MSPH 21 Co 137/2026-228

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Andrey Lomozové a Mgr. Lucie Markové ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_005⟫ zastoupený obecnou zmocněnkyní Jméno zmočněnkyně ⟪LB:lb_006⟫ bytem Adresa zmočněnkyně ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalované: Orgán veřejné moci, IČO IČO orgánu veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci za níž jedná Adresa orgánu veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci ⟪LB:lb_009⟫ o přiměřené zadostiučinění, ⟪LB:lb_010⟫ k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. dubna 2026, č. j. 15 C 192/2025-132,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že se žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 42 554 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,50 % p. a. od datum do zaplacení, zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 250 Kč.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky rovnající se zákonnému úroku z prodlení z částky 403 018 Kč od datum do datum (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 42 554 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,50 % p. a. od datum do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v rozsahu částky 360 464 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,50 % p. a. od datum do zaplacení (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 1 659 Kč (výrok IV).

2. Takto rozhodl v řízení o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky v původně žalované výši 403 018 Kč se zákonným úrokem z prodlení, to vše z titulu náhrady tvrzené nemajetkové újmy, které měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu při výkonu státní moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). Dle žalobních tvrzení byl žalobce účastníkem řízení vedeného u Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka (dále jen „Posuzované řízení“), v němž došlo k nesprávným úředním postupům, a to včetně nepřiměřené délky Posuzovaného řízení. Konkrétně mělo dojít k následujícím nesprávným úředním postupům Orgán veřejné moci: 1) opomenutí vydání výzvy k zaplacení soudního poplatku za žalobu; 2) nečinnost po podání žaloby spočívající v absenci výzvy k odstranění vad žaloby a neosvědčení naléhavého právního zájmu; 3) opomenutí vydání výzvy žalobci (v procesním postavení žalovaného) k vyjádření se k žalobě (s určením lhůty a poučením); 4) nečinnost soudu k návrhu na opravu a doplnění protokolu z jednání; 5) nečinnost k návrhu na zajištění důkazů; 6) nečinnost a průtah spočívající v neposkytnutí zvukového záznamu z jednání; 7) nečinnost a obstrukce spočívající v absenci úkonu ohledně vyznačení doložek právní moci; 8) nečinnost a nesprávnost postupu soudu v rámci rozhodnutí o prvním návrhu na předběžné opatření, včetně neoprávněného, dva roky trvajícího zadržení jistoty a včetně chybného doručení usnesení osobě, jíž nemělo být dané rozhodnutí doručováno; 9) nesprávnost vedení prvního jednání spočívající v nepřipuštění obecné zmocněnkyně žalobce (v procesním postavení žalovaného); 10) odepření účasti na odročeném jednání s následkem rozhodnutí bez jednání; 11) nerovnocenný přístup k účastníkům v průběhu řízení; 12) celková nepřiměřená délka řízení a průtahy v jeho průběhu a 13) mimořádné porušení procesních povinností soudu a svévolný postup vyloučením věci k samostatnému řízení v rozporu s rozvrhem práce a způsobem vyřizování předběžného opatření po dobu řízení, včetně navazujících procesních úkonů (jednotlivé dílčí finanční nároky, vyčíslené žalobcem ve vztahu ke každému tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu, jsou podrobně sumarizovány v bodu 1 odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně a soud odvolací nepokládá za účelné, vzhledem k podobě rozhodnutí o podaných odvoláních, tyto údaje znovu rekapitulovat, proto na dané vyčíslení pro přehlednost a hospodárnost zcela odkazuje). Žalobce dílčí požadované částky rovněž procentně navýšil o dle něho podstatné okolnosti, jako je nežádoucí potřeba jeho iniciativy v řízení a zvýšený význam Posuzovaného řízení pro jeho osobu. Ve vztahu k nepřiměřené délce Posuzovaného řízení žalobce rozvedl, že věc nebyla nijak složitá, počet nařízených jednání byl však nepřiměřený, řízení nemělo mnoho účastníků a ke skončení řízení došlo až díky jeho návrhu na prověření splnění poplatkové povinnosti tamní žalobkyně, přičemž sám žalobce nijak negativně k prodloužení Posuzovaného řízení nepřispěl. Žalobce upozornil na soudní judikaturu, dle níž i jednotlivé dílčí nedostatky mohou v komplexním pohledu a ve vzájemných souvislostech založit nesprávný úřední postup. Z hlediska naplnění formálních podmínek pro uplatnění nároku pak žalobce uvedl, že rozhodnutí (o zastavení řízení – pozn. odvolacího soudu) nabylo „v hlavním výroku“ právní moci dne datum a ve zbylých výrocích pak dne datum, přičemž žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu újmy u žalované dne datum, tedy včasně. Žalovaná reagovala písemným stanoviskem, doručeným žalobci dne datum, v němž uznala vznik nemajetkové újmy na straně žalobce, avšak se závěrem, že samotné konstatování porušení práva je dostačující formou zadostiučinění, a to bez přiznání peněžní satisfakce, což žalobce pokládá za nedostatečné.

3. Žalovaná učinila nesporným uplatnění nároku žalobcem, stejně tak jí učiněné konstatování nepřiměřené délky Posuzovaného řízení, včetně úsudku o dostatečnosti této formy satisfakce, přičemž na tomto stanovisku setrvala i v rámci svého vyjádření pro účely tohoto řízení. Rovněž potvrdila, že žalobci na finančním zadostiučinění dosud ničeho nevyplatila. Popsala průběh Posuzovaného řízení od podání žaloby v červenci 2022 do jeho pravomocného skončení v srpnu 2025 a uvedla, že žalobci sice vznikla nemajetková újma, avšak v podstatně nízké intenzitě. S odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva upozornila na potřebu individuálního posouzení každého jednotlivého případu, přičemž délku řízení neovlivňuje jen ne/činnost orgánu veřejné moci, ale rovněž další faktory. Posuzované řízení bylo dle žalované vedeno 2 roky a 3 měsíce, rozhodovali v něm soudy obou stupňů a opakovaně bylo rozhodováno o předběžných opatřeních. Řízení bylo dle žalované skutkově i právně relativně složité, význam Posuzovaného řízení pro žalobce byl nízký a žalobce i ostatní účastníci se na délce Posuzovaného řízení podíleli svými procesními návrhy a rozsáhlými podáními. Četnost a obsah podání žalobce dle žalované hraničili s procesním postupem tzv. kverulantů, který nemůže požívat právní ochrany. Ke vzniku újmy na straně žalobce tedy došlo, k jejímu odčinění však dle žalované postačuje konstatování porušení práva.

4. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování obsahem spisu vedeného pro Posuzované řízení, z něhož podrobně popsal průběh Posuzovaného řízení, data vydání jednotlivých, blíže identifikovaných rozhodnutí, stejně jako data podání a popis jednotlivých procesních úkonů účastníků Posuzovaného řízení. Co do délky Posuzovaného řízení soud prvního stupně pojal za prokázané, že toto řízení trvalo pro žalobce 3 roky a 1 měsíc. Ve vztahu k této délce soud dále zjistil, že v Posuzovaném řízení bylo opakovaně rozhodováno na obou stupních soudní soustavy, avšak jen procesně, ani jednou nebylo rozhodnuto ve věci samé, přičemž bylo, mimo jiné, několikrát rozhodováno o návrzích účastníků ve vztahu k předběžnému opatření. Na základě zjištění ze spisu Posuzovaného řízení a výše uvedených poznatků soud prvního stupně uzavřel, že dané řízení nebylo zatíženo žádným delším obdobím nečinnosti (rozuměno průtahy ve smyslu OdpŠk – pozn. odvolacího soudu), za zásadní však označil skutkovou okolnost spočívající v tom, že i když byla žaloba v Posuzovaném řízení podána dne datum, nebyl z tohoto procesního úkonu v řádné době vybrán soudní poplatek. Až dne datum byla tamní žalobkyně usnesením Orgán veřejné moci vyzvána k jeho zaplacení (čehož tato účastnice neučinila – pozn. odvolacího soudu), a proto bylo Posuzované řízení usnesením ze dne datum pro nezaplacení poplatku zastaveno a tamní žalobkyni byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Tedy, usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku bylo vydáno až 2 roky a 5 měsíců po zákonné splatnosti soudního poplatku a v důsledku jeho nezaplacení bylo řízení zastaveno.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 1, 5, 13, 22, 31a OdpŠk a dospěl k závěru, že v Posuzovaném řízení skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé právě pro výše uvedené, nepřijatelně pozdní vydání usnesení o zastavení Posuzovaného řízení pro nezaplacení soudního poplatku, k čemuž mělo dojít v době pouhých několika měsíců od vzniku poplatkové povinnosti (podáním žaloby – pozn. odvolacího soudu), nikoliv v době ze spisu zjištěné. Tím došlo k prodloužení celkové délky Posuzovaného řízení, vyžadující řešení dalších procesních návrhů, vydávání procesních usnesení a nařizování soudních jednání a v konečném důsledku došlo k faktické prodlevě v pravomocném skončení řízení, k čemuž došlo až dne datum. V rámci posouzení přiměřené formy zadostiučinění soud prvního stupně zohlednil procesní postup žalobce (v procesním postavení žalovaného), který toliko reagoval na rozhodování Orgán veřejné moci, podával mnohdy úspěšné opravné prostředky, dokonce upozornil okresní soud na možné nesplnění poplatkové povinnosti tamní žalobkyně a jeho přístup k řízení proto nelze vnímat jako jakkoliv excesivní, zavdávající negativní podíl na délce Posuzovaného řízení. Význam Posuzovaného řízení pro žalobce byl standardní a nebyly shledány ani žádné další okolnosti pro jakoukoliv redukci základní částky. Soud prvního stupně na základě těchto závěrů dospěl k základní částce peněžní satisfakce ve výši 15 000 Kč za každý jeden rok trvání Posuzovaného řízení, tedy k alikvotní částce 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Tuto částku soud prvního stupně žalobci přiznal za 27 měsíců trvání Posuzovaného řízení. Pro zbytek Posuzovaného řízení, od datum, kdy došlo k jeho zastavení, do datum, tedy pro zbylých 10 měsíců, však soud prvního stupně peněžní satisfakci nakonec redukoval o 30 %, neboť v daném období bylo vedeno toliko odvolací řízení ve vztahu k rozhodnutí Orgán veřejné moci o náhradě nákladů Posuzovaného řízení. V souhrnu tak soud prvního stupně přiznal žalobci peněžitě zadostiučinění v částce 42 554 Kč. Do doby rozhodné pro výpočet peněžní satisfakce soud prvního stupně, odchylujíce se od stanoviska Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka (dále jen „Stanovisko NS“), započetl v plné výši první 2 roky Posuzovaného řízení, neboť s přihlédnutím k okolnostem případu mohlo Posuzované řízení trvat toliko 6 měsíců (po vypořádání odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření Orgán veřejné moci) a bylo by proto v rozporu s obecně sdílenou představou postupu spravedlnosti, aby v dané situaci, kdy mělo být o věci rozhodnuto v řádu měsíců, soud krátil odškodnění za první dva roky trvání Posuzovaného řízení, protože je pochybením toliko a jen Orgán veřejné moci, že Posuzované řízení zastavil až po třech letech jeho trvání.

6. Zbylá, žalobcem tvrzená pochybení Orgán veřejné moci (viz odst. 2 odůvodnění tohoto rozsudku) soud prvního stupně jako nesprávné úřední postupy ve smyslu OdpŠk neposoudil, neboť se jednalo o dílčí postupy soudu, které přímo směřovaly k vydání rozhodnutí, a k přezkumu jejich případné nesprávnosti by bylo třeba vyslovit nezákonnost rozhodnutí vydaného v Posuzovaném řízení, k čemuž však v Posuzovaném řízení nedošlo. Nadto, oproti obsahu žalobních tvrzení, soud prvního stupně uzavřel, že k vydání výzvy k zaplacení soudního poplatku za žalobu došlo, tento poplatek však pouze nebyl zaplacen. Pokud jde o nečinnost soudu po podání žaloby – ve vztahu k odstranění jejích vad, k doložení naléhavého právního zájmu, k výzvě k vyjádření se k podané žalobě, k nečinnosti ve vztahu k opravě protokolu z jednání a k poskytnutí záznamu z jednání, k nevyřízení návrhu za zajištění důkazu, k obstrukcím ve vztahu k doložkám právní moci, k nesprávnosti prvého rozhodnutí o předběžném opatření, chybnému doručování a zadržení jistoty, k věcně nesprávnému nepřipuštění obecné zmocněnkyně žalobce a nepřipuštění účasti na jednání – a dále pokud jde o nerovnocenný přístup soudu k účastníkům Posuzovaného řízení, stejně tak jako o nesprávný postup při vyloučení věci k samostatnému řízení, jednalo se dle soudu prvního stupně právě o úkony, jejichž správnost by bylo lze přezkoumat toliko při závěru o nezákonnosti rozhodnutí vydaného na jejich základě. Pokud žalobce v žalobě namítal průtahy zatěžující Posuzované řízení, a to i v návaznosti na výše vypočtená pochybení, pak se tyto projevily v celkové délce řízení, za kterou se však soud prvního stupně rozhodl žalobce odškodnit (viz předchozí bod odůvodnění rozsudku).

7. Soud prvního stupně se pro posouzení důvodnosti nároku žalobce nezabýval skutkovými okolnostmi exekuce nařízené na majetek žalobce v důsledku procesních rozhodnutí Orgán veřejné moci, neboť s těmito skutkovými okolnostmi žalobce nespojil žádné konkrétní nároky v projednávané věci.

8. O nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a § 151 odst. 3 o. s. ř. a jejich plnou náhradu přiznal žalobci, to však s výjimkou náhrady nákladů spojených s předsoudním uplatněním nároku u žalované.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasná a přípustná odvolání oba účastníci řízení.

10. Žalobce podaným odvoláním napadl výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně, a to pro odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Zpochybnil závěry soudu prvního stupně vztahující se k nařízení a provedení exekuce na jeho majetek, přičemž uvedl, že se jej dotýká, označují-li ho žalovaná a soud prvního stupně za „dlužníka pokuty“, nebyly-li k zahájení exekuce splněny předpoklady. Přitom v témže podání žalobce uvedl, že z exekuce samotné neuplatňuje žádný nárok na přiměřené zadostiučinění újmy. Nedůvodné exekuční úkony vůči jeho osobě, stejně jako dehonestující postupy ze strany žalobkyně – vyhrožování příchodem soudního exekutora, odpojení elektrické energie či internetového připojení apod. – jsou přímými důsledky nesprávných úředních postupů Orgán veřejné moci. Žalobce rovněž výslovně uvedl, že nenapadá žádné, potenciálně nezákonné rozhodnutí soudního exekutora či exekučního soudu, k újmě mělo dojít výhradně úkony nalézacího soudu. Závěrem k této části odvolání dodal, že je pro něj eticky nepřijatelné ponechat rozsudek soudu prvního stupně v této podobě a že takto formulované odůvodnění by v budoucnu mohlo být zneužito v jeho neprospěch jako potvrzení jeho údajné nesolidnosti.

11. V souvislosti s tím žalobce navrhl přezkum posouzení zbylých, jím uplatněných nároků na náhradu újmy z nesprávných úředních postupů, které jsou dle jeho názoru samostatnými tituly pro přiznání satisfakce a které v některých případech nebyly zohledněny ani v rámci závěru o nepřiměřené délce Posuzovaného řízení, měly však negativní dopad do jeho práv. Tím rovněž rozporuje závěr soudu prvního stupně, podle něhož další namítané nesprávnosti v postupu Orgán veřejné moci nezakládají odpovědnost státu ve smyslu OdpŠk. Namítl, že v některých, jím výslovně v odvolání uvedených případech, došlo k negativnímu dopadu do jeho práv paralelně či dokonce po skončení Posuzovaného řízení: i po skončení Posuzovaného řízení nadále trvá a) nečinnost k jeho žádosti o vyznačení doložek právní moci a b) nečinnost k jeho návrhu na opravu protokolu z jednání okresního soudu, přičemž při nulové reakci na jeho návrhy je jediným přípustným prostředkem žaloba na náhradu nemajetkové újmu z takto nesprávného úředního postupu; stejně tak, paralelně, bez ohledu na délku Posuzovaného řízení či nezákonnost v něm vydaného rozhodnutí, zasáhlo do jeho důstojnosti a práva na spravedlivý proces jednak c) neoprávněné zadržení jistoty okresním soudem po dobu 2 let, které je izolovaným zásahem do vlastnického práva jednoho konkrétního účastníka řízení, a taktéž jej zasáhl d) nerovnocenný a neetický přístup okresního soudu k jeho osobě, a to i vzhledem k předběžnému opatření.

12. S ohledem na tyto odvolací námitky žalobce odvolacímu soudu navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci přizná rovněž částku 200 000 Kč, spočívající v náhradě nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup při vyřizování předběžného opatření v Posuzovaném řízení, a dále že žalobci přizná peněžité plnění požadované v rámci tzv. dalších dílčích nároků dle obsahu žaloby, s výjimkou nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku Posuzovaného řízení, jenž byl žalobci již přiznán. Event. žalobce odvolacímu soudu navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaná podaným odvoláním napadla výroky II a IV rozsudku soudu prvního stupně, a to pro odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Žalobu jako takovou pokládá za neprojednatelnou a vytkla soudu prvního stupně, že svými úvahami zastoupil žalobce v jeho povinnosti přesně specifikovat, čeho se domáhá a proč. Nedostatečně pak soud prvního stupně posoudil formu vhodného zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk, neboť neshledal-li soud prvního stupně význam Posuzovaného řízení pro žalobce za zvýšený a nezjistil-li v Posuzovaném řízení období delší nečinnosti, nebylo důvodu k poskytnutí peněžní satisfakce. Žalovaná rekapitulovala některé skutkové okolnosti ve vztahu k počtu procesních úkonů okresního soudu i účastníků tamního řízení a znovu upozornila, že tento faktor je neopomenutelným při úvaze o přiměřenosti délky Posuzovaného řízení a při volbě formy zadostiučinění. V rozporu se závěry soudu prvního stupně namítla, že Posuzované řízení bylo procesně složité, a to i za přispění žalobce a jeho obsáhlých podání, která je třeba, z ryze objektivního hlediska, vzít v úvahu. Závěr o standardním významu Posuzovaného řízení pro žalobce poskytnutí peněžní satisfakce neodůvodňuje, neboť v takovém případě by měly být soudy zdrženlivé, tím spíše, věděl-li sám žalobce, že žaloba v Posuzovaném řízení nemůže být úspěšnou. Soud prvního stupně dále přesvědčivě neodůvodnil odchýlení se od závěrů Stanoviska Orgán veřejné moci, neboť sama skutečnost, že soud prvního stupně zpětně identifikoval okamžik možného skončení Posuzovaného řízení, ničeho nemění na nižší intenzitě újmy způsobené žalobci v období prvních 2 let trvání Posuzovaného řízení. Upozornila rovněž na aritmetickou nepřesnost a tím i nesrozumitelnost výše přiznané částky, jež neodpovídá kontrolnímu výpočtu. Za nepřezkoumatelnou pak žalovaná označila tu část napadeného rozsudku, v níž sice soud prvního stupně odmítl samostatně odškodnit další žalobcem tvrzená pochybení, avšak je fakticky promítl do výše přiznávané peněžní satisfakce. Soud prvního stupně tedy nedostatečně odlišil odškodnění nepřiměřené délky Posuzovaného řízení a tvrzené další újmy z možných nesprávných úkonů Orgán veřejné moci.

14. S ohledem na tyto odvolací námitky žalovaná navrhla odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek ve výroku II změnil tak, že se žaloba zamítá, a aby přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

15. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce, jenž odmítl námitku neprojednatelnosti žaloby jako opožděnou, případně účelovou, přičemž samotné odvolání žalované označil za obsahově neurčité. Námitky žalované dle žalobce nesměřují k předmětu řízení, pramení z nepochopení skutkového základu věci, kdy není požadováno odčinění újmy za „čekání na výsledek“, nýbrž za samotný proces – průběh Posuzovaného řízení a v něm vyskytnuvší se pochybení. K přiznání peněžité satisfakce došlo z důvodu mimořádně závažných okolností, přičemž přiznána byla částka na samé hranici přípustné sazby. Redukce náhrady nebo její nepřiznání by bylo v rozporu se zákonem i judikaturou. Znovu akcentoval, že se toliko bránil procesnímu postupu soudu a činil legitimní procesní úkony, které mu nemohou jít k tíži. Odmítl úvahy žalované o tom, jak by se Posuzované řízení vyvíjelo při případném podání odvolání žalovanou, a takovou argumentaci označil za nepřípustnou spekulaci. Pro danou věc nejsou rozhodujícími alternativní scénáře řízení, nýbrž ta skutečnost, že byl opomenut banální a základní úkon v podobě zaplacení soudního poplatku. Žalovanou namítaná procesní složitost Posuzovaného řízení je převrácením příčinné souvislosti – právě z důvodu nesprávného úředního postupu okresního soudu docházelo k dalším úkonům. Těm se žalobce bránil aktivně procesními úkony, které dle judikatury spíše svědčí o potřebě navýšit poskytnuté zadostiučinění, nikoliv o jeho možném snížení. Žalobce stál o co nejrychlejší ukončení Posuzovaného řízení, a to i na úkor absence meritorního rozhodnutí. Reagoval na výhrady žalované k určitosti výpočtu přiznané částky a závěrem navrhl, aby odvolací soud žalovanou napadené výroky rozsudku prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

16. Na svých stanoviscích účastníci řízení setrvali rovněž při jednání odvolacího soudu dne datum, při němž žalobce upřesnil, resp. znovu uvedl, že byl od prvního měsíce zatížen výkonem rozhodnutí, jenž neměl být nikdy nařízen, kdy byl omezován žalobkyní v Posuzovaném řízení procesy jako bylo odpojení internetového připojení, zkoumání jeho zámku od vstupních dveří atd., což značně přesahuje únosnou míru zatížení běžného člověka vedením řízení. I proto se domnívá, že určená sazba 15 000 Kč ročně je nedostatečná, a to i s ohledem na zjištění o pochybeních soudkyně vedoucí Posuzované řízení získaná v rámci kárného řízení. Při témže jednání se žalovaná vyjádřila k odvolání žalobce v tom směru, že sám žalobce uznal, že pro něj Posuzované řízení velkou váhu nemělo, a jím tvrzené újmy byly téměř všechny způsobeny postupem žalobkyně v Posuzovaném řízení, za nějž nemůže nést odpovědnost stát.

17. V průběhu odvolacího jednání byl žalobce vyzván, aby s ohledem na povahu uplatněného nároku zcela konkrétně uvedl, jaká újma mu byla jednotlivými pochybeními, která dle obsahu odvolání představují samostatné podstaty nesprávných úředních postupů, způsobena, tedy v čem spočívala a jak se projevovala. Na takto učiněnou a následně i zpřesněnou výzvu odvolacího soudu žalobce uvedl, že nijak nevytýká Orgán veřejné moci nepřiměřeně dlouhé úseky v průběhu Posuzovaného řízení (tedy průtahy ve smyslu OdpŠk – pozn. odvolacího soudu), špatně vyznačená doložka právní moci však obecně osvědčuje něco jiného, než co z příslušného rozhodnutí vyplývá, a žalobci to následně např. brání v účelném uplatnění jeho práva v dalších řízeních. Ve vztahu k doložce právní moci na usnesení o nařízení předběžného opatření, které však nikdy právní moci nenabylo, mohla tamní žalobkyně takto poznamenané rozhodnutí dále uplatňovat, což je pro žalobce velmi poškozující – rozhodnutí se dostalo k policii a do řízení jiných orgánů, které se jimi mohly řídit, resp. zohledňovat je ve vlastních rozhodováních. Pokud jde o nerovnocenný přístup k účastníkům Posuzovaného řízení, žalobce znovu popsal, že k jeho návrhům nebyly do spisu vytištěny některé přílohy, přičemž újma má spočívat v tom, že soudy nemají ve spisu dostatek podkladů pro svá rozhodnutí, což se stalo právě v Posuzovaném řízení. Naproti tomu protistrana získávala veškeré podklady od soudu do datové schránky, a to včetně příloh. To žalobce vnímá negativně a jako ponižující. Ve vztahu k nesprávnému postupu při vyřizování předběžného opatření, včetně souvisejících povinných procesních postupů, kdy žalobce opět vyloučil uplatnění i ve vztahu k exekučnímu řízení, pak dle žalobce z hlediska újmy platí totéž, co v rámci nerovného zacházení s účastníky, tedy újma spočívá v následně řetězených, nesprávných rozhodnutích, k nimž soudy neměly dostatek podkladů.

18. V průběhu jednání odvolací soud podle § 213a odst. 1 a § 120 odst. 2 věty první o. s. ř. doplnil dokazování písemným odvoláním žalobkyně v Posuzovaném řízení (č. l. 815 spisu Posuzovaného řízení), z něhož zjistil, že tamní žalobkyně v podaném odvolání uvedla, že byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku, dle ní bylo však již řízení zatíženo průtahy, tamní žalobkyně sama si měla na neustálé dopisování soudkyně s žalovanými (tj. i žalobcem v tomto řízení – pozn. odvolacího soudu) stěžovat, po 2 letech řízení zatíženého průtahy však ztratila žaloba pro tamní žalobkyni na významu i kvůli obstrukcím ze strany žalovaných. Z tohoto listinného důkazu má tedy odvolací soud za zjištěné eventuální pohnutky žalobkyně v Posuzovaném řízení ve vztahu k nezaplacení soudního poplatku v době, kdy k jeho zaplacení byla vyzvána. Žalobce k tomuto listinnému důkazu uvedl, že takové odůvodnění ze strany tamní žalobkyně je nerozhodné, neboť soudní poplatek se hradí na počátku řízení a ztratilo-li Posuzované řízení pro tamní žalobkyni význam, mohla toto Orgán veřejné moci vyjádřit kdykoliv dříve, navíc za situace, kdy tamní žalobkyně byla zastoupena advokátem.

19. Po takto doplněném dokazování a přezkumu napadeného rozsudku, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce důvodným není, odvolání žalované pak důvodným je.

20. V prvé řadě odvolací soud upozorňuje, že nesdílí právní závěr soudu prvního stupně, dle něhož by některé z údajných pochybení, vymezených žalobcem v rámci tohoto řízení (konkrétně formulovaných v doplnění žaloby na č. l. 26 spisu) představovaly pouhé okolnosti zintenzivňující zásah do práv žalobce nepřiměřeně dlouhým trváním Posuzovaného řízení. Tato jednotlivá, tvrzená pochybení Orgán veřejné moci, je třeba ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk pokládat za samostatné skutkové podstaty a tím i samostatně uplatnitelné nároky, s nimiž se má soud náležitě vypořádat (srov. např. usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Tomuto požadavku ostatně odpovídá i samostatné peněžní vyčíslení žalobcem požadované újmy, jež mu měla být jednotlivými postupy způsobena, a podrobné vylíčení okolností, které dle žalobce ke každému jednomu pochybení přináleží. Tedy, jednotlivá (žalobcem tvrzená) pochybění v průběhu Posuzovaného řízení je třeba hodnotit odděleně od posouzení toho, zda bylo Posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé. Touto premisou se odvolací soud v dalších fázích přezkumu napadeného rozsudku řídil.

21. Po skutkové stránce věci soud prvního stupně provedl dokazování obsahem spisu Posuzovaného řízení v dostatečném rozsahu, provedené další důkazy řádně hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za prokázané a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná a přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. V tomto směru může odvolací soud zcela odkázat na soudem prvního stupně shrnutý průběh Posuzovaného řízení (viz bod 3 odůvodnění napadeného rozsudku). Správným je pak i shrnující skutkový závěr soudu prvního stupně, podle něhož Posuzované řízení bylo zahájeno dne datum s tím, že k doručení žaloby a usnesení o nařízení předběžného opatření žalobci došlo až dne datum, Posuzované řízení bylo včetně rozhodnutí o nákladech řízení pravomocně ukončeno dne datum (tj. celková délka řízení tak byla 3 roky a 1 měsíc ve vztahu k žalobci) a dané řízení proběhlo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy s tím, že ve věci ani jednou nebylo rozhodnuto ve věci samé – bylo rozhodováno pouze procesně, a to několikrát o návrzích účastníků ve vztahu k předběžnému opatření, včetně dalších procesních rozhodnutí. Soud prvního stupně zároveň zvolil pro právní posouzení relevantní zákonnou úpravu OdpŠk.

22. Odvolací soud se však neztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně, jde-li o jeho závěr o nepřiměřené délce Posuzovaného řízení vlivem absence výzvy k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu. Založil-li totiž soud prvního stupně právě uvedený závěr na tom, že žaloba v Posuzovaném řízení byla podána dne datum, avšak k zaplacení soudního poplatku byla tamní žalobkyně vyzvána až dne datum (tedy po 2 letech a 5 měsících po zákonné splatnosti soudního poplatku) výzvou pod č. j. spisová značka, přičemž pro nezaplacení tohoto poplatku bylo Posuzované řízení zastaveno usnesením pod č. j. spisová značka ze dne datum, a dále na hypotéze, že byla-li by tamní žalobkyně k zaplacení poplatku vyzvána v přiměřené lhůtě, bylo by Posuzované řízení zastaveno v řádu měsíců a nedošlo by k dalším procesním úkonům, je konkluze těchto závěrů ryzí spekulací soudu prvního stupně, jež nemá oporu v provedeném dokazování a jež tedy nemůže bez dalšího postačovat pro konstatování porušení práv žalobce nesprávným úředním postupem v důsledku takového opomenutí. Jde přitom o tutéž spekulaci o alternativních scénářích průběhu Posuzovaného řízení, jakou ve svém vyjádření vyčítal žalobce žalované.

23. V odvolacím řízení totiž bylo prokázáno, a to obsahem procesního podání tamní žalobkyně – odvoláním proti rozhodnutí o nákladech zastaveného Posuzovaného řízení, že důvodem žalobkyně pro nezaplacení soudního poplatku byla její nespokojenost s průběhem Posuzovaného řízení a to, že pro ní ztratilo význam. Nelze predikovat, jak by se žalobkyně zachovala, kdyby jí byla výzva k zaplacení poplatku zaslána již na počátku sporu.

24. Na podkladě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu však lze konstatovat, že Posuzované řízení skutečně trvalo pro žalobce (v procesním postavení žalovaného) od doručení žaloby do okamžiku pravomocného skončení 3 roky, 1 měsíc a 10 dnů. Dle obsahu spisu Posuzované řízení probíhalo od srpna 2022 do června 2023 přiměřeně rychle, resp. odvolací soud neshledal v postupu Orgán veřejné moci žádné nepřípustné průtahy; okresní soud se v daném období zabýval vícerými návrhy účastníků spojenými s předběžným opatřením, rovněž žádostí o osvobození od soudních poplatků a rovněž odbavoval vícerá odvolání, o nichž vždy rozhodoval Orgán veřejné moci jako soud odvolací, přičemž nelze odhlédnout ani od značné obsáhlosti podání účastníků. Následně však bylo Orgán veřejné moci činěno několik nekoncentrovaných úkonů, počínaje rozhodnutím o nepřipuštění obecné zmocněnkyně na straně žalobce (v procesním postavení žalovaného), a to od června 2023. Po zrušení rozhodnutí soudem odvolacím bylo nařízeno a rovněž uskutečněno další jednání v září 2023, jež muselo být odročeno, přičemž toho času nebyla pravomocně vyřešena otázka zastoupení žalobce. V listopadu 2023 rozhodoval okresní soud o zrušení předběžného opatření, k odvolání byla věc předložena odvolacímu soudu. U odvolacího soudu k průtahům v řízení nedošlo. Za zcela koncentrovaný a časově přiměřený lze následně shledat pozdější postup soudu od dubna roku 2024, spojený s dočasným zproštěním dosavadní soudkyně její funkce a převzetím spisu novou soudkyní. V následných procesních úkonech Orgán veřejné moci již odvolací soud žádný nekoncentrovaný či průtažný postup nehledal.

25. Odvolací soud uzavírá, že by hodnotil řízení jako přiměřeně dlouhé, pokud by nedošlo k dílčím nekoordinovaným úkonům v období od června 2023 do listopadu 2023, za které byla rovněž shledána vinnou věc projednávající soudkyně ve věci spisová značka. Pouze pro tyto nekoncentrované úkony okresního soudu ve výše nastíněném období bylo Posuzované řízení bylo shledáno řízením nepřiměřeně dlouhým, a lze v něm shledat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk.

26. Přestože odvolací soud, byť na základě jiných skutkových okolností, dospěl k témuž závěru o nepřiměřené délce Posuzovaného řízení, odlišně přistoupil k posouzení vhodné formy zadostiučinění presumované újmy vzniklé žalobci.

27. Při posuzování zadostiučinění odvolací soud zohlednil celkovou délku řízení, značnou procesní aktivitu stran v Posuzovaném řízení a přihlédl k tomu, že k nekoordinovanému postupu soudu došlo pouze od června do listopadu 2023. Dále vzal v potaz skutečnost, že žalobce ve svých písemných podáních v opakovaně uváděl, že žaloba v Posuzovaném řízení trpěla vadou v podobě nevykonatelného výroku vůči jeho osobě, od počátku byl přesvědčen o jejím neúspěchu, a navíc tuto skutečnost zohlednil v hypotéze, že raději, než zjevně zamítavé rozhodnutí ve věci samé musel přijmout procesní rozhodnutí o zastavení řízení, aby jemu působená újma došla konce. Ani předmět řízení sám (určovací žaloba) nezakládá zvýšený zájem řízení pro tohoto účastníka, byť v procesním postavení žalovaného. Lze tak uzavřít, že žalobce si byl vědom procesního neúspěchu žalobkyně v Posuzovaném řízení, a netrpěl proto nejistotou o výsledku řízení.

28. Z těchto důvodů, ve shodě s odvolací argumentací žalované, pokládá odvolací soud za dostatečnou formu zadostiučinění vzniklé újmy žalobce konstatování porušení jeho práva nesprávným úředním postupem žalované, k čemuž však sama žalovaná přistoupila již v předsoudní fázi uplatnění žalobcova nároku, a sice v rámci písemného stanoviska, doručeného žalobci dne datum. Tento dílčí žalobcův nárok na odčinění nemajetkové újmy byl tedy již před podáním žaloby v tomto řízení v dostatečné míře uspokojen a jím podaná žaloba proto nemůže být v tomto rozsahu důvodná. S ohledem na závěr o dostatečnosti imateriální satisfakce se odvolací soud dále nezabýval námitkami účastníků ve vztahu k výpočtu a přiměřenosti peněžitého plnění, uloženého soudem prvního stupně.

29. Pokud pak jde o další žalobcem vytčená pochybení Orgán veřejné moci, jež žalobce učinil předmětem podané žaloby, pak se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně v tom smyslu, že některá (nikoliv však všechna) žalobcem tvrzená pochybení lze ze své podstaty posoudit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. Tak je tomu v případě žalobcem vytčeného pochybení ad 1) (nevydání výzvy k zaplacení soudního poplatku) a dále v případech ad 2), 3), 5), 9), 10) a 11) (k vymezení jednotlivých pochybení viz bod 2 odůvodnění tohoto rozsudku). Právě vyjmenovaná žalobcem tvrzená pochybení jsou typickými procesními postupy, jež ve svém důsledku vedou k vydání rozhodnutí ve věci samé a jejich nesprávnost lze zkoumat toliko v případě, že na jejich základě vydané rozhodnutí je shledáno nezákonným (srov. např. rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka), k čemuž však v projednávané věci nedošlo a pro tento nedostatek, resp. pro tuto okolnost, nelze k vytčeným pochybením přihlížet. V tomto rozsahu je tedy závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby věcně správným.

30. Jde-li však o pochybení ad 4), 6), 7), 8) a 13), kdy některá tato pochybení žalobce označil znovu i v podaném odvolání (označeno pro přehlednost body a) až d), viz bod 11 odůvodnění tohoto rozsudku), pak v těchto, žalobcem vytčených pochybeních odvolací soud, ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí Orgán veřejné moci, shledal potenciálně samostatnou povahu případného nesprávného úředního postupu. Žalobce však v řízení, a to ani při jednání odvolacího soudu na výslovnou výzvu neuvedl takové okolnosti, jež by bylo lze považovat za konkrétní projevy újmy, jež by mu z takto domnělých nesprávných úředních postupů měla vzniknout. Žalobce svou argumentaci v tomto ohledu opakovaně směřoval k možným nežádoucím, navazujícím procesním krokům v řízení, které mohly být ovlivněny nesprávnými úředními postupy Orgán veřejné moci, případně k potenciální, následné obsahové nesprávnosti podkladových aktů pro rozhodování dalších orgánů. Takovéto úvahy se však svým obsahem míjí s vylíčením způsobené újmy, jež má směřovat nikoliv do objektivní reality procesních vztahů, nýbrž směrem k subjektivním pocitům a stavům účastníka, event. k jeho majetkovým ztrátám. Nelze přitom pominout, že na rozdíl od újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením se vznik této újmy nepresumuje, bylo tedy na žalobci, aby jemu vzniklou újmu dostatečně a přesvědčivě vylíčil a případně i prokázal. Žalobcem tvrzené dopady však újmou ve smyslu § 5 a § 31a odst. 1 OdpŠk nejsou. V důsledku absence vzniku konkrétní újmy na straně žalobce se proto odvolací soud dále nezabýval ani naposledy zmíněnou skupinou potenciálních pochybení Orgán veřejné moci, o něž žalobce svůj žalobní nárok opíral.

31. Odvolací soud pokládá za podstatné přisvědčit vyslovenému závěru i poskytnutému poučení soudu prvního stupně, dle nichž prokázané kárné provinění konkrétního soudce ve vztahu ke konkrétnímu řízení bez dalšího, automaticky nezakládá nesprávný úřední postup v tomto řízení (srov. usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a v něm citovaná judikatura).

32. Zvláště pak odvolací soud dodává, a to k odvolací argumentaci žalobce, věnované jeho nesouhlasu se zněním odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k jeho označení coby dlužníka v exekučním řízení, že odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 202 odst. 3 o. s. ř.). Namítal-li pak žalobce coby projev jemu vzniklé újmy dehonestující počínání žalobkyně, pak odvolací soud setrvává na závěru, že stát není odpovědný za jednání účastníků řízení a jejich případné excesivní projevy.

33. Jelikož tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nebyl úspěšný v žádném z dílčích nároků, jež podanou žalobou uplatnil, postupoval proto tak, že žalovanou napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 220 o. s. ř. změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I tohoto rozsudku), a věcně správný, žalobcem napadený výrok III rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok II tohoto rozsudku).

34. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud výrokem III tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení v plném rozsahu úspěšná, a proto jí náleží vůči žalobci právo na náhradu nákladů, které spočívají v pěti paušálních náhradách nezastoupeného účastníka á 450 Kč (vyjádření k žalobě, účast při jednáních soudu prvního stupně ve dnech datum a datum, odvolání včetně jeho doplnění a účast při jednání odvolacího soudu dne datum), a to podle § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve spojení se závěry plenárního nálezu Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a usnesením Orgán veřejné moci ze dne datum. sp. zn. spisová značka. Celková výše nákladů řízení žalované tedy činí 2 250 Kč.

35. Odvolací soud zcela závěrem dodává, že jeho pozornosti neunikl procesní požadavek žalobce na opravy vad v psaní, počtech a na opravu odůvodnění napadeného rozsudku, vyjádřený v jeho písemných podáních (na č. l. 175 a 187 spisu), o nichž však podle § 164 a 165 o. s. ř. přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Odvolací soud však v žalobcem vytčených, potenciálních chybách v psaní, počtech či odůvodnění napadeného rozsudku neshledal vady tak závažné, aby měly jakéhokoliv vlivu na správnost jeho rozhodnutí o podaných odvoláních, proto v prvé řadě, ve smyslu zásady hospodárnosti, rozhodl o těchto odvoláních a na soudu prvního stupně nyní bude, aby posoudil důvodnost žalobcových návrhů a aby o těchto návrzích rozhodl.

Proti výrokům I a II tohoto rozsudku je přípustné dovolání, které se podává ve lhůtě dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek § 237 o. s. ř.

Proti výroku III tohoto rozsudku není dovolání přípustné.