MSBR 230 C 50/2019-82

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Danou Daňkovou jako samosoudkyní ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované:; celé jméno žalované, narozená dne datum ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 20 468,53 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 19 537 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 26. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do úroku ve výši 961,53 Kč, dále co do úroku ve výši 13,09 % ročně z částky 19 537 Kč od 23. 5. 2019 do zaplacení a dále co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 19 537 Kč od 23. 5. 2019 do 25. 2. 2020.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 1 177 Kč k rukám zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanou zavázal k úhradě částky 20 468,53 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba, uzavřel se žalovanou dne 6. 12. 2018 smlouvu o úvěru.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Prvního jednání ve věci dne 27. 5. 2021 se žalovaná nezúčastnila a žalobce spolu se svým právním zástupcem svoji neúčast řádně omluvili. Soud jednal v nepřítomnosti účastníků řízení podle § 101 odst. 3 o.s.ř.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový vztah. Na základě smlouvy o úvěru číslo ze dne 6. 12. 2018 byl žalované poskytnut úvěr 19 537 Kč s úrokem ve výši 13,09 % ročně, a to připsáním na účet právnická osoba anonymizováno, při převzetí zakoupeného zboží žalovanou, což je zřejmé ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 6. 12. 2018, přičemž čerpáno bylo tím způsobem, že předchůdce žalobce uhradil za žalovanou zboží právnická osoba anonymizováno v částce 19 537 Kč na jejich účet, což dokládá detail transakce z 10. 12. 2018. Přílohou smlouvy byla i informace o spotřebitelském úvěru ze dne 6. 12. 2018, souhlas se zpracováním osobních údajů ze dne 6. 12. 2018, a informace pro spotřebitele. Současně byl vystaven i splátkový kalendář s termínem čerpání úvěru 6. 12. 2018, který uvádí výši jednotlivých splátek. Žalovaná byla výzvou k zaplacení dluhu ze dne 27. 3. 2019 upozorněna na možnost žalobce pohledávku zesplatnit z důvodu prodlení žalované se zaplacením splátky splatné v lednu 2019, jak patrno z výzvy k zaplacení dluhu ze dne 27. 3. 2019 a doručenky k této ze dne 16. 4 2019. Oznámením ze dne 22. 5. 2019 byl úvěr zesplatněn, viz oznámení o okamžité splatnosti úvěru ze dne 22. 5. 2019. Z výpisu klientských informací soud zjistil, že žalovaná zde ke dni 6. 12. 2018 neměla veden žádný záznam. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 1. 2019, z oznámení o postoupení pohledávky spojeného s předžalobní výzvou ze dne 28. 8. 2019, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26. 8. 2019, přehledu zakoupených pohledávek soud zjistil, že žalobce pohledávku za žalovanou řádně nabyl a vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky. Odeslání oznámení prokazuje doručenka.

4. Soud zamítl návrh na provedení důkazu přehledem splátek a úhrad, poštovním podacím archem ze dne 26. 8. 2019, neboť předložené listiny se nevztahují k žalované, ale k jméno příjmení. Stejně tak ničeho pro posouzení věci nezjistil z listiny oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26. 8. 2019, když i zde je adresátem jméno příjmení. Soud rovněž zamítl návrh na provedení důkazu na č. l. 73 spisu obsahující údaje vztahující k úvěru označeném číslo kdy jednak soud poukazuje, že takto označený úvěr nekoresponduje s číslem smlouvy o úvěru na č.l. 9 (a to s žádným ze zde uvedených) a nsl. spisu, dále není vůbec zjevné, kdo a kdy předloženou listinu vyhotovil, neobsahuje žádné identifikační údaje žalované či osoby, která případně měla takovouto listinu vyhotovovat. Žalobce k této listině ani žádná konkrétní tvrzení neuvedl.

5. Soud žalobce vyzval k doplnění skutkových tvrzení a doložení skutečností ohledně toho, že řádně posuzoval úvěruschopnost žalované, když tento k výzvě soudu uvedl, že při posuzovaní úvěruschopnosti žalované vycházel z informací získaných od spotřebitele při osobním pohovoru, dále uvedl, že si ověřil od žalované získané informace o jeho příjmové a výdajové stránce tak, že nahlédl do databázi BRKI, NRKI, SOLUS a rejstříku ISIR, databáze MVČR, kdy žalobce navrhl, aby si soud za účelem prokázání posuzování úvěruschopnosti vyžádal informace o tom, zda a kdy nahlížel původní věřitel do jím uváděných registrů NRKI a BRKI, a to konkrétně přímo u zřizovatele těchto registrů.

6. Soud následně vyzval žalobce k tomu, nechť doplní skutková tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, když žalobce tvrdí, že původní věřitel zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalované, ale tyto výpisy nedokládá.

7. Má-li soud vůči účastníkům některé povinnosti, které se plní při jednání (například poučení o břemeni tvrzení a břemeni důkazním podle § 118a o. s. ř. a § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – tj. pokud účastník nevylíčil všechny„ rozhodné“,„ pro rozhodnutí věci významné“ skutečnosti nebo je uvedl neúplně a/nebo k nim neoznačil důkazy), pak není třeba plnění těchto povinností vůči nepřítomnému účastníku uvádět, soud rozhodne na základě důkazů, které byly dosud provedeny (obdobně viz např. Svoboda, K. a kolektiv: Občanský soudní řád, 2. Vydání, C. H. Beck, 2017, str. 273). Zde se uplatní judikatura a doktrína, podle níž není třeba odročovat jednání kvůli poskytnutí poučení účastníka, který se nezúčastnil jednání a nepožádal o jeho odročení. Podle této konstantní judikatury platí, že„ účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“ (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009, 21 Cdo 4314/2008, 28 Cdo 3945/2013, 25 Cdo 1277/2012, 32 Cdo 1356/2015, 30 Cdo 3970/2008 (publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 8810), nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2464/10, II. ÚS 2782/08, II. ÚS 3235/09, III. ÚS 2848/10, I. ÚS 2131/15 aj.). Jak přiléhavě zrekapituloval Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2131/15,„ i Ústavní soud opakovaně uváděl, že pokud se účastník vzdá dobrodiní poučovací povinnosti soudu svou neúčastí na jednání (lhostejno zda omluvenou či nikoliv), pak nemůže odkazovat na nedostatečně skutkově zjištěný stav věci a možnost jeho doplnění ze své strany.“. V podobném duchu pak Ústavní soud usuzoval např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 2848/10:„ Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře vyslovil, že zásad spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny) se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ač byl řádně a včas (ust. § 115 odst. 2 o. s. ř.) o jednání obecného soudu uvědoměn, toto jednání zmeškal, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal…“. Tento závěr je v souladu s názory vyslovenými odbornou literaturou (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 831-832, nebo komentář k § 118a o.s.ř. na ASPI od Jiřího Vašíčka).

8. Vzhledem k tomu, že žalobce (resp. právní zástupce žalobce) se k jednání nedostavil (z jednání se omluvil), zbavil se tak možnosti být osobně poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Na základě provedených důkazů lze konstatovat, že žalobce zjišťoval schopnost žalované úvěr splácet čistě formálně. Žalobce se spokojil s prohlášením žalované ohledně výše měsíčního příjmu dle úvěrové smlouvy údajně s nulovými náklady na bydlení. V úvěrové smlouvě v příslušné předtištěné části žalobce neuvedl žádný doklad, který by žalovaná při posuzování úvěruschopnosti žalobci předložila, ať již výpis z účtu, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu apod.

9. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Žalobce neprokázal, že by jeho předchůdce náležitě zkoumal úvěruschopnost žalované. Žalobce sice tvrdil, že jeho předchůdce náležitě zkoumal úvěruschopnost žalované formou osobního pohovoru, avšak vůbec netvrdil, jaké konkrétní skutečnosti v rámci tohoto osobního pohovoru byly od žalované zjišťovány, či jaké listiny mu byly žalovanou předloženy. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce nezkoumal řádně schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, respektive pokud tuto skutečnost řádně zkoumal, tak ji soudu skutkově nedotvrdil a následně neprokázal. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji proto jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 zákon č. 89/2021 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“ (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18).

10. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu o úvěru ze dne 6. 12. 2018 hodnotí jako absolutně neplatnou, tedy z ní právo nelze přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku či smluvní pokuty, jejichž zaplacení se domáhal.

11. Protože však žalovaná čerpala (prostřednictvím převzatého zboží v uvedené hodnotě) částku 19 537 Kč, došlo u ní k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinna žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu, kdy žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky až při doručování platebního rozkazu, č. j. 230 C 50/2019-42, ze dne 4. 2. 2020. Oznámení o výzvě, aby si žalovaná vyzvednula písemnost, bylo zanecháno v místě trvalého bydliště žalované dne 12. 2. 2020, žalovaná se tak nejpozději mohla desátý den od zanechání výzvy (poslední den úložní doby) mohla seznámit s požadavkem žalobce na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o.z., kdy soud považuje za přiměřenou lhůtu k zaplacení v délce 3 dnů, neboť výzva žádnou lhůtu neobsahovala. U předžalobní výzvy není doloženo její zaslání žalované, když je datována 28. 8. 2019 a podací arch je z 26. 8. 2019 a opět se navíc nevztahuje k žalované, ale k osobě jméno příjmení, tak jako i jiné doložené listiny. Jelikož se zástupce žalobce nedostavil k jednání, nemohl být o této skutečnosti poučen (viz výše) a soud proto zavázal žalovanou k úhradě úroku z prodlení v zákonné výši 10 % ročně od 26. 2. 2020 do zaplacení. Ve zbytku pak soud jako žalobu nedůvodnou zamítl a to co do částky 961,53 Kč, dále co do úroku ve výši 13,09 % ročně z částky 19 537 Kč od 23. 5. 2019 do zaplacení a dále co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 19 537 Kč od 23. 5. 2019 do 25. 2. 2020. Částka 961 Kč pak představuje kapitalizovaný úrok. Nárok žalobce na zaplacení úroku z prodlení vyplývá z § 1970 o.z. Výše úroku z prodlení odpovídá nař. vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že soud vvčíslil poměr úspěchu a neúspěchu dle výroků I. a II. k datu tohoto rozhodnutí, kdy výrokem I. byl žalobce úspěsný co do částky jistiny, tj. 19 537 Kč a úroku vyčísleného k datu rozhodnutí částkou 2 446,13 (celkem se jednalo o úspěch ze 74 %) a neúspěšný co do částky celkem 7 574,39 Kč – opět úroky vyčíslené k datu rozhodnutí (neúspěch co do 26 %). Převážně úspěšný žalobce má právo na 48 % (74-26) svých nákladů náhradu nákladů řízení, které činí 2 452 Kč a skládají se ze soudního poplatku v částce 1 000 Kč, odměny za zastupování za 3 úkony právní služby po 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní upomínka) dle § 14b odst. 1 písm. a) bod 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, 3 paušální náhrady hotových výdajů podle ust. § 14b odst. 5 písm. a) vyhl.č. 177/1996 Sb. po 100 Kč a 21% DPH z 1 200 Kč, tj. 252 Kč (§ 137 odst.1,3 o.s.ř.). Z uvedené částky pak 48 % činí 1 177 Kč. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. byla povinnost hradit náklady řízení stanovena k rukám advokáta, který žalobce v této věci zastupoval.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.