KSPH 22 Co 118/2026-201

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň Mgr. Jany Pokorné Stejskalové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobceadvokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované A, narozený Datum narození žalované A ⟪LB:lb_006⟫ 2. Jméno žalované B, narozená Datum narození žalované B ⟪LB:lb_007⟫ oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_008⟫ pro určení vlastnického práva ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 11. 2025, č. j. 21 C 88/2025-135

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že se žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává; ve výrocích I. a III. se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 37 980 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných.

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. hodnota, jehož součástí je stavba č. p. Anonymizováno, a pozemku parc. č. Anonymizováno, vše zapsané na listu vlastnictví č. hodnota pro katastrální území adresa a obec adresa (výrok I.). Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 138 932 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náhradu nákladů řízení vzniklých státu ve výši 2 725 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se žalobou podanou u soudu dne 24. 3. 2025 domáhal určení svého výlučného vlastnického práva k pozemku parc. č. hodnota, jehož součástí je stavba č. p. Anonymizováno, a pozemku parc. č. Anonymizováno, vše zapsané na listu vlastnictví č. hodnota pro katastrální území adresa a obec adresa (dále jen “předmětné nemovité věci”) z důvodu odvolání daru pro nevděk. Tvrdil, že darovací smlouvou ze dne 13. 5. 2024 převedl na žalované, svou dceru a svého vnuka, každému spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny na předmětných nemovitých věcech. Současně byla v jeho prospěch zřízena služebnost doživotního, bezplatného a výlučného užívání předmětných nemovitých věcí pro jeho vlastní potřebu a potřebu jeho domácnosti, jakož i věcná práva zákazu zcizení a zatížení. Po darování se podle žalobce chování obou žalovaných podstatně změnilo a dosáhlo intenzity nevděku ve smyslu § 2072 o. z. Ve vztahu k žalovanému 1. žalobce zejména tvrdil, že mu působil naschvály pouštěním hlasité hudby, bránil mu ve vstupu do některých částí domu a opakovaně mu dával najevo, že již nemá právo v domě rozhodovat. Konflikt měl vyvrcholit dne 30. 7. 2024, kdy žalovaný 1. odmítl ztišit hudbu, zakazoval žalobci vstup do podkroví a užíval vůči němu mimořádně hrubé a vulgární výrazy, mimo jiné jej označoval za „zmrda“, „plesnivého dědka“, „vychcanou svini“, sděloval mu, že v domě nemá žádné slovo, a vyzýval jej, aby “zalezl do své komůrky” a v domě sám zemřel. Když se žalobce pokusil vstoupit do podkroví a hudbu vypnout, měl jej žalovaný 1. na schodech uchopit kolem krku, tzv. do kravaty, a strhnout jej dolů, čímž mu způsobil odření lokte. Žalovaný 1. měl rovněž spolu s žalovanou 2. vyzývat snachu žalobce jméno FO a její děti k vystěhování z domu a bez dovolení vstoupit do části domu, kterou obývali. Ve vztahu k žalované 2. žalobce tvrdil, že se dne 30. 7. 2024 aktivně zapojila do konfliktu, podporovala žalovaného 1., bránila žalobci ve vstupu do podkroví a říkala mu, aby odešel a šel dolů. Dne 1. 9. 2024 měla před žalobcovou sestrou jméno FO označit darovaný dům za „prokletý, starou barabiznu a přítěž“. Později téhož dne měla žalobce při dalším konfliktu urážet výrazy „čuráku“, „hlupáku“, „lháři“, „kryso“, „kreténe“, „hajzle“ a „Harpagone“ a plivnout mu do obličeje. Žalobce oba žalované dopisy ze dne 19. 12. 2024 vyzval k vrácení daru; žalovaní výzvy převzali a dopisy ze dne 13. 1. 2025 odmítli dar vrátit s tím, že popsané události se nestaly tvrzeným způsobem.

3. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Namítli, že se vůči žalobci nedopustili jednání, které by svým rozsahem nebo intenzitou představovalo zjevné porušení dobrých mravů. Zdůraznili, že vztahy účastníků byly předtím velmi dobré a zhoršily se až poté, co syn žalobce Jméno žalobce v červnu 2024 zkolaboval v souvislosti s požíváním alkoholu a nastoupil protialkoholní léčbu. Podle žalovaných žalobce změnil postoj, přiklonil se k synovi a jeho rodině a sám se významně podílel na vzniku a eskalaci následných konfliktů. Žalovaný 1. popřel, že by žalobce fyzicky napadl nebo úmyslně omezoval ve výkonu služebnosti. Uvedl, že v domě bydlel z vůle žalobce, který jej k sobě pozval, když se obával svého syna. V podkroví užíval jednu místnost a požadoval pouze respektování svého soukromí, neboť žalobce do pokoje vstupoval bez jeho vědomí, a to i za použití šroubováku po odstranění kliky. Připustil, že při hádkách užil nevhodné výrazy a že si někdy hlasitě pouštěl hudbu, popřel však cílené obtěžování žalobce i tvrzené uchopení do kravaty a stržení ze schodů. Tvrdil též, že žalobce jej napadal, tahal za uši a nos a poškodil mu šroubovákem telefon. Po konfliktu na konci srpna 2024 se z domu odstěhoval, přesto se později snažil vztah s žalobcem obnovit. Žalovaná 2. rovněž popřela nevděk. Uvedla, že dne 30. 7. 2024 přijela na žádost žalovaného 1. do vyhrocené situace a snažila se konflikt ukončit. Žalobce vyzývala, aby nechodil za žalovaným 1. do podkroví, nepodporovala jej však v urážkách ani ve fyzickém jednání. Připustila, že dne 1. 9. 2024 označila dům za starou barabiznu a při hádce použila výraz „Harpagone“, popřela však ostatní tvrzené vulgarity i plivnutí do žalobcova obličeje. Poukázala také na nevhodné jednání žalobce vůči ní, včetně pozdějšího incidentu v obchodě, v němž pracovala.

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl a přiznal žalovaným nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 138 932 Kč a žalobci uložil povinnost zaplatit ČR náhradu nákladů státu ve výši 2 725 Kč.

5. Pro zjištění skutkového stavu vyšel soud prvního stupně zejména z provedených listinných důkazů, a to notářského zápisu ze dne 13. 5. 2024, výpisu z katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitých věcí, usnesení vydaného v dědickém řízení po jméno FO, manželce žalobce, úředních záznamů a listin policejních a správních orgánů, předžalobních výzev žalobce ze dne 19. 12. 2024 a odpovědí žalovaných ze dne 13. 1. 2025, SMS komunikací mezi žalobcem a žalovaným 1., fotografií poranění lokte, poškozeného telefonu, roztrhaných rodinných fotografií a stavu prostor domu, šesti audionahrávek konfliktu ze dne 30. 7. 2024 a výslechů účastníků a svědků jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, Anonymizováno a Jméno žalobce.

6. Z notářského zápisu a výpisu z katastru nemovitostí soud prvního stupně zjistil, že žalobce dne 13. 5. 2024 daroval žalovaným předmětné nemovité věci každému v rozsahu jedné poloviny, a současně si vyhradil služebnost jejich doživotního, bezplatného a výlučného užívání pro vlastní potřebu a potřebu své domácnosti, jakož i zákaz zcizení a zatížení. Z předžalobních výzev ze dne 19. 12. 2024 a odpovědí žalovaných ze dne 13. 1. 2025 bylo zjištěno, jaká konkrétní jednání žalobce považoval za nevděk a že žalovaní tvrzený průběh událostí popřeli a dar odmítli vrátit. Těmito důvody bylo chování žalované 2. během konfliktu žalobce a žalovaného 1. dne 30. 7. 2024, při němž žalovaná 2. slovně podporovala žalovaného 1., dále urážky ve vztahu ke snaše žalobce jméno FO a vulgarity, které vůči žalobci užila přímo proti němu či v přítomnosti jeho sestry a též že mu plivla do obličeje. Ve vztahu k žalovanému 1. pak žalobce uvedl naschvály spočívající v pouštění hlasité hudby, což žalobci vadilo, dále zabraňování žalobci v přístupu do některých částí domu, jakož i velmi vulgární a urážlivé výrazy, které žalovaný 1. vůči žalobci použil, jakož i pohmoždění žalobce, když jej žalovaný 1. vzal do kravaty a stáhl ze schodů, a to dne 30. 7. 2024. Z úředních záznamů sepsaných na PČR ze dne 31. 5. 2024 a ze dne 15. 6. 2024 soud prvního stupně zjistil, že žalobce měl před darováním dlouhodobé závažné konflikty se svým synem jméno FO v souvislosti s jeho požíváním alkoholu a že žalovaného 1. označoval za osobu, která může chování syna dosvědčit. SMS zprávou žalovaného 1. ze dne 26. 10. 2024 bylo prokázáno, že se žalovaný 1. snažil o obnovení společné komunikace s žalobcem. Z úředního záznamu ze dne 26. 2. 2025 pak bylo zjištěno, že žalovaná 2. podala trestní oznámení na svého bratra za pomluvy a hrubé urážky; dále z poučení ze dne 14. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně souhlasila s projednáním přestupku spočívajícího v tom, že jí žalobce dne 8. 3. 2025 hrubě urážel. Z výpovědí jméno FO (snachy žalobce) a jméno FO (vnučky žalobce) soud prvního stupně zjistil, že žalovaný 1. si pouštěl hlasitou hudbu, žalobci hrubě nadával a při konfliktu dne 30. 7. 2024 mu zakazoval vstup do podkroví. jméno FO fyzický kontakt neviděla, slyšela však žalobcovo zvolání a následně viděla poraněný loket; potvrdila rovněž vzájemné nadávky účastníků. jméno FO vypověděla, že viděla žalovaného 1. držet žalobce kolem krku a strhávat jej ze schodů. Obě svědkyně popsaly také následný konflikt žalovaných s jejich rodinou. Z výpovědi jméno FO (sestry žalobce) soud prvního stupně zjistil, že žalovaná 2. hovořila o domě jako o „staré“ či „prokleté“ nemovitosti a „přítěži“ a o žalobci se vyjadřovala hanlivě; plivnutí ani odpolední konflikt dne 1. 9. 2024 však osobně neviděla. Z výpovědí jméno FO, jméno FO adresa jméno FO byly zjištěny okolnosti pozdějších konfliktů žalobce, jeho syna a žalované 2. v obchodě, když všechny tři svědkyně shodně popsaly, že ještě předtím, než došlo k darování předmětných nemovitých věcí, byly vztahy účastníků dobré. Žalovaná 2. nikterak nestála o to, aby jí žalobce předmětné nemovité věci daroval. Po převodu se však vztahy zhoršily. Svědkyně jméno FO a svědkyně jméno FO potvrdily, že žalovanou 2. v práci v obchodě navštívil její bratr a žalobce, z jejich strany docházelo k vyhrožování. Z výpovědi jméno FO, Gabriely Ir a Jméno žalobce byly zjištěny zejména dřívější rodinné vztahy účastníků a jejich následné zhoršení, tito svědci nebyli přímými svědky rozhodných událostí. Svědek Jméno žalobce uvedl, že ke zhoršení vztahů mezi účastníky došlo poté, co on sám psychicky zkolaboval (11. 6. 2024) a na doporučení lékařů strávil cca 2 měsíce (od 18. 6. 2024) v léčebně v Horních Beřkovicích, kde se léčil ze závislosti na alkoholu. V té době se žalovaní začali k jeho rodině (manželce právnická osoba) chovat arogantně. V té době se žalobce snažil rodině svědka pomoci. Rodina se nakonec z předmětných nemovitých věcí vystěhovala, což byl i jeden z důvodů, proč svědek opustil léčebnu. Svědkyně jméno FO pak uvedla, že v období od února do května 2024 byla svědkem hádek mezi žalobcem a rodinou jeho syna Jméno žalobce; ten dělal i velké opilecké scény. Dle jejího pohledu byl žalobce v té době vystaven psychickému a fyzickému nátlaku ze strany jeho syna. Syn žalobce i jeho manželka užívali ve větší míře alkohol; poté, co byl syn žalobce hospitalizován v protialkoholní léčebně, chodila za žalobcem snacha jméno FO, že přece nemůže na ulici vyhodit ji jako ženu se dvěma dětmi. Z výpovědí účastníků soud zjistil, že jejich vztahy byly před červnem 2024 velmi dobré, žalovaný 1. bydlel v domě se souhlasem žalobce a v podkroví užíval jednu místnost. Účastníci shodně potvrdili časté hádky, vzájemné používání nevhodných výrazů a spory o hlasitou hudbu a vstup žalobce do pokoje žalovaného 1. Žalovaný 1. připustil některé hrubé výroky, žalovaná 2. označení žalobce výrazem „Harpagone“ a domu za „starou barabiznu“; žalovaný 1. popřel užití dalších vulgarit, žalovaná 2. odmítla, že by na žalobce plivla. Šest audionahrávek pořízených svědkyni jméno FO byly shledány soudem prvního stupně za útržkovité, bez zřetele ke kontextu, špatně srozumitelné. Předložené fotografie pak dle soudu prvního stupně dokládaly poškození telefonu žalovaného 1., roztrhané rodinné fotografie a stav prostor domu (nepořádek) a odřený loket žalobce.

7. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že žalobce daroval žalovaným předmětné nemovité věci zejména z obavy před chováním svého syna, přičemž vztahy účastníků byly až do synova kolapsu dne 11. 6. 2024 velmi dobré. Poté, co syn žalobce nastoupil dne 18. 6. 2024 na protialkoholní léčení, se žalobce opět přiklonil k němu a jeho rodině, zatímco vztahy se žalovanými se zhoršily. Žalovaný 1. bydlel v předmětném domě s žalobcem od počátku roku 2024 do 2. 9. 2024 a od června 2024 obýval podkroví, žalovaná 2. předmětné nemovité věci nikdy neužívala. K incidentu dne 30. 7. 2024 soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným 1. proběhla vyhrocená hádka, žalovaný 1. pustil hlasitou hudbu, zakazoval žalobci vstup do podkroví a užil vůči němu řadu hrubých a vulgárních výrazů („zmrd, plesnivej dědek, lhář, zákeřný, krysa, že tam nemá žádné slovo, ať si tam chcípne sám“). Žalobce však na jednání rovněž reagoval hrubě (např. výrazem, že má žalovaného 1. „u prdele“). Žalovaná 2. přijela v průběhu konfliktu, vyzývala žalobce, aby do podkroví nechodil, sama však nepoužívala vůči žalobci obdobně hrubé výrazy. Po hádce došlo ke konfliktu žalovaných s rodinou jméno FO (syna žalobce) ve věci jejího odstěhování, při němž jméno FO (vnuk žalobce) hrubě urazil žalovanou 2. a žalovaný 1. proti němu vystartoval. Soud prvního stupně nepovažoval za bezpečně prokázané, že žalovaný 1. žalobce uchopil do kravaty a strhl ze schodů. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že dne 1. 9. 2024 žalovaná 2. před jméno FO (sestrou žalobce) označila dům mimo jiné za starou barabiznu a že později téhož dne při hádce použila vůči žalobci výraz „Harpagone“ a zřejmě i další neuctivé výrazy. Plivnutí do obličeje ani všechny žalobcem tvrzené vulgarity však prokázány nebyly.

8. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 2072 a § 2075 o. z. Dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 o. s. ř., neboť bez soudního určení nemůže dosáhnout odpovídající změny zápisu v katastru nemovitostí. Odvolání daru dopisy ze dne 19. 12. 2024 považoval za učiněné v zákonné roční lhůtě dle § 2075 o. z. Dospěl však k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Vyšel z toho, že pro odvolání daru pro nevděk nepostačuje jakékoli nevhodné nebo neslušné chování obdarovaného. Musí jít o úmyslné nebo hrubě nedbalé ublížení dárci, které objektivně představuje zjevné porušení dobrých mravů. Posuzovat je třeba rozsah, intenzitu, délku a opakovanost vytýkaného jednání, jeho příčiny a celkový kontext, včetně vzájemného chování dárce a obdarovaného. Rozhodující je objektivní hledisko, byť je nutno vzít v úvahu i to, jak jednání pociťoval dárce. Okruh právně významných skutků je vymezen výzvou k vrácení daru, případně žalobou. Ve vztahu k žalovanému 1. soud prvního stupně uzavřel, že dům užíval z vůle žalobce a žalobce jej ani nevyzval k jeho opuštění. Ačkoli měl žalobce služebnost výlučného užívání předmětných nemovitých věcí jako celku, fakticky ponechal žalovanému 1. jednu místnost v podkroví. Požadavek žalovaného 1. na zachování soukromí v jeho pokoji tak nelze považovat za zjevné porušení dobrých mravů, zvláště když žalobce do pokoje vstupoval i za použití šroubováku. Pouštění hlasité hudby nebylo podle soudu prvního stupně dostatečně konkretizováno co do četnosti, doby a intenzity a nebylo prokázáno, že šlo o cílenou šikanu ze strany žalovaného 1. Hrubé výrazy, které žalovaný 1. ve vztahu k žalobci užil, byly společensky nevhodné, avšak zazněly v hádce, v rodině, v níž byly vulgarity při konfliktech běžné, což potvrzuje i to, že žalobce na ně rovněž reagoval hrubě. Ani tvrzený fyzický incident mezi žalobcem a žalovaným 1., který nebyl dle soudu prvního stupně náležitě prokázaný, by důvod odvolání daru nenaplnil, neboť by se jednalo o ojedinělé jednání ve vyhrocené situaci s následkem v podobě odřeného lokte, které v kontextu vzájemných konfliktů nedosahovalo intenzity zjevného porušení dobrých mravů. Ve vztahu žalované 2. soud prvního stupně uzavřel, že její výzvy žalobci, aby nechodil do podkroví, které obýval žalovaný 1., byly vedeny snahou ukončit konflikt, nikoli podporou žalovaného 1. v urážkách nebo fyzickém násilí. Za podporu nelze považovat samotnou skutečnost, že žalovaného 1. neokřikla. Spory se jméno FO a její rodinou se týkaly jejich odstěhování, které žalovaní jako vlastníci mohli požadovat; navíc rodina měla dům opustit již dříve. Označení domu za „starou barabiznu“ a jednotlivé hrubé výrazy vůči žalobci soud prvního stupně nepovažoval za objektivně natolik závažné, aby odůvodňovaly vrácení daru, a ostatní tvrzené jednání nebylo prokázáno.

9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů zastoupení advokátem. Vycházel z tarifní hodnoty 113 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“, neboť hodnotu nemovitostí nebylo možné zjistit bez nepoměrných obtíží. Přiznal odměnu za třináct úkonů právní služby, zahrnujících převzetí a přípravu zastoupení, samostatná vyjádření obou žalovaných, písemnou reakci a účast advokáta při třech jednáních, přičemž delší jednání započetl po jednotlivých dvouhodinových úsecích. Sazba za jeden úkon činila 5 620 Kč; u společných úkonů byla podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu u každého žalovaného snížena o 10 %. Spolu s paušální náhradou hotových výdajů po 450 Kč činily náklady každého žalovaného 69 466 Kč, celkem 138 932 Kč. Jiné náklady, zejména cestovné, zástupce žalovaných před rozhodnutím nepožadoval a soud nezjistil, že by byl plátcem DPH. Místo plnění určil podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaných. Dále soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil neúspěšnému žalobci nahradit státu částku 2 725 Kč, kterou stát vyplatil jako svědečné svědkyni jméno FO. Lhůtu k plnění všech uložených povinností stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku.

10. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, které směřoval proti všem jeho výrokům. Soudu prvního stupně vytkl zejména nesprávné posouzení intenzity jednání obou žalovaných, nesprávný výklad obsahu zřízené služebnosti a vadné hodnocení důkazů. K jednání žalovaného 1. žalobce namítl, že soud prvního stupně sice zjistil mimořádně hrubé a ponižující výroky, avšak neoprávněně je bagatelizoval jako vyhrocený rodinný konflikt. Podle žalobce však nešlo o běžnou hádku, nýbrž o vědomé ponižování seniora, který žalovanému 1. bezplatně poskytl zásadní majetkovou hodnotu a vyhradil si právo výlučného doživotního užívání domu. Výroky, že žalobce v domě nemá žádné slovo, ve spojení se zákazem vstupu do podkroví podle něj fakticky popíraly jeho právní postavení. Za nesprávný označil rovněž závěr, že ani uchopení do kravaty a stržení seniora ze schodů by nedosahovalo potřebné intenzity. Kombinace hrubých urážek, zákazu vstupu, popření žalobcova postavení a fyzického útoku podle něj představovala zjevné porušení dobrých mravů. K jednání žalované 2. žalobce namítl, že nebyla pouze pasivní osobou, ale aktivně mu bránila ve vstupu do podkroví a užívala výroky „už mě neser, běž odsud“ a „běž dolů ti říkám“, s nimiž se soud prvního stupně nijak nevypořádal. Jednání dne 1. 9. 2024 potom soud prvního stupně rovněž bagatelizoval, ačkoli žalovaná 2. označovala dům za „starou barabiznu“, žalobce za „Harpagona“ a měla užít další hrubé výrazy. V souhrnu podle žalobce nešlo o izolovaný projev, ale o pokračující a stupňující se neúctu vlastní dcery vůči otci. Žalobce dále soudu prvního stupně vytknul nesprávné právní posouzení služebnosti. Zdůraznil, že podle notářského zápisu měl žalobce právo doživotního výlučného užívání předmětných nemovitých věcí jako celku. Soud proto podle něj nemohl nahradit obsah smlouvy úvahou, že žalovaný 1. měl právo na soukromí v jednom pokoji, ani dovodit, že žalovaní jako vlastníci mohli rozhodovat o tom, kdo smí být v domě a požadovat odstěhování rodiny žalobcova syna. Nesprávný výklad služebnosti se podle odvolatele následně promítl i do hodnocení intenzity jednání žalovaných. V rovině skutkové žalobce namítl, že soud prvního stupně spekulativně zpochybnil fyzický útok pouze proto, že svědkyně jméno FO přišla na chodbu v okamžiku fyzického kontaktu a tento okamžik nebyl zachycen na nahrávce. Její výpověď však podle něj byla konzistentní a podporovala ji výpověď jméno FO, která slyšela žalobcovo zvolání „au“ a viděla poranění, i fotografie lokte. Soud prvního stupně také nesprávně redukoval věc na jediný incident, přestože již ve výzvě žalobce uváděl opakované pouštění hlasité hudby, zabraňování vstupu a hrubé urážky a svědkyně jméno FO a jméno FO potvrzovaly opakovanost takového jednání. Žalobce zdůraznil, že spor nelze redukovat na běžné rodinné hádky, neboť žalobce jako senior bezúplatně převedl rodinný dům na dceru a vnuka a očekával alespoň respekt k sobě i ke svému výslovně sjednanému věcnému právu. Jednání žalovaných podle něj spočívalo ve zpochybňování jeho autority, slovním ponižování, vytlačování z prostoru, který měl výlučně užívat, nepřátelském postoji k jeho rodině a fyzické agresi. Jednání vůči jméno FO a jejím dětem mělo být přinejmenším významným kontextem celkové atmosféry nátlaku a opovržení. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, aby bylo žalobě vyhověno, případně jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaní navrhli napadený rozsudek potvrdit a přiznat jim náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek považovali za formálně i právně správný a zdůraznili, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vypořádal se s argumentací, kterou žalobce opakuje v odvolání. K právnímu posouzení žalovaní uvedli, že soud prvního stupně správně hodnotil nejen jednání žalovaných, ale i chování žalobce a příčiny konfliktů. Judikatura citovaná žalobcem podle nich podporuje právě požadavek komplexního hodnocení vzájemného jednání. Zdůraznili rovněž, že právně významné je pouze jednání dostatečně konkrétně uvedené ve výzvě k vrácení daru nebo v žalobě. Nesouhlasili s tvrzením, že soud posuzoval pouze jednu událost, a poukázali na to, že tvrzení o dalších skutcích nebyla ve výzvách a žalobě dostatečně konkretizována. K otázce služebnosti žalovaní odkázali na závěr soudu, že žalovaný 1. bydlel v domě z vůle žalobce a žalobce jej nevyzval k opuštění domu. Podle jejich názoru služebnost nevylučovala respektování soukromí žalovaného 1. v místnosti, kterou mu žalobce přenechal. Hodnocení skutkových důkazů považovali za správné. Poukázali také na skutečnost, že žalobce v souvislosti s tvrzenými událostmi ze dne 30. 7. 2024 a 1. 9. 2024 nepodal trestní oznámení ani neinicioval přestupkové řízení, ačkoli vůči svému synovi v minulosti obdobný postup využil. Žalovaní odmítli argumentaci o mimořádné závažnosti jednání vůči seniorovi jako účelovou a zdůraznili nutnost zohlednit vzájemné chování účastníků. K vyjádření přiložili jako nový důkaz pravomocné rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav ze dne 9. 2. 2026, č. j. č. účtu, jímž byl žalobce uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití, jehož se dopustil dne 8. 3. 2025 tím, že v prodejně hrubě urazil žalovanou 2. označením „svině“, a byla mu uložena pokuta 1 000 Kč. Tento důkaz měl podle žalovaných podpořit jejich tvrzení o vzájemnosti konfliktů a o nevhodném chování žalobce. Žalovaní dále uvedli, že při vyúčtování nákladů řízení před soudem prvního stupně jejich zástupce administrativním opomenutím neuplatnil cestovní náhrady a náhradu za čas strávený cestami k jednáním. Tyto náklady dodatečně vyčíslili a požadovali, aby jim byly vedle nákladů odvolacího řízení přiznány rovněž náklady právního zastoupení spočívající v cestovních výdajích a náhradě za ztrátu času za řízení před soudem prvního stupně.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné, ale jen pokud jde o výrok o nákladech řízení účastníků.

13. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně správně zjištěn na základě správně provedeného dokazování. Odvolací soud neshledal důvodu pro zopakování dokazování provedené soudem prvního stupně, ani pro provedení dalších důkazů účastníky navržených, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně.

14. Je třeba konstatovat, že mezi účastníky nebyla sporná skutečnost, že žalobce daroval žalovaným do podílového spoluvlastnictví předmětné nemovité věci, jakož ani skutečnost, že dar ve vztahu k nim odvolal z důvodů v dopise uvedených. Rovněž nebylo sporné, že dne 30. 7. 2024 proběhla mezi žalovaným 1. a žalobcem hádka, při které použil žalovaný 1. na adresu žalobce hrubé a vulgární výrazy a zabraňoval mu vstupu do místností, které užíval; vulgární a hrubé výrazy pak na adresu žalobce použila též žalovaná 2., ať už před svědkyní jméno FO, tak i před samotným žalobcem. Neshoda panovala pouze o detaily průběhu obou událostí, které každý z účastníků líčil ze svého subjektivního pohledu. Pokud jde o tvrzený fyzický útok žalovaného 1. na žalobce, odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně v tom, že provedené svědecké výpovědi i audionahrávky neprokazují jednoznačně skutkový stav tak, jak jej tvrdí žalobce. Nelze vyloučit, že hádka mezi žalobcem a žalovaným 1. vygradovala ve fyzický kontakt, který však nebyl významně intenzivní, o čemž svědčí i zdokumentované poranění lokte (odřenina). Odvolací soud tedy již dále neprováděl dokazování k prokázání tohoto skutkového děje, neboť je zřejmé, že k němu došlo v důsledku vygradovaného slovního konfliktu mezi žalobcem a žalovaným 1., a to pouze jednou.

15. Sporné tak mezi účastníky zůstalo především právní hodnocení těchto skutkových okolností, tedy zda jednání žalovaných mohlo žalobci způsobit ublížení a zda dosáhlo takové intenzity, aby mohlo být kvalifikováno jako zjevné porušení dobrých mravů vůči dárci, a tedy jako nevděk ve smyslu § 2072 odst. 1 o. z. Jádrem odvolacího přezkumu tak byla otázka intenzity a povahy tohoto jednání, nikoliv samotná existence skutkového základu.

16. Dle § 2072 odst. 1 o. z. ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny. Dle odstavce 2 odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké.

17. Dle judikatury Nejvyššího soudu je v ustanovení § 2072 o. z. je definován pojem „nevděk“ tak, že jde o chování, jímž obdarovaný dárci ublížil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti způsobem zjevně porušujícím dobré mravy. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že odstupuje-li dárce od darovací smlouvy pro nevděk, musí konkretizovat, v čem shledává chování obdarovaného nevděčným, resp. musí artikulovat, jak a čím mu obdarovaný „ublížil“, aby bylo možno posoudit, zda šlo o zjevné porušení dobrých mravů.

18. V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, Nejvyšší soud vyložil, že podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci [srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21–24]. Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k § 2072 o. z. v ASPI). Zodpovězeni otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.

