kč/ 3, tj. 150 Kč za jeden úkon právní služby, za dva úkony právní služby 300 Kč, vše navýšeno o 21 % DPH, jehož je zástupkyně žalovaných plátcem. Náhrada nákladů pro jednoho z žalovaných činí 7 526 Kč (po zaokrouhlení), všem žalovaným pak náleží náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 22 578. Odvolací soud nepřiznal odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za vyjádření k odvolání ze dne 19. 6. 2026, neboť se jednalo o opakování argumentace uváděné v průběhu řízení, a tudíž se nejednalo o nezbytný a účelný úkon právní služby.

20. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení delší lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod; místo k plnění náhrady nákladů řízení bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Při vyhlášení rozsudku došlo ke zjevné nesprávnosti, kdy jako platební místo k náhradě nákladů řízení bylo určeno k rukám zástupce žalobkyně, ačkoliv tímto platebním místem je zástupkyně žalovaných. Tato zjevná nesprávnost byla v písemném vyhotovení rozsudku postupem podle § 164 o. s. ř. opravena.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem.