MSPH 11 Co 171/2026-146

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Elišky Galiazzo a JUDr. Michala Prince ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ b) Jméno žalobce B, narozená dne Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B ⟪LB:lb_003⟫ oba zastoupení advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ o 581 820 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_007⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. března 2026, č. j. 34C 236/2025-68, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. března 2026, č. j. 34C 236/2025-74,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje; ve výroku III. se mění jen tak, že výše nákladů řízení činí 140 089,14 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 73 184,43 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky tituly před jménem jméno FO.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 1 140 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 580 680 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 29. 9. 2025 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení částku ve výši 113 705 Kč (výrok III.). Doplňujícím usnesením rozsudek doplnil o výrok IV., jímž zastavil řízení co do úroku z prodlení 11,5 % ročně z částky 1 140 Kč od 29. 9. 2025 do zaplacení.

2. Vyšel ze zjištění, že usnesením Městského soudu v adresa ze dne 11. 4. 2013, č. j. spisová značka, byl zjištěn úpadek žalované a bylo povoleno jeho řešení oddlužením, usnesením ze dne 14. 2. 2014, č.j. spisová značka, bylo schváleno oddlužení žalované plněním splátkového kalendáře a usnesením ze dne 9. 1. 2017, č. j. spisová značka, byl zástupcem insolvenčního správce ustanoven tituly před jménem jméno FO, který jako insolvenční správce žalované jako dlužníka, jakožto prodávající, uzavřel se žalobci jako kupujícími dne 29. 8. 2018 kupní smlouvu, na jejímž základě nabyli vlastnické právo k nemovitostem - stavební parcela č. číslo, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba, rodinný dům v adresa, objekt bydlení, dále pozemková parcela č. číslo, trvalý travní porost, dále pozemková parcela č. číslo, zahrada, dále pozemková parcela č. číslo, zahrada, dále pozemková parcela č. číslo, zahrada, a dále pozemková parcela č. číslo, trvalý travní porost, to vše zapsáno na LV č. číslo pro k. ú. a obec adresa u Katastrálního úřadu pro adresa, Katastrální pracoviště adresa (dále jen „nemovitosti“), které byly zapsány v soupisu majetkové podstaty. Žalovaná v období od 1. 9. 2022 do 31. 8. 2025 užívala dům, aniž by jí k tomu svědčil právní důvod. Ze znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO a jeho výslechu zjistil, jaký je stav domu a jaká je výše obvyklého nájemného s tím, že v roce 2022 jde o částku 161 100 Kč/rok, za rok 2023 částku 177 900 Kč/rok, za rok 2024 částku 195 800 Kč/rok, za rok 2025 částku 231 630 Kč/rok; k námitkám žalované znalec vysvětlil, že dům viděl zvenku a žádné mokré zdi na něm nejsou. Použití moderních domů jakožto srovnávacího vzorku znalec vyvážil tím, že provedl srážku 20 %, tedy použil koeficient 0,8, a poukázal na to, že dům byl v minulosti nabízen k pronájmu za částku 1090 Kč/noc. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 2. 2025, č. j. spisová značka, které nabylo právní moci dne 4. 3. 2025, byl schválen smír ve znění, že žalovaná se zavazuje zaplatit žalobcům částku 260 000 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 40 000 Kč ve splátkách, částka představuje bezdůvodné obohacení za období od 1. 9. 2018 do 30. 4. 2020. Žalobci vyzvali k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 960 000 Kč výzvou ze dne 12. 9. 2025.

3. Po právní stránce posoudil věc dle § 2991 o. z. a uzavřel, že žalobci jsou vlastníky předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené v rámci insolvenčního řízení dne 29. 8. 2018 a že žalovaná nemovitosti v rozhodném období od 1. 9. 2022 do 31. 8. 2025 užívala bez právního titulu. Námitky žalované směřující proti vlastnickému právu žalobců soud odmítl jako nedůvodné, neboť otázka platnosti převodu a vlastnictví byla již pravomocně řešena v předchozích řízeních, zejména v rozsudku Městského soudu v adresa ze dne 22. 11. 2021, č. j. spisová značka, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v adresa ze dne 3. 10. 2023, č. j. spisová značka, v němž bylo zdůrazněno, že platnost smlouvy o zpeněžení majetku z majetkové podstaty lze přezkoumávat pouze postupem podle § 289 odst. 3 i. z. a že žalovaná tento procesní prostředek nevyužila řádným způsobem; dále v usnesení č. j. spisová značka, podle něhož byly nemovitosti v insolvenčním řízení řádně zpeněženy. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházeje ze znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO č. číslo a z jeho výslechu před soudem, kdy znalec přesvědčivě vysvětlil použitou metodiku, zdroje dat i korekční mechanismy zohledňující technický stav domu, vypočetl výši bezdůvodného obohacení za období od 1. 9. 2022 do 31. 8. 2025 částkou 580 680 Kč (přepočtem na jednotlivé dny jako součet částek 53 406 Kč, 177 900 Kč, 195 800 Kč a 153 574 Kč). O úroku z prodlení rozhodl dle § 1968 a 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 318/2012 Sb., počínaje od 29. 9. 2025. Neprovedl revizní znalecký posudek pro nadbytečnost a hospodárnost řízení. Neztotožnil se s námitkou rozporu výkonu práva žalobců s dobrými mravy (§ 588 o. z.), neboť řádný vlastník se legitimně domáhá náhrady za užívání svého majetku osobou bez právního důvodu. V rozsahu 1 140 Kč řízení zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby podle § 96 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Doplňujícím usnesením rozhodl o zastavení řízení o příslušenství z částky 1 140 Kč.

4. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná. Vytýká soudu prvního stupně, že založil své rozhodnutí výlučně na znaleckém posudku tituly před jménem jméno FO a jeho výslechu, aniž by se dostatečně vypořádal s odbornými výhradami vznesenými žalovanou. Za zásadní pochybení považuje neprovedení navrhovaného revizního znaleckého posudku a odmítnutí její žádosti, aby si mohla na vlastní náklady opatřit soukromý znalecký posudek, přestože podle jejího názoru existovaly závažné pochybnosti o správnosti závěrů ustanoveného znalce, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces a zásada rovnosti účastníků řízení, neboť otázky odborného charakteru soud posoudil vlastním úsudkem namísto dalšího znaleckého dokazování s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se opomenutých důkazů, soukromých znaleckých posudků a povinnosti soudu odstranit pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů prostřednictvím dalšího znalce. Současně uvádí, že si pro účely odvolacího řízení objednala vlastní revizní znalecký posudek. Dále vytýká soudu, že neprovedl důkazy vztahující se k technickému stavu nemovitosti, nevypořádal se s její argumentací ohledně podmínek předchozího soudního smíru, nereagoval dostatečně na tvrzení o probíhající ústavní stížnosti týkající se vlastnictví nemovitosti a nesprávně nevyhověl návrhu na přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu. Namítá, že nesprávně určil výši bezdůvodného obohacení, neboť vycházel z hypotetického nájemného odpovídajícího plně funkčnímu rodinnému domu, nikoliv ze skutečného technického stavu užívané nemovitosti, když znalec nezohlednil zásadní vady objektu, zejména absenci přívodu pitné a užitkové vody od roku 2023, zkorodované a převážně nefunkční rozvody vody, částečně nefunkční elektroinstalaci z hliníkových vodičů, chybějící hydroizolaci, vzlínající vlhkost, vysokou hladinu podzemní vody, mokrý sklep, opadávající omítky, zhoršený technický stav budovy, ani skutečnost, že dům nebyl vybaven movitými věcmi ve vlastnictví žalobců. Znalec nesprávně vycházel z fotografií a údajů z roku 2013, srovnával objekt s moderními rodinnými domy a mylně přikládal význam někdejším krátkodobým rekreačním pronájmům za cenu 1 090 Kč za noc, ač šlo o zcela odlišný typ užívání. Žalobci sami svým jednáním snížili užitnou hodnotu nemovitosti tím, že poškodili přívod elektrické energie a čerpadlo zásobující objekt vodou, a nemohou proto požadovat náhradu odpovídající stavu, který vlastním jednáním vyloučili. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu musí výše bezdůvodného obohacení odpovídat skutečně získanému prospěchu, nikoliv hypotetickému užitku, v případě objektu bez vody a s rozsáhlými technickými vadami mohlo mít užívací právo minimální nebo dokonce nulovou hodnotu. Dále uplatňuje novou námitku promlčení nároku za období od 1. 9. 2022 do 29. 9. 2022, namítá existenci právní nejistoty ohledně vlastnictví nemovitosti vzhledem k probíhajícímu řízení před Ústavním soudem a tvrdí, že rozhodnutí má pro ni likvidační důsledky, neboť jí ukládá povinnost plnit částku blížící se 700 000 až 800 000 Kč včetně příslušenství a nákladů řízení. Navrhuje rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a přerušit řízení do rozhodnutí Ústavního soudu.

5. Žalobci ve vyjádření k odvolání navrhli napadený rozsudek potvrdit. Odvolání žalované představuje převážně opakování námitek již uplatněných v řízení před soudem prvního stupně, s nimiž se soud podrobně vypořádal. Zdůrazňují, že v řízení bylo prokázáno vlastnické právo žalobců k nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2018 a zápisu v katastru nemovitostí, přičemž tato otázka byla již pravomocně vyřešena v jiných soudních řízeních. Za nedůvodnou považují námitku požadující přerušení řízení z důvodu podané ústavní stížnosti, která nezakládá právní nejistotu a nemá odkladný účinek. Soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO a jeho výslechu při jednání dne 13. 3. 2026, kdy znalec reagoval na všechny námitky žalované, vysvětlil použitou metodiku a obhájil své závěry, a soud nehodnotil odborné závěry laicky, ale pouze posuzoval úplnost, logickou správnost a použitelnost znaleckého posudku. Listina společnosti právnická osoba nebyla znaleckým posudkem, nýbrž pouze soukromým odborným vyjádřením, a proto nebyl důvod k vypracování revizního znaleckého posudku. Za bezvýznamnou označují i deklaraci žalované, že si v budoucnu opatří vlastní revizní znalecký posudek. Dále nesouhlasí s tvrzeními žalované o technickém stavu domu, absenci vody, vlhkosti, nefunkčnosti rozvodů či údajném zhoršení stavu nemovitosti jednáním žalobců, neboť tyto otázky byly podle nich již zohledněny v rámci znaleckého dokazování a žalovaná neprokázala, že by dům byl objektivně nezpůsobilý k užívání nebo pronájmu; naopak jej po celé rozhodné období sama fakticky užívala, což podle žalobců vylučuje závěr o nulové užitné hodnotě nemovitosti. Odmítají rovněž námitku rozporu výkonu práva s dobrými mravy, nedůvodná je i argumentace stran dřívějšího soudního smíru vztahující se k jinému období. Ve vztahu k nově vznesené námitce promlčení uvádějí, že žalovaná ji neuplatnila před soudem prvního stupně, ač jí v tom nic nebránilo, a nejsou splněny podmínky pro její přípustné uplatnění až v odvolacím řízení. K výroku o náhradě nákladů řízení žalobci uvádějí, že byli úspěšní prakticky v celém rozsahu sporu.

6. Podáním ze de 20. 7. 2026 žalovaná znovu navrhla přerušení řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že dne 3. 6. 2026 Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3284/25 zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka ve věci neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví.

7. Žalobci ve vyjádření ze dne 3. 8. 2026 konstatovali, že nález Ústavního soudu nemění vlastnické právo žalobců, neřeší meritorně platnost kupní smlouvy a nepředjímá výsledek řízení před Nejvyšším soudem, když důvodem zrušení bylo pouze procesní pochybení dovolacího soudu, jenž se nevypořádal s návrhem žalované na položení předběžné otázky SDEU. Poukázali na to, že Ústavní soud nevyhověl žádosti žalované na odklad vykonatelnosti. Mají za to, že návrh na přerušení řízení není dán a rozhodnutí Ústavního soudu nepředstavuje ani důvod pro změnu rozsudku.

8. Podáním ze dne 3. 8. 2026 žalovaná požádala o odročení jednání s tím, že zadala vypracování znaleckého posudku, jehož dokončení předpokládá do 3 týdnů, a znovu požádala o přerušení řízení z důvodu neuzavřené otázky vlastnictví. Podáním ze dne 4. 8. 2026 žalovaná navrhla opětovně přerušení řízení s tím, že žalobci zjednodušují a pozměňují význam citovaného nálezu, v němž Ústavní soud vysvětlil, že se nezabýval meritem věci, neboť to náleží obecným soudům, a Nejvyšší soud má rozhodnout s ohledem na právo EU, nikoli pouze vysvětlit, proč nepoložil předběžnou otázku SDEU, ale měl zohlednit jeho judikaturu, odkázala zejména na rozhodnutí ve věci Kušionová C- 34/13 a GR REAL C- 351/23. Zdůraznila, že názor Ústavního soudu je pro všechny soudy závazný, jestliže Nejvyšší soud bude znovu rozhodovat, nemůže jiné řízení vyústit v rozhodnutí, které způsobí žalované nevratné nebo mimořádně závažné majetkové následky, aniž bude vyčkán výsledek tohoto přezkumu vyřešením prejudiciální otázky vlastnictví a může zbavit budoucí rozhodnutí Nejvyššího soudu praktického účinku (effet utile), což je v rozporu s požadavkem účinné soudní ochrany.

9. Při jednání odvolacího soudu žalovaná uvedla, že bezdůvodné obohacení považuje za neospravedlnitelné, když je dlouhodobě poškozována; insolvenční řízení probíhalo s ohledem na zájmy překupníků; insolvenční správkyně byla odsouzena; pohledávka vznikla podvodem; podala žalobu na neplatnost kupní smlouvy, ale soudkyně zmanipulovala její dispoziční úkon, když se sama nikdy nevzdala nároku, a tato manipulace byla předmětem ústavní stížnosti. Z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že věc mají znovu rozhodnout obecné soudy. Odkázala na judikaturu SDEU ve věci Radlinger a rozhodnutí C-351/23 (bod 47.). Napadené rozhodnutí považuje za předčasné, evropské právo je na její straně a kdyby byl rozsudek potvrzen, jen stěží by vymáhala vrácení zaplaceného peněžitého plnění, když žalobci věděli, že kupují nemovitost, ačkoli probíhají další soudní spory. Sdělila, že z užívání nemovitosti valný prospěch nemá; vyslovila přesvědčení, že bydlí ve svém; nikdy se nezkoumaly okolnosti vzniku kupní a úvěrové smlouvy. Žalobci se snaží dostat ji z nemovitosti (elektřina, čerpadlo).

10. Odvolací soud doplnil dokazování o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3284/25, ze dne 3. 6. 2026, a doložku ke znaleckému posudku ve smyslu § 127a o. s. ř. (na č. l. 116).

11. Odvolací soud neshledal návrh na přerušení řízení důvodným, což podrobně vysvětlil v usnesení ze dne 5. 8. 2026, na jehož písemné vyhotovení pro stručnost odkazuje. Zejména zdůrazňuje, že není oprávněn přezkoumávat platnost kupní smlouvy ze dne 28. 8. 2019 uzavřené mezi insolvenčním správcem a žalobci. Z citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3284/25 se podává, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zrušeno toliko pro procesní pochybení, k věci samé se Ústavní soud vůbec nevyjádřil a nepředjímá výsledek řízení. A priori tak nelze předvídat výsledek rozhodnutí Nejvyššího soudu. Důvodná nemůže být ani argumentace žalované o zásadě effet utile. Poukaz na rozhodnutí SDEU ve věci Kušionová C- 34/13 či GR REAL C- 351/23 neshledal odvolací soud přiléhavým. Žalované totiž nebyla znemožněna soudní ochrana; když se žalovaná domáhala v soudním řízení ochrany svých práv, konkrétně neplatnosti kupní smlouvy, avšak posléze využila jiný (a to nesprávný) právní nástroj. Rozhodnutí ve věci Radlinger se týká otázky poskytování spotřebitelských úvěrů a na souzenou věc nedopadá. Výjimečné okolnosti, jež by opodstatňovaly přerušení řízení, odvolací soud rovněž neshledal.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalované napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání opodstatněným.

13. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí, a odvolací soud z jeho zjištění po doplnění dokazování vychází. Soud prvního stupně nepochybil ani v právním posouzení věci. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vychází z pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v adresa č. j. spisová značka, jímž byl potvrzen rozsudek zdejšího soudu č. j. spisová značka. Tím je dána věcná aktivní legitimace žalobců, kteří nemovitosti nabyli. Tímto rozsudkem byla totiž zamítnuta žaloba žalované o určení, že je vlastníkem nemovitostí, s tím, že nemá na žalovaném určení právní zájem, neboť byl pravomocně zjištěn její úpadek, bylo povoleno jeho řešení oddlužením, nemovitosti byly sepsány do majetkové podstaty a zpeněženy dle § 289 a 293 i. z., Vrchní soud v adresa rozsudkem č. j. spisová značka, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2023, přisvědčil závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalovaném určení, když tvrzení žalované o pochybení insolvenční správkyně není způsobilé zvrátit převod vlastnického práva na žalobce; platnost kupní smlouvy ze dne 28. 8. 2019 by mohla být zpochybněna toliko v řízení o žalobě dle § 289 odst. 3 i. z., tu žalovaná podala, avšak v řízení řádně nepokračovala, když žalobu změnila na žalobu o určení vlastnictví. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. spisová značka tak, že se dovolání odmítá, i dovolací soud zdůraznil, že žalovaná nemá naléhavý právní zájem na určení, neboť měla jiný právní nástroj (žalobu dle § 289 odst. 3 i. z.), dalšími otázkami se nezabýval. Nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2026, sp. zn. II. ÚS 3284/25, bylo toto usnesení Nejvyššího soudu zrušeno pro porušení práva žalované na soudní ochranu, neboť se Nejvyšší soud nevypořádal s návrhem žalované, aby se obrátil na SDEU s předběžnou otázkou; připomněl, že ač návrh žalovaná neuplatnila v dovolání, nýbrž až v jeho doplnění ze dne 10. 4. 2024, tedy po uplynutí dovolací lhůty, toto podání Nejvyšší soud opomenul a vůbec se o něm nezmiňuje.

14. Toliko nad rámec odvolací soud konstatuje, že Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 1944/24, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29Cdo 958/2022 (publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 45/2025), v bodech 23. - 25. citoval, že z předchozí ustálené dovolací judikatury (srov. např. usnesení sp. zn. 28Cdo 1965/2018 ze dne 13. 8. 2018) i z komentářové literatury, vyplývá, že ve vztahu k § 289 odst. 3 i. z. „lze platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, napadnout jen žalobou na neplatnost smlouvy podanou u insolvenčního soudu; toto pravidlo nelze obcházet podáním žaloby na určení vlastnického práva.“ (srov. Sprinz, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023), na tom Ústavní soud nespatřuje cokoliv protiústavního; v bodu 25. odůvodnění vyslovil, že byla-li by s mnohaletým odstupem mimo shora předestřený zákonný rámec zpochybněna platnost nabytí majetku z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, byla by tím podstatně zasažena právní jistota osob, které v dobré víře nabývají majetek z majetkové podstaty.

15. Odvolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat v tomto řízení úvěrovou smlouvu, průběh insolvenčního řízení a jeho žalovanou namítané nedostatky. Předmětem tohoto řízení je posouzení, zda se žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně obohatila užíváním nemovitosti v době od 1. 9. 2022 do 31. 8. 2025 a v jakém rozsahu. Žalovaná netvrdila, že by nemovitost v rozhodném období neužívala, soud prvního stupně správně vyřešil otázku věcné legitimace, a lze tak uzavřít, že žalovaná se dle § 2991 odst. 2 o. z. bez právního důvodu obohatila.

16. Zásadní námitkou žalované je nesouhlas se skutkovým zjištěním ohledně výše bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, dospěl ke správným skutkovým zjištěním, provedl hodnocení důkazů a vysvětlil, že další důkazy neprováděl pro nadbytečnost. Samotné hodnocení důkazů je v diskreci soudu a opírá se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.

17. Žalovaná zpochybňuje zejména hodnocení důkazů znaleckým posudkem. Znalecký posudek tituly před jménem jméno FO obsahoval znaleckou doložku ve smyslu § 28 odst. 2 písm. i) zák. č. 254/2019 Sb., v odvolacím řízení došlo k doplnění doložky ve smyslu § 127a o. s. ř. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, k čemuž v souzené došlo. Znalecký posudek tituly před jménem jméno FO obsahuje veškeré náležitosti, znalecký úkol byl splněn a závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, jsou podloženy obsahem nálezu a mají oporu v podkladových materiálech, odůvodnění posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Nelze vzít ze zřetele, že se jedná o odhad, nikoli exaktní výpočet, přičemž znalec vysvětlil, že činnost provádí již desítky let, vypracoval cca 1 800 posudků (pro soudy, banky, atd.), má tedy relativně dostatečný přehled a vlastní statistiku o výchozích cenách. Při pokusu o odstranění pochybností ve znaleckém posudku je soud limitován mezemi stanovenými v § 127 odst. 1 o. s. ř. a nemůže posuzovat věcnou správnost odborných závěrů znaleckých posudků. Může znalce vyslechnout, k čemuž soud prvního stupně přistoupil a účastníci řízení měli možnost klást znalci otázky. Znalec v posudku i při výslechu objasnil použitý zdroj, zároveň logicky vysvětlil, že se na trhu pronájmy rodinných domů vyskytují zřídka. Tomu odpovídá i vzorek srovnávaných nemovitostí v příslušné lokalitě, neboť je notorietou, že rodinné domy si většinou lidé pořizují za účelem trvalého bydlení jejich koupí. Odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že neexistuje oficiální statistická evidence výše pronájmů rodinných domů. Odvolací soud odmítá argumentaci žalované, že znalec měl vycházet pro celé žalované období z jednotné ceny, když naopak znalcem zvolená metodika je zcela přiléhavá, neboť výše pronájmů v čase je proměnlivá. Žalovaná se mýlí, má-li za to, že v případě pronájmu by byla cena určena na delší období; pomíjí totiž, že neužívá nemovitost na základě smluvního ujednání, nýbrž bez právního důvodu, a není proto žádný rozumný důvod užívat hodnoty pro smluvně sjednané či dokonce „regulované“ nájemné na dobu neurčitou. Zjednodušeně řečeno výše nájemného u znalcem použitého srovnávacího materiálu je toliko jedním z podkladů pro určení výše bezdůvodného obohacení, kterou znalec následně modifikoval příslušnými koeficienty, jejichž význam a důvod ozřejmil. Při jednání znalec přehledně vysvětlil, že redukoval cenu pramene o 20 % u všech srovnávaných nemovitostí (viz koeficienty 0,80), zároveň objasnil, že jde o srážku, která se běžně blíží 5 %; důsledně se pak zabýval jak velikostí srovnávaných objektů, polohou, provedením a vybavením, jakož i celkovým stavem, což promítl do svých závěrů, které při ústním jednání spolehlivě a přesvědčivě odůvodnil. Ačkoli uvnitř nemovitosti sám nebyl a nebylo mu známo přestřihnutí kabelu čerpadla, objasnil, že přestřižený kabel se dá spojit a čerpadlo vyměnit, a ani potrubí v plastu nebo v kovu či v litině, nehraje žádnou podstatnou roli. Vycházel-li znalec z ceny 1 090 Kč za noc při užívání domu jako ubytování pro turisty, šlo toliko o podpůrný argument. Ostatně na podporu správnosti závěrů znalce odvolací soud poukazuje na to, že činila-li v roce 2018 kupní cena 3 490 000 Kč, pak pro stanovení nájemného obvyklých 5 % představuje částku 174 500 Kč ročně (tedy 14 500 Kč měsíčně). I z toho vyplývá, že výchozí hodnota použitá znalcem a proměnlivá v čase, nikterak nevybočuje. Ostatně sama žalovaná opakovaně vyzdvihovala, že žalobci nemovitost pořídili za podhodnocenou cenu, když podle ní tržní cena činila více než 7 000 000 Kč, z toho 5 % vychází na částku 30 000 Kč měsíčně. Je rovněž obecně známo, že po pandemii Covid ceny nemovitostí stoupaly úměrně tomu, jak se poptávka po rodinných domech dramaticky po roce 2020 zvýšila. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že obvyklá cena nájemného rodinného domu v krátké dojezdové vzdálenosti adresa s nádhernou přírodou stanovená znalcem není nepřiměřená, a to i přihlížeje k žalovanou namítaným nedostatkům stavu nemovitosti, jak ostatně znalec přesvědčivě vysvětlil. Argumentace žalované, že užívací právo k nemovitosti má nulovou hodnotu, je zcela účelová. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nabízené žalovanou neshledal odvolací soud případnými pro skutkovou i právní odlišnost věci - rozhodnutí sp. zn. 28Cdo 3277/2018 se zabývá otázkou užívání osobního automobilu, rozhodnutí sp. zn. 28Cdo 157/2023 řeší otázku nadužívání spoluvlastnického podílu k bytu a rozsudek sp. zn. 22Cdo 1032/2024 se vztahuje k otázce zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. O žádný z těchto případů však v souzené věci nejde.

18. K námitce ohledně revizního znaleckého posudku a znaleckého posudku, který hodlala žalovaná nechat vypracovat, lze uvést následující. Žalovaná v řízení předložila vyjádření společnosti právnická osoba., které je listinným důkazem, nicméně relevantním způsobem nezpochybňuje závěry znalce, když samo o sobě neobsahuje žádné konkrétní údaje ani výpočty. Žalovaná již v průběhu řízení navrhovala vypracování vlastního znaleckého posudku, přesto žádný takový posudek ani do okamžiku jednání odvolacího soudu nepředložila, ačkoli jí v tom ničeho nebránilo. Tím spíše, že sama nemovitost užívá, má do ní přístup (na rozdíl od žalobců). Pokud jde o návrh na vypracování revizního znaleckého posudku, je třeba konstatovat, že předpoklady pro jeho zadání nebyly vůbec naplněny. Jednak proto, že znalec své závěry ve znaleckém posudku obhájil při jednání, jednak proto, že nebyly ani relevantně zpochybněny dalším znaleckým posudkem. Teprve v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, kdy pro tyto rozpory nemohou být znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí, lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem či znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32Cdo 1120/2017). Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud revizní znalecký posudek nenařídil.

19. Nedůvodnou shledal odvolací soud námitku promlčení. Žalobcům nelze přisvědčit v argumentaci, že k námitce vznesené až v odvolacím řízení nelze přihlížet. Námitku promlčení lze vznést kdykoliv za řízení až do právní moci rozhodnutí, tedy i v odvolacím řízení. Současně však platí, že v odvolacím řízení ovládaném principem neúplné apelace (§ 205a, § 211a o. s. ř.) lze k takto vznesené námitce přihlédnout jen tehdy, lze-li její důvodnost posoudit ze skutkového stavu zjištěného před soudem prvního stupně, popř. ze skutečností a důkazů přípustných i v odvolacím řízení, což je třeba zdůraznit zejména ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, kdy je zapotřebí zjišťování nových skutečností. V souzené věci žalobci podali žalobu 29.9.2025, domáhají se bezdůvodného obohacení za období od 1. 9. 2022, tudíž subjektivní tříletá promlčecí lhůta by mohla být překročena jen v období od 1. 9. 2022 do 28. 9. 2022. Ani přes uvedené odvolací soud neshledal námitku promlčení důvodnou, když ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že nemovitosti byly převedeny na základě kupní smlouvy v roce 2018, žalobci jsou zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí a žalovaná si měla být od tohoto okamžiku vědoma, že vlastníkem jsou žalobci; utvrzena v tomto závěru byla pravomocným rozsudkem Městského soudu v adresa ze dne 22. 11. 2021, č. j. spisová značka, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v adresa č. j. spisová značka, ze dne 3. 10. 2023. S ohledem na shora uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že lze aplikovat jen patnáctiletou objektivní promlčecí lhůtu dle § 638 odst. 2 o. z., neboť se žalovaná obohacovala na úkor žalobců úmyslně.

20. K argumentaci ohledně schváleného smíru odvolací soud podotýká, že z usnesení soudu prvního stupně č. j. spisová značka se nepodává, že by se žalobci svých nároků do budoucna vzdali. Správně soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou námitku rozporu výkonu práva žalobců s dobrými mravy, když žalobci toliko vykonávají svá práva, domáhají-li se náhrady za užívání nemovitosti žalovanou bez právního důvodu. Splatnost nároku žalobců nastala již 25. 9. 2025 v souladu s předžalobní výzvou ze dne 12. 9. 2025, a proto je správný závěr soudu prvního stupně ohledně počátku prodlení ode dne 29. 9. 2025 (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) i výši úroku z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. K výroku II. o nákladech řízení. Odvolací soud se veskrze ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, vyjma tarifní hodnoty (byť v souzené věci nemá její výše vliv na výši odměny), jakož i argumentace, že při zastupování dvou žalobců náleží každému z nich náhrada hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. Závěry citované v komentáři jsou vyřešeny ustálenou judikaturou a nedoznaly změny ani po přijetí novely této vyhlášky. Zjednodušeně řečeno za zastupování 2 osob náleží právní zástupkyni toliko 1 náhrada hotových výdajů (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 62Co 5/2001, uvedené ostatně vyplývá i ze soudem prvního stupně správně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 1552/2025, jak lze dovodit z výpočtu, a též sousloví „poměrná část“ náhrady hotových výdajů. Přestože se žalobci do výroku o náhradě nákladů řízení neodvolali, žalovaná napadla odvoláním rozsudek včetně výroku III., a proto odvolací soud vycházeje z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, ze dne 5. 3. 2025, změnil výši nákladů řízení, když soud prvního stupně zásadně pochybil v součtu. Žalobcům tak náleží náhrada nákladů řízení z tarifní hodnoty 580 680 Kč (a nikoli 581 820 Kč) ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy odměna činí 10 660 Kč a snížená odměna o 20 % pak 8 528 Kč. Za 4,5 úkonu právní služby, jak je specifikoval soud prvního stupně, a toliko 5 náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, náhradě za ztrátu času ve výši 1 200 Kč a cestovného za 2 ústní jednání v celkové výši 1 938 Kč (2x 969 Kč vyčísleného právní zástupkyní žalobců), 21 % DPH ve výši 19 264,14 Kč, náleží žalobcům náklady právního zastoupení 110 998,14 Kč, k tomu je zapotřebí přičíst soudní poplatek ve výši 29 091 Kč, což v součtu představuje částku 140 089,14 Kč (a nikoliAnonymizováno113 705 Kč).

22. Z výše uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je ve výroku II. věcně správný, a proto jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil; ve výroku III. napadený rozsudek co do výše změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. per analogiam jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 140 089,14 Kč, a ve zbytku (tj. stran samotné povinnosti nahradit náklady řízení, pariční lhůty a místa plnění) jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšným žalobcům odvolací soud přiznal náhradu nákladů řízení, sestávající z nákladů na zastoupení dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. k), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, vyjádření k odvolání, vyjádření k doplnění odvolání a účast při jednání odvolacího soudu, z tarifní hodnoty 580 680 Kč, kdy odměna činí 10 660 Kč (x 3 úkony) a snížená odměna o 20 % pak 8 528 Kč (x 3 úkony). Dále odvolací soud přiznal 3 paušální náhrady po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., cestovné dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. 177/1996 Sb. za cestu z adresa do adresa a zpět, tj. 120 km, kdy byl použit osobní automobil název, RZ SPZ, když z technického průkazu k tomuto vozidlu odvolací soud zjistil kombinovanou spotřebu paliva 6,4 l/km. Vycházeje ze sazby základní náhrady za užití silničních motorových vozidel za 1 km dle § 1 písm. b) 5,90 Kč vyhlášky č. 573/2025 Sb. a § 4 písm. c) cit. vyhl. ve výši 44,50 Kč, činí náhrada za spotřebovanou pohonnou hmotu (nafta motorová) na předmětném vozidle na 1 km částku 2,85 Kč (44,50 Kč x 6,4/100 = 2,85 Kč na km), proto spolu s náhradou za užití silničního motorového vozidla na 1km 5,90 Kč odvolací soud shledal cestovné ve výši 1 050 Kč (2,85 + 5,90 Kč x 120 km), avšak přiznal jej toliko co do částky 969 Kč, jak požadovali žalobci. Dle § 14 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. odvolací soud přiznal náhradu za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět za 4 půlhodiny po 150 Kč ve výši 600 Kč. Dle § 137 odst. 3 soud přiznal právní zástupkyni DPH ve výši 21 % ve výši 12 701,43 Kč. Celkem činí náklady odvolacího řízení částku 73 184,43 Kč, kterou odvolací soud uložil žalované zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř., platební místo určil v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.