19. Odvolací soud dále považuje za významný i směr, kterým se ubírá v rozhodovací praxi především Nejvyššího soudu posuzování konkrétních skutkových situací z hlediska naplnění nevděku. V judikatuře lze nalézt případy, v nichž soudy nevděk shledaly, a to zpravidla tehdy, jestliže jednání obdarovaného mělo výrazně intenzivní, jednostranný a vůči dárci zjevně zaměřený charakter. Tak tomu bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1792/2023, v němž obdarovaný v souvislosti s jiným řízením účelově podával trestní oznámení a návrhy na předběžná opatření proti dárkyni a osobám jí blízkým s cílem ji dehonestovat a procesně poškodit, či dále v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3214/2025, kde obdarovaný dlouhodobě a systematicky omezoval dárkyni v užívání darované nemovitosti, vystavoval ji i prostřednictvím dalších osob fyzickým a verbálním útokům a fakticky ji z užívání nemovitosti vytlačoval. Naopak judikatura opakovaně dovodila, že nevděk dán není v případech, kdy jde o konfliktní či rozpadlé rodinné vztahy, vzájemně vyhrocenou komunikaci nebo výkon práv obdarovaného, byť subjektivně dárcem vnímaný negativně. To plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, 33 Cdo 2045/2023 či 23 Cdo 2427/2023, jakož i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1434/19, v nichž soudy zdůraznily, že samotná existence konfliktu, nevěra, odchod ze společné domácnosti, snaha o vypořádání majetku či citový odstup obdarovaného bez dalšího nedosahují intenzity zjevného porušení dobrých mravů. Z uvedené judikatury se tak podává, že pro naplnění nevděku ve smyslu § 2072 o. z. je zpravidla vyžadováno jednání, které je vůči dárci jednostranné, cílené a objektivně závažné, často mající charakter určité šikany, účelového poškozování či systematického zásahu do jeho práv, případně směřující i vůči osobám dárci blízkým. Naopak tam, kde jde primárně o zhoršení rodinných vztahů, vzájemné konflikty či jednostranné vnímání újmy, aniž by jednání obdarovaného dosahovalo vyšší intenzity, judikatura spíše existenci nevděku neshledává.

20. Žalobce odvolal dar pro nevděk, kterého se měl dopustit žalovaný 1. tím, že v domě, kde s žalobcem bydlel, hlasitě pouštěl hudbu, zabraňoval mu ve vstupu do některých částí domu, a vulgárně jej urážel, což se projevilo zejména dne 30. 7. 2024. Je nepochybné, že ze strany žalovaného 1. zazněly vulgární výrazy, které jsou pro komunikaci mezi rodinnými příslušníky nevhodné. Zároveň je však zřejmé, že se tak stalo v rámci vyhrocené rodinné hádky, kdy žalobce naléhal na žalovaného 1., aby si ztlumil hudbu, odmítal respektovat, že jej žalovaný 1. nechce pustit do pokoje, který obýval. Je tak zřejmé, že se nejednalo o jednostranné jednání žalovaného 1., ale o hádku, v níž si přisazovaly obě strany konfliktu jednající v afektu. Žalovaný 1. zjevně nemínil žalobce omezovat v užívání předmětných nemovitých věcí, pouze (nevhodnými a vulgárnímu výrazy) žádal žalobce, aby respektoval jeho soukromí, tedy aby nevstupoval do pokoje, který žalovaný 1. užíval. Takové jednání je nevhodné, stejně jako použité výrazy, ale nemohou s ohledem na oboustrannost konfliktu naplnit hypotézu zjevného rozporu s dobrými mravy, jak jej vykládá shora citovaná judikatura. Skutečnost, že žalovaný 1. vyzýval nevybíravými výrazy k vystěhování manželku a děti syna žalobce, rovněž tuto hypotézu nenaplňuje. Z provedeného dokazování je zřejmé, že rodina syna žalobce předmětné nemovité věci spolu s žalobcem užívala ještě předtím, než došlo k jejich darování. Žalobce měl zjevně obavy z chování svého syna, který užíval alkohol (což potvrzují úřední záznamy o podání vysvětlení na PČR z té doby), a proto přistoupil k darování předmětných nemovitých věcí žalovaným. Pokud žalovaný 1. žádal za této situace manželku svého strýce a jejich děti, aby se vystěhovali, potom takové jednání zapadá do kontextu důvodu darování předmětných nemovitých věcí a nelze jej považovat za nikterak excesivní. Ani pouštění hlasité hudby nelze považovat za jednání zakládající nevděk. Šlo o situace, v nichž se žalovaný 1. a žalobce vzájemně snažili vymezit hranice svého soužití, a to způsobem, který nepřesahoval rámec běžných mezilidských konfliktů. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo, že by žalovaný 1. jednal v úmyslu žalobci závažně ublížit nebo mu způsobit újmu způsobem svědčícím o hrubém porušení dobrých mravů. Jeho jednání je proto třeba posuzovat v kontextu vzájemných vztahů, nikoli izolovaně pouze podle toho, jak je subjektivně vnímal žalobce. I pokud žalobce toto jednání vnímal velmi negativně, samo o sobě nedosahovalo intenzity nevděku předpokládané ustanoveními o odvolání daru pro nevděk.

