MSBR 13 C 282/2024-94

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Tomášem Klusákem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 25 883,96 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 779,07 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení:

a) jistiny ve výši 4 104,89 Kč,

b) úroku ve výši 19,90 % ročně z částky 25 833,96 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení,

c) zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25 833,96 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení,

d) kapitalizovaného úroku ve výši 1 769,90 Kč a

e) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 807,39 Kč,

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 574,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou doručenou soudu dne datum se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost k zaplacení částky ve výši 25 833,96 Kč spolu s

a) úrokem ve výši 19,90 % ročně z částky 25 833,96 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení,

b) zákonným úrokem z prodlení z částky 25 833,96 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení,

c) kapitalizovaným úrokem ve výši 1 769,90 Kč a

d) kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 807,39 Kč, to vše z titulu smlouvy o úvěru č. hodnota uzavřené mezi účastníky dne datum. Žalobkyně uvedla, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému kreditní kartu, prostřednictvím které mohl žalovaný čerpat peněžní prostředky až do výše sjednaného úvěrového limitu 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v měsíčních splátkách, a to včetně sjednaných úroků ve výši 19,90 % ročně. Protože žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, rozhodla se žalobkyně jeho neuhrazenou část po žalovaném vymáhat soudní cestou.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť lze ve věci rozhodnout jen na základě účastníky předložených důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 115a o. s. ř.) Zatímco žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již ve svém návrhu na zahájení řízení, žalovaný na příslušnou výzvu soudu, která mu byla doručena dne datum, nereagoval. S odkazem na znění ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. má proto soud za to, že žalovaný s postupem podle § 115a o. s. ř. souhlasil.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.):

5. Dne datum podepsal žalovaný žádost o poskytnutí úvěru, v níž žalobkyni požádal o poskytnutí úvěru do výše úvěrového limitu 40 000 Kč. Z žádosti mj. vyplynulo, že je žalovanému číslo let a je zaměstnán (prokázáno žádostí o poskytnutí osobního úvěru vč. záznamu o podpisu klienta). V žádosti naopak nebyly uvedeny žádné informace o vzdělání žalovaného, o jeho osobním stavu a případných vyživovacích povinnostech, o jeho příjmech a výdajích, o jeho zaměstnavateli a mzdě, ani o jeho bytové situaci – tj. zda mu v souvislosti s bydlením vznikají pravidelné výdaje v podobě nájemného, záloh na služby apod. K žádosti nebyly připojeny žádné další podklady či přílohy. Žalobkyně si před uzavřením smlouvy o úvěru nechala vyhotovit výpis z Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno (Anonymizováno), z něhož vyplynulo, že je u žalovaného evidováno celkem hodnota kontraktů, a to 2 existující úvěrové kontrakty, 1 zamítnutá žádost o úvěrový kontrakt a 2 ukončené úvěrové kontrakty. Z uvedeného výpisu vyplynulo, že dne datum byla zamítnuta žádost žalovaného o poskytnutí osobního úvěru ve výši částka. Hned datum byl nicméně žalovanému poskytnut úvěr, jehož nesplacená jistina činila v době uzavírání smlouvy s žalobkyní částku 215 555 Kč. Kromě uvedených úvěrů byla žalovanému dne datum poskytnuta kreditní karta s úvěrovým limitem částka (vše prokázáno výpisem z Anonymizováno). Žalobkyně žádost žalovaného schválila, přičemž ze schvalovacího protokolu vyplynulo, že nesplacená jistina spotřebitelských úvěrů žalovaného u žalobkyně činí 147 928,49 Kč a že dne datum (tj. den před uzavíráním smlouvy s žalobkyní) žalovaný u žalobkyně též přečerpal „Anonymizováno Osobní konto Plus“, a to v rozsahu 36 000 Kč (vše prokázáno schvalovacím protokolem). Nadto z výpisu z účtu žalovaného za období od listopadu 2011 do června 2013 (č. l. 40 verte) vyplynulo, že dne datum přijal žalovaný částku ve výši 124 265,30 Kč, jež byla označena jako „Aut. čerpání úvěru“, u níž lze – s ohledem na její absenci ve výpisu z Anonymizováno – předpokládat, že představovala nebankovní úvěr, jehož existencí se žalobkyně nijak nezabývala.

6. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že žalovaného prolustrovala mj. v nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a v databázi právnická osoba (srov. č. l. 3), tato skutečnost z ničeho nevyplynula. Stejně tak žalobkyně nedoložila údajné čestné prohlášení žalovaného o výši jeho příjmů (srov. č. l. 26 verte), a neprokázala ani to, že by před schválením žádosti žalovaného skutečně kontrolovala finanční toky na jeho bankovních účtech (srov. tvrzení žalobkyně na č. l. 26 verte). Ve své původní žalobě naopak žalobkyně výslovně uvedla, že příjmy a výdaje žalovaného odhadovala na základě historických dat z Anonymizováno (srov. č. l. 3), a tak se její dodatečné tvrzení ohledně ověřování příjmů žalovaného jeví jako účelové, obzvláště když o takovém způsobu ověřování příjmů a výdajů není v doložených schvalovacích dokumentech ani zmínka.

7. Na základě uvedené žádosti o poskytnutí úvěru byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota.V ní si strany sjednaly úvěrový limit ve výši 40 000 Kč s úrokovou sazbou 19,90 % ročně a měsíčními splátkami splatnými vždy 19. dne v měsíci (prokázáno smlouvou o úvěru). Za dobu využívání kreditní karty žalovaný vyčerpal celkem 164 336,22 Kč a žalobkyni uhradil celkem 142 555,15 Kč (prokázáno rozpisem čerpání a splácení úvěru).

8. Jelikož žalovaný přestal hradit splátky poskytnutého úvěru řádně a včas, žalobkyně mu zaslala hned několik upomínek k úhradě dluhu (prokázáno třemi samostatnými výzvami). Dne 31. 12. 2023 přistoupila žalobkyně k zesplatnění celého úvěru a vyzvala jej k jeho úhradě (prokázáno oznámením o zesplatnění vč. dokladu o doručení). Protože tak žalovaný neučinil, zaslala mu žalobkyně kvalifikovanou předžalobní výzvu (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 5. 4. 2024 vč. potvrzení o doručení).

9. Právním posouzením dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná, ovšem pouze v části týkající se poskytnutých peněžních prostředků na jistině úvěru.

10. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Na jejím základě žalovaný získal od žalované celkem 164 336,22 Kč, z nichž celkem a 142 555,15 Kč žalobkyni vrátil.

11. Jelikož je žalobkyně osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 7 zákona o spotřebitelském úvěru, byla jakožto poskytovatel úvěru povinna před uzavřením smlouvy o úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Poklud by tuto svou povinnost nesplnila, byla by smlouva o úvěru absolutně neplatná a žalovaný by byl povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem (srov. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Proto se soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda vůbec žalobkyně tuto svou předsmluvní povinnost splnila.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru měla žalobkyně prověřit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných informací, přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalovanému přitom měla úvěr poskytnout pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplynulo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.

13. Posuzování úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru. Odborná péče poskytovatele úvěru přitom spočívá mj. v tom, že se nemůže bez dalšího spoléhat na údaje tvrzené spotřebitelem. Jak v tomto ohledu opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, věřitel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá, že poskytovatel údaje, které mu spotřebitel uvedl, ověří, resp. že si je nechá od spotřebitele podložit. Poskytovatel samozřejmě může využívat veřejně dostupné informace (o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva apod.), ty však musí porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018., sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022). Obdobně jako Nejvyšší soud se v daném kontextu vyjádřil též Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, a jehož závěry opakovaně citoval též Ústavní soud – viz nálezy sp. zn. III. ÚS 4129/18 či Pl. ÚS 10/17).

14. Uvedené závěry českých soudů jsou zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), který v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 uvedl, že poskytovatel úvěru má povinnost (a nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady.

15. V nyní posuzovaném případě žalobkyně sjednávala úvěr s žalovaným, kterému bylo v době sjednávání úvěru pouhých číslo let. Již sama tato skutečnost měla žalobkyni vést k větší obezřetnosti v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované, obzvláště jde-li o zkoumání jejích výdělkových a majetkových poměrů. Ačkoliv je ze shora uvedeného zřejmé, že významnou roli v rámci zkoumání úvěruschopnosti hraje zejména ověřování získaných informací, žalobkyně tuto svou povinnost zcela ignorovala a žalovanému úvěr poskytla, ačkoliv musela – či přinejmenším měla – vědět, že žalovaný má již bohatou úvěrovou minulost, a to navzdory svému nízkému věku. Žalobkyně nezjišťovala skutečné příjmy a výdaje žalovaného a nevyžádala si od něj žádné podklady. Žalobkyně žalovanému poskytla úvěr toliko na základě žádosti, v níž kromě data narození a informace o statusu zaměstnance nebyly žádné další informace relevantní pro ověření úvěruschopnosti žalovaného, a dále z výpisu z bankovního registru, z něhož vyplynulo, že žalovaný v posledních několika měsících čerpal již několik bankovních úvěrů. Ačkoliv judikatura stvrdila, že není dostačující zkoumat výdaje žadatelů o úvěr jen na základě ekonomického modelu, vycházet jen z informací o životním a existenčním minimu a průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022), přesně to žalobkyně učinila. Již jen z těchto důvodů lze uzavřít, že žalobkyně svou povinnost dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila.

16. Jde-li o žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023-13, ten není na projednávanou věc aplikovatelný, neboť se týká jiné skutkové situace (spotřebitel celý spotřebitelský úvěr splatil a až následně se domáhal bezdůvodného obohacení z důvodu nikoliv řádného posouzení úvěruschopnosti). Z uvedeného rozsudku je přitom zcela zjevné, že se vztahuje právě jen na situaci, kdy byl úvěr spotřebitelem zcela splacen. V situaci, kdy úvěr splacen nebyl, platí dle Nejvyššího soudu dosavadní judikatura (např. výše citovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo usnesení ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, usnesení ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, či usnesení ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 33 ICdo 159/2022). Další důvod, proč není argumentace označeným rozsudkem Nejvyššího soudu přiléhavá, spočívá v tom, že dovolací soud v jím řešené věci meritorní rozhodnutí odvolacího soudu zrušil mj. s tím, že závěr odvolacího soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti považoval za nepřezkoumatelný. Těžko je pak možné aplikovat nosné důvody judikátu, když je dovolací soud nemohl pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí formulovat. V neposlední řadě je třeba zohlednit též skutečnost, že uvedený rozsudek Nejvyššího soudu byl z podstatné části překonán rozsudkem SDEU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, z něhož plyne, že je možné vyslovit neplatnost úvěrové smlouvy, jestliže poskytovatel úvěru nedostatečně zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, a to dokonce za situace, kdy spotřebitel celý úvěr splatil, v průběhu jeho placení ničeho nenamítal a splacením úvěru mu nevznikla žádná újma.

17. Vzhledem k tomu, že s ohledem na okolnosti případu (nízký věk žalovaného, netvrzené ani nedoložené příjmy a výdaje, nedoložené zaměstnání, úvěrová minulost žalovaného…) existovaly před uzavřením smlouvy o úvěru důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet a žalobkyni se tyto pochybnosti nepodařilo odstranit (ostatně se o jejich odstranění ani nepokusila), je nezbytné smlouvu považovat za absolutně neplatnou (srov. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Proto soud žalobkyni ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru přiznal toliko poskytnutou jistinu ve výši 164 334,22 Kč, poníženou o již zaplacené úhrady ve výši 142 555,15 Kč, tj. celkem 21 779,07 Kč (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu jakožto nedůvodnou zamítl (výrok II.).

18. Žaloba je rovněž nedůvodná v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení. Jak totiž plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. Citovaný rozsudek byl potvrzen i v navazující praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023 sp. zn. 23 Cdo 101/2023-133, bod 56.), a je respektován i v praxi nižších soudů (srov. např. následující rozsudky: Městského soudu v Brně ze dne datum č. j. spisová značka, bod 16. a 17., či ze dne datum č. j. spisová značka).

19. S ohledem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím. Je přitom třeba pamatovat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. 33 Cdo 3315/2023-62, tedy že „jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“

20. Protože povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, jaká doba plnění je (či není) přiměřená možnostem spotřebitele, má právě žalovaný (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019) a ten se k věci nevyjádřil, ačkoliv mu výzva soudu k vyjádření se k žalobě byla prokazatelně doručena, určil soud žalovanému lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny dle své úvahy, přičemž za adekvátní považoval lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení o. s. ř., a to s ohledem na částečný úspěch žalobkyně ve věci ve výši 16 % (žalobkyně byla z 58 % úspěšná a z 42 % neúspěšná, a rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem tedy činí 16 %). Jako neúspěch žalobkyně soud považoval částku 15 741,81 Kč, která zahrnovala též požadované (a soudem nepřiznané) příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozhodnutí, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08. Neúspěch pak soud porovnával s částkou, kterou žalobkyni tímto rozsudkem přiznal, tj. s částkou 21 779,07 Kč. S ohledem na uvedenou výši úspěchu ve věci soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 574,30 Kč, tj. 16 % z částky 9 893,20 Kč (výrok III.) Tato částka byla vypočtena v souladu s příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a sestává z (a) náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 036 Kč, (b) odměny advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) dle § 7 odst. 5, (c) třech režijních paušálů dle § 13 odst. 4 a (d) účtovaného DPH dle § 14a uvedené vyhlášky.

Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání. Odvolání lze podat do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku, a to ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna řádně a včas, lze se jejího splnění domoci cestou soudního výkonu rozhodnutí či exekuce (§ 251 o. s. ř.)