MSBR 55 C 264/2016-190

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Gabrielou Stočkovou jako samosoudkyní ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:; celé jméno žalobce, narozený dne datum ⟪LB:lb_002⟫ bytem část obce a číslo, PSČ obec ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Mgr. jméno jméno ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:; Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 152.745 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 74.372,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 74.372,50 Kč od 24. 2. 2017 do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši

78.372,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 152.745 Kč od 29. 8. 2016 do

23. 2. 2017 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 78.372,50 Kč od 24. 2. 2017 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši

720 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3.477 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3.121 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 7. 12. 2016 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 152.745 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 29. 8. 2016 do zaplacení.

2. existuje důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení a 3. nesložil kauci uloženou mu dle ustanovení § 125a zákona o silničním provozu. První podmínka dle ustanovení § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu splněna byla, kdy žalobce se (jak ostatně vyplývá i z pořízeného audiovizuálního záznamu) odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou (ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu). Třetí podmínka dle ustanovení § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu splněna byla, kdy žalobci byla uložena kauce ve výši 50.000 Kč, a žalobce uloženou kauci na místě nesložil, byť se tedy soud pozastavuje nad maximální výší kauce a zejména nad svědkem příjmení popsaným (a naprosto neakceptovatelným) způsobem určení její výše (tj. podle hodnoty vozidla). Citovanou druhou podmínku dle ustanovení § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu, tedy existenci důvodného podezření, že se řidič (tj. žalobce) bude vyhýbat přestupkovému řízení, však soud shledává za nesplněnou. V předmětném Příkazu ze dne 13. 1. 2015 je uvedeno, že důvodné podezření vzniklo na základě těchto předtištěných skutečností: Za výše uvedený přestupek hrozí sankce zákazu řízení od jednoho roku do dvou let, pokuta od 25.000 Kč do 50.000 Kč, řidič měl odmítavé až arogantní chováni, řidič se odmítl podrobit dechové zkoušce i lékařskému vyšetření a odběru krve ke zjištění míry ovlivnění alkoholem. Další předtištěné skutečnosti, tedy že: řidič uvedl, že se na doručovací adrese nezdržuje, z jeho chování nebylo zcela jasné, že dostojí své zákonné povinnosti, byly přeškrtnuty. Důvody, které vedly policistu k vydání příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla, však musí být řidiči sděleny a řádně (tj. dostatečně konkrétně a okolnostem věci odpovídajícím způsobem) uvedeny. To samozřejmě platí i pro závěr o podezření, že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, a to tím spíše, že podle zákona o silničním provozu musí být takové podezření důvodné. Tyto důvody musí být alespoň stručně uvedeny již v příkazu k zabránění v jízdě odtažením vozidla, a to proto, aby se s nimi mohl kontrolovaný řidič bezprostředně seznámit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 4 Aps 9/2013 ze dne 27. 2. 2014). V posuzované věci však nejsou konkrétní důvody, pro něž policejní orgán dospěl k názoru o existenci podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení, na listinách dostupných od počátku žalobci uvedeny, kdy Příkaz ze dne 13. 1. 2015 obsahoval v tomto směru pouze výběr (zaškrtnutí) z předtištěných možností, ovšem odůvodnění existence podezření, které zde použil policejní orgán, by bylo možno použít pro vydání příkazu v zabránění jízdě odtažením vozidla v případě jakéhokoliv řidiče. Je však nutné, aby důvodné podezření nebylo podloženo jen subjektivními domněnkami policisty, ale bylo postaveno na reálně existujících a řádně zdůvodněných skutečnostech, které nasvědčují tomu, že se podezřelý z přestupku bude přestupkovému řízení vyhýbat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 4 As 47/2015 ze dne 27. 4. 2015). Důvodná obava dle ustanovení § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu může být sice dokreslena rovněž důvody uvedenými v úředním záznamu či vyplynout z jiných důkazů, ale v tomto směru není více konkrétního uvedeno ani v sepsaném úředním záznamu DI MŘ P obec ze dne 13. 1. 2015 (dále jen jako„ Úřední záznam“). Oproti Příkazu ze dne 13. 1. 2015 je zde sice zaznamenáno, že žalobce s hlídkami nespolupracoval a že neustále tvrdil, že vozidlo neřídil, ovšem uvedení první skutečnosti je rozporné s tím, co policejní orgán v tomto záznamu již dříve uvedl (tj. že žalobce s hlídkami spolupracoval jen účelně a částečně) a uvedení druhé skutečnosti je rozporné s úředním záznamem sepsaným dne

17. Podle ustanovení § 118a odst. 6 zákona o silničním provozu policie zajistí uvolnění vozidla, jestliže pominuly důvody pro zabránění v jízdě vozidla.

3. Žalovaný se k žalobou uplatněnému nároku vyjádřil v rámci podání doručeného soudu dne

10. 2. 2005).

§ 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu – zabránění v jízdě odtažením vozidla, a to plně v souladu se skutkovými okolnostmi věci, které byly ze strany Policie ČR podrobně popsány v úředních záznamech zpracovaných dne 13. 1. 2015. Navíc z celého průběhu přestupkového řízení vedeného s žalobcem je seznatelné, že úsudek příslušníků Policie ČR byl správný, když jednání žalobce v rámci přestupkového řízení nelze hodnotit jinak, než že se mu skutečně vyhýbal, a to opakovanými omluvami, čímž nakonec dosáhl zjevně zamýšleného účelu, a to uplynutí roční prekluzivní lhůty, což mělo za následek zastavení řízení ve věci přestupků dle zákona č. 361/2000 Sb. Pro bezprostřední zásah zabráněním v jízdě odtažením vozidla ze strany Policie ČR byly splněny všechny podmínky, tj. 1. žalobce byl jako řidič podezřelý ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, za který mu hrozil zákaz řízení a vyšší pokuta, 2. existovalo zde důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení i tím, že 3. nesložil uloženou kauci. Žalovaný dále uvedl, že i když to není podmínkou pro uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., mohl žalobce proti postupu Policie ČR brojit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle ustanovení § 82 a násl. soudního řádu správního, čehož žalobce nevyužil. Soud je za takového stavu povinen v příslušném řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem řešit otázku, zda byl úřední postup správný či nikoliv, proto nelze odkaz žalobce na rozhodnutí o zásahové žalobě jiného žalobce, jehož výsledkem byl učiněný závěr o nezákonnosti, použít a vyjít z něho, přičemž žalovaný považuje postup Policie ČR za souladný se zákonem. Žalovaný s odkazem na podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem uzavřel, že v projednávané věci nebyly kumulativně splněny základní podmínky, kdy příčinou vzniku újmy na straně žalobce bylo jeho protiprávní jednání, které vyvolalo zákonný postup Policie ČR, včetně následně zahájeného a vedeného přestupkového řízení, které z důvodu účelových obstrukcí na straně žalobce bylo zastaveno.

4. V projednávané věci provedl soud dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutečnosti. Žalobce byl v období od 12. 8. 2010 do 20. 6. 2016 registrován jako vlastník a provozovatel vozidla Volkswagen Passat, registrační značka (dále jen jako„ předmětné vozidlo“) (Lustrace vozidel ze dne 21. 1. 2020). Dne 13. 1. 2015 vydal policista Dopravního inspektorátu Městského ředitelství policie obec (dále jen jako„ policejní orgán“) Příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla číslo jednací (dále jen jako„ Příkaz“) dle ustanovení § 118a odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., neboť žalobce, který dne

13. 1. 2015 do 21. 3. 2016 předmětné vozidlo, aby účelu, k němuž do té doby předmětné vozidlo obvykle užíval, tedy zajištění nezbytných pracovních a osobních záležitostí, dosáhl jinak, a že je vynaložil i v souvislosti se zajištěním opětovné provozuschopnosti předmětného vozidla po více než čtrnáctiměsíčním neužívání. V tomto směru lze přitakat žalobci, že s ohledem na požadavky současné doby byla potřeba žalobce pronajmout si náhradní vozidlo odůvodněna udržením životní úrovně, jakož i zajištěním mobility vlastní i mobility jeho rodiny. Pokud jde o peněžní prostředky vynaložené žalobcem za pronájem náhradního vozidla a za práce na zprovoznění předmětného vozidla (kdy je soudu z úřední činnosti známo, že maximální ceny za odtah a parkovné byly stanoveny na základě usnesení Rady města Brna č. R6/085 ze dne 14. 11. 2012), tak jak vyplývá ze znaleckého posudku celé jméno znalce ze dne 14. 10. 2020, byly náklady vynaložené žalobcem na pronájem (vypůjčení) náhradní vozidla dokonce nižší, než obvyklé ceny pronájmu obdobných vozidel v daném místě a čase (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3911/2007 ze dne 30. 3. 2010) a náklady vynaložené žalobcem na zprovoznění předmětného vozidla byly náklady nutné, účelné a odpovídající tomu, že vozidlo bylo v období od 13. 1. 2015 do 21. 3. 2016 umístěno na odstavné ploše odtahové služby. Lze tedy uzavřít, že žalobce v souvislosti s nemožností užívat předmětné vozidlo v období od 13. 1. 2015 do

(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 4 As 6/2014 ze dne 17. 4. 2014). V posuzované věci však žádná taková konkrétní skutečnost, ze které by bylo možno dovozovat, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení, nebyla daná, resp. policejním orgánem doložená. Lze uzavřít, že pro to, aby byl dne 13. 1. 2015 vydán příkaz k zabránění v jízdě odtažením předmětného vozidla, nebyly kumulativně splněny všechny tři podmínky předpokládané ustanovením § 118a odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu. Pokud i přesto policejní orgán dne 13. 1. 2015 Příkaz vydal, nebyl úřední postup policejního orgánu správný.

24. V projednávané věci tedy byly splněny všechny tři předpoklady vzniku odpovědnosti státu dle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu. Odpovědnost státu za škodu je přitom objektivní, této odpovědnosti se nelze zprostit (ustanovení § 2 zákona o odpovědnosti za škodu), s ohledem na subsidiární použití obecného předpisu soukromého práva, tedy občanského zákoníku (ustanovení § 26 zákona o odpovědnosti za škodu) však není vyloučeno stanovení spoluzavinění poškozeného. Spoluzavinění se může vztahovat především k jednání, jímž si poškozený sám přivodil zvýšení rozsahu újmy, nebo přispěl ke vzniku samotné škodné události, tedy je nutno posoudit, zda a případně v jakém míře se poškozený sám svým jednáním na vzniku škody (a jejím rozsahu) podílel a zda postupoval v rámci obecné prevenční povinnosti tak, aby škodě předešel. V této souvislosti soud nemůže zůstat netečný k těm skutečnostem, že žalobce se dne 13. 1. 2015 zcela zjevně (viz i audiovizuální záznam) dopustil přestupku dle ustanovení

§ 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, a že jeho počínání v následně vedeném přestupkovém řízení nelze hodnotit jinak než jako účelové. Pakliže žalobce tvrdí, že předmětné vozidlo bylo zadržováno po celou dobu trvání správního řízení, je nutno mu připomenout, že to byl zejména on, kdo mohl délku přestupkového řízení, a tím i délku zajištění předmětného vozidla, ovlivnit. Správní orgán vedl přestupkové řízení velmi agilně, v rámci daného časového prostoru dle ustanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2015

(k tomu viz čl. II. části první zákona č. 204/2015 Sb.), tj. uplynutí lhůty jednoho roku od spáchání přestupku, nařídil čtyři ústní jednání, ani jednoho z těchto nařízených jednání se žalobce nezúčastnil, omluvu zaslal buď padesát minut před konáním jednání (dne 24. 3. 2015), nebo již až po termínu konání jednání dne 28. 5. 2015, dne 3. 9. 2015 a dne 23. 11. 2015 (dne 1. 6. 2015, dne 7. 9. 2015 a dne 30. 11. 2015). Soud může mít sice pochopení pro zdravotní obtíže žalobce (byť i vzniklé bezprostředně před konáním jednání), nelze si však nevšimnout, že ani v jednom případě nebyly zdravotní obtíže žalobce takové závažnosti a intenzity, že by vylučovaly jeho pracovní schopnost. Pokud se poté žalobce k jednání správního orgánu dne 29. 2. 2016 již bez jakýchkoliv problémů dostavil, nelze jeho přístup k včasnému projednání jeho přestupků (ve lhůtě dle ustanovení § 20 zákona o přestupcích) hodnotit jinou optikou než jako účelový. Žalobce byl přitom poučen, za jakých okolností lze zajištění předmětného vozidla uvolnit (viz samotné Poučení ze dne 13. 1. 2015), ale v tomto směru naprosto ničeho neučinil, a soud je toho názoru, že pokud by žalobce alespoň k včasnému projednání svých přestupků přistoupil se vší vážností a odpovědností, nemuselo být předmětné vozidlo zajištěno po dobu více než 14 měsíců. S ohledem na právě uvedené a na zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání (nemo turpitudinem suam allegare potest) dospěl soud k závěru, že je na místě, aby účastníci nesli vzniklou škodu poměrně, a to každý její polovinou.

20. Žalobce se zaplacení částky v celkové výši 152.745 Kč s příslušenstvím domáhal s odůvodněním, že dne 13. 1. 2015 vydal policejní orgán příkaz k odtažení vozidla, aniž by k tomu byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky; policejní orgán tak zvolil nesprávný úřední postup, kterým došlo k újmě na straně žalobce. V obecné rovině soud předesílá, že ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1. existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu,

23. Pokud jde o třetí předpoklad vzniku odpovědnosti státu podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, tedy příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, tento předpoklad byl v projednávané věci splněn. Příčinná souvislost je přitom dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této okolnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3471/2009 ze dne

§ 125c odst. 1 písm. d) a k) zákona č. 361/2000 Sb. zanikla. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 2. 2016. Dne 29. 2. 2016 se konalo ústní jednání, k němuž se po telefonické domluvě dostavil žalobce. Na základě rozhodnutí správního orgánu číslo jednací ze dne 29. 2. 2016 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. a byla mu uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. Řízení o přestupcích dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) a k) zákona č. 361/2000 Sb. bylo zastaveno, neboť odpovědnost za tyto přestupky zanikla. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 2. 2016 (Rozhodnutí Magistrátu města Brna číslo jednací ze dne 30. 11. 2015, Odvolání ze dne 27. 12. 2015, Rozhodnutí o odvolání číslo jednací ze dne 8. 2. 2016, Protokol o ústním projednání přestupku ze dne 29. 2. 2016, Rozhodnutí Magistrátu města Brna číslo jednací ze dne 29. 2. 2016). Na základě Nájemní smlouvy uzavřené dne 15. 1. 2015 mezi jméno příjmení jakožto pronajímatelem a žalobcem jakožto nájemcem byl žalobci dne 15. 1. 2015 přenechán do užívání osobní automobil ŠKODA Octavia Combi 1,9 TD, registrační značka, a to na dobu neurčitou a za nájemné ve výši 350 Kč denně bez ohledu na počet ujetých kilometrů. Nájemné bylo splatné ke dni následujícímu po dni navrácení předmětu nájmu, a to na bankovní účet pronajímatele č. bankovní účet, VS: anonymizováno. Od 31. 8. 2015 činilo nájemné 200 Kč denně a od 20. 11. 2015 činilo nájemné

150 Kč denně. Žalobci bylo dne 25. 3. 2016 vyúčtováno nájemné v celkové výši 114.600 Kč, z této částky byla odečtena záloha ve výši 30.000 Kč uhrazená žalobcem dne 31. 8. 2015 a dále byla odečtena poskytnutá sleva ve výši 4.000 Kč, žalobce byl vyzván k úhradě částky ve výši 80.600 Kč. příjmení ve výši 80.600 Kč byla dne 15. 6. 2016 uhrazena na účet číslo bankovní účet (Nájemní smlouva ze dne 15. 1. 2015, Předávací protokol ze dne 15. 1. 2015, Dodatek číslo ze dne 31. 8. 2015, Dodatek číslo ze dne 20. 11. 2015, Příjmový pokladní doklad na částku 30.000 Kč, Výzva k úhradě nájemného spolu s vyúčtováním ze dne 25. 3. 2016, Detail příkazu k úhradě variabilní symbol ze dne 15. 6. 2016, Potvrzení o přijetí hotovostní platby ze dne 6. 11. 2019). Žalobce si náhradní vozidlo pronajal k zajištění nezbytných i obvyklých pracovních a osobních záležitostí (Čestné prohlášení ze dne 18. 11. 2019). Předmětné vozidlo bylo žalobci vydáno dne 21. 3. 2016. Žalobci byla společností právnická osoba vyúčtována částka ve výši 26.376 Kč za poplatek za odtah a za parkovné za 422 dnů, splatná na účet č. bankovní účet, variabilní symbol; a dále částka ve výši 1.440 Kč za parkovné za 12 dnů. příjmení ve výši 27.816 Kč byla dne 15. 6. 2016 uhrazena na účet č. bankovní účet (Protokol o odtažení motorového vozidla číslo ze dne 9. 3. 2016, Protokol o odtažení motorového vozidla číslo ze dne 21. 3. 2016, Předžalobní výzva k zaplacení nákladů odtahu vozidla ze dne 4. 4. 2016, Detail příkazu k úhradě variabilní symbol). Dne 31. 3. 2016 uhradil žalobce společnosti právnická osoba za provedené práce na zprovoznění předmětného vozidla částku ve výši 10.329 Kč (Zakázkový list ze dne 31. 3. 2016).

5. Ze znaleckého posudku číslo zpracovaného dne 14. 10. 2010 celé jméno znalce soud zjistil, že obecná cena nájemného za nájem osobního vozidla Škoda Octavia Combi 1,9 TDI činila ve městě obec roce 2015 částku ve výši 498 Kč denně a v roce 2016 částku ve výši 469 Kč denně. Náklady vynaložené žalobcem na zprovoznění předmětného vozidla lze považovat za nutné, účelně vynaložené a odpovídajícímu tomu, že předmětné vozidlo bylo v období od 13. 1. 2015 do 21. 3. 2016 umístěno na odstavené ploše odtahové služby.

6. Z audiovizuálního záznamu pořízeného hlídkou DI MŘ P obec dne 13. 1. 2015 soud seznal průběh úkonu této hlídky, a to zákonných výzev k podrobení se dechové zkoušce, orientačnímu testu na přítomnost jiných návykových látek a lékařskému vyšetření.

7. 9. 2015 doručil lékařskou zprávu) a na den 23. 11. 2015 (žalobce dne 30. 11. 2015 doručil omluvu). Předmětné vozidlo bylo žalobci vydáno dne 21. 3. 2016. Žalobce užíval na základě nájemní smlouvy náhradní vozidlo ŠKODA Octavia, za nájemné uhradil pronajímateli jméno příjmení částku ve výši 30.000 Kč a částku ve výši 80.600 Kč. Za odtah předmětného vozidla a za parkovné za 434 dnů uhradil žalobce společnosti právnická osoba částku v celkové výši 27.816 Kč a za práce související se zprovozněním předmětného vozidla uhradil společnosti právnická osoba částku v celkové výši 10.329 Kč.

8. Z výpovědi svědka jméno příjmení bylo zjištěno, že tento byl v lednu roku 2015 služebně zařazen u Dopravního inspektorátu v Brně. V lednu 2015 byli s kolegou příjmení přivoláni na ulici ulice, kdy žalobce odmítl hlídce OHS dechovou zkoušku. Žalobce se jim snažil vysvětlit, že vozidlo neřídil, což naprosto kontrastovalo s tvrzením jejich kolegů. Žalobce byl na videozáznam vyzván, aby se podrobil zákonným povinnostem, což odmítl. Během celé věci z něj byl cítit alkohol, byl podrážděný, snažil se to bagatelizovat, stále naznačoval, že věc je zbytečná, že má známé. Na dotaz svědka, jaké a kde, mlžil a potom z něj vypadlo, že je z magistrátu a pak už víceméně mlčel. Pokud osoba mluví o nějakých známých, neřeší se to standardně úplně do detailů, to by hlídka na konci služby nepsala záznamy, ale eseje. Pokud tyto věci nejsou pro svědka nějak podloženy, a nepadne nějaké jméno, nějaká funkce, tak jsou to opilecké řeči do větru, které u hospody slyší dnes a denně. V arogantním, odmítavém chováním se z pohledu svědka spatřuje to, že osoba má vůči hlídce odmítavý postoj, nespolupracuje, nemá důvod provádět s hlídkou dechové zkoušky a další úkony. Žalobce se v hlídce snažil vyvolat pocit, že si může dovolit s hlídkou jednat z vyvýšené pozice. Při stanovení výše kauce rozhodovala víceméně cena vozidla, takto jim to bylo vysvětlováno na poradách. Vzhledem k tomu, že se jednalo o Volkswagen, cena odpovídala a hlídka využila zákonnou možnost 50.000 Kč. Přestupková minulost žalobce nebyla svědkovi známa. Podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení, pojal svědek na základě vyplynutí celé té situace. Podle výpovědí kolegů žalobce tvrdil, že neřídil, odmítal oběma hlídkám dechovou zkoušku i odběr krve. Sdělení hlídky o zabránění v jízdě odtažením vozidla, žalobce opět negoval, dále řekl, že si auto stejně nevyzvedne. Žalobci bylo vysvětleno, že si vozidlo může vyzvednout třeba druhý den oproti kauci a pak ať si to řeší s magistrátem, nebo ať si to vyřeší vlastní cestou s magistrátem. Pokud osoba přijde na záchytné parkoviště s pravomocným rozhodnutím, uvolní hlídka vozidlo bez kauce. Odtah vozidla využívala hlídka pouze u závažnějších přestupků, kdy byl řidič pod vlivem, odmítal spolupracovat, nechtěl na odběry, nedýchal, přičemž odmítnutím spolupráce bylo, že řidič odmítal dechovou zkoušku, odběr krve.

9. Z výpovědi svědka jméno příjmení bylo zjištěno, že tento byl v lednu roku 2015 služebně zařazen u Dopravního inspektorátu Městského ředitelství v obec. Tehdejším vedením bylo nastaveno, že každé nepodrobení se dechovým zkouškám nebo zkouškám na návykové látky bude řešeno dopravním inspektorátem, tak byli v lednu 2015 spolu s kolegou příjmení přivoláni na ulici ulice. Řidičem byl žalobce, byl z něj silně cítit alkohol, měl vrávoravý postoj, střídavé nálady. Byla tam nějaká zmínka o tom, že má žalobce vztah k úřadu nějaké městské části, ale svědek již nemůže říct přesně, kdo to řekl nebo jak tam vzniklo. Žalobce mu sdělil, že nemůže dopustit, aby měl zápis v trestním rejstříku, tudíž že půjde do přestupkového řízení. Pravidla byla tehdejším vedením dopravního inspektorátu nastavena tak, že v případě, že řidič odmítá, nespolupracuje, ukládá se kauce 50.000 Kč, což je maximální výše. Přestupková minulost žalobce nebyla svědkovi známa. Arogantní, odmítavé chování bylo v úředním záznamu a v Příkazu uvedeno proto, že žalobce, když byl k něčemu vyzván, nespolupracoval, několikrát se snažil z místa odcházet. Důvodné podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení, bylo pojato na základě toho, že žalobce měl arogantní chování a nechtěl s hlídkou spolupracovat. Toto bylo žalobci sděleno ústně. Nastalou situaci nebylo možno řešit jinak, takto byla tehdejším vedením dopravního inspektorátu nastavena pravidla a tato se dodržovala – pokud řidič nebude spolupracovat a bude se odmítat podrobit dechovým zkouškám, tak bude přistoupeno k odtahu. Nespoluprací se rozumělo, že řidič nechce absolvovat dechové zkoušky a další věci, jako chování.

18. Podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se v rozporu s § 5 odst. 1 písm. f) a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou

11. Ohledně skutkového stavu tak lze uzavřít, že dne 13. 1. 2015 v 1:55 hod. zastavila a kontrolovala žalobce hlídka OHS MŘ P obec. Žalobce se neprokázal žádným dokladem totožnosti, nepředložil řidičský průkaz, ORV ani zelenou kartu. Žalobce se odmítl podrobit dechové zkoušce i testu na příjmení. V době kontroly neprocházely žalobce ani předmětné vozidlo pátrací evidencí, nebyl vysloven zákaz řízení ani platná blokace řidičského oprávnění. Ve 2:20 hod. si věc převzala hlídka DI MŘ P obec. Žalobce se na výzvu odmítl podrobit dechové zkoušce, orientačnímu testu na přítomnost jiných návykových látek i lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve, ačkoliv takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví, neboť si nebyl vědom požití alkoholických ani jiných návykových látek před jízdou ani během jízdy. ulice DI MŘ P obec pojala při řešení věci důvodnou obavu, že by se žalobce mohl vyhýbat projednání u správního orgánu a byla mu uložena peněžitá kauce ve výši 50.000 Kč. Žalobce kauci na místě nezaplatil a byl vydán Příkaz k zabránění v jízdě odtažením vozidla dle ustanovení § 118a odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb. Důvodné podezření vzniklo na základě těchto skutečností: Za výše uvedený přestupek hrozí sankce zákazu řízení od jednoho roku do dvou let, pokuta od 25.000 Kč do 50.000 Kč, řidič měl odmítavé až arogantní chováni, řidič se odmítl podrobit dechové zkoušce i lékařskému vyšetření a odběru krve ke zjištění míry ovlivnění alkoholem. Další předtištěné skutečnosti, tedy že: řidič uvedl, že se na doručovací adrese nezdržuje, z jeho chování nebylo zcela jasné, že dostojí své zákonné povinnosti, byly přeškrtnuty. Žalobce převzal Poučení ze dne 13. 1. 2015, kde byl informován, za jakých podmínek zajistí policejní orgán uvolnění předmětného vozidla. Předmětné vozidlo bylo odtaženo společností právnická osoba a dne 13. 1. 2015, v 3:50 hod. bylo umístěno v obec, na ulici ulice a číslo. Řízení o přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) a k) zákona č. 361/2000 Sb. a dle ustanovení § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. bylo zahájeno dne 17. 2. 2015, rozhodnutím správního orgánu ze dne 30. 11 2015 byl žalobce uznán vinným a byla mu uložena pokuta ve výši 40.000 Kč a zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Správní orgán dne 8. 2. 2016 vyhověl odvolání žalobce a předchozí rozhodnutí o přestupku zrušil a na základě rozhodnutí ze dne 29. 2. 2016 uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., uložil žalobci pokutu ve výši

1.500 Kč a řízení o přestupcích dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) a k) zákona č. 361/2000 Sb. zastavil, neboť odpovědnost za tyto přestupky zanikla. Správní orgán k projednání věci nařídil ústní jednání na den 24. 3. 2015 (žalobce dne 24. 3. 2015 doručil lékařskou zprávu), na den 28. 5. 2015 (žalobce dne 1. 6. 2015 doručil lékařskou zprávu), na den 3. 9. 2015 (žalobce dne

12. Žalobce dodržel postup předvídaný ustanovením § 14 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen jako„ zákon o odpovědnosti za škodu“).

14. Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. 1. 2020, příprava účasti na jednání dne 8. 6. 2020, účast na jednání dne 8. 6. 2020, příprava účasti na jednání dne 27. 1. 2021, účast na jednání dne 27. 1. 2021); a dále z náhrady cestovních výdajů za cesty obec – obec a zpět osobním automobilem Škoda Octavia, registrační značka, která při celkových 440 ujetých kilometrech, průměrné spotřebě pro kombinovaný provoz dle TP (4,4) a dle ustanovení § 158 odst. 4 zákoníku práce, ceně pohonných hmot (33,60 Kč) a sazbě základní náhrady (4,10 Kč) dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. činí částku ve výši 2.454 Kč (za cestu dne 23. 10. 2019) a ceně pohonných hmot (31,80 Kč) a sazbě základní náhrady (4,20 Kč) dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. činí částku ve výši 2.464 Kč (za cestu dne 15. 1. 2020) a z náhrady cestovních výdajů za cesty obec – obec a zpět automobilem Škoda Rapid, registrační značka, která při celkových 440 ujetých kilometrech, průměrné spotřebě pro kombinovaný provoz dle TP (4) a dle ustanovení § 158 odst. 4 zákoníku práce, ceně pohonných hmot (31,80 Kč) a sazbě základní náhrady (4,20 Kč) dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. činí částku ve výši 2.408 Kč (za cestu dne 8. 6. 2020) a ceně pohonných hmot (27,20 Kč) a sazbě základní náhrady (4,40 Kč) dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. činí částku ve výši 2.415 Kč (za cestu dne 27. 1. 2021).

16. Podle ustanovení § 118a odst. 5 zákona o silničním provozu policista zajistí zabránění v jízdě vozidla na náklady řidiče nebo provozovatele vozidla.

19. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

21. 3. 2016 vynaložil peněžní prostředky v celkové výši 148.745 Kč, v jeho majetkové sféře tedy nastala újma ve výši 148.745 Kč.

22. Pokud jde o druhý předpoklad vzniku odpovědnosti státu podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, tedy vznik škody, tento předpoklad byl v projednávané věci splněn (byť tedy v korigované výši). Jak konstatoval Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. 25 Cdo 2176/2006 ze dne 27. 9. 2006, vlastníku věci, která byla protiprávně zadržována, vznikne – za splnění ostatních předpokladů – právo na náhradu škody, jestliže v důsledku nemožnosti věc užívat dojde k snížení jeho majetkového stavu. O škodu ovšem jde jen tehdy, jestliže takový vlastník v souvislosti s nemožností věc užívat, vynaložil peněžní prostředky (jinak se snížil jeho majetkový stav), aby účelu, k němuž obvykle věc užíval, dosáhl jinak. Škodou je tedy míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Žalobce přitom na náhradě škody, která mu vznikla tím, že po dobu od 13. 1. 2015 do 21. 3. 2016 nemohl užívat předmětné vozidlo, požadoval částku v celkové výši 152.745 Kč sestávající z částky 114.600 Kč za pronájem náhradního vozidla, z částky 27.816 Kč za parkovné a odtah vozidla a z částky 10.329 Kč za opravy závad vozidla (za jeho zprovoznění). V tomto směru bylo v řízení prokázáno, že dne 15. 6. 2016 uhradil žalobce společnosti právnická osoba částku ve výši 27.816 Kč za odtah vozidla a za jeho parkované na odstavné ploše odtahové služby; a že dne 31. 3. 2016 uhradil společnosti právnická osoba částku ve výši 10.329 Kč za provedené práce na zprovoznění vozidla. Pokud jde o pronájem náhradního vozidla, v tomto směru bylo prokázáno, že žalobce uhradil pronajímateli jméno příjmení částku v celkové výši 110.600 Kč (dne 31. 8. 2015 částku ve výši 30.000 Kč a dne 15. 6. 2016 částku ve výši 80.600 Kč), nikoliv tedy požadovanou částku ve výši 114.600 Kč, neboť dne

25. Pokud byl v projednávané věci prokázán vznik škody v celkové výši 148.745 Kč (viz bod 22 tohoto rozsudku) je žaloba důvodná toliko ve výši 50 % z této částky (ustanovení § 13 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu). Soud tedy žalobě v této části vyhověl a ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 74.372,50 Kč. V souladu s ustanoveními § 1970 občanského zákoníku a § 15 zákona o odpovědnosti za škodu přiznal soud žalobci z této částky i úrok z prodlení (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku žalobce u žalovaného, tj. až od 24. 2. 2017, neboť před uplynutím této šestiměsíční lhůty nelze hovořit o prodlení žalovaného. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v částce 78.372,50 Kč, soud žalobu (včetně požadovaného příslušenství, jakož i příslušenství z přiznané částky 74.372,50 Kč za dobu delší než od 24. 2. 2017) ve výroku II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítnul.

26. Výrok III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Sluší se v této souvislosti poznamenat, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně samotné pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010), a že pro zjednodušení výpočtu úspěchu účastníků stanovil pro výpočet nároků požadovaných do zaplacení limit 27. 1. 2021, tj. den vyhlášení tohoto rozsudku. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 207.083 Kč (152.745 Kč + 54.338 Kč). Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. tohoto rozsudku, tedy částkou v celkové výši 97.893,50 Kč (74.372,50 Kč + 23.521 Kč), ohledně které bylo žalobě vyhověno. Naopak úspěch žalovaného je představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou v celkové výši 109.189,50 Kč (78.372,50 Kč + 6.030 Kč + 24.787 Kč), ohledně které byla žaloba zamítnuta. Žalovaný byl proto úspěšný v 52,7 % předmětu řízení a žalobce v 47,3 % předmětu řízení a po vzájemném zápočtu úspěchu žalovaného vůči úspěchu žalobce, má žalovaný právo na náhradu 5,4 % (52,7 % - 47,3 % =

5,4 %) účelně vynaložených nákladů.

27. Žalovaný vynaložil v souvislosti s projednávanou žalobou náklady řízení sestávající z paušální náhrady nákladů dle ustanovení § 151 odst. 3 o.s.ř. a dle ustanovení § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to ve výši 300 Kč za 12 úkonů (písemné podání – vyjádření ze dne 27. 1. 2017, odvolání ze dne 13. 11. 2017, písemné podání – vyjádření ze dne 9. 10. 2018, písemné podání – vyjádření ze dne 27. 12. 2018, příprava účasti na jednání dne 23. 10. 2019, účast na jednání dne 23. 10. 2019, příprava účasti na jednání dne 15. 1. 2020, účast na jednání dne

28. Celkově tak žalovaný vynaložil v souvislosti s projednávanou žalobou náklady řízení ve výši 13.341 Kč a vzhledem k poměru úspěchu žalovaného vůči úspěchu žalobce, má žalovaný vůči žalobci právo na náhradu 5,4 % účelně vynaložených nákladů, tj. na částku 720 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (ustanovení

§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

29. Výroky IV. a V. tohoto rozsudku jsou odůvodněny ustanovením § 148 odst. 1 o.s.ř. podle kterého má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V projednávané věci bylo přitom přiznáno usnesením zdejšího soudu č.j. 55 C 264/2016-137 ze dne 28. 2. 2020 svědečné ve výši 766 Kč a usnesením zdejšího soudu č.j. 55 C 264/2016-186 znalečné ve výši 5.832 Kč, které byly hrazeny z rozpočtových prostředků. Účastníci se přitom na náhradě nákladů řízení státu podílejí v míře svého neúspěchu ve věci, tj. žalobce v rozsahu 52,7 % a žalovaný v rozsahu 47,3 %. S ohledem na právě uvedené tak soud uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně částku ve výši 3.477 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku) a žalovanému povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně částku ve výši

3.121 Kč (výrok V. tohoto rozsudku), kdy Česká republika v pozici účastníka řízení není z uložení povinnosti dle ustanovení § 148 o.s.ř. pojmově vyloučena (k tomu srov. publikovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 Cdo 2937/2004 ze dne

Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh výkon rozhodnutí.