21. Ani ve vztahu k žalované 2. odvolací soud neshledal, že by jednání popsané v odvolání daru, dosahovalo intenzity zjevného porušení dobrých mravů. Žalovaná 2. nepochybně použila hrubé vulgární výrazy na adresu žalobce. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že i toto její jednání bylo reakcí na konflikty, k nimž došlo mezi ní a žalobcem, případně mezi žalovaným 1. a žalobcem. Je nepochybné, že se jednalo o vzájemné konflikty, v nichž aktivně vystupovali všichni účastníci; použité hrubé výrazy tak mohly být určitým ventilem z frustrace z těchto konfliktů. Byť opět tyto vulgární výrazy jsou minimálně nevhodné, jednalo se o časově omezené projevy v průběhu několika vzájemně vyhrocených konfliktů, nikoli o soustavné či systematické ponižování žalobce.

22. V projednávané věci nebylo prokázáno dlouhodobé a systematické jednání žalovaných směřující k vytlačení žalobce z užívání předmětných nemovitých věcí nebo k soustavnému znemožňování výkonu jeho služebnosti, ani jiné jednání s cílem ublížit žalobci. Zjištěné jednání mělo povahu jednotlivých, vzájemně vyhrocených rodinných konfliktů, které, jak bylo vysvětleno shora, nevděk ve smyslu § 2072 odst. 1 o. z. nemohou naplnit. Protože nebyly splněny zákonné podmínky pro odstoupení od darovací smlouvy, nárok uplatněný žalobcem je nedůvodný. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když žalobu zamítl.

23. Soud prvního stupně postupoval správně, když o nákladech řízení a nákladech státu rozhodl dle kritéria úspěchu ve věci, a to dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

24. Odvolací soud však, na rozdíl od soudu prvního stupně, shledal důvody k tomu, aby v řízení úspěšným žalovaným nebyla, dle § 150 o. s. ř., náhrada nákladů řízení přiznána.

25. Ustanovení § 150 o. s. ř. upravuje moderační právo soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení a představuje výjimku z obecné zásady rozhodování o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci. Jeho použití přichází v úvahu pouze při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Za ty se podle soudní praxe považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým uložit náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017).

26. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce odstoupil od darovací smlouvy v reakci na vulgární výrazy, které ve vztahu k němu žalovaní užili. Podání takové žaloby je tak do jisté míry lidsky pochopitelné, byť uplatněný nárok jako takový důvodný není. Žalobce je navíc starobním důchodcem, tedy není výdělečně činný, a uložení povinnosti k úhradě nákladů řízení by vedlo k významnému dopadu do jeho majetkové sféry; naproti tomu žalovaný 1. a žalovaná 2. jsou v produktivním věku, a tudíž neuhrazení nákladů řízení pro ně významnější dopad do majetkové sféry mít nebude.

27. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že se žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává; přičemž ve výroku I. a III. jej dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

28. Shora uvedený závěr však neplatí pro náklady řízení odvolacího. Žalobce podával odvolání již při vědomí právního názoru soudu prvního stupně, v jehož odůvodnění byl seznámen též s relevantní judikaturou. Ačkoli ani tato okolnost sama o sobě nevylučuje použití § 150 o. s. ř., ve spojení s tím, že žalobce v odvolání neuvedl nové podstatné skutečnosti ani argumenty způsobilé zpochybnit nosné závěry napadeného rozsudku, odůvodňuje odlišné rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Důvody zvláštního zřetele hodné proto odvolací soud ve vztahu k těmto nákladům neshledal.

29. O nákladech odvolacího řízení tak bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce byl v řízení z převážné části neúspěšný, neboť se primárně domáhal toho, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví, v čemž se svým odvoláním úspěšný nebyl. Proto odvolací soud přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), přičemž výši odměny je třeba stanovit z tarifní hodnoty 500 000 Kč dle § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, neboť předmětné nemovité věci jsou penězi ocenitelné a jejich hodnota nepochybně (s ohledem na ceny na realitním trhu) ve výši minimálně 500 000 Kč je. Částka 500 000 Kč představuje maximální strop pro stanovení tarifní hodnoty pro tento typ řízení, tedy řízení o určení existence práva k nemovitým věcem. Výše odměny dle § 7 advokátního tarifu činí 10 300 Kč. Protože žalovaní jsou zastoupeni jedním zástupcem, výše odměny se pro každého z žalovaných krátí o aritmetický průměr procentních hodnot uvedených v § 12 odst. 4 advokátního tarifu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025). Za žalovaného 1. činí 100 %, za žalovanou 2. 80 %, aritmetický průměr tak představuje 90 %. Každému z žalovaných tak náleží 90 % z odměny 10 300 Kč, tj. 9 270 Kč. K tomu je třeba připočíst poměrnou část paušální náhrady hotových výdajů, která na každého z žalovaných připadá, tedy 450 Kč/ 2, tj. 225 Kč za jeden úkon právní služby, za dva úkony právní služby 450 Kč. Náhrada nákladů pro jednoho z žalovaných činí 18 990 Kč, oběma žalovaným pak náleží náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 37 980 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalovaným náhradu za promeškaný čas advokáta dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, neboť zástupce žalovaných má sídlo ve stejném městě jako je sídlo odvolacího soudu, k jehož jednání zástupce žalovaných cestoval.

30. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení delší lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod; místo k plnění náhrady nákladů řízení bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem.