MSPH 54 Co 75/2026-58

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudkyň JUDr. Jaroslavy Pokorné a Mgr. Lenky Marynkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozen Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupen advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Česká republika – Jméno žalované, IČO IČO žalované ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_005⟫ za níž jedná Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 95 000 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_007⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. března 2026, č. j. 48 C 198/2025-37,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé I. ohledně částky 37 911 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2026 mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 37 911 Kč s 11,50% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 3. 2026 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak, tj. co do částky 57 089 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 9. 2025 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení z částky 37 911 Kč od 25. 9. 2025 do 28. 2. 2026, se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 003 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 95 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil povinnost nahradit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 1 350 Kč (výrok II.).

Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka (dále také „posuzované řízení“).

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená. Poukázala na plynulý procesní postup soudů, absenci nečinnosti i skutečnost, že žalobce v průběhu řízení nevyužil prostředky ochrany proti průtahům. Zdůraznila rovněž, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a mělo standardní význam i složitost. Současně poukázala na specifikum tzv. „řetězeného” kompenzačního řízení, u něhož je třeba přistupovat ke vzniku nároku zdrženlivě.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění učiněných z obsahu spisu posuzovaného řízení, jehož průběh podrobně rekapituloval. Vzal za prokázané, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 9. 10. 2021 uplatněním nároku u žalované a skončeno dne 19. 4. 2025 právní mocí usnesení Nejvyššího soudu, celkem tak trvalo 3 roky a 6 měsíců.

Po právní stránce soud vyšel z ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), přičemž zdůraznil, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu je podmíněna současným splněním tří předpokladů, a to existence nesprávného úředního postupu, vzniku újmy a příčinné souvislosti mezi nimi. Při posuzování přiměřenosti délky řízení vycházel z kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk a z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva.

Uzavřel, že celková délka řízení nepřesáhla mez přiměřenosti. Ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu uvedl, že se jednalo o věc standardní složitosti, přičemž v rámci tohoto kritéria zohlednil i skutečnost, že věc byla projednána ve více stupních soudní soustavy (1× soudem prvního stupně, 2× odvolacím soudem, 2× Nejvyšším soudem). Konstatoval, že kasační zásahy nebyly dány v důsledku tzv. kvalifikovaných důvodů (tj. pro nepřezkoumatelnost, závažné procesní vady či nerespektování závazného právního názoru). Identifikované dílčí procesní pochybení (spočívající v nevyčerpání předmětu řízení soudem prvního stupně) vyhodnotil jako ojedinělé a z hlediska celkové délky řízení bezvýznamné. Ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu uvedl, že byl důsledkem odlišného právního názoru obou instancí. Soud prvního stupně neshledal ani významná období nečinnosti orgánů veřejné moci, řízení podle něj probíhalo plynule a úkony byly činěny v přiměřených lhůtách. Chování žalobce neshledal obstrukčním, naopak jeho procesní aktivitu považoval za legitimní, a význam řízení pro žalobce hodnotil jako standardní.

Na základě zhodnocení všech těchto kritérií soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, a proto není dán základ odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu. Z tohoto důvodu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované jako plně úspěšné straně přiznal náhradu nákladů ve výši 1 350 Kč.

Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž úvodem namítl vadu řízení spočívající v nedoručení vyjádření žalované k žalobě, čímž mu byla odňata možnost se k němu vyjádřit a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ve vztahu ke kritériu složitosti řízení žalobce zásadně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že šlo o věc standardně složitou. Naopak argumentoval, že posuzované řízení vykazovalo sníženou skutkovou i právní složitost, typickou pro kompenzační spory dle OdpŠk, v nichž se dokazování zpravidla omezuje na listinný důkaz spisem z původního řízení a právní otázky jsou již z velké míry judikovány Nejvyšším soudem. Žalobce dále vytkl soudu nesprávné uchopení aspektu víceinstančnosti v rámci kritéria složitosti. Odkázal přitom na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (zejm. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, 30 Cdo 295/2019, sp. zn. 30 Cdo 675/2013 a 30 Cdo 1328/2009), z níž plyne, že jednotlivé důvody složitosti je nutno hodnotit samostatně, a že víceinstančnost je nutno hodnotit i s ohledem na její příčiny. Okolnosti přičitatelné postupu orgánů veřejné moci nelze současně zohlednit v neprospěch poškozeného v rámci kritéria složitosti. Brojil proti závěru soudu, že kasační zásahy nebyly důsledkem kvalifikovaných vad, a poukázal na konkrétní období prodlení (10/2022–3/2023, 5/2023–4/2024, 4/2024–6/2024, 7/2024–4/2025), která lze přičíst vadám postupu soudů. V této souvislosti odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2716/2019, podle něhož je třeba s ohledem na objektivní odpovědnost státu (§ 2 OdpŠk) důvody pro její omezení vykládat restriktivně, a dále na judikaturu ESLP, zejména rozsudek ve věci Kubizňáková proti České republice (21. 6. 2005). K významu posuzovaného řízení žalobce namítl, že jej soud podcenil, a zdůraznil, že kompenzační řízení navazující na již nepřiměřeně dlouhé řízení má zvýšený význam. Odkázal k tomu na judikaturu ESLP (zejm. Golha proti ČR, Veriter proti Francii, Belperio a Ciarmoli proti Itálii, CE.DI.SA Fortore S.N.C. Diagnostica Medica Chirurgica proti Itálii, a Francesco Quattrone proti Itálii). Žalobce napadl i výrok o nákladech řízení, a to jak z hlediska výsledku řízení, tak z hlediska účelnosti jednotlivých úkonů žalované. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná mu náhradu nákladů řízení.

Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a žalobcem podané odvolání shledal důvodným (ve vztahu k základu nároku na odškodnění, nikoliv však pokud jde o jeho výši).

V prvé řadě je třeba uvést, že odvolací soud nepovažuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Rozsudek soudu prvního stupně obsahuje všechny náležitosti dle § 157 odst. 1 a 2 o. s. ř.; je zřejmé, které skutečnosti vzal soud prvního stupně za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.

Soud prvního stupně se správně zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady pro odpovědnost státu za škodu podle OdpŠk, a to existence odpovědnostního titulu, tedy nesprávného úředního postupu, dále vznik škody a současně také příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, přičemž všechny tyto podmínky musí být splněny současně. Soud dovodil, že není splněna již první z těchto podmínek, a to existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nesprávném úředním postupu. S tímto závěrem se odvolací soud neztotožňuje a má naopak za to, že v projednávané věci k nesprávnému úřednímu postupu došlo.

Tento předběžný právní názor odvolací soud sdělil účastníkům při jednání konaném dne 30. 6. 2026 a současně jim poskytl prostor, aby se k němu i k případné výši přiměřeného peněžitého zadostiučinění vyjádřili; žalobce odkázal na svá dosavadní písemná podání, žalovaná navrhla, aby soud poskytl odškodnění ve formě konstatování porušení práva, případně aby se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích přidržel spodní hranice rozpětí vymezeného stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.

Odvolací soud přisvědčuje soudu prvního stupně, že posuzované řízení nebylo zatíženo průtahy ve smyslu nečinnosti orgánů veřejné moci, neboť z obsahu spisu posuzovaného řízení je patrná kontinuální procesní aktivita. Nutno však konstatovat, že nepřiměřeně dlouhé může být i řízení, ve kterém nedošlo ani k jedinému průtahu (srov. SIMON, Pavel. b) Průtahy vs. nepřiměřená délka řízení. In: SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, marg. č. 383.).

Ve vztahu ke kritériu složitosti řízení soud prvního stupně uzavřel, že se jednalo o řízení standardní složitosti. Při tomto hodnocení vzal v úvahu mimo jiné i počet instancí, v nichž byla věc projednávána, kdy ve věci samé bylo rozhodováno celkem pětkrát (jednou soudem prvního stupně, dvakrát soudem odvolacím a dvakrát Nejvyšším soudem, který jednou rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a podruhé dovolání odmítl). Odvolací soud zdůrazňuje, že samotná víceinstančnost řízení bez dalšího nevypovídá o jeho objektivní složitosti; závěr o složitosti je namístě až tehdy, odráží-li procesní vývoj věci skutečnou skutkovou či právní náročnost, a nikoliv nedostatky v postupu orgánů veřejné moci. Opakované projednávání věci před více instancemi proto nelze mechanicky považovat za projev zvýšené složitosti, neboť může být důsledkem procesních pochybení, která je nutno přičítat k tíži státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2612/2021-223). V návaznosti na uvedené se odvolací soud neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o absenci tzv. kvalifikovaných důvodů kasačních zásahů, neboť v projednávané věci takové vady shledává, a je proto nezbytné je promítnout do celkového hodnocení délky řízení.

Odvolací soud identifikoval v rámci posuzovaného řízení procesní vady, které měly reálný dopad na jeho délku, a týkají se období od července 2022 do ledna 2023 od května 2023 do května 2024.

Ze spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně rozsudkem č. j. spisová značka ze dne 21. 7. 2022 nerozhodl o celém žalobním nároku, nýbrž toliko o jeho části, čímž nerespektoval § 152 odst. 2 věta první o. s. ř., který ukládá povinnost rozhodnout o celé projednávané věci. Důsledkem tohoto procesního pochybení bylo, že odvolací soud nemohl přistoupit k meritornímu přezkumu rozhodnutí a byl nucen usnesením ze dne 17. 10. 2022 spis vrátit soudu prvního stupně bez věcného vyřízení. Následný průběh řízení byl proto determinován nutností tuto vadu odstranit, tj. vydat doplňující rozsudek, k čemuž došlo až dne 16. 1. 2023. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je při hodnocení postupu orgánů veřejné moci rozhodné, zda jejich postup odpovídal procesním předpisům. Přitom platí, že „dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady (…) v rozporu postupu orgánu veřejné moci s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení (…) ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Ve shodném duchu Nejvyšší soud dále uvedl, že „okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení“ (srov. rozsudek ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2612/2021). Odvolací soud proto hodnotí uvedenou vadu postupu soudu prvního stupně jako procesní vadu přičitatelnou státu, která se promítla do délky řízení jeho prodloužením o šest měsíců.

Na délku řízení mělo významný vliv i procesní pochybení odvolacího soudu, které vyvolalo kasační zásah Nejvyššího soudu. Ačkoliv jej soud prvního stupně reflektoval, bez bližšího odůvodnění uzavřel, že byl vyvolán odlišným právním názorem nadřízeného soudu. S tímto závěrem se odvolací soud neztotožňuje.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2024, č. j. spisová značka, zčásti zrušil rozsudek Městského soudu v adresa ze dne 11. 5. 2023, č. j. spisová značka, spisová značka, a v tomto rozsahu věc vrátil Městskému soudu v adresa k dalšímu řízení. Důvodem (jak jej vyložil Nejvyšší soud v bodech 23.-29. svého odůvodnění) bylo pochybení Městského soudu v adresa, který při stanovení výše zadostiučinění za dosud neskončené kompenzační řízení vycházel toliko z délky řízení do okamžiku podání žaloby, ačkoliv podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, platí, že: „Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to jak prvního, tak druhého stupně, vycházet ze stavu řízení ke dni svého rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno, znamená nutnost doplnit dokazování ke zjištění aktuálního stavu řízení.“ Tento závěr je potvrzen i navazující judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011).

Nejvyšší soud své zrušující rozhodnutí sp. zn. spisová značka opřel právě o výše citované stanovisko a rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3340/2011 a výslovně pojmenoval pochybení odvolacího soudu, když uvedl: „Vzhledem k výše uvedené judikatuře měl proto odvolací soud vzít v úvahu celou dobu posuzovaného řízení od okamžiku, kdy řízení pro žalobce započalo, tj. 12. 11. 2014, do vyhlášení vlastního rozhodnutí. Odvolací soud však uvedeným způsobem nepostupoval. V odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel z délky řízení, jejíž konec vztáhl ke dni podání žaloby. Pouze o této části řízení pak odvolací soud rozhodoval a jen za ni přiznal žalobci zadostiučinění. Vzhledem k výše uvedenému se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení délky řízení. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.“

Podle komentářové literatury platí, že: „Pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně, rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Úst), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně nebo pro jeho rozpor se sbírkovou judikaturou či nálezem Ústavního soudu. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Protože jsou soudy v občanskoprávním řízení povinny znát judikaturu publikovanou ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, lze státu přičíst k tíži, jestliže je řízení prodlouženo jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval rozhodnutí publikované v uvedené sbírce a tato skutečnost byla důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí (NS 30 Cdo 1916/2010).“ (srov.: SIMON, Pavel. (3) Postup orgánu veřejné moci. In: SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 286, marg. č. 421).

Tento komentářový výklad koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2811/2007 a 30 Cdo 1916/2010).

S ohledem na shora uvedené odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že kasační zásah dovolacího soudu byl vyvolán pouze odlišným právním názorem, který nelze přičítat k tíži státu. V projednávané věci totiž nešlo o legitimní střet dvou právních názorů, nýbrž o situaci, kdy odvolací soud nerespektoval jasně formulovanou a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, plně aplikovatelnou na daný případ již v době jeho rozhodování. Tento postup vedl k nutnosti kasačního zásahu a způsobil prodloužení řízení o jeden rok.

Ve spojení s výše uvedeným procesním pochybením soudu prvního stupně se tak již jedná o kumulaci vad, jejichž dopad na celkovou délku posuzovaného řízení byl zásadní. V důsledku těchto pochybení se řízení, které by při procesně bezvadném postupu mohlo být skončeno zhruba za 2 roky, prodloužilo na 3 roky, 6 měsíců a 10 dnů, tedy na dobu téměř dvojnásobnou a již zjevně překračující mez přiměřenosti.

Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalobce směřující k délce dovolacího řízení v období od července 2024 do dubna 2025. Žalobce dovodil, že v případě odmítnutí dovolání by měl dovolací soud rozhodnout zásadně rychleji než v případě meritorního rozhodování. S touto argumentací se však odvolací soud neztotožňuje. Přehlíží totiž, že ústavně garantované právo na spravedlivý proces se obdobnou měrou uplatní i v řízení o dovolání, včetně případů, kdy je dovolání odmítáno. Z toho plyne mimo jiné povinnost dovolacího soudu řádně a srozumitelně odůvodnit své rozhodnutí a vypořádat se s relevantními námitkami účastníka řízení, včetně posouzení, zda jde o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11). Nelze tedy automaticky vycházet z předpokladu, že odmítnutí dovolání představuje procesně méně náročný úkon vedoucí nutně ke kratší době řízení.

Jak vyplývá z odborné literatury, za průtah lze zpravidla považovat nedůvodnou nečinnost soudu trvající delší dobu, typicky přesahující jeden měsíc. Tento závěr se však týká především řízení před soudy nižších stupňů. V dovolacím řízení je situace odlišná, neboť Nejvyšší soud zpravidla nečiní průběžné procesní úkony, nýbrž rozhoduje přímo o podaném dovolání, přičemž časový úsek mezi předložením věci a vydáním rozhodnutí nelze bez dalšího považovat za nečinnost, jelikož soud v této době věc posuzuje a zvažuje další postup. V tomto směru je v odborné literatuře výslovně uváděno, že s ohledem na povahu dovolacího řízení a postavení Nejvyššího soudu nelze zpravidla za průtah považovat dobu do jednoho roku od zahájení řízení před tímto soudem, obdobně jako u řízení před Ústavním soudem (srov. SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, C. H. Beck, 2019, s. 286, marg. č. 420). Dovolacímu soudu byla věc předložena v listopadu 2024, přičemž rozhodnutí bylo vydáno v březnu 2025, tedy v časovém horizontu přibližně pěti měsíců. Taková délka dovolacího řízení se z pohledu výše uvedených kritérií pohybuje v mezích přiměřenosti.

Odvolací soud uzavírá, že posuzované řízení trvající od 9. 10. 2021 do 19. 4. 2025, tj. celkem 3 roky, 6 měsíců a 10 dní, odpovídalo svou složitostí standardnímu kompenzačnímu řízení. Víceinstančnost v posuzované věci nepředstavovala projev její zvýšené složitosti, a nemohla proto přispět k závěru o absenci odpovědnostního titulu. Prodloužení řízení přibližně o jeden a půl roku je naopak plně přičitatelné shora identifikovaným vadám v postupu soudů, které vyústily v nutnost kasačních zásahů. Za této situace odvolací soud, narozdíl od soudu prvního stupně, dovodil existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení a uzavírá, že nepostačuje pouhé konstatování porušení práva, nýbrž je namístě přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích.

Pokud jde o výši přiměřeného zadostiučinění, odvolací soud vychází z vodítek obsažených ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. V rámci obvyklého rozpětí 15 000 až 20 000 Kč za rok řízení považuje za přiměřené vyjít ze základní sazby 15 000 Kč, neboť posuzované řízení, ač nepřiměřeně dlouhé, nedosahovalo intenzity extrémní délky. Z celkové délky řízení tří let, šesti měsíců a 10 dnů je přitom nutno první dva roky ocenit sníženou sazbou ve výši 7 500 Kč za rok (tj. 15 000 Kč za toto období), jak stanovisko výslovně předpokládá s ohledem na skutečnost, že určitá délka řízení je imanentní. Za zbývající dobu jednoho roku, šesti měsíců a deseti dnů pak náleží částka 22 911 Kč, odpovídající základní sazbě 15 000 Kč za rok, poměrně rozpočtené i na jednotlivé dny (tj. 15 000 Kč za jeden rok, 7 500 Kč za šest měsíců a 410,96 Kč za deset dnů). Základní výše zadostiučinění, od níž se odvíjejí další úvahy dle § 31a odst. 3 OdpŠk, tak zaokrouhleně činí celkem 37 911 Kč.

Pokud se jedná o kritérium chování poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c\ OdpŠk), je skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalobce se svých chováním na prodloužení posuzovaného řízení nikterak nepodílel, správným. Uvedené kritérium se tak do výše žalobci náležejícího peněžitého zadostiučinění nepromítne.

Ve vztahu ke kritériu dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk odvolací soud vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž zvýšení základního odškodnění nemajetkové újmy odůvodňují toliko taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která dosahují zvlášť závažné intenzity; ostatní nedostatky v postupu těchto orgánů se již promítají v samotném závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2024, č. j. 30 Cdo 3310/2023-163).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2612/2021, současně zdůraznil, že tatáž kritéria se uplatňují jak při posouzení přiměřenosti délky řízení, tak při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, aniž by šlo o jejich nepřípustné dvojí hodnocení; jde toliko o posouzení týchž skutečností z hlediska odlišných právních závěrů. V rámci tohoto rozsudku Nejvyšší soud právě na tomto základě dovodil existenci procesního pochybení mimořádné intenzity v situaci, kdy bylo řízení zatíženo nepřezkoumatelností rozhodnutí soudu prvního stupně, na níž navázala více než roční nečinnost odvolací instance – právě kumulace těchto vad vedla k závěru o zvlášť závažném procesním pochybení odůvodňujícím zvýšení zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk.

O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná. Jak již odvolací soud konstatoval, posuzované řízení nebylo poznamenáno průtahy ve smyslu nečinnosti či liknavého postupu soudů. Naopak ze spisu vyplývá, že po obou kasačních zásazích soudy nižších stupňů bezprostředně navázaly procesní aktivitou a činily úkony směřující k co nejrychlejšímu skončení věci. Pokud jde o první kasační zásah, ze spisu je patrné, že po vrácení věci soud prvního stupně bezprostředně navázal procesní aktivitou a činil bez prodlení úkony směřující k co nejrychlejšímu projednání a rozhodnutí i o zbývající části uplatněného nároku. Obdobný závěr se podává rovněž ve vztahu k druhému kasačnímu zásahu, neboť poté, co byl dne 4. 4. 2024 spis Městskému soudu v adresa předložen, bylo již dne 30. 5. 2024 ve věci vyhlášeno rozhodnutí reflektující závazný právní názor Nejvyššího soudu. Ačkoli se tedy soudy nevyvarovaly procesních vad, tyto nedosahovaly mimořádně závažné intenzity ve smyslu shora vymezené judikatury, neboť nebyly spojeny s neodůvodněnou nečinností ani s jiným excesem obdobné závažnosti. Z toho důvodu se kritérium dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk do výše přiznaného zadostiučinění nijak nepromítne.

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, neshledává zvýšený význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, který by odůvodňoval navýšení přiznaného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Argumentace žalobce opírající se o judikaturu ESLP (zejména věc Golha proti České republice), podle níž má již samotný charakter kompenzačního řízení zakládat jeho vyšší význam, není přiléhavá. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2299/2025) totiž opakovaně dovozuje, že kompenzační řízení nelze typově považovat za řízení se zvýšeným významem pro účastníka a že závěry ESLP nelze vykládat jako obecné pravidlo o jeho automaticky vyšší závažnost: „Pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti jiných řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). Kompenzační řízení tedy nelze (typově) postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). (…) Poukaz dovolatele na rozhodovací činnost ESLP není přiléhavý, neboť jak je uvedeno i v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, bod 36, zároveň platí, že byť z judikatury ESLP vyplývá, že při projednávání případů, v nichž se účastníci řízení domáhají náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se od státu vyžaduje zvláštní péče, nelze tento požadavek zaměňovat s „typovými“ hledisky, která se uplatní v případě řízení se zvýšeným významem pro účastníka řízení (např. trestní řízení, řízení týkající se ochrany osobnosti, rodinněprávních vztahů, osobního stavu, pracovněprávních sporů či poskytnutí různých plnění ze strany státu, např. sociální dávky, důchodového pojištění apod.). ESLP pouze vybídl soudy vedoucí kompenzační řízení, aby uznaly i případné vlastní průtahy v řízení a v důsledku toho navýšily přiznávané odškodnění na obzvlášť vysoké, čímž by zabránily nežádoucímu řetězení kompenzačních řízení. Nešlo proto o vyjádření zvýšeného typového významu, jak se domnívá dovolatel.“ Odvolací soud proto na citované závěry Nejvyššího soudu v plném rozsahu odkazuje a nepovažuje za nutné je znovu detailně reprodukovat.

Význam řízení může být zesílen subjektivními okolnostmi na straně účastníka, zejména jeho věkem či zdravotním stavem, k těmto faktorům však lze přihlížet pouze za předpokladu, že byly poškozeným tvrzeny a prokázány (srov. BIČÁK in VOJTEK, BIČÁK, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vydání, C. H. Beck, 2017, s. 344, marg. č. 168–170). Podle judikatury Nejvyššího soudu se za osoby v pokročilejším věku ve smyslu stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010 zpravidla považují osoby starší 75 let, vždy s ohledem na individuální okolnosti, zejména jejich zdravotní stav (srov. rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 3312/2023). Žalobce v době zahájení posuzovaného řízení dosahoval věku 66 let a v době jeho skončení nedosáhl 70 let. Nelze jej proto bez dalšího považovat za osobu v prokročilejším věku ve smyslu uvedených judikatorních kritérií. Tvrzený nepříznivý zdravotní stav pak zůstal pouze v rovině tvrzení, aniž by byl žalobcem podložen relevantními důkazy. Nejsou tak dány ani subjektivní okolnosti, jež by mohly odůvodnit závěr o zvýšeném významu řízení pro žalobce. Význam je naopak zcela standardní a uvedené kritérium se do výše žalobci náležejícího peněžitého zadostiučinění nikterak nepromítne.

S ohledem na shora uvedené odvolací soud neshledává důvod k modifikaci základní částky zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a)-d) OdpŠk a za přiměřené zadostiučinění považuje částku 37 911 Kč.

Žalobci náleží rovněž úrok z prodlení z přiznaného peněžitého zadostiučinění, a to v intencích části VII. stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, počínaje dnem následujícím po marném uplynutí šestiměsíční lhůty k vyřízení nároku uplatněného u žalované podle § 14 OdpŠk. Žalobce nárok u žalované uplatnil dne 30. 8. 2025, přičemž lhůta dle § 15 OdpŠk uplynula dne 28. 2. 2026; od 1. 3. 2026 je tak žalovaná v prodlení. Jelikož se žalobce domáhal přiznání zákonného úroku z prodlení již od 25. 9. 2025, tedy v rozporu s uvedeným stanoviskem, byl nárok na úrok z prodlení za toto období nedůvodný. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

K námitce žalobce, podle níž mu před nařízením jednání soudem prvního stupně nebylo doručeno vyjádření žalované, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, odvolací soud uvádí následující. V judikatuře je vada řízení spočívající v nedoručení podání zpravidla dovozována toliko tehdy, rozhoduje-li soud bez jednání a současně z takového podání vychází (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007–90), což se v nyní projednávané věci nestalo. O věci bylo rozhodováno při jednání konaném dne 3. 3. 2026, při němž měli účastníci plný prostor k uplatnění svých procesních práv. Žalobce byl k jednání řádně předvolán, avšak bez omluvy se nedostavil, a soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v jeho nepřítomnosti. Vyjádření žalované ze dne 11. 12. 2025 navíc neobsahovalo nové skutečnosti, nýbrž toliko reprodukovalo její dřívější stanovisko ze dne 24. 9. 2025 vydané podle § 14 odst. 3 OdpŠk, s nímž byl žalobce již obeznámen a na nějž reagoval podanou žalobou. Za těchto okolností nelze dospět k závěru, že by nedoručení uvedeného podání mohlo mít jakýkoli vliv na výsledek řízení či představovat zásah do práva žalobce na spravedlivý proces. Tomu odpovídají i závěry Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 7. 8. 2024, č. j. I. ÚS 232/24-1), podle nichž není nezbytné zasílat účastníku každé vyjádření, které soud obdrží, obsahuje-li pouze argumentaci již známou či z hlediska rozhodnutí nevýznamnou.

Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zčásti změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, jak je blíže uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku, změnou nedotčenou část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správnou podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

V důsledku změny rozsudku ve výroku o věci samé rozhodl odvolací soud znovu i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), přičemž vyšel ze zásady úspěchu ve věci dle § 142 odst. 3 o. s. ř. Za plně úspěšného účastníka je nutno považovat žalobce, neboť se mu podařilo prokázat základ nároku; skutečnost, že výše přiznaného zadostiučinění byla odvolacím soudem určena odlišně, na závěr o jeho plném úspěchu nemá vliv (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, dle nějž „má poškozený – posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti – v zásadě plný úspěch (byť mu jím žalované zadostiučinění bylo přiznáno jen v poloviční výši), neboť lze dovodit, že se mu podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi nemateriální újmou mu způsobenou a nesprávným úředním postupem – podařilo se mu prokázat základ nároku“).

Náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 8 140 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, a dále mimosmluvní odměny advokáta za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 2 620 Kč, tedy celkem 5 240 Kč při tarifní hodnotě 37 911 Kč podle § 7 bodu 5, § 9a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen a. t.), dále paušální náhrady hotových výdajů advokáta za každý ze dvou shora uvedených úkonů po 450 Kč, tj. celkem 900 Kč, dle § 13 odst. 4 a. t.

O nákladech odvolacího řízení bylo rovněž rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a procesně zcela úspěšnému žalobci bylo přiznáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v celkové výši 11 863 Kč sestávajících z mimosmluvní odměny advokáta za 2 úkony právní služby po 2 620 Kč (odvolání ze dne 18. 3. 2026, účast na odvolacím jednání dne 30. 6. 2026) při tarifní hodnotě 37 911 Kč podle § 7 bodu 5, § 9a odst. 2 písm. a) a.t., dále paušální náhrady hotových výdajů advokáta za každý ze dvou shora uvedených úkonů po 450 Kč, tj. celkem 900 Kč, dle § 13 odst. 4 a. t., v cestovném ve výši 3 923 Kč za cestu k odvolacímu soudu dne 30. 6. 2026 za 450 ujetých km (44,5 Kč za litr dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., při průměrné spotřebě 6,3 l/100 km a sazbě základní náhrady 5,90 Kč/km dle § 1 písm. b/ vyhlášky č. 573/2025 Sb.), v náhradě za ztrátu času za shora uvedenou cestu ve výši 12 x 30 minut po 150 Kč podle § 14 odst. 3 a.t., tj. 1 800 Kč.

Celková výše nákladů žalobce před soudy obou stupňů tedy činí 20 003 Kč (8 140 Kč + 11 863 Kč). O místě k plnění bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti měnící části výroku I. tohoto rozsudku a samostatně proti výroku II. tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

Proti potvrzující části výroku I. tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí prostřednictvím soudu prvního stupně dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.