KSPL 18 Co 68/2026-143

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové, soudkyně JUDr. Evy Kotrbaté a soudce JUDr. Petra Kulawiaka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovanému: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_006⟫ o určení vlastnického práva k pozemkům ⟪LB:lb_007⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. listopadu 2025, č. j. 15 C 208/2024-95,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 18 004,05 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků konkrétně vymezených ve výroku I rozsudku, zčásti nově vzniklých podle geometrického plánu č. hodnota-06/Anonymizováno, a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 94 248,55 Kč. Vyšel zejména z toho, že právní předchůdce žalobce uplatnil dne 28. 4. 1992 restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ohledně zemědělských nemovitostí patřících k přídělu usedlosti čp. 2 v katastrálním území adresa. Rozhodnutí právnická osoba, jímž žalobci neměly být pozemky vydány pro nemožnost identifikace parcel, bylo následně v řízení podle části páté o. s. ř. nahrazeno rozsudkem Okresního soudu v adresa ze dne 18. 12. 2020, č. j. incidenční spisová značka, ve spojení s rozsudkem Anonymizováno ze dne 28. 1. 2022, č. j. incidenční spisová značka. Tím bylo mimo jiné určeno vlastnické právo žalobce k nyní sporným pozemkům vymezeným uvedeným geometrickým plánem. Vklad vlastnického práva žalobce však katastrální úřad zamítl, neboť žalovaný, jako v katastru zapsaný vlastník, nebyl účastníkem soudního řízení.

2. Žalovaný nabyl dotčené pozemky, popřípadě jejich původní parcely, kupními smlouvami uzavřenými s Pozemkovým fondem České republiky a později se Státním pozemkovým úřadem v letech 2004, 2012 a 2018. Žalobce jej dopisem ze dne 12. 7. 2013 informoval, že pozemky nabyté od Pozemkového fondu jsou dotčeny restitučním nárokem, upozornil jej na blokační ustanovení zákona o půdě a na neplatnost převodních smluv. Žalovaný na tento dopis reagoval dne 23. 7. 2013 sdělením, že pozemky nabyl v dobré víře podle platných předpisů. V roce 2014 byla ve vztahu k dotčeným nemovitostem vyznačena poznámka spornosti v návaznosti na žalobu podanou v řízení vedeném pod sp. zn. incidenční spisová značka.

3. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť jeho vlastnické právo, které bylo určeno v řízení podle části páté o. s. ř., není zapsáno ve veřejném seznamu a žalovaný odmítl učinit souhlasné prohlášení. Dále dovodil, že kupní smlouvy, jimiž povinná osoba převedla na žalovaného nemovitosti dotčené včas uplatněným restitučním nárokem, jsou v dotčeném rozsahu neplatné pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona o půdě. K námitce řádného vydržení soud prvního stupně dovodil, že dobrá víra žalovaného zanikla nejpozději dne 23. 7. 2013, kdy reagoval na dopis žalobce obsahující konkrétní upozornění na uplatněný restituční nárok a blokační účinky zákona o půdě. Tento závěr pokládal za podporovaný i zápisem poznámky spornosti v roce 2014. Desetiletá vydržecí doba proto neuplynula. Námitku mimořádného vydržení soud prvního stupně neshledal důvodnou především proto, že dobu výkonu vlastnického práva státem nelze pokládat za držbu způsobilou k vydržení a k datu 1. 1. 2019 tudíž nemohla uplynout potřebná dvacetiletá doba. Soud rovněž neshledal důvodnou námitku neproporcionality; přihlédl k tomu, že žalobce se naturální restituce domáhal dlouhodobě a žalovanému náleží vůči státu nárok na vrácení poměrné části kupní ceny. Navržený znalecký posudek z oboru ekonomie a výslech tituly před jménem jméno FO neprovedl pro nadbytečnost. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Především namítal, že sporné pozemky od počátku nebyly předmětem restitučního nároku a že nebyl účastníkem restitučního řízení. Zdůraznil, že pozemky nabyl od státu na základě kupních smluv, v dobré víře a po prověření jejich právního stavu. Podle jeho názoru nemohl dopis žalobce z července 2013 přivodit zánik dobré víry, neboť tehdy nebyla provedena identifikace parcel a nebylo postaveno najisto, které konkrétní pozemky jsou restitučním nárokem dotčeny; žalobce byl tehdy jen potenciálním vlastníkem a právnická osoba jeho nároku v prosinci 2013 nevyhověl. Teprve rozsudky z let 2020 a 2022, založené též na pozdější identifikaci parcel, podle žalovaného vyjasnily rozsah oprávnění žalobce. Žalovaný pokládal za významné, že nebyl účastníkem řízení podle části páté o. s. ř.

5. Dále žalovaný setrval na námitce mimořádného vydržení. Tvrdil, že se mu podle § 1096 odst. 2 a § 3066 o. z. má započítat také doba, po kterou pozemky držel stát jako jeho právní předchůdce, a že k 1. 1. 2019 uplynula mimořádná vydržecí doba. Zdůrazňoval rozdíl mezi řádným a mimořádným vydržením a argumentoval, že pro mimořádné vydržení se nevyžaduje dobrá víra, nýbrž pouze absence nepoctivého úmyslu. Zpochybnil závěr, že majetek dotčený restitucí nelze mimořádně vydržet, a vytýkal soudu prvního stupně nepřesnou a podle jeho názoru nepřiléhavou interpretaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2269/20 a dalších rozhodnutí Ústavního soudu. Dovozoval, že restituent nemá mít automaticky přednost před osobou zapsanou ve veřejném seznamu a že soud měl individuálně posoudit jeho dobrou víru, důvěru v postup státu, délku restitučního řízení i okolnost, že nárok byl uplatněn již v roce 1992.

6. Žalovaný namítal i neproporcionálnost vyhovujícího výroku. Poukazoval na rozdělení původních parcel geometrickým plánem, v jehož důsledku mají některé zbytkové části ztratit účelné zemědělské využití, na možné narušení pachtovních či nájemních vztahů a na náklady dalšího sporu se státem o vrácení kupní ceny a náhradu újmy. Měl za to, že žalobce se mohl domáhat náhradních pozemků. V této souvislosti vytýkal neprovedení znaleckého posudku z oboru ekonomie a výslechu tituly před jménem jméno FO.

7. Žalovaný dále namítal, že soud prvního stupně rozhodl nad žalobní návrh, jestliže učinil geometrický plán nedílnou součástí rozsudku, a že nevypořádal jeho argument, podle něhož je k dělení pozemků nutné rozhodnutí stavebního úřadu podle stavebního zákona. Zpochybňoval proto vykonatelnost výroku a jeho způsobilost být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Rozsudek pokládal za nepředvídatelný a nepřezkoumatelný i proto, že soud prvního stupně podle jeho názoru nevyslovil v průběhu řízení předběžný právní názor a opřel své rozhodnutí o judikaturu, s níž účastníky předem neseznámil. K nákladovému výroku namítal, že řízení nevyvolal, snažil se o mimosoudní řešení a že nebyly účelně vynaloženy náklady za závěrečný návrh, za jednání dne 13. 11. 2025 ani za další vyhotovení geometrického plánu.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku. Uvedl, že pozemky byly součástí restitučního nároku již od roku 1992 a že z rozsudků vydaných v řízení podle části páté o. s. ř. je zřejmé, že byly předmětem tohoto řízení. Zdůraznil, že žalovaný byl prvním nabyvatelem od povinné osoby, jejíž převody byly pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona o půdě neplatné. Dále poukazoval na to, že žalovanému byly restituční souvislosti sděleny v roce 2013, že se o nich musel dozvědět také ze zápisu poznámky spornosti a že u pozemku nabytého v roce 2018 nemohla uplynout desetiletá vydržecí doba. Argumentoval rovněž tím, že žalovaný se nemůže dovolávat mimořádného vydržení se započtením vlastnické držby státu, a že vyhovění žalobě pro něj nepředstavuje nepřiměřený zásah, zatímco pro žalobce je naturální restituce jedinou cestou k nabytí rodinného majetku. K námitce geometrického plánu uvedl, že výrok je určitý a vykonatelný, geometrický plán byl katastrálním úřadem ověřen a jeho zahrnutí do výroku neznamená rozhodování soudu o dělení pozemků ve veřejnoprávním režimu.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu podaného odvolání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Jeho vlastnické právo ke sporným pozemkům bylo určeno v řízení podle části páté o. s. ř., avšak v katastru nemovitostí zůstává jako vlastník zapsán žalovaný, který nebyl účastníkem tohoto dřívějšího řízení. Rozhodnutí v něm vydané proto bez dalšího nemohlo zasáhnout do jeho právního postavení. Právě odstranění rozporu mezi právním stavem založeným uvedenými rozsudky a zápisem ve veřejném seznamu je účelem nynější určovací žaloby. Základní předpoklad úspěšnosti určovací žaloby tak byl soudem prvního stupně posouzen správně.

11. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem, že pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, byly zahrnuty do včas uplatněného restitučního nároku. Tato skutečnost vyplývá především z pravomocných rozsudků v řízení vedeném pod sp. zn. incidenční spisová značka, jež určily vlastnické právo žalobce k pozemkům identifikovaným geometrickým plánem. Skutečnost, že identifikace parcel byla v době správního řízení obtížná a byla dokončena až později, neznamená, že by restituční nárok nebyl v rozsahu takto identifikovaných pozemků uplatněn. Odvolací námitka, že žalovaný nebyl účastníkem restitučního řízení, je pro nynější věc významná jen potud, že jeho vlastnické právo nemohlo být uvedenými rozhodnutími bez dalšího dotčeno. Nevede však k závěru, že by nebylo možné ve sporném řízení posuzovat platnost jeho nabývacích titulů.

12. Povinná osoba nesměla podle § 5 odst. 3 zákona o půdě nemovitosti, ohledně nichž byl uplatněn restituční nárok, do jejich vydání převést do vlastnictví jiného; takové právní úkony jsou neplatné. Z toho plyne, že žalovaný na základě kupních smluv nabyl držbu, nikoli vlastnické právo, a jeho obrana proto může obstát jen při naplnění předpokladů originárního nabytí vlastnictví, zejména vydržením. Samotná důvěra v postup Pozemkového fondu či Státního pozemkového úřadu nemůže platnost převodů odporujících kogentnímu blokačnímu ustanovení založit.

13. Ačkoli se žalovaný chopil držby některých pozemků v roce 2004 ještě za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., desetiletá vydržecí doba by u nich mohla uplynout až po 1. 1. 2014. Proto se její dovršení a splnění podmínek vydržení posuzují podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.), jak plyne z § 3028 odst. 1 a 2 o. z. (srov. s rozsudkem NS z 20. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1085/2023). K řádnému vydržení vlastnického práva k nemovitosti je třeba nepřerušené desetileté držby (§ 1091 odst. 2 o. z.). Držitel je poctivý, má-li z přesvědčivého důvodu za to, že mu vykonávané právo náleží; nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží (§ 992 odst. 1 o. z.). Při posouzení poctivosti držby je nutné vycházet z objektivně zjistitelných okolností, nikoli jen ze subjektivního přesvědčení držitele.

14. Žalovaný neobstojí s tvrzením, že jeho dobrá víra nemohla být dotčena před pravomocným skončením řízení o restitučním nároku. Dopis žalobce ze dne 12. 7. 2013 obsahoval upozornění na konkrétní restituční nárok, blokační účinky zákona o půdě a neplatnost převodních smluv. Žalovaný na něj dne 23. 7. 2013 reagoval. Již tehdy se tedy seznámil se skutečnostmi, které u objektivně posuzovaného držitele musely vyvolat vážné pochybnosti o oprávněnosti jeho držby. Tyto pochybnosti byly dále posíleny zápisem poznámky spornosti v roce 2014. Pro zánik dobré víry není nutné, aby byl restituční nárok v této době již pravomocně přiznán ani aby byla dokončena technická identifikace všech parcel. Postačuje, že držitel získá konkrétní informace objektivně způsobilé jeho dosavadní přesvědčení zpochybnit. U pozemků nabytých v roce 2004 by desetiletá vydržecí doba uplynula v roce 2014 a u pozemků nabytých v roce 2012 v roce 2022. V obou případech však jen za předpokladu, že žalovaný po celou tuto dobu vykonával nepřetržitou poctivou držbu. Soud prvního stupně správně uzavřel, že tento předpoklad splněn nebyl, neboť žalovaný se v červenci 2013 musel mít důvodné pochybnosti o tom, že mu pozemky náleží. U pozemků nabytých v roce 2018 pak desetiletá vydržecí doba ke dni podání žaloby v roce 2024 ani neuplynula.

15. Závěr soudu prvního stupně o nemožnosti mimořádného vydržení v daném případě je obecně správný, ale je nutné jej argumentačně doplnit. Podle § 1095 o. z. držitel vydrží vlastnické právo po uplynutí dvojnásobné vydržecí doby i bez prokázaného právního důvodu držby, nebyl-li v nepoctivém úmyslu. Podle § 3066 o. z. se započítává i doba nepřetržité držby před 1. 1. 2014, nejdříve však může mimořádné vydržení nemovitosti skončit 1. 1. 2019. U mimořádného vydržení se nástupci započítává doba poctivého předchůdce (§ 1096 odst. 2 o. z.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2251/2023 uzavřel, že vlastnická držba není způsobilou držbou k mimořádnému vydržení. Drží-li věc její vlastník, vydržecí doba neběží. Stát, resp. Pozemkový fond a Státní pozemkový úřad, vykonávali k předmětným pozemkům vlastnické právo. Dobu jejich vlastnické držby proto nelze žalovanému započítat jako dobu držby způsobilé k mimořádnému vydržení. Žalovanému lze přičítat jen dobu jeho vlastní držby od nabytí jednotlivých pozemků. U kupních smluv z let 2012 i 2018 tak zjevně nemohla dvacetiletá vydržecí doba uplynout. U kupních smluv z roku 2004, u nichž právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaného nastaly k 1. 12. 2004, mimořádná vydržecí doba taktéž uplynout nemohla, jelikož žaloba byla žalovanému doručena dne 16. 8. 2024 a od tohoto dne se žalovaný považuje za držitele v nepoctivém úmyslu (§ 995 o. z.). Námitka mimořádného vydržení proto není důvodná již pro nesplnění časového předpokladu.

16. Odvolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1911/2024, které rozlišuje situaci, kdy se držitel chopil držby až po vydání věci oprávněné osobě v restituci, od případu, kdy se držby ujal v souvislosti s porušením blokačního ustanovení. Současně potvrzuje, že originární nabytí vydržením není u pozemku dotčeného restitucí abstraktně vyloučeno, avšak prolomení účinků § 5 odst. 3 zákona o půdě přichází v úvahu jen při striktním posouzení všech předpokladů nabytí vlastnického práva. V nynější věci však žalovaný neprokázal splnění základního časového předpokladu mimořádného vydržení, neboť rozhodnou část doby odvozuje od vlastnické držby státu, jež způsobilou vydržecí dobou není.

17. Soud prvního stupně nesprávně dovodil, že pozemek dotčený restitučním nárokem nelze vydržet ani mimořádně. Samotné porušení blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě vydržení nevylučuje; při převodu uskutečněném v rozporu s tímto ustanovením však musí být předpoklady vydržení posuzovány zvlášť přísně. Tento dílčí nesprávný právní závěr nemá v projednávané věci vliv na správnost výroku.

18. Nedůvodná byla námitka právní jistoty a ochrany dobré víry žalovaného jako nabyvatele zapsaného ve veřejném seznamu. Domněnka souladu zápisu se skutečným právním stavem podle § 980 odst. 2 o. z. je vyvratitelná a v projednávané věci byla vyvrácena závěrem o neplatnosti převodních smluv pro porušení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Materiální publicita veřejného seznamu nemůže bez splnění zákonných podmínek nahradit chybějící vlastnické právo převodce ani konvalidovat absolutně neplatné právní jednání.

19. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že vyhovění žalobě nepředstavuje neproporciální zásah do vlastnické sféry žalovaného. Převody pozemků uskutečněné státem v době, kdy k nim byl včas uplatněn restituční nárok, byly v rozporu s blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě. Při střetu ochrany vlastnického práva nabyvatele s požadavkem na nápravu majetkové křivdy nemůže k preferenci nabyvatele postačovat jeho dobrá víra; musely by být dány zcela mimořádné okolnosti konkrétní věci. Takový požadavek vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 2269/20. Ty ani odvolací soud v tomto případě neshledal.

20. Při odvolacím jednání žalovaný uvedl, že jako fyzická osoba vlastní přibližně 4 000 ha pozemků, z toho v katastrálním území adresa přibližně 150 ha, tedy většinu pozemků v daném katastrálním území. Současně je třetinovým společníkem společnosti právnická osoba, která v dané oblasti vlastní přibližně 1 200 ha pozemků. Tato skutková okolnost, spolu s rozsahem sporných pozemků a skutečností, že žalovaný netvrdil konkrétní překážku přístupu či konkrétní neodstranitelný zásah do provozu zemědělského závodu, svědčí o tom, že potvrzené rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho majetkové sféry ani do jeho zemědělského hospodaření. Potřeba následně majetkově vypořádat vztah se státem je obvyklým důsledkem neplatného převodu; sama o sobě nezakládá nepřiměřenost ochrany vlastnického práva žalobce. Námitka, že žalobce mohl žádat náhradní pozemky, nemůže obstát, neboť žalobce se domohl pravomocného určení vlastnictví k individuálně vymezeným pozemkům a nemůže být nucen rezignovat na naturální restituci rodinného historického majetku jen proto, aby byla zachována majetková pozice žalovaného, pozemkového hegemona v dané lokalitě.

21. Za této situace byl znalecký posudek z oboru ekonomie nadbytečný. Žalovaný jeho potřebnost spojoval obecně s tvrzenou ztrátou účelného využití zbytkových parcel, avšak ani v odvolacím řízení nekonkretizoval, jaký konkrétní hospodářský celek, v jakém rozsahu a jakým způsobem by měl být vyhovujícím výrokem znehodnocen, a proč by tvrzené následky nebylo možno řešit běžným hospodářským uspořádáním. Provedení výslechu tituly před jménem jméno FO nebylo potřebné ani k posouzení vydržení, ani proporcionality. Okolnost, že v době správního řízení nebylo možno identifikovat parcely, vyplývala z listinných důkazů a nebyla mezi účastníky sporná; na právním posouzení věci nic nemění. Pasivita či neschopnost správních orgánů identifikovat původní pozemky pak byla odčiněna v soudním řízení podle části páté o. s. ř. Soud prvního stupně proto navržené důkazy neprovedl správně.

22. Ani argument žalovaného, že dopis žalobce z července 2013 nemohl přivodit zánik dobré víry, jelikož nebylo postaveno najisto, které konkrétní pozemky jsou restitučním nárokem dotčeny, nebyl důvodný. Jak je patrné ze samotného dopisu z 12. 7. 2013, žalobce v něm označil jednotlivé parcely, které byly v rozporu se zákonem žalovanému prodány a na narušení dobré víry žalovaného tak nic nemění fakt, že ve skutečnosti prodej parcel byl neplatný jen ohledně částí pozemků, které byly následně specifikovány geometrickým plánem.

23. Také námitka žalovaného, že rozdělení pozemků podle geometrického plánu vyžadovalo předchozí povolení stavebního úřadu, není důvodná. Rozsudek v projednávané věci neurčuje přípustnost záměru dělení pozemků ve veřejnoprávním smyslu, nýbrž rozhoduje o vlastnickém právu k jejich částem přesně vymezeným geometrickým plánem. V restitučních věcech Nejvyšší soud dovodil, že pravomocný rozsudek soudu, jehož nedílnou součástí je geometrický plán, je rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu, pro něž není zapotřebí samostatné rozhodnutí stavebního úřadu o dělení pozemku. Tento závěr se uplatní tím spíše, je-li geometrický plán podkladem pro určení vlastnického práva k částem pozemků (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, 28 Cdo 509/2021).

24. Odvolací soud nesdílí přesvědčení žalovaného, že by řízení mělo být zatíženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tím, že soud prvního stupně nesdělil účastníkům svůj předběžný právní názor. Předvídatelnost rozhodnutí neznamená povinnost soudu předem sdělit, jak věc právně posoudí; vyžaduje pouze, aby rozhodnutí nebylo založeno na otázce, k níž se účastníci nemohli skutkově a právně vyjádřit. Otázky restituční blokace, platnosti převodů, řádného i mimořádného vydržení, dobré víry žalovaného a proporcionality byly předmětem tvrzení, dokazování i argumentace obou účastníků. Žalovaný tak měl plnou možnost svou procesní obranu uplatnit. Rozhodnutí proto nebylo překvapivé ani tím, že soud prvního stupně odkázal na judikaturu, kterou účastníci sami neuvedli. (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2704/2021 a ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5178/2009).

25. Odvolací soud neshledal ani tvrzenou nepředvídatelnost či nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně. Soud není vázán právní argumentací účastníků ani judikaturou, na kterou odkazují. Právní posouzení věci přísluší soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje skutkové i právní důvody, z nichž vychází, a umožňuje odvolací přezkum. V odvolacím řízení byly právní otázky vydržení, účinků blokačního ustanovení i proporcionality plně projednány a odvolací soud zjednal nápravu zpřesněním právní argumentace k mimořádnému vydržení.

26. Správný je rovněž výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a vzniklo mu proto právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Podmínky § 143 o. s. ř. splněny nebyly. Žalovaný žalobnímu nároku nevyhověl, odmítl učinit souhlasné prohlášení a žalobce tak musel ochranu svého práva hledat žalobou. Náklady právního zastoupení za závěrečný návrh a za účast při jednání dne 13. 11. 2025 byly vynaloženy v souvislosti s ukončením dokazování a závěrečnými procesními úkony. Nelze je považovat za zjevně nadbytečné. Náklad na vyhotovení stejnopisů geometrického plánu byl potřebný pro přesné vymezení předmětu sporu a pro dosažení zápisu rozhodnutí do katastru nemovitostí. Skutečnost, že geometrický plán byl využit i v dřívějším řízení, jeho účelnost v nynějším sporu nevylučuje.

27. Soud prvního stupně proto rozhodl ve výroku věcně správně a odvolací soud jeho rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce měl v odvolacím řízení plný úspěch, a náleží mu proto náhrada účelně vynaložených nákladů vůči žalovanému. Ty činí celkem 18 004,05 Kč a sestávají z nákladů právního zastoupení advokátkou, která je plátkyní DPH. Tarifní hodnota ve věci určení vlastnického práva k nemovitostem činí podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu 113 000 Kč. Za dva úkony právní služby, a to písemné vyjádření k odvolání ze dne 5. 3. 2026 a účast při odvolacím jednání dne 1. 7. 2026 - náleží odměna po 5 620 Kč, celkem 11 240 Kč (§ 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu), a dva režijní paušály po 450 Kč, celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Z částky 12 140 Kč náleží DPH ve výši 21 %, tedy 2 549,40 Kč. Náklady právního zastoupení proto činí 14 689,40 Kč. Žalobci dále náleží cestovní náhrada za cestu jeho zástupkyně osobním automobilem. Podle vyhlášky č. 573/2025 Sb. zahrnuje základní náhradu 5,90 Kč za kilometr, tj. 1 121 Kč, náhradu za spotřebované pohonné hmoty při průměrné spotřebě 8,5 l/100 km a ceně motorové nafty 44,50 Kč/l, tj. 718,68 Kč, a náhradu za tři hodiny promeškaného času po 300 Kč, tj. 900 Kč. Z těchto částek činí DPH 575,33 Kč. Cestovní náklady včetně náhrady za promeškaný čas a DPH tak činí 3 315,01 Kč (§ 13 odst. 1 a 5 a § 14 advokátního tarifu).

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí.