MSPH 51 Co 131/2026-55

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Halky Hovorkové a soudkyň Mgr. Anny Vrdlovcové a Mgr. Dity Staňkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozen Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupen advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Česká republika – Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované za niž jedná Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 142 280 Kč, ⟪LB:lb_005⟫ k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20.1.2026, č. j. 48 C 163/2025-41,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 142 280 (výrok I) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ zaplatila částku 142 280 Kč jako náhradu škody představovanou náklady jeho obhajoby v trestním řízení. Tvrdil, že proti němu bylo opakovaně zahajováno trestní stíhání usneseními právnická osoba ze dne 3.7.2012, 9.4.2013 a 4.12.2013, která byla ke stížnostem žalobce zrušena, následně bylo dne 11.4.2014 zahájeno další trestní stíhání pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) trestního zákoníku a dne 30.5.2014 trestní stíhání pro pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Obě věci byly spojeny a vedeny pod sp. zn. spisová značka. Krajský soud v adresa rozsudkem ze dne 5.2.2020, č. j. spisová značka, žalobce zprostil obžaloby ohledně skutku kvalifikovaného podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, avšak ve zbývající části jej uznal vinným. Vrchní soud v adresa rozsudkem ze dne 18.11.2021, č. j. spisová značka, odvolání státního zástupce zamítl a žalobce uznal vinným ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Žalobce dovozoval, že mu vznikla škoda spočívající v nákladech obhajoby v souvislosti s trestními stíháními, která neskončila jeho odsouzením. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nárok je promlčený a současně nedůvodný. Namítala, že trestní řízení bylo pravomocně skončeno již dne 18.11.2021 vyhlášením rozsudku Vrchního soudu v adresa, tříletá promlčecí lhůta uplynula dne 18.11.2024 a žalobce uplatnil nárok až dne 3.2.2025, tedy po jejím marném uplynutí.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že jednotlivá usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3.7.2012, 9.4.2013 a 4.12.2013 byla postupně rušena státními zastupitelstvími, že dne 11.4.2014 a 30.5.2014 byla zahájena další trestní stíhání, že věci byly spojeny a dále vedeny pod sp. zn. spisová značka, že trestní řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v adresa ze dne 18.11.2021, č. j. spisová značka, a že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 3.2.2025. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů a z trestního spisu vedeného u Krajského soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka, v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Dospěl ke skutkovému závěru, že ve věci žalobce byla vydána tři usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3.7.2012, 9.4.2013 a 4.12.2013, která byla následně zrušena příslušnými státními zástupci, zatímco trestní stíhání zahájená dne 11.4.2014 a 30.5.2014 vedla po podání obžalob ke spojení řízení pod sp. zn. spisová značka. Toto řízení bylo pravomocně skončeno dne 18.11.2021 rozsudkem Vrchního soudu v adresa, kterým byl žalobce uznán vinným ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství. Soud dále zjistil, že nárok na náhradu škody byl u žalované předběžně uplatněn až dne 3.2.2025.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 1 odst. 1, § 3 odst. 1, § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 32 odst. 1 OdpŠk., dále podle § 605 odst. 2 občanského zákoníku, § 132 o. s. ř. a příslušných ustanovení advokátního tarifu. Vycházel přitom zejména z judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, 30 Cdo 1771/2014, 30 Cdo 2266/2021, 30 Cdo 2634/2022, 30 Cdo 5495/2017, 30 Cdo 5369/2017-II a 30 Cdo 595/2020, jakož i z dalších rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Soud I. stupně uzavřel, že nárok žalobce je třeba posuzovat jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Ve vztahu ke třem zrušeným usnesením o zahájení trestního stíhání počala tříletá promlčecí lhůta běžet již právní mocí rozhodnutí státních zástupců o jejich zrušení a uplynula nejpozději dne 10.3.2017. Ve vztahu k řízení skončenému rozsudkem Vrchního soudu v adresa počala subjektivní promlčecí lhůta běžet od právní moci rozsudku dne 18.11.2021 a skončila dne 18.11.2024. Protože žalobce nárok uplatnil až dne 3.2.2025, považoval soud I. stupně všechny uplatněné nároky za promlčené. Neakceptoval argumentaci žalobce, že promlčecí lhůta mohla začít běžet až doručením písemného vyhotovení rozsudku, a neshledal ani rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Nad rámec uvedeného uzavřel, že žalobce by nebyl úspěšný ani po věcné stránce, neboť mu nevznikla tvrzená škoda. S odkazem na § 12 odst. 5 a § 10 advokátního tarifu dovodil, že náklady obhajoby by byly stejné i v případě, kdy by byl stíhán pouze pro skutky, za něž byl pravomocně odsouzen, neboť relevantní právní kvalifikace spadaly do stejného tarifního pásma. Z těchto důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl.

5. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř. a vzhledem k plnému úspěchu žalované jí přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 350 Kč představovanou třemi režijními paušály po 450 Kč. O lhůtě k plnění rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, a to dle důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., kdy rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci. Namítá především nesprávný závěr soudu I. stupně o promlčení uplatněného nároku. Podle žalobce soud I. stupně nesprávně dovodil, že subjektivní promlčecí lhůta počala běžet již vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu, resp. jeho nabytím právní moci dne 18.11.2021. Žalobce zastává názor, že podle § 32 odst. 1 OdpŠk počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta až doručením zrušovacího rozhodnutí poškozenému, neboť zákon výslovně používá pojem „doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí“. Argumentuje, že pokud by zákonodárce zamýšlel spojit počátek běhu lhůty s vyhlášením rozhodnutí nebo jeho právní mocí, výslovně by to v zákoně uvedl. Dále poukazuje na vývoj judikatury v trestních věcech týkající se počátku běhu lhůty k podání stížnosti proti usnesení, která je nově spojována s doručením písemného vyhotovení rozhodnutí. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, z něhož dovozuje, že subjektivní promlčecí doba je spojena s okamžikem, kdy se poškozený skutečně dozvěděl o vzniku škody, a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05, podle něhož nelze počátek běhu promlčecí doby vztahovat k okamžiku, kdy poškozený neznal skutečný rozsah škody. Tvrdí, že v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu neznal skutečnou výši škody a disponoval pouze hypotetickou představou o jejím rozsahu. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 962/2012, podle něhož počátek běhu promlčecí doby nelze stanovit dříve, než mohl poškozený svůj nárok účinně uplatnit. Proto dovozuje, že promlčecí lhůta mohla začít běžet teprve okamžikem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu, kdy se seznámil s jeho obsahem a měl k dispozici všechny podklady potřebné pro uplatnění nároku. Současně vytýká soudu I. stupně nesprávný závěr, že první tři zrušená usnesení o zahájení trestního stíhání zakládala tři samostatné nároky s odděleným během promlčecí lhůty. Podle žalobce šlo o jediné trestní řízení, v němž byla usnesení opakovaně rušena a věc vracena právnická osoba k dalšímu řízení, a proto měla být promlčecí lhůta posuzována jednotně od konečného rozhodnutí ve věci.

7. Žalobce dále napadá závěr soudu I. stupně o neexistenci škody. Namítá, že soud I. stupně nesprávně dovodil, že mu nemohla vzniknout škoda na nákladech obhajoby proto, že byl v části trestního řízení pravomocně uznán vinným. Podle žalobce soud přehlédl, že šlo původně o dvě samostatná trestní řízení, která byla spojena až ve fázi řízení před soudem. Náhrady škody se přitom domáhá pouze ve vztahu k nákladům obhajoby v tom řízení, které bylo zahájeno dříve a v jehož rámci byla usnesení o zahájení trestního stíhání opakovaně rušena, nikoliv ve vztahu k úkonům obhajoby v řízení, v němž byl nakonec uznán vinným. Má proto za to, že soud I. stupně nesprávně posoudil jak otázku promlčení, tak otázku vzniku škody, a v důsledku toho nesprávně žalobu zamítl. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů řízení.

8. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející v mezích podaného odvolání podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Předně je třeba přisvědčit soudu I. stupně v tom, že se vzhledem ke vznesené námitce promlčení zabýval nejprve otázkou včasnosti uplatněného nároku. Takový postup odpovídá ustálené rozhodovací praxi, podle níž uplatní-li žalovaný důvodně námitku promlčení, soud žalobu zamítne, aniž by se dále zabýval tím, zda uplatněné právo po věcné stránce existuje či nikoli. Tento závěr je v rozhodovací praxi dovolacího soudu dlouhodobě ustálen již od stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, uveřejněného pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v recentní judikatuře byl znovu připomenut např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2651/2024, i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3497/2020. Jestliže tedy soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovanou vznesená námitka promlčení je důvodná, byl již tento závěr sám o sobě způsobilý vést k zamítnutí žaloby.

