KSUL 8 Co 327/2025-165

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Viléma Šetka a JUDr. Martina Vícha ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně Anonymizováno Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému Jméno žalovaného, narozenému dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_005⟫ doručovací adresa Střední 183/5, 417 03 Dubí-Bystřice ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 52 723,33 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 6. 2025, č. j. 20 C 184/2024-106

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku II. mění potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni další částku 7 396,37 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení z této částky od 18. 7. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se tento výrok potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 19 328,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Teplicích (dále již jen soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 45 326,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně a ve výši 15 % ročně z částek a za období konkretizovaných ve výroku rozsudku, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu do částky 20 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 396,37 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 448 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že účastníci vzájemně uzavřeli celkem tři smlouvy, a to dvě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny do odběrného místa adresa dne 25. 11. 2021 a dne 11. 5. 2022, ve kterých se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému odběr elektřiny v tomto odběrném místě a žalovaný se zavázal za realizovaný odběr elektřiny zaplatit kupní cenu dle platného ceníku v tarifu Anonymizováno. V obou smlouvách byly sjednány zálohy ve výši 2 000 Kč měsíčně. V pořadí první smlouva byla ukončena dne 2. 5. 2022 a žalobkyně žalovanému dodávky elektřiny vyúčtovala částkou 25 324,24 Kč, strany uzavřely dohodu o splátkách dluhu dne 4. 7. 2022. Rovněž i v pořadí druhá smlouva byla ukončena dohodou ze dne 2. 8. 2022 a žalobkyně vyúčtovala žalovanému dodávky elektřiny částkou 6 038,66 Kč, to bylo opraveno opravným vyúčtováním na částku 2 906,75 Kč a mezi účastníky byla rovněž uzavřena dohoda o splátkách dluhu dne 26. 10. 2022. Strany dne 2. 8. 2022 uzavřely i smlouvu o sdružených dodávkách plynu do odběrného místa adresa v tarifu Anonymizováno, byly sjednány zálohy původně ve výši 3 370 Kč měsíčně, následně ve výši 4 270 Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou 36 měsíců. V části textu odstavce s názvem smluvní sankce je obsažen text: „Zákazník je povinen uhradit Anonymizováno pokutu určenou jako násobek částky 800 Kč pro kat. Domácnost či 4 000 Kč pro kat. Podnikatel a počtu kalendářních měsíců, vč. započatých a nedokončených, následujících po dni ukončení nebo přerušení dodávky od Anonymizováno do konce sjednané doby trvání Smlouvy (nebo Prolongace), pokud: (i) opakovaně (tzn. dva a vícekrát) poruší kteroukoliv platební povinnost dle Smlouvy (bez ohledu na to, zda jde o tutéž či různé povinnosti, a zda následně dojde k odstoupení od Smlouvy ze strany Anonymizováno), nebo (ii) způsobí nemožnost dodávky ze strany Anonymizováno, nebo (iii) učiní bez souhlasu Anonymizováno či bez důvodu na její straně jakýkoliv projev vůle směřující k předčasnému ukončení Smlouvy či změně dodavatele v rozporu se závazkem na dobu určitou dle Smlouvy (bez ohledu na to, vůči komu byl učiněn, zda se tak stalo opožděně, zda trpěl vadami, či na to, jak a kým je Smlouva/dodávka následně ukončena; za takový projev vůle se považuje i plná moc ke změně dodavatele či opožděně doručená výpověď Smlouvy na dobu určitou ke sjednanému dni jejího ukončení ve spojení se změnou dodavatele).“ Dále je ujednána smluvní pokuta ve výši 100 Kč pro každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoli platbou dle smlouvy přesahující 10 dní. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně oznámila žalovanému přerušení dodávky ze dne 19. 5. 2023, vyúčtovala mu smluvní pokutu 100 Kč za nezaplacenou fakturu, dodávku plynu mu vyúčtovala částkou 16 636,80 Kč a dopisem ze dne 26. 6. 2023 odstoupila od smlouvy. Téhož dne mu vyúčtovala smluvní pokutu ve vši 20 800 Kč. Žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vždy u každé ukončené smlouvy vyzvala k zaplacení. V případě smluvní pokuty ze žalobních tvrzení plyne, že na celkovou výši smluvní pokuty žalobkyně započítala částečnou úhradu ve výši 7 396,37 Kč.

Soud prvního stupně, velmi kriticky hodnotil grafickou úpravu i obsah uzavřených smluv (umístění loga, nepoctivé značení pořadových čísel stran, nevhodná velikost písmen, horší čitelnost, zastření obsahu, atd.), včetně průběhu kontraktace (nedostatek času na prostudování obsahu smlouvy, zpřístupnění jejího obsahu toliko v elektronické podobě), přesto však dospěl k závěru, že mezi žalobkyní jako podnikatelkou a žalovaným jako spotřebitelem byly platně uzavřeny dvě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny a jedna smlouva o sdružených dodávkách plynu, na jejichž podkladě žalobkyně žalovanému dodávala do odběrného místa adresa elektřinu a do odběrného místa adresa plyn, žalovaný své povinnosti vyplývající z těchto smluv řádně a včas nesplnil, když zcela neuhradil dvě vyúčtování za odebranou elektřinu a jedno vyúčtování za plyn. Soud prvního stupně vyšel ve vztahu k údajům o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobkyně, neboť břemeno tvrzení a břemeno důkazní v řízení tíží žalovaného, který byl však zcela pasivní. Za platně sjednané shledal smluvní pokuty po 100 Kč, které svou výši představují spíše reálné náklady upomínání a jsou předvídatelnou součástí závazku. Uzavřel, že žalobkyně pro neuhrazení záloh a vyúčtování dodávek jednotlivých médií oprávněně přistoupila k výpovědi smlouvy na dodávky plynu a k ukončení dodávek energetické komodity. Smlouvy na dodávky elektřiny byly ukončeny dohodou, proto vyhověl všem nárokům žalobkyně, vyjma nároku na smluvní pokutu ve výši 20 800 Kč. Přihlédl přitom k tomu, že žalovaný uhradil částku 7 396,37 Kč, protože však shledal, jak bude níže rozebráno, ujednání o smluvní pokutě za absolutně neplatné, tuto úhradu zohlednil u požadavku žalobkyně na zaplacení částky 16 636,80 Kč, od které odečetl částku 7 396,37 Kč. Nárok na smluvní pokutu zamítl v celém rozsahu, včetně úroku z prodlení z částky 7 396,37 Kč. Žalobkyni dále přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení uplatněného v souladu s § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen o. z.) ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

Soud prvního stupně požadavek žalobkyně na úhradu smluvní pokuty za dobu po dni ukončení dodávky plynu z důvodu opakovaného porušování platebních povinností žalovaným do konce sjednané doby trvání smlouvy shledal nedůvodným. Byť soud prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená co do její výše (v poměru k předpokládané i skutečné spotřebě žalovaného), měl za to, že zneužívající charakter smluvní pokuty ve smyslu § 1813 o. z. a souvisejících ustanovení je třeba poměřovat nejen výší pokuty, ale i s formou, resp. způsobem jakým byla sjednána. Kontraktačnímu procesu pak vytýká, že smlouva byla uzavírána v provozovně žalobkyně, spotřebitel tak nemá reálnou možnost prostudovat složitou smlouvu v klidném prostředí bez psychosociálního tlaku obchodního zástupce, žalovaný podepisoval několik dokumentů v krátkém časovém odstupu po sobě, přitom předsmluvní informace až po samotné smlouvě, čímž ztrácejí svou ochrannou funkci a působí jen jako formální úkon. Popsané nedostatky nemůže kompenzovat zveřejnění dokumentů online. Smlouva je koncipována nestandardním způsobem, kdy v podstatě začíná obchodními podmínkami a končí individuálními ujednáními, což odporuje běžné praxi a ztěžuje orientaci spotřebitele, logo žalobkyně je umístěno na 2. straně, čímž vyvolává dojem, že jde o titulní stranu, pořadí stran (1/2 a 2/2) je označeno tak, že spotřebitel považuje za hlavní stranu tu, kterou podepisuje, a nečte druhou stranu, kde jsou zásadní povinnosti. Žalobkyně neinformovala spotřebitele o možnosti volby jiné smlouvy (např. bez smluvní pokuty). Jazyková forma ujednání o smluvní pokutě je extrémně komplikovaná (dlouhé souvětí na 22 řádcích, vsuvky, závorky, velká písmena, středníky), ujednání je utopené v textu, bez odrážek či samostatného odstavce, velikost písma a grafická úprava smlouvy nepodporuje orientaci spotřebitele. Takto zásadní ujednání by mělo být zpracováno přehledně a čitelně, jinak naplňuje hypotézu § 1800 odst. 1 o. z. (doložka čitelná jen se zvláštními obtížemi). Soud prvního stupně zdůraznil, že smlouvu nelze posuzovat izolovaně. Poukázal na to, že informativní leták neobsahuje ujednání o smluvní pokutě, což je zásadní informace, kterou by měl spotřebitel znát před uzavřením smlouvy, sám paradoxně zvyšuje nepřehlednost smluvních povinností, protože přidává další text bez plnění své informativní a ochranné funkce, nadto je spotřebiteli předložen těsně před podpisem smlouvy, pročež ten nemá čas se s ním seznámit. Smluvní pokuta v řádech tisíců až desítek tisíc korun je natolik významná, že její neuvedení v letáku nelze považovat za poctivé jednání. Byť žalobkyně neměla povinnost leták vyhotovovat, pokud jej využila, měla v něm informovat i o sankcích. Ve svém souhrnu uvedené vedlo soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně prostřednictvím kumulace uvedených nedostatků v kontraktaci, resp. obsahu smlouvy, se nejméně k okamžiku kontraktace snažila ukrýt před spotřebitelem ujednání o smluvní pokutě, čímž se provinila proti povinnosti učinit veškerá sdělení vůči spotřebiteli jasně a srozumitelně podle § 1811 o. z. Žalobkyně, podle názoru soudu prvního stupně, v řízení neprokázala, že by ujednání o tom, že se jedná o smlouvu na dobu určitou s významnou smluvní pokutou pro případ předčasného ukončení závazku z důvodů přičitatelných žalovanému jako spotřebiteli, sjednala nepřekvapivým, jasným a srozumitelným způsobem. Toto ujednání proto považoval za neplatné dle § 1800 odst. 1 o. z. a neúčinné dle § 1812 odst. 2 o. z., k čemuž se přihlíží i při procesní pasivitě žalovaného. Pokud žalobkyně odkazuje na řadu rozhodnutí různých soudů, kde její žalobě bylo zcela vyhověno, soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku naproti tomu odkazuje na rozhodnutí jiných soudů prvního a druhého stupně, v nichž byl požadavek žalobkyně na přiznání smluvní pokuty zamítnut.

3. Výlučně proti výroku II. a III. rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně, které zaujal ke sjednání smluvní pokuty. Namítala, že s ní žalovaný uzavřel platnou smlouvu o sdružených službách dodávky plynu, jež obsahuje ujednání o smluvní pokutě, která vedle sankční funkce plní i funkci paušalizované náhrady škody. K jejímu sjednání přistoupila mj. proto, že skutečnou výši škody nelze kvalifikovaně určit, výši pokuty se však snaží výši škody přiblížit. Sjednanou smluvní pokutu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Pokud jde o konstrukci smlouvy, na straně 1/2 jsou obsažena podstatná ujednání, vyžadovaná energetickým zákonem, a na straně 2/2 smlouvy ujednání proměnná, obě strany jsou provázány též textovými odkazy, struktura smlouvy je logická, přehledná a srozumitelná, neodporuje žádnému právnímu předpisu. Ujednání o smluvní pokutě je psáno stejným, čitelným písmem jako zbytek smlouvy, jeho formulace je srozumitelná, není o nic složitější, než je obvyklé u právních předpisů, u nichž platí princip, že jejich neznalost neomlouvá. Dovolává se toho, že může důvodně očekávat, že jedná s osobou nadanou průměrným rozumem, která jej užívá s běžnou péčí a opatrností. Ta pak zahrnuje, pokud by snad taková osoba smlouvě nerozuměla, rozpoznání této skutečnosti a vyhledání odborné rady. Pokud spotřebiteli nevyhovují podmínky, za kterých je smlouva uzavírána, je na něm, aby si vyžádal čas na prostudování smlouvy, odložil její uzavření či vyhledal jiného dodavatele. Rozhodně není smyslem ochrany spotřebitele, jeho ochrana proti jeho vlastnímu nezájmu a nedostatku péče při uzavírání smlouvy. Dovolávajíc se požadavku právní jistoty vyjádřeného v § 13 o. z. poukázala na rozhodnutí odvolacího soudu, v nichž bylo shledáno obdobné ujednání o smluvní pokutě platným. Navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II. rozsudku tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit jí částku 20 800 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení z částky 7 396,37 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení a požadovala nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

5. Krajský soud jako soud odvolací poté, co zjistil, že odvolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 201 a § 204 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále již jen o.s.ř.), přezkoumal rozsudek pouze v mezích vytčených odvoláním, tj. ve výroku II. a III. podle § 212, § 212a o. s. ř., po nařízeném jednání přiznal odvolání důvodnost do jeho základu, jak bude níže vyloženo. Vyhovující výrok I. nebyl odvoláním dotčen, a protože se nejedná o výrok závislý na odvoláním dotčených výrocích, nestal se předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o.s.ř.)

6. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil rozhodné skutečnosti v rozsahu, který byl potřebný pro rozhodnutí ve věci (ponechávaje stranou, že tak činil nadbytečně obšírně), a proto z těchto základních zjištění soudu prvního stupně vycházel.

7. Podle § 1 odst. 2 o. z., nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

Podle § 4 odst. 1, se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

Podle § 13 o. z., každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

8. Podle § 574 o. z, na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

Podle § 1800 odst. 1 o. z., obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen.

Podle § 1800 odst. 2 o. z., obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.

Podle § 1811 odst. 1 o. z., veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

Podle § 1812 odst. 2 o. z., k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanových k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

Podle § 1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

Podle § 1814 o. z., se zvláště zakazují ujednání, která a) vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na náhradu újmy, b) spotřebitele zavazují plnit, zatímco podnikateli vznikne povinnost plnit splněním podmínky závislé na jeho vůli, c) umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí, d) zakládají podnikateli právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco spotřebiteli nikoli, e) zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby, f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy, g) dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran, h) odkládají určení ceny až na dobu plnění, i) umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit, j) zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek či mu v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, který není vázán právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele, k) přenášejí na spotřebitele povinnost prokázat splnění povinnosti podnikatele, kterou mu ukládají ustanovení o smlouvě o finanční službě, nebo l) zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen.

Podle § 1815 o. z., se k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

9. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

Podle § 2050 o. z., je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.

Podle § 2051 o. z., nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

Podle § 2005 odst. 2 o. z., odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění.

10. Při právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že mezi žalobkyní, jakožto obchodnicí s plynem [§ 56 odst. 1 písm. e) zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023, dále jen „energetický zákon“], a žalovaným, jako zákazníkem [§ 62 odst. právnická osoba zákona], byla platně v souladu s § 72 energetického zákona, sjednána smlouva o dodávce plynu, a to na dobu určitou v trvání 36 měsíců.

11. Soud prvního stupně se správně zabýval otázkou platnosti ujednání o smluvních pokutách, které lze od ostatního obsahu smlouvy oddělit (srov. § 576 o. z.), jakož i tím, zda – s ohledem na to, že uzavřená smlouva má povahu smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 a násl. o. z. a s ohledem na § 1815 o. z. – lze k těmto ujednáním přihlížet, odvolací soud se však s jeho závěry neztotožnil.

12. Senát 8 Co zdejšího odvolacího soudu shodně formulované ujednání o smluvní pokutě posoudil jako platné (viz příkladmo rozsudek vydaný v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Co 146/2024), stejně jako další senáty tohoto soudu (viz např. rozsudek ve věci sp. zn. 95 Co 342/2025 či 14 Co 66/2019 a 14 Co 44/2020), přičemž neshledává důvod, proč by se v nyní projednávané, skutkově obdobné věci, měl od závěrů tam vyložených odchýlit (srov. výše citovaný § 13 o. z.).

13. Soud prvního stupně posoudil uvedené smluvní ujednání dvou soukromých osob jako neplatné (zjevně absolutně, pokud k neplatnosti přihlíží bez námitky žalovaného), resp. jako ujednání, k němuž nelze přihlížet podle § 1812 odst. 2 o. z., tedy autoritativně zasáhl do jejich, ve smlouvě vyjádřené, svobodné vůle. K předpokladům pro takový zásah se vyjádřil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03, ve kterém uvedl, že „základním atributem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání) zasahuje do práv třetích osob, nebo pokud je takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva.“. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně poukázal na to, že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá (viz např. nález z 14. 4. 2005, sp. zn. I ÚS 625/03), jenž je projevem respektu k autonomii vůle smluvních stran, funkce smluvních vztahů i samotné povahy soukromého práva (čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy). V nálezu z 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, pak Ústavní soud konstatoval, že pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi pečlivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob. V podústavní rovině jsou tyto principy vyjádřeny zejména ve svrchu již citovaných ustanoveních § 574 o. z. a § 1 odst. 2 o. z., z nichž plyne, že smluvní svoboda stran může být zásadně limitována pouze tím, že jejich ujednání nesmí být v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem či právem týkajícím se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Z těchto hledisek pak odvolací soud přistoupil k přezkumu správnosti závěrů okresního soudu.

14. Z § 1814 o. z. vyplývá, že nepřípustná jsou ve spotřebitelských smlouvách zejména taková ujednání, která omezují nebo vylučují odpovědnost podnikatele za jednání, z nichž vznikne spotřebiteli újma na životě nebo na zdraví, kterými se omezují nebo vylučují práva spotřebitele pro případ, že bude plněno vadně nebo že bude spotřebiteli způsobena škoda. Nepřípustná jsou i ujednání o tom, že smlouva zavazuje spotřebitele bez dalšího, zatímco podnikatele až po splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na jeho vůli, nebo ujednání, která podnikateli umožní, aby si ponechal, co mu spotřebitel poskytl, v případě, že s podnikatelem smlouvu neuzavře nebo od ní odstoupí, jakož i ujednání opravňující podnikatele odstoupit od smlouvy bez ujednaného či zákonného důvodu, zatímco spotřebitele nikoli, nebo vypovědět závazek ujednaný na neurčitou dobu bez přiměřené výpovědní doby. Rovněž jsou nepřípustná ujednání zavazující spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy, která umožňují podnikateli jednostranně a bez ujednaného důvodu smluvní podmínky změnit, nebo ujednání, podle nichž má být cena určena až v době splnění, aniž bude mít spotřebitel právo od smlouvy odstoupit, dojde-li při splnění k podstatnému překročení ujednané ceny za zboží nebo službu. Z obecné formulace § 1814 o. z. vyplývá i zákaz takových doložek, které spotřebitele zaváží, aby splnil všechny své povinnosti ze smlouvy i v případě, že je podnikatel nesplní, nebo podle které vznikne podnikateli právo postoupit smlouvu bez spotřebitelova souhlasu, i když se v důsledku převodu zhorší dobytnost spotřebitelovy pohledávky nebo její zajištění. Tato a jim podobná nepřiměřená ujednání jsou zakázána – při porušení zákazu nastane právní následek stanovený v § 1815 o. z., tj. nepřihlíží se k nim, hledí se na ně jako na právně bezvýznamné.

