MSPH 54 Co 113/2026-148

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudkyň JUDr. Jany Tondrové a Mgr. Alžběty Stříbrné ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) Jméno žalobce A, nar. Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ b) Jméno žalobce B., IČO IČO žalobce B sídlem Adresa žalobce B ⟪LB:lb_003⟫ oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Česká republika – Jméno žalované ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_007⟫ o zaplacení 45 383 Kč s příslušenstvím a 1 500 000 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_008⟫ o odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. března 2026, č. j. 19 C 53/2025–124,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavých výrocích o věci samé II. a III. potvrzuje.

II. Ve výroku o nákladech řízení IV. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše nákladů činí 40 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Ve výroku o nákladech řízení V. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše nákladů činí 1310 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do povinnosti žalované zaplatit žalobci 1. (správně má být žalobci a) – poznámka odvolacího soudu) částku 21 167,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 26. 3. 2025 do zaplacení (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 1. (správně má být žalobci a) – poznámka odvolacího soudu) částku 24 215,81 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 26. 3. 2025 do zaplacení. Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 2. (správně má být žalobkyni b) – poznámka odvolací soudu) částku ve výši 1 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 26. 3. 2025 do zaplacení. Zároveň rozhodl, že žalobce 1. (správně žalobce a) – poznámka odvolacího soudu) i žalobce 2. (správně žalobkyně b) – poznámka odvolacího soudu) jsou každý povinni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výroky IV. a V.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky 45 383 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové újmy představované náklady obhajoby vynaložené v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka a žalobkyně b) zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení vedeném právnická osoba pod sp. zn. spisová značka. Žalobce a) tvrdil, že byl nezákonně trestně stíhán pro přečin křivého obvinění, avšak trestní stíhání bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v adresa ze dne 29. 3. 2022 č. j. spisová značka. V důsledku trestního stíhání mu vznikly náklady na obhajobu, jejichž náhradu nyní uplatňuje. Žalobkyně b) tvrdila, že orgány činné v trestním řízení postupovaly nesprávně při prověřování trestního oznámení podaného dne 11. 1. 2017 ve věci podezření ze zpronevěry a manipulace s účetnictvím ze strany tehdejšího statutárního orgánu společnosti žalobkyně b) spočívající v neoprávněném vyvedení částky 1 500 000 Kč ze společnosti Jméno žalobce B. panem jméno FO a jejím nevrácení. právnická osoba i státní zastupitelství rezignovaly na řádné objasnění skutkového stavu, když přes existenci důkazů o účelovém vytváření příjmových dokladů a o rozporuplnosti tvrzení o vrácení peněz věc odložily usnesením z roku 2018, čímž došlo k neefektivnímu vyšetřování a k zásahu do majetkových práv žalobkyně b).

3. Žalovaná po podání žaloby uhradila žalobci a) z titulu nákladů na obhajobu částku 24 215,21 Kč. Zbytek nároku na obhajné odmítla, neboť některé úkony právní služby byly neúčelné, případně se nejednalo o úkony ve věci samé. Odborné vyjádření společnosti právnická osoba nebylo pořízeno v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Pokud jde o nárok žalobkyně b) na náhradu majetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, namítala, že orgány činné v trestním řízení při prověřování trestního oznámení postupovaly v souladu s procesními předpisy; zároveň vznesla námitku promlčení tohoto nároku.

4. Soud prvního stupně po zpětvzetí žaloby žalobcem a) co do částky 21 167,19 Kč s příslušenstvím v tomto rozsahu řízení zastavil.

5. O zbytku nároku žalobce a) na náhradu nákladů obhajoby a o nároku žalobkyně b) na náhradu majetkové újmy rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba podrobně opakovat. Ve stručnosti lze uvést, že pokud jde o zbytek nároku žalobce a) na náhradu nákladů obhajoby, dovodil soud prvního stupně, že částka 16 940 Kč představující náklad na znalecké vyjádření společnosti právnická osoba. nebyla vynaložena účelně ve smyslu ust. § 31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., neboť ze zprošťujícího rozsudku nevyplyne, že by z něj soud při svém rozhodování vycházel, případně že by vyjádření mělo pro rozhodnutí byť jen podpůrný význam. Za nedůvodný považoval soud prvního stupně i požadavek na úhradu částky 4 900,50 Kč přestavující neoprávněně krácené 4 úkony právní služby (návrh na přezkum postupu právnická osoba ze dne 16. 9. 2019, vyjádření po prostudování spisu ze dne 16. 10. 2019, podnět k předběžnému projednání obžaloby ze dne 24. 1. 2020 a žádost o vydání originálu důkazu ze dne 12. 3. 2021); podle jeho názoru žalovaná za tyto úkony správně krátila odměnu na polovinu, resp. nepřiznala odměnu za úkon, který nebyl účelný. Ohledně částky 2 375,31 Kč soud prvního stupně nárok žalobce a) zamítl z důvodu neunesení břemene tvrzení (po poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.).

6. Nárok žalobkyně b) shledal soud prvního stupně promlčený pro uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu ust. § 32 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Nejpozději doručením usnesení krajského státního zastupitelství ze dne 6. 11. 2018, jímž byla zamítnuta stížnost proti odložení věci, žalobkyně b) věděla, že orgány činné v trestním řízení neshledaly důvody pro další trestněprávní zásah ve věci jí tvrzeného vyvedení peněžních prostředků ze společnosti, a že věc považují za skončenou. Tímto okamžikem se žalobkyně b) dozvěděla jak o výsledku postupu orgánů veřejné moci, který považuje za nesprávný, tak i o tom, že případná újma, již s tímto postupem spojuje, je podle jejího vlastního tvrzení důsledkem postupu orgánů státu. Taková situace v projednávané věci nastala nejpozději v listopadu 2018. Promlčecí lhůta nemohla začít běžet až právní mocí zprošťujícího rozsudku Okresního soudu v adresa ze dne 29. 3. 2022, neboť toto rozhodnutí se týkalo trestního stíhání žalobce a) a mohlo mít nejvýše podpůrný význam z hlediska další argumentace žalobkyně b). Subjektivní promlčecí doba běží od okamžiku, kdy má poškozený dostatek informací k tomu, aby mohl svůj nárok uplatnit. Pro posouzení běhu promlčecí lhůty je totiž podstatné, kdy se žalobkyně b) dozvěděla o tvrzeném nesprávném úředním postupu a o újmě, kterou z něj dovozuje, nikoli kdy došlo k pozdějšímu soudnímu hodnocení některých skutkových okolností v jiném řízení. Subjektivní tříletá promlčecí lhůta začala běžet nejpozději dne 6. 11. 2018, kdy bylo stížnostní řízení pravomocně ukončeno rozhodnutím krajského státního zastupitelství a uplynula nejpozději dne 6. 11. 2021. Nárok byl u žalované uplatněn až dne 29. 3. 2025, tudíž po uplynutí subjektivní promlčecí doby.

7. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle úspěchu ve věci a žalované přiznal vůči každému z žalobců, kteří oba žalovali samostatný nárok, náhradu nákladů řízení za 4 režijní paušály ve výši 450 Kč, a to za písemné vyjádření k žalobě, přípravu na ústní jednání a účast na dvou ústních jednáních.

8. Proti tomuto rozsudku, v rozsahu zamítavých výroků a výroků o nákladech řízení, podali žalobci včasné odvolání. Žalobce a) se odvolal proti výrokům II. a IV., žalobkyně b) proti výrokům III. A V. Rozsudek považovali za nepřezkoumatelný, neboť se soud nevypořádal se všemi argumenty, které žalobci vznesli, zejména s rozporem námitky promlčení s dobrými mravy a s významem následného nezákonného trestního stíhání žalobce a) pro možnost dřívějšího uplatnění nároku žalobkyně b), opomenul důkazy a nevypořádal se s účelností jednotlivých nákladů obhajoby.

9. Pokud jde o nárok žalobce a), měl žalobce a) za to, že soud prvního stupně nesprávně dovodil neúčelnost odborného vyjádření společnosti právnická osoba. Tato listina byla v trestním řízení provedena k důkazu a prokazovala účetní a daňovou použitelnost příjmových pokladních dokladů. Účelnost nákladů obhajoby nelze posuzovat zpětně jen podle toho, zda soud uvedl ten který důkaz za hlavní důvod zproštění. Účelným je proto i ten důkaz, který objektivně směřuje ke zpochybnění obžaloby a posílení obranné linie.

10. Podání ze dne 16. 9. 2019, 16. 10. 2019 a 24. 1. 2020 byla podle žalobce a) plnohodnotnými úkony obhajoby. Tato podání byla učiněna v rámci aktivní obhajoby a směřovala k odvrácení nebo zmírnění následků nezákonného rozhodnutí. Žádost podle § 157a tr. řádu je standardní procesním prostředkem kontroly postupu právnická osoba a státního zástupce, vyjádření po prostudování spisu reagovalo na obsah trestního spisu a směřovalo k zastavení trestního stíhání, podnět k předběžnému projednání obžaloby je kvalifikovaným procesním návrhem směřujícím k meritornímu posouzení věci ještě před hlavním líčením. Podání obsahově směřující k meritornímu vyvrácení obvinění nebo obžaloby by měly být posuzováno jako celý úkon právní služby, a to analogicky podle § 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 11 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Žalobce a) setrval i na tom, že podání ze dne 12. 3. 2021 bylo účelné. Na základě toho podání byly zajištěny originály listinných důkazů, u nichž byly následně posuzovány fyzické znaky manipulace. Šlo tedy o racionální a procesně významný krok obhajoby.

11. Žalobce a) soudu prvního stupně dále vytýkal, že řádně nevypořádal částku 2 375,31 Kč. Není pravdou, že by ohledně této částky žalobce a) netvrdil dostatečné skutkové okolnosti. Naopak, žalobce a) soudu předložil matematický rozklad jeho nároku, včetně jednotlivých úkonů právní služby, nákladů na právnická osoba a cestovních náhrad, které byly specifikovány daty cest, trasou, spotřebou a cenou pohonných hmot.

12. Pokud jde o nárok žalobkyně b) na zaplacení náhrady majetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč, měla žalobkyně b) za to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Pro počátek běhu této lhůty nemůže být rozhodné doručení usnesení o odložení věci, ale skutečná vědomost žalobkyně b) o tom, že postup orgánů činných v trestním řízení byl vadný v relevantní intenzitě a že způsobil škodu. Tuto vědomost získala žalobkyně b) až v návaznosti na zprošťující rozsudek Okresního soudu v adresa ve věci vedené pod sp. zn. spisová značka, v němž byly popsány zásadní pochybnosti o vypovídací hodnotě příjmových pokladních dokladů k částce 1 500 000 Kč. Podle judikatury Ústavního soudu (II. ÚS 424/25) pak subjektivní promlčecí lhůta, pokud jde o právo na účinné vyšetřování, nezačne běžet dříve, než je porušení práva na účinné vyšetřování s konečnou platností posouzeno orgány, které jsou k takovému hodnocení primárně pověřeny. Počátek subjektivní promlčecí doby nelze mechanicky spojovat již s doručením usnesení o odložení věci, jestliže poškozený nadále usiloval o přezkum vadného postupu a konečné posouzení otázky, zda k porušení práva na účinné vyšetřování skutečně došlo, nastalo až později. Tuto judikaturu soud prvního stupně pominul, přestože měla být aplikována i v projednávané věci. Žalobci se proti postupu orgánů činných v trestním řízení aktivně bránili a nadále se domáhali přezkumu. Nelze jim proto přičítat k tíži, že nevyvodili odpovědnost státu již v okamžiku, kdy stát jejich skutkovou verzi odmítl. Teprve ze zmíněného zprošťujícího rozsudku Okresního soudu v adresa mohla žalobkyně b) dovodit, že původní vyšetřování bylo vadné a od toho okamžiku mohla nabýt vědomosti o neúčinném vyšetřování. Uvedené je v souladu s další judikaturou Ústavního soudu týkající se počátku subjektivní promlčecí lhůty (II. ÚS 3025/09, IV. ÚS 323/24), podle které je pro počátek běhu promlčecí lhůtě rozhodná skutečná a prokázaná vědomost poškozeného o rozhodných skutkových okolnostech, nikoliv pouhá možnost, že si poškozený mohl určitou právní konstrukci domyslet již dříve. Žalobkyně b) uzavřela, že stát vytvořil žalobcům „procesní past“, neboť poté, co žalobci brojili proti závěrům orgánů činných v trestním řízení, byl žalobce a) stíhán pro přečin křivého obvinění. Nelze po žalobcích požadovat, aby za této situace podali na stát žalobu s tvrzením, že závěry orgánů činných v trestním řízení ohledně pravosti dokladů jsou nesprávné. K tomu žalobci dále odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3391/15, podle kterého nelze rozumně dovozovat stabilní a objektivně použitelnou vědomost poškozeného o odpovědnosti státu v době, kdy jej stát trestně stíhá pro skutková tvrzení, na nichž by měl být odškodňovací nárok založen.

13. Žalobkyně b) dále uvedla, že již v řízení před soudem prvního stupně namítala, že vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 2 odst. 3 a § 8 o. z., soud prvního stupně se s touto argumentací nevypořádal. K tomu žalobkyně b) odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 203/17, podle kterého nelze v odškodňovacích sporech námitku promlčení akceptovat mechanicky, ale je třeba posoudit, zda její uplatnění není vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nepřiměřené. Jestliže stát svým postupem vytvořil situaci, v níž bylo pro poškozeného objektivně mimořádně obtížně či rizikové nárok uplatnit, nemůže s úspěchem namítat, že tak měl učinit dříve. Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2616/2022, podle kterého by měl stát námitku promlčení vznášet jen z důležitých důvodů, není přitom nezbytné prokazovat šikanózní úmysl státu. Postačí, že námitka je uplatněna vůči poškozenému, který marné uplynutí lhůty nezavinil, a že zánik nároku by pro něj byl nepřiměřeně tvrdý. Podle žalobců se o takovou situaci jedná v projednávané věci. Žalobci byli aktivní, na vadnost skutkových závěrů orgánů činných v trestním řízení opakovaně upozorňovali, avšak stát na to reagoval trestním stíháním žalobce a).

14. Soud prvního stupně podle žalobců bagatelizoval význam zprošťujícího rozsudku ve věci spisová značka, jakož i další žalobci označené důkazy, přestože z nich plyne, že orgány činné v trestním řízení v původním řízení ignorovaly indicie manipulace s doklady. Pochybení se přitom nedopustil pouze právnická osoba, ale i státní zástupce, který uložil dne 19. 1. 2018 právnická osoba, aby před ukončením prověřování předložila nástin rozhodnutí. Z toho podle žalobců plyne, že postup směřující k odložení věci byl pod kontrolou státního zástupce. Ve zprošťujícím rozhodnutí došlo k prvnímu autoritativnímu řádnému vyhodnocení důkazů. Stát neprovedením účinného vyšetřování zmařil či oslabil možnost žalobkyně b) domáhat se ochrany svého majetku, tudíž nesprávný postup orgánů států je v příčinné souvislosti s majetkovou újmou. Jednání samotného jméno FO příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy nepřerušilo.

15. Žalobci soudu dále vytýkali, že neprovedl pro rozhodnutí podstatné důkazy, a to úřední záznam o podaném vysvětlení svědkyně jméno FO a kopii e-mailové zprávy účetní, a to k prokázání vzniku škody, manipulace s doklady a trestní relevance jednání jméno FO. Soud tyto důkazy neprovedl, s tím, že s ohledem na promlčení by bylo jejich provedení nadbytečné. S tím žalobci nesouhlasí, neboť právě neprovedené důkazy byly relevantní pro určení, kdy žalobci získali objektivní vědomost o nesprávnosti postupu orgánů činných v trestním řízení a zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Za vadnou žalobci označili i právní kvalifikaci nároku žalobkyně b), který soud střídavě označuje za nárok na nemajetkovou a nárok na majetkovou újmu.

16. Žalobci navrhli, aby odvolací soud změnil napadené výroky prvostupňového rozsudku tak, že žalobě vyhoví a přizná jim náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

17. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když souhlasila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, v němž byl odvoláním dotčen, tj. v zamítavých výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo, podle § 212 a násl. o. s. ř. a po částečném zopakování dokazování shledal odvolání žalobců nedůvodnými.

19. V prvé řadě odvolací soud uvádí, že odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje všechny náležitosti podle ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., je srozumitelné a přezkoumatelné.

20. Pokud jde o nárok žalobce a), je zde, jak uzavřel správně soud prvního stupně, dán odpovědností titul ve smyslu ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., neboť žalobce a) byl obžaloby zproštěn, a má tedy právo na náhradu škody, která mu v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla.

21. Podle § 31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

22. Soud prvního stupně se správně zabýval tím, zda byly jednotlivé úkony právní služby vykonány účelně a zda byly náklady na odborné vyjádření vynaloženy účelně. Účelnost nákladů vynaložených obviněným na obhajobu však nelze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou trestním stíháním posuzovat z toho hlediska, zda právě určité úkony obhájce vedly ke zprošťujícímu rozsudku. Za neúčelnou obhajobu je potřeba považovat jen takové úkony obhájce (takové náklady), které nemohly být obviněnému prospěšné již v době, kdy je obhájce učinil. Účelnost úkonů obhájce tak nelze poměřovat důvody, pro které trestní stíhání nevedlo k odsouzení obviněného (30 Cdo 4870/2014 ). Podstatné tedy je, zda se jednalo o náklady vynaložené ve prospěch žalobce a), resp. o úkony právní služby ve smyslu advokátního tarifu, zda se obhájce zúčastnil úkonů v daném trestním řízení a zda mohly být v době, kdy byly činěny, žalobci ku prospěchu.

23. Pokud jde o náklady na odborné vyjádření společnosti právnická osoba, není pravdou, že by z něj trestní soud nevycházel, když trestní soud jej v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 20.) zmiňuje. Za této situace nelze shledat náklady vynaložené na pořízení odborného vyjádření za neúčelné. Soud prvního stupně přesto rozhodl věcně správně, když nárok žalobce a) na úhradu částky 16 940 Kč s příslušenstvím zamítl.

24. Odvolací soud zopakoval dokazování vyjádřením společnosti právnická osoba. z 25. 8. 2021 (na č. l. 27 spisu), z něhož vzal za prokázané, že bylo vyhotoveno k probíhajícímu sporu o inkaso úhrad půjčky v hotovosti mezi žalobkyní b) a jméno FO. Dále zopakoval dokazování fakturou č. číslo vystavenou společností právnická osoba, dne 31. 8. 2021, z níž vzal za prokázáno, že jí byla fakturována částka 16 940 Kč za daňové poradenství, a to odběrateli společnosti právnická osoba.

25. Z uvedeného plyne, že písemné vyjádření společnosti právnická osoba., je nákladem řízení, ale nikoliv trestního řízení vedené proti žalobci a), nýbrž nákladem vynaloženým v civilním řízení, vedeným mezi shora uvedenými osobami. Nadto částku 16 940 Kč nevynaložil žalobce a), ale právnická osoba, společnost právnická osoba., tudíž žalobci a) v jeho majetkové sféře škoda ve výši uvedené částky nevznikla.

26. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud za návrh na přezkum postupu právnická osoba ze dne 16. 9. 2019, vyjádření po prostudování spisu ze dne 16. 10. 2019, podnět k předběžnému projednání obžaloby ze dne 24. 1. 2020 přiznal žalobci a) odměnu advokáta pouze ve výši jedné poloviny. Podle judikatury Nejvyššího soudu (30 Cdo 2844/2023) nejsou návrh na přezkum postupu státního zastupitelství, ani návrh na zastavení trestního stíhání úkonem ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť směřují k vydání nemeritorních rozhodnutí. Proto jak za návrh na přezkum postupu právnická osoba, tak za vyjádření po prostudování spisu, obsahující návrh na zastavení trestního stíhání, a podnět k předběžnému projednání žaloby, opět obsahující návrh na zastavení trestního stíhání, náleží podle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny. Soud prvního stupně rovněž správně nepřiznal odměnu za žádost o vydání originálu důkazu ze dne 12. 3. 2021. Podle judikatury Vrchního soudu v Praze (spisová značka) nejsou návrhy na doplnění dokazování ve smysl ust. § 11 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. úkony, které by byly svou povahou a účelem nejbližší návrhů, ve kterém se rozhoduje ve veřejném zasedání, nejsou podáním ve věci samé a odměna za ně nepřísluší ani podle jiného ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb.

27. Pokud jde o zbývající částku ve výši 2 375,31 Kč, zamítl soud prvního stupně tuto část nároku z důvodu neunesení břemene tvrzení. S tímto závěrem se nelze ztotožnit. Žalobce a) v žalobě přesně specifikoval, úhrady jakých konkrétních nákladů obhajoby se domáhá, a poté, co žalovaná částečně plnila, vzal v rozsahu, v němž bylo plněno, žalobu zpět. Předmětem řízení tak zůstalo kromě shora uvedeného nákladu na písemné vyjádření společnosti právnická osoba a nepřiznaných nákladů za odměnu advokáta také částečně cestovné, neboť žalovaná ve dvou případech (cestovné za cestu k soudu a zpět dne 11. 1. 2022 a 29.3.2022 přiznala za pohonné hmoty (motorovou naftu) částku 36,10 Kč za litr (oproti žalobcem a) požadovaným 47,10 Kč za litr). Postup žalované však považuje odvolací soud za správný, neboť ke dni 11. 1. 2022 a 29. 3. 2022 byla účinná vyhl. č. 511/2021 Sb., podle které činila průměrná cena motorové nafty 36,10 Kč za litr. Nárok žalobce a) na doplatek částky 2 375,31 Kč je proto nedůvodný, byť z jiného než soudem prvního stupně uvedeného důvodu. I v tomto rozsahu je proto zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně správný.

28. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně věcně správně posoudil i nárok žalobkyně b) na zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím.

29. V souladu se zásadou hospodárnosti řízení se soud prvního stupně správně nejprve zabýval otázkou promlčení (s ohledem na žalovanou vznesenou žalobu promlčení). Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že nárok žalobkyně b) je promlčen, a v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

30. Pro posouzení promlčení nároku žalobkyně b) je podstatné znění ust. § 32 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Podle tohoto ustanovení nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za 3 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

31. U nároků na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla. Nejde o vědomost o škodné události (nesprávný úřední postup), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného. Pouhá možnost o vzniku škody se dozvědět nepostačuje, zákon předpokládá vědomost skutečnou vztahující se k odškodnitelné újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze objektivně vyčíslit v penězích. S ohledem na speciální úpravu se neuplatní obecná úprava počátku promlčecí lhůty obsažená v občanském zákoníku, tudíž se neuplatní ani výkladové pravidlo obsažené v § 619 odst. 2 o. z. (Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vydání, 2017, s. 374–400: V. Bičák). K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud ve svém rozhodnutí IV. ÚS 323/24, kdy dovodil, že při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce učinit.

32. Odvolací soud zopakoval dokazování rozsudkem Okresního soudu v adresa ze dne 29. 3. 2022 č. j. spisová značka. Z něj vzal za prokázané, že soud, projednávající trestní věc žalobce a), který byl stíhán pro přečin křivého obvinění, si jako předběžnou otázku musel vyřešit, zda se jméno FO dopustil jednání, ze kterého jej žalobce a) nařkl. Výpověď svědka (poškozeného) jméno FO neměl za dostatečně věrohodnou (bod 21.), výpověď poškozeného však byla v podstatě jediným přímým důkazem o vině žalobce a). Soud měl proto důvodné pochybnosti o tom, zda jméno FO zapůjčených 1 500 000 Kč skutečně vrátil a tudíž zda tvrzení obžalovaného (žalobce a) o opaku je tvrzením záměrně lživým. Proto s ohledem na zásadu in dubio pro reo žalobce a) zprostil obžaloby (bod 25). V závěru svého rozhodnutí (bod 27) soud zdůraznil, že jeho závěry nemění ničeho na pravomocných rozhodnutích soudů a jiných orgánů v jiných věcech mezi obžalovaným (žalobcem a) a jméno FO. Výslovně přitom uvedl, že skutečnost, že v této trestní věci dospěl soud k závěru o zproštění obžaloby za křivé svědectví, neznamená, že jméno FO skutečně spáchal trestný čin zpronevěry. Nebyl totiž proveden věrohodný důkaz, který by jednoznačně potvrdil, že k úhradě předmětné zápůjčky došlo, nebo že k ní nedošlo, proto v obou trestních řízení muselo v souladu se zásadou in dubio pro reo dojít ze zproštění obžaloby. Proto je ve věci vedené proti jméno FO vycházeno z toho, že zápůjčku uhradil a v této věci vedené proti žalobci a) z toho, že zápůjčku neuhradil a že vysvětlení obžalovaného není záměrně lživé. Soud zjišťoval, zda jméno FO zápůjčku vrátil, ovšem nikoliv proto, zda má jméno FO povinnost tyto prostředky vrátit, ale pouze kvůli tomu, zda o tom žalobce a) věděl a tím pádem vědomě jméno FO křivě obvinil, či nikoliv.

33. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že o vzniku tvrzené škody ve výši 1 500 000 Kč a o tom, že za tuto škodu dle tvrzení žalobkyně b) odpovídá stát, se žalobkyně b) dozvěděla již v okamžiku, kdy bylo trestní stíhání odloženo. Závěr soudu prvního stupně, že subjektivní tříletá promlčecí doba začala běžet v roce 2018, kdy byla trestní věc proti jméno FO odložena, je podle názoru odvolacího soudu správný. Již tehdy totiž žalobkyni b) byly známy okolnosti, které byly způsobilé závěr o možném vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, učinit. Vědomost o vzniku škody nemohla žalobkyně b) nabýt ze zprošťujícího rozsudku Okresního soudu v adresa, neboť ten se ke vzniku škody ani k osobě za ni odpovědné vůbec nevyjadřoval. Stejně tak se okresní soud ani nevyjadřoval k tomu, zda bylo porušeno právo žalobkyně b) na účinné vyšetřování, nadto ani není orgánem, který by byl oprávněn porušení práva na účinné vyšetřování posoudit; okresní soud pouze posuzoval, zda se jméno FO dopustil trestné činnosti, jako otázku předběžnou, a to pouze pro účely určení, zda se žalobce a) dopustil přečinu křivého obvinění.

34. Námitka promlčení pak není v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) ani s principem poctivosti, ochrany dobré víry a zákazu zjevného zneužití práva (§ 6 - § 8 až o. z.).

35. Uplatnění námitky promlčení ze strany státu či územního celku lze posuzovat z hlediska souladu takového právního úkonu s dobrými mravy. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty ničím nezavinil a vůči němuž za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Popsaná východiska se uplatňovala i ve vztahu k námitce promlčení vznesené státem či územním samosprávným celkem ve sporu o náhradu škody či nemajetkové újmy. Nejvyšší soud konstatoval, že námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), naopak uplatnění námitky promlčení patří k postupům řádné správy svěřeného majetku orgánem státu. (Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vydání, 2017, s. 374–400: V. Bičák).

36. Odvolací soud má za to, že v projednávané věci žalobkyně b) nedošlo k výjimečnému případu, kdy je vznesení námitky promlčení ze strany státu výrazem zneužití tohoto práva na úkor žalobkyně b), nelze ani dovodit, že žalobkyně b) marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinila a že by zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnila. Naopak, případný zánik práva žádným postihem není, neboť, jak bude uvedeno níže, žalobkyni b) právo na náhradu majetkové újmy vůbec nevzniklo, proto ani uplatnění námitky promlčení nemůže být nepřiměřenou tvrdostí.

37. Jak v předchodzím bodu uvedeno, odvolací soud je dále toho názoru, že žalobkyni b) nemohl vzniknout nárok na náhradu majetkové újmy, neboť zde není dán odpovědnostní titul. Odpovědnostním titulem při porušení práva na účinné vyšetřování je nezákonné rozhodnutí, zpravidla usnesení o odložení věci, případně rozhodnutí dozorového státního zastupitelství nebo vyřízení podnětu dohledovým státním zastupitelstvím. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. má být takové rozhodnutí zrušeno či změněno, k čemuž může dojít u Ústavního soudu nebo ESLP (k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 424/25). V posuzované věci nebylo usnesení o odložení věci zrušeno k tomu příslušným orgánem, není zde tak dán odpovědností titul. Ani ze zprošťujícího rozsudku Okresního soudu v adresa neplyne, že by bylo trestní vyšetřování proti jméno FO vadné, natož aby dosahovalo určité intenzity pochybení z kvalitativního hlediska.

38. Pro úplnost odvolací soud dodává, že ani odkaz žalobkyně b) na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu nemůže na shora uvedeném posouzení ničeho změnit. V rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 424/25 Ústavní soud uvedl, že subjektivní promlčecí doba, pokud jde o právo na účinné vyšetřování, nezačne běžet dřív, než je porušení práva na účinné vyšetřování s konečnou platností posouzeno orgány, které jsou k takovému hodnocení primárně pověřeny. Jak shora uvedeno, takovými orgány (Ústavní soud, ESLP) však nebylo právo žalobkyně b) na účinné vyšetřování vůbec posuzováno (pro absenci podání příslušných opravných prostředků); soud, který posuzuje jinou trestní věc, takovým orgánem není, nadto ani se Okresní soud v adresa touto otázkou nezabýval. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3025/09 se netýká náhrady škody podle zák. č. 82/1998 Sb., nýbrž náhrady škody podle zákoníku práce. K obsahu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 323/24, pokud jde o vědomost poškozeného o vzniku škody a odpovědné osobě, se již vyjadřoval odvolací soud v bodu 31. a 33. odůvodnění tohoto rozsudku. V rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3391/15 se Ústavní soud zabýval otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, pokud je o nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, kde je promlčecí doba pouze 6 měsíční. Rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 203/17 a 30 Cdo 2616/2022 se týkaly skutkově zcela odlišných věcí. Námitka promlčení vznesené státem byla shledána nemravnou proto, že poškozený ve s jiném sporu nezachoval nemravně – nevznesl námitku promlčení (IV. ÚS 203/17), resp. z důvodu velmi nepříznivého zdravotního stavu poškozeného (30 Cdo 2616/2022).

39. Soud prvního stupně pak nepochybil, když zamítl důkazní návrhy ze strany žalobců. I odvolací soud má za to, že s ohledem na promlčení nároku žalobce b) a rovněž jeho nedůvodnost bylo další dokazování zcela nadbytečné.

40. Odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů prvostupňový rozsudek v zamítavých výrocích o věci samé jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

41. Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pouze v jejich výši, jinak byl jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

42. Soud prvního stupně správně určil, že v řízení procesně úspěšná žalovaná má právo na plnou náhradu nákladů řízení, to podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. (zastavení řízení ohledně částky 21 167,19 Kč zavinil žalobce a), který v tomto rozsahu podal žalobu předčasně). Ty však nespočívají ve čtyřech, nýbrž ve třech paušálních náhradách hotových výdajů po 450 Kč (za sepis vyjádření k žalobě, přípravě k jednání a účasti na jednání soudu dne 26. 3. 2026 – tak jak je ostatně žalovaná požadovala v závěrečném návrhu) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. s analogickou aplikací § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. Souhrnnou částku ve výši 1 350 Kč pak je třeba uložit žalobcům k zaplacení v poměru částek, kterých se svými žalobami domáhali. Žalobce a) se domáhal zaplacení částky 45 383 Kč s příslušenstvím, tedy 3 % z celkové žalované částky, žalobkyně b) částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím, tedy 97 % z celkové žalované částky. Žalobce a) je tudíž povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 40 Kč (3 % z částky 1 350 Kč) a žalobkyně b) 1 310 Kč (97 % z částky 1 350 Kč).

43. Ve výroku I. o částečném zastavení řízení nebyl rozsudek odvoláním dotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

44. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když v odvolacím řízení úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. Podání, kterým se žalovaná omluvila z účasti u odvolacího jednání a v němž pouze stručně uvedla, že navrhuje potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného, nelze podle názoru odvolacího soudu považovat za úkon potřebný k účelnému bránění práva.

45. Závěrem odvolací soud upozorňuje soud prvního stupně, že v případě plurality účastníků se při jejich označování postupuje podle § 24 Instrukce č. 4/2017 Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. října 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/36, o soudních písemnostech. Podle § 24 odst. 1 tohoto předpisu „Pokud v téže věci vystupuje v procesním postavení žalobců, oprávněných nebo navrhovatelů více osob označují se písmeny malé abecedy [ve formátu a), b), c) atd.]. Ostatní subjekty řízení (včetně obviněných, obžalovaných, odsouzených a mladistvých) se označují arabskými číslicemi [ve formátu 1., 2., 3. atd.]“.

Proti výroku I. tohoto rozsudku v části, v níž byl potvrzen výrok II. prvostupňového rozsudku, a samostatně proti výrokům o nákladech řízení II. – IV., není dovolání přípustné.

Proti výroku I. tohoto rozsudku v části, v níž byl potvrzen výrok III. prvostupňového rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.