11. Z toho současně plyne, že další úvahy soudu I. stupně vztahující se ke vzniku škody a k výši nákladů obhajoby měly pouze podpůrný charakter. Odvolací soud proto nepovažoval za potřebné ani účelné tyto závěry věcně přezkoumávat, neboť na výsledku sporu nemohly ničeho změnit. Námitky žalobce směřující proti těmto úvahám tak nemohou zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, jestliže obstál již jeho samostatný a postačující závěr o promlčení celého uplatněného nároku.

12. Ve vztahu k prvním třem usnesením právnická osoba o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 7. 2012, 9. 4. 2013 a 4. 12. 2013 odvolací soud sdílí jak skutkové, tak právní závěry soudu I. stupně. Z jeho zjištění, která mají oporu v obsahu trestního spisu a ostatně nebyla v rozhodném skutkovém základu mezi účastníky sporná, plyne, že usnesení ze dne 3. 7. 2012 bylo ke stížnosti žalobce zrušeno usnesením státního zástupce ze dne 4. 10. 2012, usnesení ze dne 9. 4. 2013 bylo zrušeno usnesením státního zástupce ze dne 30. 7. 2013 a usnesení ze dne 4. 12. 2013 bylo zrušeno usnesením Vrchního státního zastupitelství ze dne 10. 3. 2014. Nárok na náhradu škody byl u žalované uplatněn až dne 3. 2. 2025.

13. Žalobce v odvolání setrval na stanovisku, že uvedená tři usnesení nelze pro účely běhu promlčecí doby posuzovat samostatně, neboť podle jeho názoru šlo pouze o dílčí stadia jediného trestního řízení, které bylo opakovaně vraceno právnická osoba k dalšímu řízení a rozhodnutí. S tímto názorem se však odvolací soud neztotožňuje.

14. Nejvyšší soud v novější rozhodovací praxi opakovaně uzavřel, že pro účely odškodnění podle OdpŠk je třeba každé trestní stíhání ukončené zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání posuzovat samostatně, a to i tehdy, jestliže na ně následně navázalo nové usnesení o zahájení trestního stíhání pro tentýž nebo obdobně vymezený skutek. Tento závěr se podává zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2266/2021, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2634/2022, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3000/2023. Posledně citované rozhodnutí přitom výslovně vychází z toho, že první zrušené usnesení o zahájení trestního stíhání a následné nové usnesení nepředstavují pro účely promlčení jedno kontinuální trestní stíhání, nýbrž dvě samostatná trestní stíhání, takže pozdější nové zahájení stíhání neobnovuje ani neposouvá běh promlčecí doby k nárokům vztahujícím se k původnímu, již zrušenému usnesení.

15. Na tomto závěru nic nemění ani to, že v rozhodnutích státních zástupců bylo právnická osoba současně uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Takové rozhodnutí sice vytváří procesní prostor pro další prověřování věci a případně i pro nové zahájení trestního stíhání, neznamená však pokračování původního, již zrušeného trestního stíhání. Právě právní moc zrušovacího usnesení je z hlediska odškodňovacího práva rozhodným okamžikem, jímž je příslušné trestní stíhání skončeno. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2237/2023, v němž zdůraznil, že je-li trestní stíhání zrušeno rozhodnutím státního zástupce, je okamžik právní moci tohoto rozhodnutí koncem rozhodné doby, zatímco následné prověřování již není řízením vedeným přímo proti obviněnému.

16. Je proto správný závěr soudu I. stupně, že ve vztahu ke každému z prvních tří usnesení počala běžet samostatná tříletá promlčecí doba nejpozději dnem oznámení, resp. právní moci příslušného zrušovacího rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 1 OdpŠk. I kdyby odvolací soud přijal pro žalobce nejpříznivější výklad počítání konce lhůty, nemůže to na výsledku věci ničeho změnit, neboť všechny tři lhůty uplynuly již v letech 2015, 2016 a 2017, tedy mnoho let před tím, než žalobce nárok u žalované dne 3. 2. 2025 uplatnil. Soud I. stupně proto správně uzavřel, že nároky odvozené od usnesení ze dne 3. 7. 2012, 9. 4. 2013 a 4. 12. 2013 byly v době předběžného uplatnění již promlčeny.

17. Důvodná není ani odvolací námitka, podle níž měl soud počátek běhu promlčecí doby vztáhnout až k doručení konečného rozhodnutí ve věci, případně až k okamžiku, kdy se žalobce seznámil s jeho písemným vyhotovením a mohl přesně vyčíslit rozsah tvrzené škody. Žalobcem odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05 dopadá na situace, v nichž výše škody nebyla dosud objektivizována; v projednávané věci však tato úvaha nemůže překlenout samostatný zákonný režim § 32 odst. 1 věty druhé OdpŠk, podle něhož, je-li podmínkou uplatnění nároku zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. U prvních tří nároků bylo právě zrušovací usnesení státního zástupce oním rozhodnutím, které otevíralo možnost nárok uplatnit; nikoliv až pozdější nové zahájení stíhání nebo konečné rozhodnutí v další věci.

18. Pokud jde o další nárok, který žalobce spojoval s následným usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 4. 2014, odvolací soud předně podotýká, že v rozporu s formulací odvolání nešlo o usnesení, jež by bylo ke stížnosti žalobce zrušeno; ze skutkových zjištění soudu I. stupně naopak plyne, že stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta a řízení pokračovalo až do meritorního rozhodnutí soudů. Promlčení tohoto dílčího nároku proto bylo třeba posuzovat odděleně od prvních tří zrušených usnesení, a to podle okamžiku pravomocného skončení trestního řízení vedeného na jeho základě.

19. Ani v tomto směru se odvolací soud neztotožňuje s názorem žalobce, že rozhodným okamžikem je až doručení písemného vyhotovení rozsudku Vrchního soudu v adresa. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že proti rozsudku odvolacího soudu trestní řád odvolání nepřipouští, a proto takový rozsudek nabývá právní moci již dnem vyhlášení. Tímto okamžikem je trestní řízení před soudy pravomocně skončeno. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5495/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017. Posledně citované rozhodnutí současně výslovně uzavírá, že pozdější doručování písemného vyhotovení rozhodnutí nemá na okamžik nabytí právní moci ani na počátek běhu promlčecí doby žádný vliv.

20. Soud I. stupně proto správně vyšel z toho, že trestní řízení, na jehož základě žalobce svůj další nárok odvozoval, bylo pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v adresa ze dne 18. 11. 2021, č. j. spisová značka, který nabyl právní moci svým vyhlášením dne 18. 11. 2021. Nejpozději od tohoto okamžiku počala běžet tříletá subjektivní promlčecí doba, jež uplynula dne 18. 11. 2024. Jestliže žalobce uplatnil svůj nárok u žalované až dne 3. 2. 2025, učinil tak opožděně i v této části.

21. Odvolací soud nepřehlédl, že žalobce v odvolání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 a 30 Cdo 962/2012. Tato rozhodnutí však na posuzovanou věc nedopadají způsobem, který žalobce dovozuje. Ani z nich nelze vyvodit, že by v případě nároků podle § 32 odst. 1 OdpŠk bylo možné počátek promlčecí doby vázat až na doručení písemného vyhotovení pravomocného rozhodnutí tehdy, kdy právní moc nastala již jeho vyhlášením, anebo že by pozdější administrativní doručování rozhodnutí ostatním procesním subjektům mělo odkládat počátek běhu promlčení. Odlišné závěry žalobce směšují procesní účinky doručení rozhodnutí v trestním řízení s hmotněprávní úpravou promlčení nároku na náhradu škody podle OdpŠk.

22. Odvolací soud tedy shrnuje, že soud I. stupně postupoval správně, zabýval-li se přednostně vznesenou námitkou promlčení, a správně rovněž uzavřel, že jak nároky odvozené od tří usnesení o zahájení trestního stíhání zrušených ve dnech 4. 10. 2012, 30. 7. 2013 a 10. 3. 2014, tak i nárok spojovaný s dalším usnesením o zahájení trestního stíhání, o němž bylo pravomocně rozhodnuto až dne 18. 11. 2021, byly u žalované uplatněny až po marném uplynutí zákonné tříleté promlčecí doby. Za tohoto stavu bylo nadbytečné zabývat se dalšími předpoklady odpovědnosti státu za škodu, a napadený rozsudek je proto ve výroku o věci samé věcně správný.

23. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř., vč. nákladového výroku, který je opřen o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

24. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a contrario, kdy žalobce nebyl procesně úspěšný, avšak procesně úspěšné žalované žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v I. stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné.