MSPH 72 Co 47/2026-186

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Pavly Polednové a soudkyň Mgr. Kláry Hronové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ zastoupená opatrovníkem Jméno opatrovníka, narozeným Datum narození opatrovníka ⟪LB:lb_003⟫ bytem Adresa opatrovníka zastoupena advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 1 023 600 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_007⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. srpna 2025, č. j. 11 C 100/2024-94

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé I. a ve výroku o nákladech řízení III. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31 145,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Jméno advokáta A, advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 023 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 023 600 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 023 600 Kč za období od 24. 7. 2020 do 29. 2. 2024 (výrok II.), a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 167 703 Kč k rukám Jméno advokáta A, advokáta se sídlem adresa, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1 023 600 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že žalobkyně provedla dne 23. 7. 2020 v bance za přítomnosti žalované platbu ve výši 40 000 EUR, jež byla přepsána na účet žalované. Žalobkyně nebyla v době provedení platby v dobrém zdravotním stavu, její rozpoznávací a volní schopnosti byly ovlivněny nastupující stařeckou demencí a žalobkyně byla do určité míry manipulovatelná. Žalovaná zneužila své postavení a její jednání se příčí dobrým mravům. Byť v trestním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka žalovaná uváděla, že předmětné finanční prostředky měly sloužit k zajištění budoucích potřeb žalobkyně, pro tento účel nebyly nikdy použity. Jednání spočívající v převodu částky ve výši 40 000 EUR (pro účely řízení proveden přepočet dle kurzu ke dni provedení platby), je dle žalobkyně absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu. K tvrzenému nároku žalovaná uvedla, že se jednalo o dar žalobkyně. Žalovaná poukázala na tu skutečnost, že byť proti ní bylo vedeno u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, rozsudkem Obvodního soudu pro adresa ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. spisová značka byla v plném rozsahu zproštěna. Žalovaná rovněž vznesla námitku promlčení, když má za to, že případný nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se promlčel dne 24. 7. 2023.

4. Po skutkové stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně převedla dne 23. 7.2020 ve prospěch žalované a na její účet částku ve výši 40 000 EUR, a to s tím, že se žalovaná bude za tyto peníze o žalobkyni starat, případně jí v pozdější době bude hradit pobyt v nějakém zařízení. Žalovaná použila část peněz pro osobní spotřebu (nákup pračky a sedací soupravy), pro potřeby žalobkyně ničeho z těchto peněz nepoužila. K výzvě žalobkyně žalovaná žádné peníze do dnešního dne nevrátila. K osobě žalobkyně dospěl soud prvního stupně k závěru, že v době převodu peněz se jednalo o starší osobu ve věku věk let, která se cítila osaměle, vyžadovala společnost, v roce 2020 se u ní vyskytovaly příznaky počínající demence. Ke dni 23. 7. 2020 existovala u žalobkyně schopnost rozpoznávat protiprávnost jednání vůči její osobě, byla schopna projevit svobodnou vůli. Soud prvního stupně neshledal evidentní manipulaci žalobkyně žalovanou za účelem převodu peněz, nicméně dovodil, že žalobkyně do určité míry manipulovatelná byla. Soud prvního stupně poukázal dále na tu skutečnost, že v roce 2021 byla žalobkyni diagnostikována demence při Alzheimerově chorobě s pozdním začátkem a s postupnou progresí duševního onemocnění.

5. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na právní úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“), vztahující se zejména k neplatnosti právních jednání dle § 580 a násl. o.z., bezdůvodnému obohacení dle § 2991 o.z. a promlčení dle § 609 a násl. o.z. V prvé řadě soud prvního stupně posoudil vznesenou námitku promlčení, když poukázal na vedené trestní řízení, v jehož rámci byl dne 17. 8. 2021 žalobkyní jako poškozenou daný nárok uplatněn. Zohlednil dále, že trestní řízení, bylo pravomocně ukončeno dne 8. 1. 2024, a to s tím, že žalobkyně byla odkázána se svým nárokem na občanskoprávní řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že za této situace počala opětovně běžet tříletá promlčecí doba dne 9. 1. 2024, přičemž byla-li žaloba u soudu podána dne 25. 3. 2024, nárok promlčen není. Soud prvního stupně následně hodnotil vůli žalobkyně, tedy jaký byl důvod a účel jejího právního jednání spočívajícího v převodu částky 40 000 EUR dne 23. 7. 2020 na účet žalované. Vyšel v tomto směru ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného v trestním řízení, dle kterého žalobkyně byla schopna projevit svoji svobodnou vůli. Důvod pro aplikaci ustanovení § 581 o.z. proto soud prvního stupně neshledal. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že vůlí žalobkyně bylo převést žalované předmětné finanční prostředky, aby byly použity na péči o žalobkyni, případně budoucí hrazení plateb v nějakém zařízení. Smlouvu uzavřenou mezi účastnicemi zhodnotil soud prvního stupně po právní stránce jako smlouvu nepojmenovanou (inominátní) dle § 1746 odst. 2 o.z. Soud prvního stupně má za to, k posuzované situaci došlo proto, že se žalobkyně cítila osamělá, převážnou část života žila v jiném státě, octila se bez přítomnosti manžela. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nechtěla být sama, cítila se ve společnosti žalované, která měla volný čas, dobře a vytvořila si k ní důvěrný vztah. Byť dle závěrů znaleckého posudku nebyly ze zdravotního hlediska narušeny rozpoznávací a volní vlastnosti žalobkyně, soud prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že k rozvoji stařecké demence u žalobkyně nepochybně docházelo, což mohlo mít vliv na vyhodnocení situace. Skutečnost, že by žalobkyně byla žalovanou manipulována a účelově vedena k převodu peněz na její účet, v řízení dle soudu prvního stupně prokázána nebyla. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalované, že bylo vůlí žalobkyně darovat jí takto nadstandardní finanční částku. V tomto směru zohlednil, že účastnice byly pouhé sousedky, nikoli dlouholeté přítelkyně, a pomoc ze strany žalované trvala řádově několik měsíců. Poukázal, že žalobkyně byla navíc osobou vysokého věku a se zdravotními obtížemi, kdy lze těžko uvěřit, že by se vzdala takovéto finanční částky, kterou mohla ve stáří nutně potřebovat. Pokud žalobkyně přistoupila k převodu dané finanční částky na účet žalované, dle soudu prvního stupně již v této době neuvažovala žalobkyně zcela prakticky, rozhodovala se impulsivně, dle současné situace, bez racionálního úsudku a s ohledem na své budoucí potřeby. I když darovací smlouva v tomto případě nevyžaduje písemnou formu, považuje soud prvního stupně případné darování částky 40 000 EUR bez jakéhokoliv písemného potvrzení za zcela neobvyklé a nestandardní. Soud prvního stupně má za to, že takový postup vyvolává pochybnosti, a žalovaná si musela být vědoma toho, že tento převod může být sporován. Soud prvního stupně tak vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že důvod plnění dle § 2991 odst. 2 o.z. odpadl, neboť žalobkyně je od 21. 8. 2020 umístěna v právnická osoba, žalovaná jí žádnou péči neposkytuje a ani s ohledem na současnou faktickou situaci poskytovat nemůže. Zohlednil i tu skutečnost, že z poukázané částky nebylo na pobyt žalobkyně v zařízení právnická osoba adresa nic uhrazeno. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná nemá žádný právní titul k držení finanční částky svěřené žalobkyní a vzniká jí bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vydat. I pokud by však žalobkyně darovala žalované peníze pro její potřebu, jednalo by se dle soudu prvního stupně o právní jednání absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z., ke kterému je třeba dle § 588 o.z. přihlížet i bez návrhu. V tomto směru soud prvního stupně akcentoval, že žalobkyně je zranitelnou osobou, a to osobou vysokého věku trpící počínající demencí – Alzheimerovou chorobou. Žalované jako sousedce, která o žalobkyni pečovala cca 2-3 měsíce muselo být dle soudu prvního stupně zřejmé, že se jedná o osobu, která se cítí osaměle, potřebuje pomoc s nakupováním, úklidem, lékaři, jakož i to, že částka 40 000 EUR je jako případný dar zcela neadekvátní a není morální takto vysokou částku přijmout. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobkyně takto přišla o významnou finanční částku, tedy došlo ke značnému zásahu do majetkové sféry; tím spíše za situace, kdy žalobkyně trpí progresivní Alzheimerovou chorobou, od předmětného převodu uplynulo již dalších 5 let a žalobkyně je umístěna v právnická osoba adresa, kde jsou vysoké náklady. I z tohoto pohledu hodnotí soud prvního stupně postoj žalované jako nemorální, rovněž pak i stanovisko žalované, která je případně ochotna peníze vrátit, pokud si o to sama žalobkyně řekne. Soud prvního stupně uvedl, že žalované musí být zřejmé, že žalobkyně tak vzhledem ke svému zdravotnímu stavu učinit nemůže. Z uvedených důvodů proto shledal žalobní požadavek opodstatněným a dle § 2991 odst. 1 o.z. uznal žalovanou povinnou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši žalované částky Soud prvního stupně rovněž žalobkyni přiznal dle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. právo na příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení, když počátek prodlení odvíjel od výzvy žalobkyně k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 22. 2. 2024, ve které byla lhůta k plnění stanovena do 29. 2. 2024. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“), kdy tyto přiznal v plné výši v řízení procesně úspěšné žalobkyni.

6. Proti tomu rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, a to s poukazem na § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Žalovaná má za to, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru o existenci inominátní smlouvy, jedná se o závěr nepodložený, svévolný a spekulativní, nemající oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Dle názoru žalované šlo v případě převodu peněz dne 23. 7. 2020 jednoznačně o darovací smlouvu dle § 2055 odst. 1 o.z., konkludentně uzavřenou mezi žalobkyní jako dárkyní a žalovanou jako obdarovanou. Žalovaná zdůraznila a konzistentně tvrdí jak v řízení trestním, tak i ve stávajícím řízení, že sama žalobkyně dar nabídla a trvala na něm. Žalovaná proto nesouhlasí s tvrzením soudu, že by snad plnění bylo určeno výlučně „na péči žalobkyně“ a nikoliv pro žalovanou, neboť takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně opakovaně prohlašovala, že nechce, aby její úspory připadly jejím synům, se kterými neměla dobré vztahy, a že raději tyto prostředky svěří právě žalované, která se k ní chovala hezky a pomáhala jí. Z takového projevu vůle lze dle žalované dovodit spíše úmysl žalobkyně obdarovat žalovanou nežli úmysl uložit žalované závazek opatrovat peníze na nějaký konkrétní účel. Žalovaná rovněž poukázala, že žalobkyně úmyslně převedla prostředky přímo na osobní účet žalované, aniž by si vymiňovala jakákoli smluvní omezení nakládání s nimi. Takový postup dle žalované mnohem spíše odpovídá bezpodmínečnému daru, nikoli obezřetné správě cizích peněz. O tom, že žalobkyně zřejmě nepočítala s navrácením sumy, svědčí dle názoru žalované i skutečnost, že převod proběhl bez jakéhokoli písemného potvrzení či smlouvy. Žalovaná dále uvedla, že dle judikatury Nejvyššího soudu, pokud poskytovatel peněz nevyjádřil úmysl žádat je zpět, lze jeho jednání považovat za konkludentní uzavření darovací smlouvy. Žalovaná upozornila, že v dané věci žalobkyně nikdy (až do svého omezení svéprávnosti a zásahu opatrovníka) neprojevila úmysl žádat dar zpět. Žalovaná nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který se ve svém závěru, že žalobkyně chtěla peníze u žalované pouze „deponovat“, opřel o obsah trestního spisu. V trestním řízení žalovaná – hájíce se před obviněním z podvodu – uváděla, že peníze byly určeny na péči o žalobkyni. V civilním řízení ovšem žalovaná od počátku tvrdí, že šlo o dar. Soud prvního stupně poukázal na tuto změnu argumentace a vyhodnotil ji v neprospěch žalované, avšak pominul, že v trestním řízení žalovaná neměla důkazní povinnost a mohla volit jakoukoli obhajobu (včetně odlišného právního důvodu převodu peněžních prostředků). Žalovaná zdůraznila, že naopak v civilním řízení nese důkazní břemeno ohledně právního titulu plnění, a tato procesní situace ji přiměla od počátku tvrdit pravý právní důvod – darování. Žalovaná soudu prvního stupně rovněž vytýká, že dal přednost argumentaci žalobkyně, aniž by plně docenil všechny okolnosti dané věci. Žalovaná zejména zdůraznila, že v řízení nebylo prokázáno jakékoli cílené ovlivňování či manipulace žalobkyně ze strany žalované. Lze tak dovodit, že žalobkyně jednala ze své vůle, k tomuto jednání nebyla donucena ani uvedena v omyl. Přístup soudu prvního stupně, který rozhodnutí učiněné žalobkyní nerespektoval, podle žalované nepřípustně narušuje zásadu autonomie vůle v soukromém právu. Korektiv dobrých mravů je poté dle žalované třeba považovat za krajní omezení autonomie vůle, které sice může dopadat i na jednání formálně dovolené, avšak jen pokud je zřejmé, že výkon práva by vedl k nepřijatelným důsledkům odporujícím obecné morálce. Žalovaná má za to, že v posuzované věci výkon práva žalované (tj. ponechání si daru) nepředstavoval tak extrémní vybočení – žalovaná pouze přijala finanční dar nabízený osamělou sousedkou, která si jí vážila více než vlastní rodiny. Takové jednání se nemusí jevit okolí eticky ideální, ale zdaleka nedosahuje intenzity, kdy by bylo namístě upřít mu právní ochranu. Žalovaná uvedla, že jakkoli se darovaná částka jeví objektivně vysoká, nelze vyloučit, že právě touto štědrostí chtěla žalobkyně projevit hlubší city či vděčnost. V této souvislosti poukázala rovněž na to, že žalobkyně byla stále majetnou osobou – byť část úspor převedla na žalovanou, nadále vlastnila nemovitost a další prostředky. Žalovaná má za to, že nepřekročila žádnou hranici dobrých mravů takovým způsobem, aby bylo nutné a odůvodněné deklarovat absolutní neplatnost daru. Soud prvního stupně zde aplikoval nepřiměřeně přísné morální měřítko, aniž by existovalo odpovídající ustálené pravidlo, že posuzované jednání je celospolečensky odsouzeníhodné. Žalovaná se domnívá, že široká veřejnost by vnímala případ spíše jako smutný konflikt rodiny a přítelkyně zesláblé paní, přičemž právo by se mělo držet objektivních faktů, tj. že proběhl dar, nebyla prokázána žádná nezpůsobilost dárkyně ani zlý úmysl obdarované – tudíž má být dar platný. Žalovaná rovněž nadále trvá na svém názoru, že nárok je promlčen. Dle žalované je otázkou, zda uplatnění nároku na náhradu škody (z důvodu protiprávního činu) může řádně stavět promlčecí lhůtu i pro alternativně uplatněný nárok z bezdůvodného obohacení, který má odlišný právní základ. Žalovaná má však za to, že nárok formulovaný v trestním řízení jako náhrada škody z podvodu nelze bezezbytku ztotožnit s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení. Je tedy přesvědčena, že k datu podání žaloby (25. 3. 2024) již uplynula standardní tříletá promlčecí lhůta (24. 7. 2020 – 24. 7. 2023). Žalovaná rovněž navrhla, aby odvolací soud případně doplnil dokazování svědeckými výpověďmi osob z okruhu rodiny žalované (zejm. jejího manžela či dětí), kteří byli kontaktu se žalobkyní přítomni a mohou dosvědčit její verbální projevy o neshodách s rodinou a úmyslu darovat peníze žalované. Tyto svědecké důkazy měly být dle žalované provedeny již soudem prvního stupně, a pokud se tak nestalo, jde o neúplné zjištění skutkového stavu, které je třeba napravit v odvolacím řízení. Ze všech uvedených důvodů proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I. a III. změnil tak, že se žaloba zamítá a žalované se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni přiznat právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně předně uvedla, že skutkový stav zjištěný z provedených důkazů jednoznačně vylučuje, že by se jednalo v případě posuzovaného jednání o dar, a naopak zcela postrádá jakýkoli věrohodný důkaz, který by existenci platné darovací smlouvy mezi účastnicemi jakkoli podporoval. Žalobkyně má za to, že žalovaná zcela neunesla své důkazní břemeno, které na ní v tomto řízení spočívá. Bylo na žalované, aby prokázala, že obdržela částku přes milion korun jako dar. Namísto toho však žalovaná dle žalobkyně předkládá pouze vlastní spekulativní interpretace, odkazuje na domnělé motivy žalobkyně, neprokázané výroky a subjektivní dojmy, které nemají oporu v žádném konkrétním, věrohodném důkazu. Žalobkyně v tomto směru upozornila, že žádná darovací smlouva neexistuje, žádný svědek nebyl přítomen předání ani výslovnému projevu vůle darovat, a dokonce ani vlastní výpověď žalované v trestním řízení dar nezmiňuje. Obrana žalované tak nemůže obstát tváří v tvář skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Dle žalobkyně již samotná výpověď žalované představuje relevantní důkazní pramen. Žalovaná v trestním řízení explicitně uvedla, že peníze od žalobkyně převzala za účelem zajištění její péče. Žalobkyně má za to, že tato skutečnost byla pro posouzení charakteru převodu klíčová, když jde o přiznání žalované, že převzaté finanční prostředky měly sloužit na potřeby dárkyně, což popírá tvrzení o daru. Argumentace žalované, že v trestním řízení mohla na svou obranu uvádět cokoli, je dle žalobkyně nejen účelová, ale zcela absurdní. Podle názoru žalobkyně nelze připustit, aby strana sporu jednostranně měnila skutkovou verzi dle toho, co je pro ni zrovna výhodnější. Žalobkyně nesporuje, že žalovaná může v trestním řízení volit obhajobu dle svého uvážení, následky však logicky musí nést i v případě, kdy u trestního soudu lže. Žalobkyně proto uzavřela, že soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil změnu verze žalované jako zásadní rozpor, který podrývá její důvěryhodnost. Zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná získala peníze žalobkyně zneužitím její důvěry a slabosti, považuje žalobkyně za odůvodněné logickým hodnocením důkazů. Verze prosazovaná žalovanou (o údajně dobrovolném a ničím nepodmíněném daru) je dle žalobkyně v přímém rozporu s provedenými důkazy i se zdravým rozumem. Naopak skutkový závěr soudu prvního stupně, že šlo o účelový převod pro zajištění žalobkyně, který byl žalovanou zneužit, je plně udržitelný. Žalobkyně dále nesouhlasí s tvrzením žalované, že měla mít s vlastní rodinou špatné vztahy. Takové tvrzení nebylo v rámci trestního řízení nikterak prokázáno – právě naopak: znalecký posudek i výslechy svědků potvrdily, že žalobkyně chovala ke svým synům důvěru a že rodinné vazby byly funkční a standardní. Jednání žalované považuje žalobkyně za krajně nemravné. Žalovaná využila důvěru a duševní oslabení osamělé seniorky k tomu, aby z ní vylákala celoživotní úspory. Učinila tak pod falešnou záminkou „pomoci“, a jakmile peníze získala, použila je pro své vlastní potřeby, aniž jakkoli zajistila slibovanou péči či rezervu pro žalobkyni. Takové jednání je dle žalobkyně v příkrém rozporu s obecně uznávanými morálními zásadami – odporuje principu poctivosti, slušnosti a úcty k starším lidem. Žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně správně vyhodnotil zjištěné skutečnosti jako celek a dovodil, že právní jednání (převod peněz) je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Námitku promlčení vznesenou žalovanou považuje žalobkyně za zjevně nedůvodnou, a to s ohledem na tu skutečnost, že promlčecí doba byla stavěna, potažmo přerušena, včasným uplatněním práva a dosud neuběhla.

8. Odvolací soud po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal v mezích podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Odvolací námitky nejsou způsobilé správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně zpochybnit.

10. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že právní jednání, kdy žalobkyně dne 23. 7. 2020 převedla částku 40 000 EUR na účet žalované, nelze posoudit jako dar (§ 2055 odst. 1 o.z.). Odvolací soud se plně ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud neuvěřil této procesní obraně žalované, neboť žalovanou takto předestřená verze nebyla jednak dostatečně důkazně podložena, navíc se jedná o verzi rozpornou oproti tvrzením žalované v rámci dříve vedeného trestního řízení. Soudu prvního stupně lze také přisvědčit v jeho závěru, že vůlí žalobkyně bylo převést předmětné finanční prostředky na účet žalované, nicméně s tím záměrem, že takto převedená (vysoká) finanční částka bude následně použita na péči o žalobkyni včetně případného hrazení pobytu ve specializovaném zařízení. Pokud žalovaná převedené finanční prostředky za tímto účelem nepoužila, naopak je čerpala pro svou potřebu, je povinna je žalobkyni vrátit dle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. Soud prvního stupně tyto závěry učinil po provedení navržených důkazů, které posléze řádně hodnotil v souladu s § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Jeho úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídil, jsou logické a mají oporu ve skutkových okolnostech, které z jednotlivých důkazů vyplývají. Odvolací soud proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožňuje (zejména odstavce 50. až 52. napadeného rozsudku).

11. „Dobré mravy“ jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97).

12. Jako zcela správný a přiléhavý hodnotí odvolací soud i závěr soudu prvního stupně v tom směru, že i pokud by vůlí žalobkyně bylo žalované dané finanční prostředky darovat, takovému jednání by nebylo možné s ohledem na veškeré okolnosti dané věci poskytnout ochranu pro jeho rozpor s dobrými mravy (§ 6, § 8, § 580 odst. 1 o.z.). Soud prvního stupně v tomto směru správně zohlednil zejména osobu žalobkyně, její věk, zdravotní stav i životní situaci, ve které se žalobkyně v daném období nacházela. Byť žalobkyně nebyla v době posuzovaného jednání omezena na svéprávnosti a nebylo prokázáno, že by v této době trpěla duševní poruchou, která by ji bránila právně jednat, nelze ani dle odvolacího soudu přehlédnout, že se jednalo o seniorku vysokého věku, s počínající demencí, po odchodu manžela do právnická osoba pociťující značnou osamělost. Odvolací soud v tomto směru připomíná obecně známý fakt, že u osob obdobného věku, ve kterém se žalobkyně nacházela, dochází k postupnému oslabování kognitivních funkcí. Jedná se z převážné většiny o osoby psychicky křehčí, snadněji ovlivnitelné a manipulovatelné, tedy osoby zranitelné a vyžadující větší ochranu. Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že bylo na žalované, aby rovněž ona zohlednila veškeré tyto skutečnosti a případný dar v takto vysoké finanční částce s přihlédnutím ke korektivu dobrých mravů od žalobkyně nepřijala. Jak výstižně uvedl odvolací soud, žalované – sousedce, která měla k žalobkyni bližší vztah po dobu několika málo měsíců, a to právě v naznačeném těžkém osobním období žalobkyně, muselo být zřejmé, že částka 40 000 EUR je jako případný dar zcela neadekvátní. Výše finančního daru a situace, ve které se žalobkyně nacházela, jsou dle odvolacího soudu okolnosti, které musely i u žalované vyvolat pochybnosti o skutečné vůli žalobkyně, a to zejména když i žalované muselo být zřejmé, že žalobkyně s ohledem na svůj věk a zdravotní stav bude dané finanční prostředky potřebovat. Odvolací soud nikterak nerozporuje princip autonomie vůle, žalovanou opakovaně zdůrazňovaný, nicméně tento princip nijak nebrání zhodnocení posuzovaného jednání optikou dobrých mravů, jak správně učinil soud prvního stupně. Pokud soud prvního stupně po posouzení všech okolností dané věci dospěl k závěru, že i v případě, bylo-li by na místě přisvědčit žalované co do její verze o uzavření darovací smlouvy, by bylo třeba shledat takové jednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1, § 588 o.z.), je takový závěr správný i z pohledu soudu odvolacího.

13. Odvolací soud nesouhlasí ani s námitkou žalované, že zažalovaný nárok je promlčen. Soud prvního stupně správně přihlédl k § 648 věta prvá o.z., dle kterého uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li v řádně zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. Závěr soudu prvního stupně, že uplatnila-li žalobkyně svůj nárok odvíjející se od právního jednání z července 2020 dne 17. 8. 2021 v trestním řízení, pravomocně ukončeném dne 8. 1. 2024, kdy byla k tomuto dni odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, a následně podala-li žalobu dne 25. 3. 2023, její nárok promlčen být nemůže, je proto zcela správný a v souladu s právní úpravou (§ 619 odst. 1, § 629 odst. 1 o.z.). Právní názor žalované, dle které tzv. stavení promlčecí doby brání odlišná právní kvalifikace uplatněného nároku v trestním řízení, neobstojí. Pro posouzení totožnosti uplatněného nároku je totiž podstatné, zda nárok uplatněný v trestním řízení a posléze v řízení civilním vychází z totožného skutkového základu, což v posuzovaném případě bylo splněno. Právní hodnocení uplatněného nároku je poté věcí soudu a z pohledu uplatněné námitky promlčení se jedná o skutečnost zcela irelevantní.

14. Vytýkala-li žalovaná soudu prvního stupně neúplné zjištění skutkového stavu, když nebylo přistoupeno k výpovědi svědků – osob z okruhu rodiny žalované, ani této námitce nelze přisvědčit. Odvolací soud souhlasí s tím, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti (§ 122 odst. 1 o.s.ř.). V poměrech posuzované věci nicméně nelze odhlédnout od té skutečnosti, že byly-li namísto výslechu svědků čteny výpovědi těchto osob z předchozího trestního řízení (konkrétně se jedná o výpovědi jméno FO, jméno FO, jméno FO a jméno FO), prováděné ke stejným otázkám jako v řízení stávajícím, soud prvního stupně tak učinil k výslovné žádosti samotné žalované (viz podání žalované ze dne 25. 5. 2025 a její žádost při jednání soudu prvního stupně dne 8. 7. 2025). Odvolací soud má navíc za to, že s ohledem na stěžejní závěr o neplatnosti posuzovaného jednání pro rozpor s dobrými mravy (v případě prokázání tvrzení žalované, že toto jednání je na místě posoudit jako dar), by provedení těchto žalovanou navrhovaných výslechů v řízení v této věci bylo třeba posoudit jako nadbytečné a nehospodárné.

15. Ze všech uvedených důvodů tedy dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobě vyhověl tak, jak je uvedeno ve výroku I. napadeného rozsudku. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. o věci samé a ve výroku III. o nákladech účastníků jako věcně správný potvrdil.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v této fázi řízení zcela úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení sestávající z nákladů právního zastoupení za dva úkony právní služby po 12 420 Kč (sepis vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 15. 4. 2026) dle § 7, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/196 Sb., advokátní tarif, (dále jen „AT“), a dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT, po navýšení o 21 % DPH tedy celkem na náhradě nákladů právního zastoupení, potažmo nákladů odvolacího řízení, žalobkyni celkem náleží 31 145,40 Kč.

17. O lhůtě k plnění bylo odvolacím soudem rozhodnuto dle § 160 odst. 1 před středníkem o.s.ř. ve spojení s § 211o.s.ř., když pro stanovení lhůty odlišné nebyly soudem shledány žádné předpoklady.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o.s.ř.