15. V daném případě byla smluvní pokuta ve výši 800 Kč za každý měsíc po ukončení dodávky sjednána pro případ opakovaného porušení kterékoliv platební povinnosti, popř. pro případ způsobení nemožnosti dodávky žalovaným. Žalovaný v této věci jednoznačně opakovaně porušil svou platební povinnost vyplývající ze smlouvy, což vedlo k ukončení dodávky plynu a byl tím založen jak důvod pro odstoupení od smlouvy žalobkyní, tak její nárok na zaplacení smluvní pokuty. Jinými slovy, opakované porušování platebních povinností, vyplývajících ze smlouvy žalovaným, bylo jak sjednaným důvodem pro odstoupení žalobkyně od smlouvy, tak pro vznik povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu. Odstoupení od smlouvy se přitom podle § 2005 odst. 2 o. z. práva na zaplacení smluvní pokuty nedotýká.

16. Ujednání o smluvní pokutě není ve spotřebitelské smlouvě ujednáním výslovně zakázaným podle § 1814 o. z., aby takovéto ujednání mohlo být posouzeno jako ujednání zakázané ve smyslu § 1813 o. z., k němuž by se i bez námitky nesmělo přihlížet (§ 1815 o. z.), muselo by zakládat v rozporu s požadavkem přiměřenosti nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, a to nerovnováhu „významnou“, tj. nerovnováhu vysoké intenzity. Odvolací soud se ztotožňuje s odvolatelkou, že posuzované ujednání o smluvní pokutě sice je sjednáno v neprospěch žalovaného jakožto spotřebitele, avšak nejde o ujednání, které by zakládalo významnou nerovnováhu práv a povinností stran. Závazek spotřebitele odebírat plyn po sjednanou dobu a platit sjednané úhrady, jehož nesplnění je sankcionováno smluvní pokutou, je totiž v daném případě kompenzován sjednáním nižší ceny oproti smlouvám uzavíraným na dobu neurčitou. Ty sice umožňují odběr kdykoli výpovědí bez sankcí ukončit, to je však zpravidla vyváženo vyšší cenou elektřiny. Obchodník s plynem (tj. v daném případě žalobkyně) má možnost na základě uzavřených smluv na dobu určitou lépe posoudit množství elektřiny, které v daném období potřebuje pro své zákazníky, a odběr daného množství plynu s jejími distributory smluvně zajistit. Pokud však dojde k předčasnému ukončení dodávky podle smlouvy uzavřené s konečným odběratelem (tj. v daném případě se žalovaným) na dobu určitou v důsledku opakovaného porušování jeho platebních povinností, zůstane obchodníku s plynem nasmlouvané množství plynu nevyužito, čímž mu vznikne škoda. Žalovaný jako spotřebitel ovšem má i v takovém případě jistotu (s ohledem na výslovné smluvní ujednání, že tato smluvní pokuta zahrnuje též případnou náhradu škody, ve spojení s již citovaným § 2050 o. z.), že vzhledem ke sjednané smluvní pokutě po něm žalobkyně nemůže požadovat náhradu této škody, a to ani kdyby sjednanou smluvní pokutu přesahovala. Smluvní pokutu ve výši 800 Kč za každý měsíc, po který nebyl plyn žalobkyní žalovanému v období, na něž byla smlouva uzavřená, z příčin na straně žalovaného dodáván, nepovažuje odvolací soud za nepřiměřeně vysokou, a to v poměru k předpokládané ceně odebraného množství plynu vyplývající z dohodnutých záloh (4 270 Kč měsíčně).

17. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně při uzavření smlouvy o dodávce plynu, obsahující ujednání o smluvní pokutě, nejednala se žalovaným jako spotřebitelem nepoctivě ani nepřiměřeně, přičemž bylo možno rozumně očekávat, že by žalovaný jako spotřebitel se sjednanou smluvní pokutou s ohledem na výhody, které smlouva pro žalovaného přináší ve srovnání se smlouvami uzavíranými na dobu neurčitou (výhodnější cena elektřiny, vyloučení odpovědnosti za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti smluvní pokutou zajištěné) souhlasil i v případě, že by obsah smlouvy byl vyjednáván individuálně. Smluvní pokutu za nedodržení sjednané doby trvání smlouvy proto odvolací soud posoudil jako platné ujednání (§ 574 o. z.). Je třeba vycházet z toho, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.), že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny [§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.], se zásadou smluvní volnosti a možnosti ujednat si smluvní pokutu odchylně od dispozitivního ustanovení § 2048 o. z. (§ 1 odst. 2 o. z.).

18. Z vyložených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že zde není dán důvod zakládající neplatnost posuzovaných ujednání o smluvní pokutě, pro který by soud byl oprávněn a povinen k jejich neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti podle § 588 o. z. Posuzované ujednání odvolací soud naopak shledal platným, neboť není ve zjevném rozporu s dobrými mravy či zákonem ani nenarušuje veřejný pořádek a jeho předmětem není plnění nemožné. Nejedná se ani o ujednání, které by v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládalo významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, a tedy o ujednání, k němuž by nebylo možno přihlížet ve smyslu § 1815 o. z.

19. Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ze dne 5. června 2025 ve věci C-749/23 (Anonymizováno Jméno žalobkyně. v. QS.), vyložil, že článek 3 odst. 1 a článek 5 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách ve spojení s bodem 1 písm. e) přílohy této směrnice a jejím článkem 7 musí být vykládány v tom smyslu, že ujednání smlouvy na dodávky elektřiny za pevnou cenu uzavřené na dobu určitou, jež dodavateli, který ji ukončil z důvodu neuhrazení platby před uplynutím její platnosti, umožňuje, aby vůči spotřebiteli automaticky uplatnil paušální pokutu bez ohledu na přímou hospodářskou ztrátu, kterou tento dodavatel skutečně utrpěl, může mít zneužívající povahu. Toto ujednání splňuje požadavky transparentnosti uvedené v článku 5 směrnice 93/13, pokud struktura a umístění uvedeného ujednání ve smlouvě, jakož i okolnosti jejího elektronického uzavření, včetně informací, které prodávající nebo poskytovatel sdělil spotřebiteli, jsou takové povahy, že umožňují průměrnému, běžně informovanému a přiměřeně pozornému a obezřetnému spotřebiteli seznámit se s obsahem a fungováním ujednání, jímž je mu uloženo zaplacení paušální pokuty, a vyhodnotit ekonomické důsledky, které pro něj z tohoto ujednání vyplývají.

20. V daném případě jde taktéž o automatickou paušální smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o dodávkách plynu uzavřené na dobu určitou za pevnou cenu, uplatněnou bez ohledu na přímou hospodářskou ztrátu. Podle odvolacího soudu nelze shora uvedené rozhodnutí Soudního dvora EU vykládat v tom smyslu, že tento druh smluvní pokuty je apriori zneužívajícím ujednáním v neprospěch spotřebitele. Jak vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí, je vždy na vnitrostátním soudě, aby provedl posouzení případné zneužívající povahy smluvního ujednání, a to s ohledem na všechny konkrétní okolnosti daného případu, kdy nejprve je třeba posoudit možné nedodržení požadavku poctivosti a poté existenci případné významné nerovnováhy v neprospěch spotřebitele.

21. Posouzení případné nerovnováhy smluvního ujednání v neprospěch spotřebitele již odvolací soud učinil výše a dospěl k závěru, že smluvní pokuta sjednaná v daném případě není v rozporu s tímto požadavkem. K tomu je třeba zdůraznit, že důvodem ukončení dodávky plynu bylo opakované porušení platebních povinností žalovaným, a nešlo kupříkladu o ukončení smlouvy z důvodu změny dodavatele, což právní předpisy zakazují sankcionovat.

22. Pokud jde o požadavek poctivosti (transparentnosti) zakotvený v čl. 5 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, v českém právním řádu závazně pro adhezní smlouvy vyjádřený v § 1800 odst. 1 o. z., je třeba ho ve smyslu shora uvedeného rozsudku vykládat tak, že smluvní ujednání musí být vždy sepsáno jasným a srozumitelným jazykem a musí umožňovat průměrnému, běžně informovanému a přiměřeně pozornému a obezřetnému spotřebiteli seznámit se s obsahem a fungováním ujednání, jímž je mu uloženo zaplacení paušální pokuty, a vyhodnotit ekonomické důsledky, které pro něj z tohoto ujednání vyplývají. Odvolací soud má za to, že není podstatná argumentace soudu prvního stupně, jíž žalobkyni z hlediska požadavku poctivosti vytýkal, že smlouva byla vyplněna pracovníky žalobkyně v elektronickém prostředí, žalovaný měl možnost seznámit se s jejím obsahem před jejím podpisem na monitoru a ohledně smluvní pokuty byla v předsmluvních informacích uvedena pouze obecná informace, že tyto budou obsahem smlouvy. Daná smlouva je totiž z hlediska její grafické úpravy a přehlednosti velice stručná, je sepsána na dvou stranách a obsahuje opravdu pouze ty nejdůležitější body smluvního vztahu a ve zbytku odkazuje na obchodní podmínky. Ujednání o smluvních pokutách je ve smlouvě přímo uvedeno, je obsaženo v odstavci výslovně a zvýrazněně nadepsaném jako „SMLUVNÍ SANKCE“ (celkem smlouva obsahuje několik takto zvýrazněných nadepsaných odstavců smluvních ujednání) a již při zběžném seznámení se se smlouvou lze zjistit, že sankční ujednání obsahuje. Samotné jednání o smluvní pokutě je sice formulováno v souvětí, ovšem jasně a srozumitelně. Toto smluvní ujednání není psáno od zbytku textu sotva čitelným písmem, nýbrž písmem i bez pomůcek dobře čitelným, s dostatečnými mezerami mezi řádky, které přispívají k dobré čitelnosti. Ujednání o smluvní pokutě je přitom psáno stejně velkým písmem, jako ostatní smluvní ujednání. Žalovaný nenamítal, že by nebyl schopen smlouvu přečíst či jí porozumět, v řízení byl pasivní. Odvolací soud je proto nepovažuje za ujednání čitelné toliko se zvláštními obtížemi ve smyslu § 1800 odst. 1 o. z., ani za ujednání, jež by se snažila žalobkyně před žalovaným skrýt. Z toho, že smlouva byla sjednána v provozovně žalobkyně a že žalovaný byl s obsahem smlouvy seznamován prostřednictvím jejího zobrazení na monitoru, nelze, s přihlédnutím k jejímu poměrně skromnému rozsahu a přehlednému a na první pohled seznatelnému členění, dovodit, že žalovaný neměl adekvátní možnost se s obsahem smlouvy seznámit. Závěry soudu prvního stupně o opaku jsou pouhými spekulacemi, jež nemají podklad ve zjištěném skutkovém stavu. Nevýznamnou shledal odvolací soud též skutečnost, že žalovanému bylo předloženo více dokumentů najednou. I u spotřebitelů je namístě vycházet z toho, že jde o osoby nadané rozumem průměrného člověka a schopností jej užívat s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o. z.). Takovému člověku musí být zřejmé, že pokud uzavírá smlouvu, ujednání pro něj závazná, a tudíž i podstatná, jsou obsažena zejména ve smlouvě samotné, tudíž přirozeně svoji pozornost zaměří právě na obsah smlouvy. V jakém časovém sledu byly jednotlivé dokumenty žalovaným podepisovány nic nevypovídá o tom, kolik času měl k jejich prostudování. Zde by bylo na žalovaném, v souladu se zásadou projednací, vyjádřenou zejména v § 120 o. s. ř., které by se i soud prvního stupně měl důsledně držet, aby v řízení tvrdil a prokázal, že kontraktace probíhala za okolností, které mu v seznámení se s obsahem smlouvy zabránily. Pokud tak neučinil, byl v řízení pasivní, jde to k jeho tíži. Odvolací soud ještě jednou zdůrazňuje, že průměrně rozumný a běžně opatrný člověk – a to i když je to spotřebitel – si v písemné formě předložený návrh smlouvy před jeho přijetím (podpisem smlouvy) přečte. Jak konstatoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11, „i když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení starořímské zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým)“. Odvolací soud tak uzavřel, že předmětné smluvní ujednání o smluvní pokutě splňuje požadavky transparentnosti uvedené v čl. 5 směrnice 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, resp. nejde o ujednání, které by bylo možné přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná (§ 1800 odst. 1 o. z.).

23. Jelikož ujednání o smluvní pokutě dle odvolacího soudu v daném případě prošlo testem přiměřenosti i transparentnosti, jak je výše podrobně popsáno, a současně použitelné právní předpisy nestanoví žádný limit výše smluvní pokuty, neshledal odvolací soud žádný důvod pro odepření uplatněného nároku na smluvní pokutu žalobkyni.

24. Pro úplnost odvolací soud dodává, že čl. 12 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/944 ze dne 5. 6. 2019, stejně jako směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1788 ze dne 13. 6. 2024, sice hovoří o tom, že poplatky (smluvní pokuta) nesmí přesáhnout přímou hospodářskou ztrátu, kterou dodavatel nebo účastník trhu vykonávající služby agregace utrpěl v důsledku vypovězení smlouvy zákazníkem a že důkazní břemeno týkající se výše přímé hospodářské ztráty nese dodavatel, avšak vztahuje se toliko na poplatky za ukončení smlouvy ze strany zákazníka při změně dodavatele. Na projednávanou věc proto nedopadají, neboť zde nejde o realizaci práva na změnu dodavatele, ale o ukončení odběru pro porušování smluvních povinností odběratelem. Proto zjištění výše přímé hospodářské ztráty žalobkyně není pro rozhodnutí významné.

25. Jelikož žalovaný opakovaně porušil platební povinnost ze smlouvy, vznikl žalobkyni v souladu se smlouvou (§ 2048 o. z.) nárok za zaplacení smluvní pokuty ve výši 800 Kč za každý měsíc, započatý i nedokončený, následující po ukončení dodávky až do konce sjednané doby trvání smlouvy (za od dobu června 2023 do srpna 2025), celkem ve výši 20 800 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení smluvní pokuty do 7. 7. 2023 a žalovaný v této lhůtě na úhradu smluvní pokuty uhradil 7 396,37 Kč, žalobkyně pak požadovala pouze zbývající částku 13 403,63 Kč, pročež se dnem následujícím, tj. 8. 7. 2023, s jejím zaplacením dostal do prodlení (§ 1970 o. z.) a žalobkyně je oprávněna se svého nároku soudně domáhat.

26. Ačkoli odvolací soud shledal na rozdíl od soudu prvního stupně důvodným požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 800 Kč, zohlednil při svém rozhodování, co vše bylo předmětem řízení a co již bylo soudem prvního stupně pravomocně žalobkyni přiznáno, neboť takový postup shledal nejen jako spravedlivý, ale i odpovídající pravidlu vyjádřenému v § 153 odst. 2 o.s.ř. Je tak nezbytné vzít do úvahy, že žalobkyně požadovala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí celkem částku 52 723,33 Kč spolu s konkretizovaným úrokem z prodlení. Tato částka se skládala z částky 18 374,24 Kč, představující zbývající část vyfakturovaného vyúčtování za dodávku elektřiny ve výši 25 324,24 Kč, na které žalovaný uhradil celkem částku 6 950 Kč, z částky 4 308,66 Kč, představující zbývající část vyfakturovaného vyúčtování za dodávku elektřiny ve výši 6 038,66 Kč, na které žalovaný uhradil celkem částku 1 730 Kč, z částky 13 403,63 Kč, představující smluvní pokutu ve výši 20 800 Kč, na kterou žalovaný uhradil 7 396,37 Kč, z částky 16 636,80 Kč, představující vyúčtování plynu, na které žalovaný neuhradil ničeho a smluvní pokuty ve výši 100 Kč, na kterou žalovaný rovněž nic neuhradil. Pokud soud prvního stupně ve výroku II., jakož i v odůvodnění rozsudku, rozhodl a vyložil, že žalobu zamítl do částky 20 800 Kč s příslušenstvím, když ostatní nároky žalobkyně shledal důvodnými a úhradu žalovaného ve výši 7 396,37 Kč, o které žalobkyně tvrdila, že jde o platbu na vyúčtovanou smluvní pokutu, započetl na vyúčtování plynu, pak rozdíl mezi celkovým žalobním požadavkem na zaplacení částky 52 723,33 Kč a závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby do částky 20 800 Kč, neodpovídá výroku I., jímž soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 45 326,96 Kč s konkretizovaným úrokem z prodlení, neboť po odečtení přiznané částky 45 326,96 Kč od 52 723,33 Kč je výsledkem částka 7 396,37 Kč, tedy nikoli 20 800 Kč, jak vyložil soud prvního stupně.

27. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně porovnáním pravomocného výroku I. s odvoláním dotčeným výrokem II. proto uzavřel, že soud prvního stupně výrokem I. rozsudku přiznal žalobkyni více, než vyložil v odůvodnění svého rozsudku. Ačkoli je požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 800 Kč do základu správný, shledal odvolací soud za spravedlivé, aby se žalobkyni dostalo pouze toho, co učinila předmětem žaloby a co jí nebylo výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně přiznáno.

28. Ze všech shora vyložených důvodů odvolací soud za použití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přezkoumávaný rozsudek změnil v napadeném zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovanému (nad rámec povinností uložených mu výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně ) uložil povinnost zaplatit žalobkyni ze sjednané smluvní pokuty ve výši 20 800 Kč částku 7 396,37 Kč spolu s úrokem z prodlení konkretizovaném ve výroku (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), a to ve lhůtě tří dnů počítané od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když v řízení nevyplynuly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší nebo povolení splátek.

29. S ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé byl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. povinen nově rozhodnout i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Plně úspěšnou v řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně, a proto jí odvolací soud přiznal proti neúspěšnému žalovanému za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 19 328,30 Kč. Náklady řízení sestávají ze žalobkyní zaplaceného soudního poplatku za řízení v prvním stupni ve výši 2 110 Kč a nákladů zastoupení žalobkyně zástupcem z řad advokátů, jež tvoří mimosmluvní odměna za 4 úkony právní služby [převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva a účast u jednání soudu prvního stupně - § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) po 3 220 Kč (§ 7 bod 5 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu), paušálních náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 a za jeden úkon právní služby po 450 Kč ve znění účinném od 1. 1. 2025 a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], výši 2 988,30 Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věta první o.s.ř.) k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

30. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení vážil úspěch a neúspěch účastníků řízení, vzal přitom do úvahy, že žalobkyně požadovala, aby jí v odvolacím řízení byla přiznána částka 20 800 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení z částky 7 396,37 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení a úspěšná byla pouze do částky 7 396,37 Kč se shora konkretizovaným úrokem z prodlení, a proto lze uzavřít, že úspěšnějším byl v odvolacím řízení žalovaný. Z obsahu spisu nevyplývá, že by mu v souvislosti s odvolacím řízení vznikly nějaké náklady, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V části týkající se výroku o nákladech řízení však proti němu dovolání přípustné není [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.