MSPH 35 Co 120/2026-52

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: Orgán veřejné moci, IČO IČO ⟪LB:lb_005⟫ sídlem Adresa orgánu veřejné moci ⟪LB:lb_006⟫ za níž jedná Jméno žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 414 850 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2026, č. j. 45 C 144/202533,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I. potvrzuje; ve výroku o nákladech řízení III. se mění tak, že žalovaná je povinna je zaplatit žalobci ve výši 3 350 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 350 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 25 425 Kč spolu s 11,50 % úrokem z prodlení ročně od datum do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 389 425 Kč spolu s 12 % úrokem z prodlení ročně od datum do zaplacení (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 1 184,49 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 414 850 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka, jež trvalo od července 2011 do listopadu 2024, tedy více než 13 let. Žalobce uvedl, že řízení bylo extrémně dlouhé, neúměrné své povaze a zasáhlo významně do jeho osobnostních práv, zejména tím, že po celou dobu trvání konkursu žil v nejistotě a za trvajícího zásahu do každodenního osobního, pracovního i sociálního života. Průtahy způsobené selháním insolvenčního správce, jenž byl posléze odvolán a následně trestně stíhán a rovněž nepravomocně odsouzen pro zpronevěru majetku z podstaty, se v konečném důsledku vůči němu projevily jako zásah veřejné moci dopadající na něj po celou dobu konkursu. Konkursní řízení, které představovalo pro žalobce zásadní zásah do právní sféry, mu bránilo v běžném životním fungování, v možnosti uzavírat smlouvy, nakládat s majetkem, budovat vlastní životní zázemí i rodinné vztahy, a že psychické následky dlouhotrvající nejistoty a společenského stigmatizování osob v konkursu pociťoval intenzivně. Svůj nárok na zadostiučinění uplatnil u žalované dne datum, žalovaná však jeho nároku vyhověla pouze částečně, když mu přiznala částku 66 150 Kč, což žalobce považuje za nedostatečné vzhledem k celkové době řízení i závažnosti zásahu. S ohledem na to navrhl, aby soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal mu též náhradu nákladů řízení.

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne datum uplatnil žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a že mu bylo v rámci mimosoudního řízení částečně vyhověno částkou 66 150 Kč. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že nezpochybňuje nepřiměřenou délku insolvenčního řízení, nicméně nesouhlasila s výší požadovaného zadostiučinění, kterou považuje za neodpovídající zákonným kritériím dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a relevantní judikatuře Orgán veřejné moci. Podle žalované bylo insolvenční řízení věcně a skutkově složité, proběhlo ve více instancích a v rámci konkursního řízení byl činěn velký počet úkonů, přičemž část průtahů nelze přičítat státu, protože souvisejí s postupem insolvenčního správce nebo se způsobem, jakým dlužník nakládal se svými dluhy. Žalovaná uvedla, že při stanovení přiznané částky postupovala podle metodiky Orgán veřejné moci (sp. zn. spisová značka), základní částku byla povinna korigovat zejména z důvodu složitosti věci, délky konkursního řízení, zapojení odvolacích instancí a dílčího podílu žalobce na celkové délce řízení. Uzavřela, že částka požadovaná žalobcem je nepřiměřená a neodpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ani tuzemské rozhodovací praxi, a proto navrhla zamítnutí žaloby a přiznání náhrady nákladů řízení ve prospěch žalované.

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na §§ 1, 2, 3, 5, 7, 8, 13, 15, 26 § 31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „OdpŠk“), uvedl, že insolvenční řízení, jehož délka je předmětem tohoto sporu, trvalo od datum do datum, tedy celkem 13 let a 4 měsíce. Mezi účastníky nebylo sporné, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Soud prvního stupně při posouzení této otázky vzal v úvahu povahu posuzovaného řízení, které bylo řízením konkursním, tedy řízením, jež je ze své podstaty spojeno s opakovanými úkony insolvenčního správce, postupným zpeněžováním majetkové podstaty, šetřením pohledávek věřitelů a řešením incidenčních sporů. Z úřední činnosti bylo soudu známo, že konkursní řízení v řadě případů trvají i dvacet či více let, a délka tohoto řízení proto sama o sobě nevybočuje z rámce obdobných věcí. V nynější věci neshledal zásadní průtahy v podobě nečinnosti insolvenčního soudu, s výjimkou období let 2014–2016, kdy soud převážně pouze přebíral zprávy insolvenčního správce, avšak tato doba nebyla natolik rozsáhlá či intenzivní, aby sama o sobě zakládala nesprávný úřední postup. Do řízení se přihlásilo 29 věřitelů, přesto bylo insolvenční řízení komplikováno pouze třemi incidenčními spory, na jejichž výsledek bylo zapotřebí vyčkat. Soudy obou stupňů ve věci opakovaně rozhodovaly, přičemž odvolací soud vydal nejméně čtyři rozhodnutí. Žalobce se na délce řízení nijak negativně nepodílel; na výzvy soudu reagoval včas, svá odvolání doplňoval dle pokynů odvolacího soudu a v řízení spolupracoval. Soud prvního stupně připomněl, že stát lze činit odpovědným pouze za postup soudu jako orgánu veřejné moci, nikoli za činnost insolvenčního správce. V nynější věci žalobce netvrdil, že by insolvenčnímu soudu vytýkal nedostatečný dohled nad správou majetkové podstaty, ani neuváděl, že by soud upozorňoval na nečinnost insolvenčního správce, a proto nelze státu přičítat průtahy, které vznikly v důsledku postupu správce nebo složitosti zpeněžování majetku. Pokud jde o význam řízení pro žalobce, soud prvního stupně nepřehlédl, že žalobce uváděl mezi dopady řízení mimo jiné nemožnost seberealizace v širším okruhu majetkových a ekonomických aktivit. Takové tvrzení je však třeba hodnotit obezřetně, neboť žalobce se v době zahájení řízení již nacházel ve stavu úpadku, který vyústil v prohlášení konkursu, což přirozeně omezuje možnosti odvozovat, že by byl v rozhodné době objektivně schopen vykonávat aktivity, které nyní zmiňuje. Z povahy konkursního řízení vyplývá, že disponování majetkem přechází na insolvenčního správce, a úvahy žalobce o širší majetkové či podnikatelské činnosti jsou spíše hypotetickou úvahou o možném osobním rozvoji než reálnou možností vyplývající z tehdejších poměrů. Soud prvního stupně proto tato tvrzení posoudil s přiměřenou zdrženlivostí a hodnotil je pouze v rozsahu, v jakém mohou mít skutečný význam pro určení intenzity zásahu do jeho práv. Nejistota, kterou žalobce v průběhu řízení pociťoval, se týkala především výsledku konkursu, tedy rozsahu zpeněžení jeho majetku a míry uspokojení věřitelů. Tyto dopady jsou však pro konkursní řízení typické a nepředstavují zvýšený zásah do osobnostní sféry ve smyslu kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk. Význam řízení pro žalobce soud prvního stupně proto nehodnotil jako snížený.

5. Na základě shora uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož jeho celková délka byla vzhledem k průběhu řízení nepřiměřená, byť samotné řízení nevykazovalo zásadní průtahy v podobě nečinnosti insolvenčního soudu. V důsledku nepřiměřené délky řízení žalobci vznikla nemajetková újma, k jejímuž odčinění není dostačující pouhé konstatování porušení práva. Přiměřeným prostředkem je poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Soud prvního stupně při stanovení výše zadostiučinění vyšel z orientační sazby 16 500 Kč za každý rok trvání řízení, neboť řízení trvalo více než deset let, a dospěl k základní částce 203 500 Kč. Částku snížil o 20 % z důvodu skutkové, procesní a organizační složitosti konkursního řízení, které bylo ovlivněno zejména šíří majetkové podstaty, množstvím přihlášek a zpeněžováním několika nemovitostí. Dalších 30 % soud odečetl s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci opakovaně rozhodovaly a jejichž zásahy se objektivně promítly do celkové délky řízení. Naopak základní částku navýšil o 10 % v důsledku zjištění, že průběh řízení byl ovlivněn i trestnou činností insolvenčního správce, což představovalo zásah do právní jistoty žalobce, ačkoliv tato skutečnost není státu přičitatelná jako nesprávný úřední postup. Základní částku dále soud snížil z důvodu sníženého významu daného řízení pro žalobce o 15 %. Celkem soud prvního stupně snížil základní částku o 55 % (tedy o 111 925 Kč) a přiměřená výše zadostiučinění činila 91 575 Kč. Žalovaná již žalobci poskytla částku 66 150 Kč v rámci předběžného projednání nároku, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl pouze v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi touto částkou a soudem určenou výší zadostiučinění ve výroku ad. I., ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl ve výroku ad. II.

6. Úrok z prodlení žalobce požadoval od datum. Vzhledem k tomu, že nárok u žalované uplatnil dne datum, nemohla se žalovaná dostat do prodlení již datum, neboť zákon jí poskytuje šestiměsíční lhůtu ke splnění. Tato lhůta uplynula datum a soud prvního stupně proto přiznal žalobci úrok z prodlení od tohoto data. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl ve výroku ad. II. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

7. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná včasným odvoláním a s odkazem na důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. namítala, že v rámci předběžného projednání předmětného nároku žalobce stanovila základní částku na 18 000 Kč za jeden rok naříkaného řízení, při ponížení za prvé dva roky o polovinu a dále přistoupila k ponížení takto stanovené základní částky o celkem hodnota %, a to z důvodu složitosti věci (tedy skutkové, procesní a vyplývající ze specifik samotného konkursního řízení) a počtu stupňů soudní soustavy o 60 % a z důvodu podílu stěžovatele o 10 %. Naopak soud prvého stupně stanovil základní částku na 16 500 Kč za jeden rok naříkaného řízení, při ponížení za prvé dva roky o polovinu a dále přistoupil k ponížení takto stanovené základní částky o celkem hodnota %, přičemž toto ponížení základní částky představuje - 20 % z důvodu složitosti, - 30 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, - 15 % z důvodu sníženého významu a naopak +10 % z důvodu, že průběh naříkaného řízení byl ovlivněn i trestnou činností insolvenčního správce, ačkoliv tato skutečnost není přičitatelná státu jako nesprávný úřední postup.

8. Podle žalované soud prvého stupně při ponižování základní částky zcela nedostatečně zohlednil snížený význam naříkaného řízení pro žalobce, kdy tento v postavení konkursního dlužníka nemohl být v žádné nejistotě ohledně výsledku naříkaného řízení v tom smyslu, že z povahy samotného naříkaného řízení a postavení žalobce v tomto řízení je nanejvýš zřejmé, že tento mohl být tak maximálně v nejistotě v tom směru, zda bude dohledán a zpeněžen veškerý jeho majetek k maximálnímu možnému uspokojení přihlášených věřitelů. V tomto směru žalovaná poukázala na zřejmý rozpor vyplývající z odůvodnění napadeného rozsudku, kdy na jedné straně soud prvého stupně dospěl k závěru, že „význam řízení pro žalobce soud nehodnotil jako snížený“ (viz odst. 24 věta poslední odůvodnění předmětného rozsudku), avšak na straně druhé základní částku ponížil právě z důvodu sníženého významu naříkaného řízení pro žalobce o 15 %. Obecně délka konkursního řízení nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů, neboť ji nelze poměřovat klasickými měřítky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, jako se děje u jiných „běžných“ nalézacích sporů. Předmětem uvedeného řízení je především to, aby věřitel došel uspokojení přihlášené pohledávky na rozdíl od nalézacích sporů, kdy otázkou nalézacího řízení je, jakým způsobem řízení vůbec dopadne, tedy zda bude konkrétní účastník řízení procesně úspěšný či nikoliv. Právě tato zásadní otázka (tedy otázka procesního úspěchu či neúspěchu) pak působí největší nejistotu, která je spojena právě s vedeným řízením. Naopak při vedeném konkursním řízení má poškozený, v procesní pozici úpadce, jistotu v tom, že jeho majetek bude zpeněžen k maximálnímu možnému uspokojení přihlášených věřitelů a žádnou nejistotou ohledně výsledku řízení trpět zcela jistě nemůže.

9. Podle žalované soud prvého stupně nedostatečně zohlednil složitost naříkaného konkursního řízení. V této souvislosti odkázala na rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, kde se uvádí, že „složitost konkurzní věci přímo ovlivňující délku konkurzního řízení může být zapříčiněna též četností sporů vyvolaných konkurzem (incidenčních sporů) a jejichž trvání zpravidla ovlivňuje i možnost v rámci konkurzní podstaty přikročit ke zpeněžení majetku, jež je předmětem vyloučení a z nějž by měli být v konkurzu uspokojeni i úpadcovi věřitelé. Podobně toto platí i pro spory o určení neexistence nebo o úhradu pohledávek za podstatou či pracovních nároků. Délka takových sporů sama o sobě ospravedlňuje délku konkurzního řízení, jež bez jejich ukončení se zpravidla nemůže dostat do závěrečné fáze.“ Z provedeného dokazování podle žalované vyplynuly skutečnosti, které jednoznačně svědčí o tom, že naříkané konkursní řízení bylo značně složité, kdy i samotný soud prvého stupně dospěl v odst. 25. odůvodnění k závěru, že „z důvodu skutkové, procesní a organizační složitosti konkurzního řízení, které bylo ovlivněno zejména šíří majetkové podstaty, množstvím přihlášek a zpeněžováním několika nemovitostí“, přičemž však celkové ponížení základní částky o - 20% právě z důvodu složitosti naříkaného řízení nemá dle žalované oporu v provedeném dokazování a toto ponížení by tak mělo být řádově o desítky procent vyšší.

10. Žalovaná na základě shora uvedeného shrnula, že z provedeného dokazování před soudem prvého stupně nevyplynulo nic k tomu, že by se žalobci v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě celkové nepřiměřené délky naříkaného konkursního řízení, ve kterém žalobce navíc vystupoval v pozici konkursního dlužníka a nemohl tak trpět žádnou nejistotou ohledně výsledku tohoto specifického a složitého typu řízení, mělo v rámci spravedlivé a plně reparující satisfakce dostat něčeho nad rámec toho, co již bylo ze strany žalované žalobci poskytnuto v rámci předběžného projednání předmětného nároku, tedy konstatování porušení práva, omluva a s ohledem na specifický typ naříkaného soudního řízení i nikoliv standardní relutární zadostiučinění ve výši 66 150 Kč. Jakékoliv další navýšení tohoto relutárního zadostiučinění pak podle přesvědčení žalované nemůže obstát.

11. Vzhledem k výše uvedenému žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že zamítne žalobu i v žalobním požadavku žalobce na zaplacení částky 25 425 Kč s příslušenstvím a aby přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí dostatek skutkových podkladů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a na jejich základě též přiléhavé závěry právní. Nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy uplatněný žalobcem je nutno posoudit dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zák. č. 120/2001 Sb., zák. č. 234/2002 Sb., zák. č. 539/2004 Sb. a zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), konkrétně pak dle § 13 a § 31a OdpŠk.

15. Dle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odst. 2 téhož ustanovení, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

16. Dle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odst. 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

a) celkové délce řízení,

b) složitosti řízení,

c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

d) postupu orgánů veřejné moci během řízení,

e) významu předmětu řízení pro poškozeného, případně jiné okolnosti případu.

17. Podle výše uvedených ustanovení stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Jedná se o odpovědnost objektivní, které se nelze zprostit a která je dána za současného splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí (srov. rozhodnutí Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka). Za situace, kdy není splněna, byť i jen jedna z výše uvedených podmínek, žaloba na náhradu škody nemůže být úspěšná.

18. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy 414 850 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka, jež trvalo od července 2011 do listopadu 2024, tedy více než 13 let. Žalobce uplatnil nárok u žalované, která mu přiznala částku 66 150 Kč. Soud prvního stupně důvodně uzavřel, že s ohledem na délku konkursního řízení, ve kterém byl žalobce v postavení úpadce, je namístě přistoupit k finančnímu odškodnění, neboť konstatování porušení práva není relevantní. Soud prvního stupně rovněž správně za řízení, jehož celková délka dosáhla 13 let a 4 měsíce, stanovil základní částku za rok trvání řízení ve výši 16 500 Kč (za prvé 2 roky v poloviční výši). Základní částka za uvedenou délku konkursního řízení činí 203 500 Kč. S ohledem na skutkovou, procesní a organizační složitost řízení, které bylo ovlivněno zejména šíří majetkové podstaty, množstvím přihlášek a zpeněžováním několika nemovitostí, jak uvedl soud prvního stupně, je namístě snížit základní ohodnocení o 20 %. Dalších 30 % soud prvního stupně přiléhavě odečetl s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci opakovaně rozhodovaly a jejichž zásahy se objektivně promítly do celkové délky řízení. Stejně tak jako 15 % z důvodu sníženého významu daného řízení pro žalobce. Odvolací soud rovněž jako přiléhavé hodnotí navýšení základní částky o 10 %, když průběh řízení byl ovlivněn i trestnou činností insolvenčního správce. Ta se nepromítá do existence odpovědnosti státu (není nesprávným úředním postupem státu), ale může se promítnout do výše přiznaného zadostiučinění jako okolnost zvyšující intenzitu nemajetkové újmy. Projevuje se tedy nikoli na úrovni odpovědnostního titulu, nýbrž v rámci kritérií pro stanovení výše nároku podle § 31a zákona. V rámci posouzení tzv. jiných okolností případu lze v této souvislosti zohlednit mimořádné narušení právní jistoty žalobce, zvýšený stres, frustraci a pocit ohrožení jeho práv, skutečnost, že řízení bylo poznamenáno kriminálním selháním osoby, kterou stát k výkonu funkce ustanovil a nad níž vykonává dohled. Zohlednění trestné činnosti insolvenčního správce nepředstavuje rozšíření odpovědnosti státu, ale adekvátní reakci na zvýšenou míru zásahu do osobnostní sféry žalobce způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve zvlášť zatěžujícím kontextu.

19. Na základě výše uvedeného je namístě uzavřít, že soud prvního stupně důvodně snížil základní částku o 55 %, tj. o částku 111 925 Kč, přiměřená výše zadostiučinění činí 91 575 Kč. Žalovaná již žalobci poskytla částku 66 150 Kč v rámci předběžného projednání nároku, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl v rozsahu odpovídajícím rozdílu částek, tj. ve výši 25 425 Kč. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé věcně správný, a podle § 219 o. s. ř. jej proto potvrdil. Výrok o nákladech řízení před soudem prvého stupně odvolací soud podle § 220 o. s. ř. změnil, neboť žalobce byl v řízení co do základu úspěšný. Žalovaná, která úspěšná nebyla, je proto povinna nahradit mu náklady řízení před soudem prvého stupně (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

20. Odvolací soud při přezkumu rozsudku ve výroku o nákladech řízení zjistil, že soud prvního stupně nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalované, ačkoli měl podle § 142 odst. 3 a § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. jejich náhradu přiznat žalobci, který byl co do merita věci úspěšný. Odvolací soud proto z úřední povinnosti přistoupil k jejich přepočtu. Náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč za podání žaloby a dále z paušální náhrady nákladů za tři úkony před soudem prvního stupně, a to za podání žaloby, přípravu na jednání a účast na jednání před soudem prvního stupně podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., úkon á 450 Kč, celkem 3 350 Kč.

21. O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení náleží žalobci paušální náhrada nákladů za podání vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem 1 350 Kč.

22. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. věta za středníkem a určil lhůtu delší s ohledem na plnění ze státního rozpočtu.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.