KSPL 14 Co 81/2024-361

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a JUDr. Viktora Vaške ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 1 331 286,50 Kč s úroky z prodlení ⟪LB:lb_007⟫ na základě odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 12. 2023, č. j. 7 C 190/2022-306

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 50 856,30 Kč.

1. Soud prvního stupně rozhodl o žalobě o náhradu bezdůvodného obohacení spočívajícího v investicích žalovaného do rekonstrukce domu žalované v adresa, které žalobce podle svého tvrzení provedl v letech 2014 až 2019, a to jednak vlastní prací (a to případně vlastní prací, kterou nahradil práci svých kamarádů řemeslníků), jednak placením materiálu. Účastníci byli v té době partneři a žalobce tvrdil, že do rekonstrukce investoval z důvodu, že měli v domě společně bydlet. V srpnu 2019 však došlo k rozpadu jejich vztahu a posléze i k zániku společného bydlení. Tím podle žalobce odpadl právní důvod jeho plnění a žalobkyni vzniklo bezdůvodné obohacení. Při stanovení jeho výše vyšel z rozdílu mezi odhadnutou cenou domu žalobkyně (resp. pozemku, jehož součástí dům je) po rekonstrukci – 2 900 000 Kč a cenou, za kterou žalobkyně dům (resp. pozemek) v roce 2014 koupila – 235 000 Kč. Na rozdílu 2 665 000 Kč se žalobce podle svého výpočtu podílel v rozsahu 49,25 %, tudíž by měl mít nárok na náhradu 1 312 512,50 Kč. Žalobce sice neuvedl, kolik z toho připadalo na jeho práci a kolik na platby za materiál, tyto náklady však vyčíslil přímo na částky, jejichž součet byl 685 000 Kč za práci a 612 500 Kč za materiál (č. l. 26 spisu). Kromě toho se domáhal náhrady za elektrickou energii, kterou podle něj spotřebovala žalovaná v jeho domě v Anonymizováno v období od 26. 3. 2020 do 26. 3. 2021 ve výši 45 982,07 Kč a v období od 27. 3. 2021 do 25. 3. 2022 ve výši 50 840,46 Kč; dále přeplatku za elektrickou energii, kterou platil v domě žalované v adresa po srpnu 2019, ve výši 18 774 Kč.

2. Soud prvního stupně pro zpětvzetí žaloby zastavil řízení v rozsahu částky 30 654,72 Kč (s úroky z prodlení), která představovala část výše uvedené částky 45 982,07 Kč (výrok I). Žalobě vyhověl v rozsahu částky 66 167,81 Kč (s úroky z prodlení), která představovala zbytek z částky 45 982,07 Kč a částku 50 840,46 Kč (výrok III). Konečně v rozsahu částky 1 331 286,50 Kč žalobu zamítl (výrok II). Tato částka byla součtem výše uvedených částek 1 312 512,50 Kč jakožto náhrady za investice do domu žalované a částky 18 774 Kč jakožto přeplatku zaplaceného žalobcem za elektrickou energii.

3. Pokud jde o náhradu toho, co měl žalobce zaplatit za materiál na rekonstrukci, odůvodnil soud zamítnutí žaloby skutkovým závěrem, že žalobce tyto investice neprokázal. Pokud se týče náhrady za žalobcovu práci, dospěl soud k závěru, že se žalobce svou prací na rekonstrukci skutečně podílel, zároveň však uzavřel, že žalobce neprokázal dohodu o budoucím společném bydlení, tedy že by do rekonstrukce svou práci investoval proto, že očekával budoucí společné bydlení se žalovanou. Přiklonil se naopak tvrzení žalované, že žalobce měl přispívat na rekonstrukci svou prací za to, že v ní zároveň bude moci bydlet („žalovaný žil od počátku v nemovitosti zadarmo a svojí prací tak vyrovnávala tyto výdaje”). Žalobce totiž bydlel v nemovitosti zadarmo a nepřispíval na domácnost ani neplatil nájemné. Dále soud konstatoval, že žalobce své práce na domě žalované částečně zmařil během svého pobytu v domě a během stěhování z něj tím, že část vybavení domu poničil.

4. Žalobce se proti zamítavému výroku rozsudku odvolal. V odvolání hlavně zpochybnil skutkový závěr, že žalobce neprokázal dohodu o investicích za účelem společného bydlení, a soudu vytkl, že neaplikoval judikaturu Nejvyššího soudu týkající se takovýchto dohod.

5. Žalovaná proti odvolání namítla, že žalobce dosud konkrétně neuvedl, z čeho se skládá žalovaná částka. Dále namítla, že i kdyby žalobce měl mít nárok na náhradu svých investic, pak by se proti němu musela postavit hodnota bydlení žalobce (příp. i jeho partnerky) v domě žalované a dále by se muselo ohodnotit to, jak se k domu a svým pracem při odchodu zachoval.

6. Odvolání není důvodné.

7. Pokud jde o tvrzené žalobcovy investice v podobě peněz vynaložených na materiál, dospěl soud prvního stupně k závěru, že je žalobce neprokázal. Žalobce proti tomuto závěru zvlášť argumenty neuvedl a i před odvolacím soudem připustil, že je otázkou, zda unesl důkazní břemeno. Odvolací soud tudíž nemá, s čím se zvlášť vypořádávat, a protože sám v tomto bodě nemá soudu prvního stupně vytknout, odkazuje bez dalšího na jeho odůvodnění. Stejně pokud se týče nároku na vrácení přeplatku za elektrickou energii v adresa.

8. Investice žalobce v podobě jeho vlastní práce podle soudu prvního stupně prokázána byla, avšak soud dospěl k závěru, že pro její vypořádání není důvod.

9. K tomu odvolací soud obecně předesílá, že nelze automaticky vypořádávat majetkové přesuny mezi partnery poté, co ukončí soužití (vyúčtovat jejich vztah). Je normální, že se partneři navzájem nezištně obdarovávají a podporují, avšak není normální, aby to, co dali, po skončení vztahu požadovali zpět, byť třeba předtím očekávali, že vztah bude trvat napořád. To je riziko, se kterým je třeba počítat. Právní řád není povolán k tomu, aby člověka chránil před jakýmikoli riziky, která ho v životě mohou potkat, řešil důsledky zaniklé lásky a poskytoval odškodnění zhrzenému partneru. Chce-li být člověk i v této oblasti právně chráněn, nic mu nebrání uzavřít o významných investicích smlouvu, ale právní řád by zde sám od sebe ingerovat neměl.

10. Z tohoto obecného východiska existují samozřejmě výjimky. Jedno z nich dovozuje judikatura Nejvyššího soudu v podobě nároku na náhradu investic do nemovitosti partnera, učiněných na základě dohody partnerů o společném bydlení v nemovitosti (viz např. rozsudky ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, nebo ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1625/2023). Bezdůvodné obohacení podle této judikatury vzniká ukončením partnerského soužití, v němž judikatura spatřuje odpadnutí dohody o společném bydlení (zjevně ex tunc; byť není zřejmé, zda se tyto závěry mají uplatnit bez ohledu na délku soužití a bez ohledu na to, jak dávno byly investice učiněny).

11. Právě takovou dohodou a jejím odpadnutím žalobce svůj nárok zdůvodňoval. Žalovaná naproti tomu tvrdila dohodu, kterou lze považovat za odlišnou, a sice, že „souhlasila, aby v předmětném domě přechodně bydlel a nájemné reparoval provedením některých stavebních prací” (tak již ve vyjádření ze dne 18. 1. 2023). Zatímco tedy žalovaný tvrdil dohodu, že se bude podílet na rekonstrukci domu, aby spolu účastníci v domě bydleli, žalovaná tvrdila dohodu, že žalobce bude v jejím domě bydlet a za to se bude podílet na jeho rekonstrukci. V prvém případě lze v dohodě spatřovat předpoklad časově neomezeného bydlení (ve věci řešené Nejvyšším soudem ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1374/2018 žalobce investoval „s vidinou časově neomezeného soužití s žalovanou”), kdežto ve druhém pouze bydlení v době rekonstrukce bez očekávání budoucího časově neomezeného bydlení (bydlení za práci). Žalobce při jednání odvolacího soudu zpochybnil přípustnost druhé dohody, avšak odvolací soud nevidí důvod, proč by se partneři nemohli domluvit právě tímto způsobem. Jde v podstatě o dohodu o společném hospodaření a o tom, jak který z partnerů se na něm bude podílet.

12. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů uvěřil tvrzení žalované a žalobce se ve svém odvolání soustředil na zpochybnění tohoto skutkového závěru. Argumentoval, že provedené důkazy svědčí pro jeho tvrzení. Odvolací soud však jeho názor nesdílí. Tak zejména fakt, že svědci vypověděli, „že žalobce se žalovanou tvořili partnerský pár, který společně rekonstruoval předmětné nemovité věci”, nevypovídá o tom, která ze dvou v úvahu přicházejících dohod byla uzavřena; může odpovídat oběma. Ohledně konkrétní podoby dohody vypovídali hlavně účastníci, přičemž soud prvního stupně uvěřil žalované. Není přitom pravdou, že ta při svém výslechu „potvrdila nejen soužití a partnerský vztah se žalobcem, ale i společné úvahy o koupi předmětných nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalované,” jak uvedl žalobce v odvolání. Žalovaná ve skutečnosti uvedla: „Vždycky jsem chtěla malý dům, abych mohla s dcerou bydlet” (tedy že ona sama chtěla) nebo „Domluvili jsme se, že se se stěhujeme, pan jméno FO platil 13 000 Kč nájem v Plzni, 2000 Kč za garáž” nebo „Byla taková nepsaná dohoda, že tam zadarmo bydlel, já jsem všechno financovala, on pracoval“ a na otázku, zda žalobce přispíval něčím na domácnost uvedla „ne, v podstatě tou svojí prací (protokol ze dne 25. 4. 2023). A nepřesné je také tvrzení žalobce v odvolání, že dcera žalované jméno FO „jednoznačně uvedla, že žalobce měl pomáhat s rekonstrukcí předmětných nemovitých věcí za účelem následného společného bydlení v nich.” Svědkyně totiž pojímala rekonstrukci jako věc žalované, nikoli jako společnou věc účastníků, a nehovořila o bydlení následném (časově neomezeném). Uvedla, že „maminka vždycky chtěla do domečku” a že „bylo to tak, že nám pomůže s rekonstrukcí, budeme tam společně bydlet” (protokol ze dne 11.8.2023). Jediný, kdo ze svědků podpořil verzi žalobce, byl vlastně AnonymizovánoAnonymizovánoAnonymizováno, který měl za to, že „barák byl společný” a že si „účastníci staví svůj sen.” Odvolací soud chápe, že soud prvního stupně tomuto svědku neuvěřil, neboť se žalobcem „byli kamarádi” a svědek chtěl žalobci zjevně pomoci, když sám od sebe uvedl „já si myslím, že je spravedlivé půl napůl pro každého” (protokol ze dne 20. 1. 2023).

13. Lze dodat, že věrohodnost žalované podporuje fakt, že pracovní podíl žalobce na rekonstrukci nijak nezpochybňovala. Její verzi dále podporuje i to, že nemovitost koupila do svého výlučného vlastnictví, ačkoliv již v době koupě, tj. 25. 8. 2014, měli účastníci již cca třičtvrtě roku „aktivní partnerský poměr” (od podzimu 2013, jak i v odvolání zopakoval žalobce). Kdyby si skutečně chtěli splnit „svůj sen”, bylo by logické, kdyby nemovitost koupili společně. Ve skutečnosti provedené důkazy ukazují, že šlo o sen žalované, a proto si nemovitost koupila sama.

14. Z hlediska zjištěné dohody, tedy té, kterou tvrdila žalovaná, bylo nakonec nerozhodným, jaká byla hodnota bydlení žalobce, případně později i jeho nové partnerky, a zda a v jakém rozsahu žalobce při stěhování z domu žalované výsledky a rekonstrukce zničil. Proto odvolací soud nepokračoval v původně zamýšlenému zjišťováním těchto skutečností.

15. S ohledem na uvedené odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Úspěšné žalované přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů odvolacího řízení, a to za tři úkony právní služby advokáta žalované (účast na jednání dne 22. 8. 2024, vyjádření ve věci ze dne 24. 9. 2024 a ze dne 2. 1. 2025).

Proti výroku I tohoto rozsudku je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí. Proti výroku II dovolání přípustné není.