MSPH 69 Co 354/2025-363

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců MUDr. Adély Kaftanové a JUDr. Tomáše Pirka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalované, IČO IČO žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ o určení vlastnického práva a o vzájemném návrhu na vyklizení nemovitosti ⟪LB:lb_011⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro adresa 10 ze dne 24. července 2025 č. j. 59 C 319/2023-318

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v nákladovém výroku III. mění jen tak, že výše nákladů činí 8 700 Kč, jinak se tento výrok potvrzuje.

III. Rozsudek soudu I. stupně se v nákladovém výroku IV. mění jen tak, že výše nákladů činí 13 700 Kč, jinak se tento výrok potvrzuje.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení o žalobě částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta B.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta B.

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem stavby: budova bez č. p./č. e. (jiná stavba) stojící na pozemku parc. č. číslo (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území adresa, obec adresa (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost vyklidit uvedenou stavbu a vyklizenou předat žalovanému do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení o žalobě částku 113 703,70 Kč (výrok III.) a na náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu částku 61 240,50 Kč (výrok IV.).

2. Výrokem I. bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na určení vlastnického práva žalobkyně k výše označené stavbě, alternativně odůvodněném a) tím, že žalobkyně ke stavbě nabyla vlastnické právo (v roce 2007) originárně, neboť stavbu zhotovila, a b) (pro případ, že stavební zásahy v roce 2007 nepředstavovaly odstranění původní stavby a vytvoření nové stavby) tím, že stavbu vydržela dle ust. § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), které upravuje tzv. mimořádné vydržení. Předmětná stavba je kůlnou/skladem zahradního nábytku. Obdobná stavba se v místě nacházela i před rokem 2007. Žalobkyně kůlnu užívala od roku 1991 a užívá ji do současnosti spolu s pozemkem - zahradou obklopující budovu číslo v katastrálním území adresa, kterou měla dlouhodobě (od roku 1991) pronajatou. V roce 2007 žalobkyně kůlnu zásadně přestavěla (došlo k půdorysnému rozšíření původní stavby a navýšení úrovně střechy). Žalobkyně není evidována jako vlastník předmětné stavby v katastru nemovitostí; zde je jako vlastník evidován žalovaný, který je vlastníkem pozemku parc. č. číslo, na němž stavba stojí.

3. Ve výroku II. bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení předmětné stavby s odůvodněním, že žalobkyně stavbu ve vlastnictví žalovaného užívá bez právního důvodu. Žalovaný popřel, že by žalobkyně stavbu nabyla originárně v roce 2007. Dle žalovaného došlo pouze k rekonstrukci stávající stavby. V každém případě žalobkyně neprováděla rekonstrukci s úmyslem nabýt ke kůlně vlastnické právo, kůlnu také nikdy neužívala s úmyslem nabýt k ní vlastnické právo, a proto nemohla vlastnické právo vydržet. Dle žalovaného měla žalobkyně i předmětnou stavbu pronajatou, a to nájemními smlouvami uzavřenými se právnická osoba (příspěvkovou organizací právnická osoba) jako pronajímatelem pod č. číslotato smlouva se nedochovala) a č. číslo. V každém případě je podaná žaloba účelová, neboť pozemek navazující na budovu číslo (dále také „hlavní budova“) na adrese adresa, a kůlnu umístěnou v rohu tohoto pozemku žalobkyně užívala v návaznosti na užívání (všech) prostor v hlavní budově, které měla pronajaté od roku 1991, resp. v návaznosti na užívání prostor v sousední (menší) budově na téže adrese (ty měla pronajaté od června 2014). Žalobkyně je povinna objekt číslo vyklidit již od roku 2015, kdy skončil nájemní poměr. Vyklizení se bránila a brání; dodnes hlavní budovu a přilehlý pozemek (zahradu) včetně předmětné kůlny neopustila, přestože povinnost vyklidit prostory v budově č.p. číslo žalobkyni od září 2023 ukládá pravomocný rozsudek soudu. Žalovaný byl nucen zahájit exekuci k vymožení této povinnosti. V dubnu 2025 bylo proti žalobkyni zahájeno též trestní stíhání pro nevyklizení těchto prostor.

4. Soud I. stupně předně shledal existenci naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení dle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně by bez požadovaného určení nedosáhla změny údajů o vlastnictví v katastru nemovitostí.

5. Soud I. stupně vyšel z následujících podstatných zjištění:

Předmětná stavba je kůlnou na zahradní nábytek/nářadí a je součástí většího oploceného areálu. Je situovaná na (zastavěném) pozemku parc. č. číslo v katastrálním území adresa, obec adresa, o velikosti 55 m², který byl (v roce 2011) vyčleněn z pozemku parc. č. číslo (v jeho rohu).

Pozemek parc. č. číslo a další pozemky s na nich stojícími budovami pod společným oplocením, tj. pozemek parc. č. číslo s hlavní budovou (číslo), pozemek parc. č. číslo s menší budovou (tzv. „název“) a pozemek parc. č. číslo, jsou ve vlastnictví žalovaného (žalovanému vzniklo vlastnické právo dle zákona č. 172/1991 Sb.). I pozemek parc. č. číslo je pod společným oplocením a ve vlastnictví žalovaného. Hlavní budovu (prostory v ní) měla žalobkyně pronajatou na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 3. 1991 s právním předchůdcem žalovaného právnická osoba. a posléze na základě nájemních smluv ze dne 31. 3. 1995 (č. číslo a ze dne 14. 6. 1995 (č. číslo) uzavřených se žalovaným. Hlavní budova byla pronajatá za účelem realizace činnost a činnost a souvisejících činností. místo (prostory v ní) měla žalobkyně pronajatou na základě nájemní smlouvy ze dne 16. 6. 2014 (č. číslo) uzavřené se právnická osoba (příspěvkovou organizací právnická osoba). Žalobkyně od uzavření nájemní smlouvy ohledně hlavní (místo) budovy v roce 1991 užívala i nezastavěný pozemek obklopující budovu (zahradu) včetně všech drobných staveb tam se nacházejících. Zahradu (s hřištěm) používali ubytovaní osob, v kůlně v rohu zahrady bylo skladováno zahradní a sportovní náčiní. adresa ke kůlně se nacházely v hlavní budově a měl k nim přístup každý zaměstnanec právnická osoba provozované žalobkyní.

Do roku 2011 nebyla stavba kůlny evidována v katastru nemovitostí (a v katastru nemovitostí nebyl zapsán ani pozemek parc. č. číslo). Na přelomu let 2006 a 2007 byla kůlna (v původní podobě) v kritickém stavu a bylo třeba ji opravit (propadla se střecha). Kůlna byla podstatně zrekonstruována na náklady žalobkyně. K rekonstrukci bylo třeba stavebního povolení, které bylo stavebním úřadem městské části adresa vydáno dne 24. 7. 2007 pod č. j. číslo (bylo rozhodnuto o dodatečném povolení stavebních úprav, které již započaly). Žalobkyně ve stavebním řízení vystupovala jako stavebník. Stavební úřad vyžádal souhlas vlastníka stavby se stavebními úpravami, tj. žalovaného. Rekonstrukce spočívala ve vyhloubení a položení nových betonových základů, položení betonové podlahy s hydroizolací, dozdívky obvodových stěn, osazení vrat a větracího okna a pokrytí střechy tmavě šedým asfaltovým šindelem. Dvě nosné stěny byly i nadále tvořeny hraničními zdmi. Po rekonstrukci byla stavba „půdorysně rozšířena“ a byla „navýšena úroveň střechy“. Žalobkyni bylo opakovaně žalovaným či právnická osoba sděleno, že rekonstrukce bude probíhat bez možnosti jakékoliv finanční kompenzace a že vlastníkem rekonstruované stavby zůstává žalovaný (na základě žádosti žalobkyně poskytla souhlas s rekonstrukcí právnická osoba – pravděpodobně z titulu předpokládané správy majetku ve vlastnictví právnická osoba, dále Odbor Magistrátu adresa – z titulu, že právnická osoba bylo zřizovatelem uvedené příspěvkové organizace, a Odbor Magistrátu adresa – z titulu, že právnická osoba je vlastníkem kůlny; stavební úřad za podstatný pokládal souhlas s rekonstrukcí obsažený v přípise Odbor Magistrátu adresa ze dne 26. 1. 2007 č. j. číslo). Žalobkyně pro zápis stavby kůlny do katastru nemovitostí v roce 2011 ve prospěch žalovaného jako vlastníka poskytla potřebné podklady (přílohy k žádosti o provedení zápisu budovy do katastru nemovitostí, tj. listiny adresované stavebním úřadem žalobkyni jako stavebníkovi – oznámení o užívání stavby, potvrzení o umístění stavby, rozhodnutí o dodatečném povolení stavby). Žalobkyně návrh na zápis vlastnického práva k rozhodné stavbě ve svůj prospěch do katastru nemovitostí nepodala.

Celý oplocený areál včetně předmětné kůlny užívá žalobkyně dodnes, přestože nájemní vztah k hlavní budově skončil ke dni 1. 9. 2015 výpovědí ze strany žalovaného a žalobkyni byla uložena povinnost vyklidit a žalovanému předat prostory v hlavní budově rozsudkem Obvodního soudu pro adresa ze dne 5. 4. 2022 č. j. spisová značka, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v adresa ze dne 13. 9. 2023 č. j. číslo (dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 19. 3. 2024 č. j. spisová značka). Od 18. 12. 2023 je vedena exekuce k vymožení povinnosti uložené žalobkyni uvedenými rozsudky (soudním exekutorem tituly před jménem jméno FO pod sp. zn. spisová značka), opakované návrhy žalobkyně na zastavení exekuce byly pravomocně zamítnuty. Proti žalobkyni bylo rovněž zahájeno trestní stíhání pro nevyklizení prostor v hlavní budově (usnesením právnická osoba ze dne 2. 4. 2025 č. j. číslo).

6. Soud I. stupně konstatoval, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že by žalobkyně měla právě kůlnu/sklad zahradního nábytku v pronájmu na základě jakékoli písemné smlouvy. Text smlouvy č. číslo ze dne 16. 6. 2014 (ohledně místo) je nejasný a ani z výpovědí svědků (tehdejších zaměstnanců právnická osoba) nevyplynulo, že by předmětem této nájemní smlouvy měla být rovněž předmětná stavba. Stejně tak nebylo prokázáno, že by se pronájmu předmětné stavby týkala smlouva č. číslo, která se nedochovala. Dle soudu I. stupně pak nebylo prokázáno ani to, že by právnická osoba měla zřízeno (žalovaným) právo nakládat se stavbou zahradního skladu.

7. Soud I. stupně nepokládal za podstatné, zda rekonstrukce kůlny v roce 2007 představovala zánik původní stavby a vytvoření nové stavby nebo zda při rekonstrukci k zániku původní stavby nedošlo. Zdůraznil, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k nové stavbě (ať byla či nebyla v roce 2007 postavena), protože chybí její úmysl rekonstrukcí nabýt vlastnické právo k předmětné stavbě. Z obdobného důvodu nemohla ani vydržet vlastnické právo k předmětné stavbě, neboť areál včetně kůlny užívala jako detentor, tedy osoba, která nevykonává (vlastnické) právo k věci pro sebe. Žalobkyně podstatnou část areálu (zejm. hlavní budovu) užívala na základě závazkového vztahu a spolu s hlavní budovou užívala i přilehlý pozemek se zahradním skladem. I když předmětná stavba nebyla příslušenstvím hlavní budovy, sloužila k údržbě celého areálu (nebyla samostatně využitelná). Přestože smluvní podklady byly nepřesné, fakticky žalovaný nechával žalobkyni užívat s hlavní budovou i přilehlý pozemek – zahradu. Z chování žalovaného v souvislosti s rekonstrukcí předmětné stavby plyne, že žalovaný vždy předpokládal, že je a bude vlastníkem zahradního skladu (i po jeho rekonstrukci) a dával to žalobkyni najevo.

8. Soud I. stupně tedy uzavřel, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo vybudováním nové stavby pro absenci jejího úmyslu nabýt vlastnické právo pro sebe (za předpokladu, že při rekonstrukci v roce 2007 byla vytvořena nová stavba) a nemohla nabýt vlastnické právo vydržením řádným či mimořádným, neboť absentoval její úmysl vykonávat vlastnické právo pro sebe. K mimořádnému vydržení dle ust. § 1095 o. z. nemohlo dojít i proto, že žalobkyně nejednala poctivě ve smyslu ust. § 6 odst. 1 o. z. („zneužila svého práva užívat stavbu zahradního domku fakticky na základě závazkového vztahu k tomu, aby se následně domáhala vlastnického práva k této nemovitosti“) a k mimořádnému vydržení vlastnického práva je zapotřebí existence poctivé držby a doba dvojnásobně dlouhá (než při vydržení řádném). Protože se žalobkyně vlastníkem předmětné stavby nestala, byl žalobní návrh zamítnut.

9. Vzájemnému návrhu žalovaného bylo vyhověno, neboť žalovaný je vlastníkem předmětné stavby a žalobkyně stavbu nadále užívá, aniž by jí k tomu opravňoval jakýkoli právní titul.

10. Výroky o nákladech řízení o žalobě a o vzájemném návrhu vycházejí z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalovanému bylo oproti neúspěšné žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o žalobě (výrok III.) a řízení o vzájemném návrhu (výrok IV.). Za účelně vynaložené náklady žalovaného (statutárního města) soud I. stupně pokládal i náklady právního zastoupení s odůvodněním, že jde o spor věcně a právně komplikovaný, který se netýká činnosti žalovaného. Soud I. stupně konstatoval, že za takové situace žalovaný nemá dostatečný aparát na to, aby v řízení nebyl zastoupen advokátem.

11. Na nákladech řízení o žalobě byla přiznána částka 113 703,70 Kč, která představuje náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Na nákladech řízení o vzájemném návrhu byla přiznána částka 61 204,50 Kč, která zahrnuje rovněž náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle téže vyhlášky a zaplacený soudní poplatek z návrhu ve výši 5 000 Kč.

12. Rozsudek napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným odvoláním. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dle názoru žalobkyně byla žaloba soudem I. stupně řádně projednána toliko v linii mimořádného vydržení. K argumentaci žalobkyně o vytvoření stavby nebyly provedeny žalobkyní navržené důkazy, zejména důkaz jí předloženým znaleckým posudkem z oboru stavebnictví a další důkazy (výslechy svědků jméno FO, jméno FO, tituly před jménem jméno FO, jméno FO byly omezeny jen na otázky mimořádného vydržení). Podle žalobkyně soud I. stupně v řízení nepostupoval předvídatelně a porušil tak ust. § 6 o. s. ř. K otázce vytvoření nové stavby soud I. stupně předvolal svědky, které hodlal vyslechnout, posléze jejich výslech neprovedl (svědky poslal domů), následně se zabýval otázkami mimořádného vydržení, k čemuž vyslechl jméno FO, jméno FO a žalobkyni. Žalobkyně nebyla nikdy soudem poučena o tom, že má prokazovat úmysl nabýt vlastnické právo předmětné stavbě pro sebe; o právním názoru soudu, že by tak měla činit, se dozvěděla až z rozsudku (soud I. stupně žalobkyni na jednání dne 11. 10. 2024 poučil, že má prokázat držbu a užívání po dobu 20 let). Nedostatek poučovací povinnosti soudu I. stupně v tomto směru nelze nahradit, trpí jím celé řízení, jakož i odvoláním napadený rozsudek. Je evidentní, že soud I. stupně byl od jistého okamžiku veden právním názorem, který účastníkům zamlčel. Žalobkyně do poslední chvíle očekávala, že soud I. stupně bude řešit „novou stavbu“ a provede k tomu jí navržené důkazy, i v závěrečném návrhu žalobkyně opakovala, aby se soud zabýval první linií její argumentace.

13. Žalobkyně se dále ohradila proti zpochybnění věrohodnosti svědeckých výpovědí jméno FO, jméno FO, jméno FO a tituly před jménem jméno FO (v odstavci 25 odůvodnění rozsudku). Soud I. stupně dovodil nevěrohodnost svědeckých výpovědí z toho, že svědci si na něco vzpomněli a na něco nikoliv, šlo přitom o události, které se odehrály před více než 20 lety a svědci jsou v důchodovém věku. To, že si svědci některé věci nevybavili nebo o nich nesprávně hovořili jenom proto, že uplynula delší doba, neznamená, že nemluvili pravdu. Soud nemůže ignorovat výpovědi svědků jen proto, že jsou ve prospěch žalobkyně, případně si z jejich výpovědí vzít pouze část, tu označit za věrohodnou a další část nezohlednit vůbec. Obdobně to platí pro nelogické hodnocení výpovědi žalobkyně.

14. Žalobkyně dále uvedla, že soud I. stupně nesprávně předmětnou stavbu posoudil jako příslušenství hlavní budovy číslo. Příslušenství nemovité věci je definováno judikaturou soudů, předmětná stavba tuto definici nenaplňuje a rozsudek v tomto směru neobsahuje žádnou argumentaci.

15. Žalobkyně zdůraznila, že nebyla pouhým detentorem předmětné stavby. Žalobkyně jednoznačně zhotovila novou stavbu s cílem užívat ji jako vlastník a disponovat s vlastnickým právem ke stavbě; v tomto nebyla žalovanou nikdy omezována. Žalovaná až do doby podání žaloby nepožadovala po žalobkyni za užívání zahradního skladu žádné nájemné. Výtka soudu I. stupně, že žalobkyně se údajného vlastnictví domáhá po 20 letech, není na místě, neboť vlastnické právo se nepromlčuje. Není pravda, že žalobkyně poskytla součinnost žalované k zápisu jejího vlastnictví do katastru nemovitostí. Žalovanou předložený dopis, kde se hovoří o vkladu vlastnictví do katastru nemovitostí pro žalovanou, žalobkyně nikdy neobdržela. Soud I. stupně pak žalovanou nevyzval, aby prokázala reálné doručení dopisu žalobkyni; je dobře možné, že kopie dopisu byla vytvořena mnohem později s cílem ovládnout toto řízení (tomu nasvědčuje fakt, že právní zástupce žalované předložil soudu upravenou excelovou tabulku dokládající fakturaci položek mezi právnická osoba a žalobkyní, kdy v tomto dokumentu byla jednoznačně upravena jedna položka, která v originálním dokumentu zněla odlišně.).

16. Žalobkyně v případě potvrzení rozsudku soudu I. stupně nesouhlasila s přiznáním nákladů na právní zastoupení žalovaného (právnická osoba).

17. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

18. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. a došel k závěru, že odvolání důvodné není.

19. Řízení před soudem I. stupně netrpí žádnou vadou, pro kterou by rozsudek mohl být zrušen dle ust. § 219a odst. 1, písm. a) o. s. ř.

20. Soud I. stupně neporušil zákaz překvapivých rozhodnutí, který plyne z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15, ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17, ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20 nebo ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3072/22). Podle judikatury Ústavního soudu jde o překvapivé rozhodnutí mimo jiné tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů nebo k odlišnému právnímu hodnocení. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě před tím, než soud vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní. Je proto nezbytné, aby soud účastníky poučil, hodlá-li vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu považováno i takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. 23 Cdo 1814/2023 a v něm citovaná rozhodnutí)

21. Napadený rozsudek takovým překvapivým rozhodnutím není. Soud I. stupně, který se v odůvodnění rozsudku zabýval jak otázkou, zda žalobkyně mimořádně vydržela vlastnické právo k předmětné stavbě dle ust. § 1095 o. z., tak otázkou, zda žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětné stavbě jejím vytvořením, neposoudil věc originálním způsobem, který žalobkyně nemohla předvídat. Na nedostatek úmyslu žalobkyně mít stavbu pro sebe (bez ohledu na to, zda v roce 2007 šlo o pouhou úpravu stavby či o zánik původní stavby a vytvoření nové stavby) upozornil žalovaný v písemném podání ze dne 18. 10. 2024 (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2007) a ještě předtím při jednání dne 11. 10. 2024. Argumentaci žalovaného nedostatkem úmyslu žalobkyně nabýt stavbu pro sebe ostatně zmiňuje i žalobkyní (v odvolání) citované sdělení soudu I. stupně v závěru jednání ze dne 11. 10. 2021.

22. Porušení ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., které tvrdila žalobkyně v odvolání, je vadou řízení jen, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (viz ust. § 213b odst. 2 o. s. ř.). V posuzovaném případě však odvolací soud nemá žádný důvod k aplikaci jiných právních norem než těch, které aplikoval soud I. stupně.

23. Skutková zjištění soudu I. stupně (výše v odstavci 5 v podstatných bodech zrekapitulovaná) jsou dostatečná pro rozhodnutí ve věci a logicky odpovídají obsahu provedených důkazů. Odvolací soud pokládá za přiléhavý stěžejní skutkový závěr soudu I. stupně, že žalobkyně při rekonstrukci zahradní kůlny (tehy na pozemku parc. č. číslo) v roce 2007 neměla v úmyslu vybudovat novou stavbu pro sebe jako vlastnici. Tento skutkový závěr jednoznačně odpovídá dobovým listinám, z nichž soud I. stupně vycházel, zejména souhlasu Odbor Magistrátu adresa se stavbou - pro účely stavebního řízení (ze dne 26. 1. 2007), který žalobkyně nepochybně obdržela, neboť je citován v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, o které žalobkyně jako stavebník žádala. Na nedostatek uvedeného úmyslu nepřímo ukazují i další okolnosti, za nichž žalobkyně k rekonstrukci přistoupila a za nichž předmětnou stavbu užívala. Žalobkyně užívala na základě dlouhodobého závazkového vztahu hlavní budovu v oploceném areálu; přilehlá zahrada včetně předmětné (drobné zahradní) stavby samostatné hospodářské využití neměla a nemá a byla žalobkyní užívána spolu se stavbou hlavní. Konečně na nedostatek uvedeného úmyslu nepřímo ukazuje i chování žalobkyně a žalovaného po rekonstrukci zahradního skladu - žalovaný si nechal zapsat vlastnické právo ke stavbě bez č. p./č. e. do katastru nemovitostí (v roce 2011), žalobkyně naopak o zápis svého vlastnického práva k předmětné stavbě neusilovala. Skutečnost, že žalovaný na žalobkyni nepožadoval právě za užívání předmětné drobné stavby žádnou úplatu (nájemné apod.), nemá pro závěr o absenci úmyslu žalobkyně žádný význam. Tato skutečnost je logicky vysvětlitelná právě tím, že žalobkyni byla za úplatu dlouhodobě pronajata hlavní budova, přičemž samostatné užívání drobné zahradní stavby (umístěné dál od veřejné komunikace za budovami s hlavním hospodářským významem) jinými osobami než těmi, které užívají budovy s hlavním hospodářským významem, bylo a je nereálné.

24. Dílčí skutkový závěr soudu I. stupně, že žalobkyně poskytla žalovanému součinnost k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí v roce 2011, je rovněž správný, neboť žalovaný k návrhu na zápis přiložil dokumenty vzešlé ze stavebního řízení, které vedla žalobkyně jako stavebník (žalovaný si ostatně předložení těchto dokumentů vymínil v souhlasu s rekonstrukcí ze dne 26. 1. 2007).

25. Pokud soud I. stupně učinil po provedeném dokazování skutkový závěr, že žalobkyně neměla úmysl vybudovat novou stavbu pro sebe, neměl žádný důvod pro poskytnutí poučení dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., aby žalobkyně prokázala, že takový úmysl měla. Odvolací soud k takovému poučení rovněž nepřistoupil (dle ust. § 213b odst. 1 o. s. ř.), protože pokládá skutkový stav závěr soudu I. stupně za správný.

26. Způsob, jakým soud I. stupně hodnotil výpovědi svědků jméno FO, jméno FO, jméno FO a tituly před jménem jméno FO nemá žádný význam pro jeho skutkové závěry. Dovozená nevěrohodnost (problematičnost) výpovědí svědků nevedla k tomu, že by soud I. stupně odmítl do svých skutkových zjištění převzít nějaký fakt, který některý ze svědků uvedl. Hodnocení svědeckých výpovědí soudem I. stupně je tak spíše nepodstatným komentářem k tomu, že si svědci na skutečnosti, na které byli tázáni, nepamatovali.

27. I právní závěry soudu I. stupně pokládá odvolací soud za správné - až na dále uvedené výjimky. K odvolací argumentaci odvolací soud podotýká, že soud I. stupně nedovodil, že by předmětná stavba byla příslušenstvím stavby hlavní.

28. Odvolací soud pokládá za nutné k právním závěrům soudu I. stupně doplnit, že v roce 2007 vznikla dnešní stavba zahradního skladu na pozemku parc. č. číslo v katastrálním území adresa jako nový samostatný předmět právních vztahů. Tento právní závěr jednoznačně plyne již ze skutkových zjištění soudu I. stupně, aniž by bylo třeba dokazování doplňovat o žalobkyní navržený znalecký posudek či další důkazy. V dané době nebyla stavba součástí pozemku (§ 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013) a podle judikatury platilo, že nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 931/99). Stavba jako samostatný předmět právních vztahů vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy již jednoznačně nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2934/2000). V posuzovaném případě, jak bylo zjištěno soudem I. stupně, má „rekonstruovaná“ stavba zahradního skladu jiný (širší) půdorys než stavba původní, byly vyhloubeny nové základy, byly vybudovány nové stěny a nová střecha (v jiné úrovni). Z původní stavby tedy zjevně nebylo zachováno ničeho.

29. Závěr, že vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabýval jen ten, kdo stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe, odpovídá jak tehdejší judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1174/2001), tak tehdejší doktríně (viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník I, II, druhé vydání, Praha 2009, C.H. Beck, strana 751-762), což byl v daném případě žalovaný, nikoliv žalobkyně.

30. I se závěrem soudu I. stupně, že žalobkyně nenabyla vlastnické právo k předmětné stavbě vydržením dle ust. § 1095 o. z. odvolací soud souhlasí, byť nemůže souhlasit s úvahami o nepoctivém jednání žalobkyně, které vylučuje mimořádné vydržení. Omyl soudu I. stupně v tom, že k mimořádnému vydržení vlastnického práva je zapotřebí existence poctivé držby (opak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněného pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), však nemá pro tento závěr žádný význam. Vznikla-li rozhodná stavba v roce 2007 jako věc v právním smyslu, nemohla uplynout doba potřebná pro mimořádné vydržení nemovitosti dle ust. § 1095 o. z. ve spojení s ust. § 3066 o. z., tj. 20 let (dvojnásobek doby dle ust. § 1091 odst. 2 o. z.).

31. Protože žalobkyně vlastníkem předmětné stavby není a současně ji stále užívá, aniž by jí k tomu opravňoval jakýkoli právní titul, postupoval soud I. stupně správně, pokud žalobu zamítl a na základě vzájemného návrhu žalovaného (vlastníka stavby) uložil žalobkyni povinnost předmětnou stavbu vyklidit a vyklizenou žalovanému předat. Vzájemný návrh vychází z ust. § 1040 odst. 1 o. z. (kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal). Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé I. a II. jako věcně správný potvrdil.

32. Soud I. stupně přiléhavě žalovanému proti žalobkyni přiznal dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení o žalobě a o vzájemném návrhu. Soud I. stupně však za účelně vynaložené náklady žalovaného nesprávně pokládal náklady advokátního zastoupení v řízení (vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Za účelné náklady žalovaného je třeba pokládat vedle zaplaceného soudního poplatku pouze hotové výdaje nezastoupeného účastníka. Odvolací soud zohledňuje pevně ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (viz např. nález ze dne datum sp. zn. III. ÚS 3061/17 a ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18) a Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4755/2016) v otázce posuzování účelnosti statutárními městy a jejich městskými částmi vynaložených nákladů na advokátní zastoupení v řízení. Z této judikatury jednoznačně plyne, že u statutárních měst a jejich městských částí lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby tato byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Předpoklad dostatečného materiálního a personální vybavení žalovaného k vedení tohoto (skutkově a právně standardního) sporu, který úzce souvisí s běžnou správou vlastního majetku (jde o určení vlastnictví k zahradnímu domku a o jeho vyklizení), bez pomoci advokáta, je bezpochyby uplatnitelný a vyvrácen nebyl. Komplexnost vztahů či sporů mezi žalobkyní žalovaným, které se týkají užívání nemovitostí na adrese adresa, ničeho nevypovídá o schopnosti žalovaného hájit svá práva právě v tomto řízení bez pomoci advokáta.

33. Účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu má žalovaný právo, odpovídají v řízení o žalobě částce 8 700 Kč, která zahrnuje 29 × paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. (za úkony: sepis vyjádření ze dne 20. 10. 2023, sepis vyjádření ze dne 2. 2. 2024, účast na jednání soudu I. stupně dne 11. 4. 2024 a příprava na tuto účast, účast na jednání u soudu I. stupně dne 11. 10. 2024 v trvání přes 2 hodiny a příprava na tuto účast, sepis vyjádření ze dne 18. 10. 2024, sepis vyjádření ze dne 7. 11. 2024, účast na jednání soudu I. stupně dne 3. 12. 2024 a příprava na tuto účast, sepis vyjádření ze dne 18. 2. 2024, sepis vyjádření ze dne 10. 1. 2025, účast na jednání soudu I. stupně dne 23. 1. 2025 v trvání přes 2 hodiny a příprava na tuto účast, sepis vyjádření ze dne 6. 2. 2025, účast na jednání soudu I. stupně dne 18. 3. 2025 v trvání přes 2 hodiny a příprava na tuto účast, účast na jednání soudu dne 20. 5. 2024 a příprava na tuto účast, účast na jednání soudu dne 13. 6. 2025 v délce trvání přes 2 hodiny a příprava na tuto účast, sepis vyjádření ze dne 23. 7. 2025, účast na jednání soudu I. stupně dne 24. 7. 2025 v trvání přes 2 hodiny a příprava na to účast), a v řízení o vzájemném návrhu částce 15 700 Kč, která zahrnuje zaplacený soudní poplatek ze vzájemného návrhu ve výši 5 000 Kč a 29 × paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. (za úkony: sepis předžalobní výzvy ze dne 6. 2. 2024, sepis vzájemného návrhu ze dne 28. 2. 2024, účast na jednání soudu I. stupně dne 11. 4. 2024 a příprava na tuto účast, účast na jednání u soudu I. stupně dne 11. 10. 2024 v trvání přes 2 hodiny a příprava na tuto účast, sepis vyjádření ze dne 18. 10. 2024, sepis vyjádření ze dne 7. 11. 2024, účast na jednání soudu I. stupně dne 3. 12. 2024 a příprava na tuto účast, sepis vyjádření ze dne 18. 2. 2024, sepis vyjádření ze dne 10. 1. 2025, účast na jednání soudu I. stupně dne 23. 1. 2025 v trvání přes 2 hodiny a příprava na tuto účast, sepis vyjádření ze dne 6. 2. 2025, účast na jednání soudu I. stupně dne 18. 3. 2025 v trvání přes 2 hodiny a příprava na tuto účast, účast na jednání soudu dne 20. 5. 2024 a příprava na tuto účast, účast na jednání soudu dne 13. 6. 2025 v délce trvání přes 2 hodiny a příprava na tuto účast, sepis vyjádření ze dne 23. 7. 2025, účast na jednání soudu I. stupně dne 24. 7. 2025 v trvání přes 2 hodiny a příprava na to účast).

34. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v nákladových výrocích III. a IV. dle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil jen tak, že výše nákladů, které má žalobkyně zaplatit žalovanému za řízení o žalobě, činí 8 700 Kč, a tak, že výše nákladů, které má žalobkyně žalovanému zaplatit za řízení o vzájemném návrhu, činí 13 700 Kč. Ohledně samotného uložení náhradových povinností žalobkyni, lhůty k plnění a místa plnění odvolací soud nákladové výroky podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

35. Výroky o nákladech odvolacího řízení vycházejí z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která byla neúspěšná v obou věcech samých, bylo uloženo zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady odvolacího řízení o žalobě a odvolacího řízení o vzájemném návrhu. Tyto náklady v obou případech odpovídají částce 600 Kč, která představuje 2× paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. (za úkony: účast na jednání odvolacího soudu dne 26. 11. 2025 a příprava na tuto účast).

Proti tomuto rozsudku lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu za podmínek uvedených v ust. § 237 o. s. ř., a to u soudu, který rozhodoval v I. stupni (Obvodní soud pro Prahu 10). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dovolací soud.