KSPL 14 Co 102/2026-39

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a JUDr. Viktora Vaške ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobkyně, narozená rodné přijmení Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovanému: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno žalovaného, narozený rodné přijmení Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ o vyklizení nemovitostí ⟪LB:lb_007⟫ na základě odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 3. 2026, č. j. 15 C 293/2025-30

I. Výrok III napadeného rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího advokáta do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení náklady řízení ve výši 10 500 Kč.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího advokáta do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení náklady odvolacího řízení ve výši 1 990 Kč.

Soud prvního stupně vyhověl žalobě o vyklizení domu a zamítl ji, pokud se žalobkyně domáhala „uložení povinnosti žalovanému odevzdat žalobkyni vyklizené prostory stavby“. Zamítnutí žaloby odůvodnil právním názorem, že odevzdání věci se lze domáhat jen v případech zvlášť stanovených zákonem. S ohledem na to soud dovodil, že poměr úspěchu byl na obou stranách sporu stejný, a proto žádné z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobkyně se proti výroku odvolala, neboť má za to, že ve věci měla plný úspěch. Jádrem sporu bylo vyklizení domu, nikoli „technický doplněk připojený k vykonatelnému nároku, ze kterého vytvořil Okresní soud v Chebu samostatný výrok rozsudku.“

Žalovaný s odvoláním nesouhlasil a měl za to, že nemůže jít k jeho tíži to, že se žalobkyně nesprávně domáhala odevzdání nemovitosti. Dále se dovolával § 150 o. s. ř., a to s ohledem na své investice do domu a na to, že je invalidním důchodcem.

Odvolání je důvodné.

Jádrem sporu bylo skutečně vyklizení domu. Dovětek s „odevzdáním“ se v případech tohoto typu obvykle používá, jde o zaběhnutou a možná již bezmyšlenkovitou praxi [tak i např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8.2016, sp. zn. 26 Cdo 684/2016: „V projednávané věci jde o žalobu o vyklizení nemovitostí, kterou se žalobce domáhal ochrany vlastnického práva proti neoprávněným zásahům, které mu přiznává ustanovení § 1040 odst. 1 o. z. Žaloba podle citovaného ustanovení je žalobou vindikační (jde o žalobu vlastníka věci na vydání a odevzdání věci proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje.“]. Spojení „vyklidit a vyklizený odevzdat“ (nebo „předat“) se jeví skoro jako tzv. hendiadys, což je stylistická figura, která jeden obsah vyjadřuje dvěma spojenými výrazy. Ze strany žalobkyně proto šlo nejspíš jen o nevhodnou formulaci, kterou ovšem soud nebyl vázán.

Pokud však soud v této formulaci viděl dvě různé povinnosti, ačkoli jednu z nich měl za zjevně neexistující, mohl žalobkyni vyzvat k vyjasnění. Jestliže by totiž žalobkyně skutečně vymáhala dvě povinnosti, avšak odůvodnila pouze jednu z nich, pak by její žaloba zasluhovala doplnění.

Podle všeho šlo ale žalobkyni jednoduše o to, aby žalovaný opustil její dům. Jen to v žalobě odůvodnila, jen k tomu se žalovaný vyjadřoval a jen to se v řízení řešilo. „Odevzdání“ řízení ničím neozvláštnilo ani neztížilo. Závěr, že za těchto okolností měla žalobkyně poloviční úspěch, je proto formalistický a nevystihuje podstatu věci. Žalobkyně se domohla toho, oč žalobou usilovala a čemu se žalovaný bránil, a proto jí podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží plná náhrada nákladů řízení.

Aplikace § 150 o. s. ř. přitom není na místě. Zda má žalovaný vůči žalobkyni nějaký nárok z titulu svých investic do jejího domu, s jeho povinností dům vyklidit nijak nesouvisí a setrvání v domě neospravedlňovalo. Domnívá-li se žalobce, že má vůči žalobkyni nějaký peněžitý nárok, může jej uplatnit zvlášť. Dále, nepříznivé majetkové poměry důvodem pro nepřiznání náhrady žalobkyni samy o sobě nejsou. Nemění totiž nic na tom, že žalobkyně musela kvůli protiprávnímu jednání žalovaného podat žalobu a zaplatit soudní poplatek a služby advokáta. Tohoto rizika si měl být žalovaný vědom. Není přitom pravdou, že se měl odstěhovat ze dne na den, jak uvedl ve vyjádření k odvolání. Žaloba byla podána 1. 12. 2025, avšak již 23. 9. 2025 napsal advokát žalobkyně žalovanému výzvu, aby se odstěhoval; v této výzvě přitom advokát uvedl, že žalobkyně žalovaného již o odstěhování žádala opakovaně, a připomněl i výzvu dřívější advokátky žalobkyně, tituly před jménem jméno FO.

Proto odvolací soud změnil napadený výrok rozsudku a žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně náklady nevyčíslila, ale ze spisu je patrné, že zaplatila soudní poplatek a její advokát učinil dva úkony právní služby, a to podání žaloby a účast na ústním jednání. Pokud jde o tarifní hodnotu pro určení odměny advokáta, vychází odvolací soud z toho, že nespočívá v hodnotě nemovitosti (jež ani není ze spisu patrná), neboť žalobkyně v řízení nebojovala o samotnou nemovitost (žalovaný si na ni nárok nečinil), ale jen o vyloučení žalovaného z jejího užívání. Hodnotu takového práva lze vyčíslit jen s nepoměrnými obtížemi, a proto ji odvolací soud určil podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu na 30 000 Kč. Náklady na zastoupení advokátem vypočtené podle ostatních ustanovení advokátního tarifu pak činí 5 500 Kč (zda je advokát žalobkyně plátcem DPH, není zřejmé), společně se zaplaceným soudním poplatkem 5 000 Kč pak jde celkem o 10 500 Kč.

Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má žalobkyně právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení. V něm advokát žalobkyně učinil jeden právní úkon služby (odvolání) a jeho tarifní hodnotou je částka 10 500 Kč, o níž žalobkyni v odvolacím řízení šlo. Náklady řízení pak vyjdou na 1 990 Kč.

Lhůtu k zaplacení odvolací soud žalovanému podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na jeho majetkovou situaci prodloužil ze tří dnů na dva měsíce.

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.