NSS 2 As 31/2006-122

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: L. M., proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, odbor agendy řidičů, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, 110 15 Praha 1, ve věci

1) kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 89,

2) kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 90, takto:

Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 2 As 31/2006 a 2 As 32/2006 se spojují ke společnému projednání a budou nadále vedeny pod společnou spisovou značkou 2 As 31/2006.

Kasační stížnost ad 1) a ad 2) se zamítají.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Žalobou ze dne 28. 10. 2004, doplněnou dalšími vícero podáními (ze dne 25. 11. 2004, 7. 12. 2004 a ze dne 21. 1. 2005), brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) u Městského soudu v Praze proti přípisu žalovaného stěžovateli ze dne 1. 4. 2003, zn. 6/2003- 163/H, kterým bylo stěžovateli sděleno, že ve věci rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 23. 9. 2002, č. j. 101240/DS/02-122461, neshledal žalovaný při přezkumu tohoto napadeného rozhodnutí podle § 65 odst. 1 zákonač. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v postupu krajského úřadu závad. Uvedeným rozhodnutím krajského úřadu bylo s ohledem na neprojednatelnost přestupku pro uplynutí lhůty jednoho roku od jeho spáchání zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu Most, referátu dopravy a silničního hospodářství, č. j. ORMO 8-460/DS-2000, ze dne 12. 4. 2001, kterým byla stěžovateli za spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b) zákonač. 200/1990 Sb., o přestupcích, uložena pokuta 4500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 500 Kč,

V rámci řízení před Městským soudem v Praze byl stěžovatel usnesením tohoto soudu ze dne 16. 3. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 47, v plném rozsahu osvobozen od soudních poplatků, a to na základě potvrzení o majetkových a výdělkových poměrech datovaného dnem 15. 3. 2005, v němž uvedl, že jako jediný příjem pobírá starobní důchod 8688 Kč měsíčně a že je nájemcem družstevního bytu, vlastní garáž v hodnotě 50 000 Kč a osobní automobil ve stejné hodnotě. Neuvedl, že by měl nějaké úspory. Jeho manželka, s níž žije ve společné domácnosti, má důchod 7 594 Kč měsíčně, přičemž společně s ní má i právo nájmu k bytu, garáž a auto.

Následně pak byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 59, žaloba stěžovatele odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s § 68 písm. e) zákonač. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

Proti usnesení o odmítnutí jeho žaloby podal stěžovatel kasační stížnost datovanou dnem 20. 6. 2005. Podáním ze dne 30. 6. 2005 pak v reakci na výzvu soudu, aby kasační stížnost doplnil o odůvodnění a aby doložil zastoupení advokátem, stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta. V odůvodnění kasační stížnosti poukazoval stěžovatel na korupci ve správních řízeních ve věcech dopravních nehod a poukazoval na to, že postupem správních orgánů i Městského soudu v Praze byla porušena jeho práva. Poukázal zejména na nesprávnou aplikaci § 68 písm. e) s. ř. s.

Na výzvu soudu pak doložil potvrzením datovaným dnem 4. 8. 2005 své majetkové a výdělkové poměry. Uvedl, že jako jediný příjem pobírá starobní důchod 8688 Kč měsíčně a že je nájemcem družstevního bytu, vlastní garáž a osobní automobil z roku 1993 a že na úsporách má ke dni 30. 6. 2005 částku 9924,83 Kč. Jeho manželka, s níž žije ve společné domácnosti, má důchod 7594 Kč měsíčně, přičemž společně s ní má i právo nájmu k bytu, garáž, auto a úspory.

Usnesením ze dne 8. 8. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 89, Městský soud v Praze rozhodl, že stěžovateli se v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí jeho žaloby neustanovuje právní zástupce, a usnesením z téhož dne, č. j. 2 Ca 3/2005 - 90, rozhodl, že se stěžovatel v tomto řízení neosvobozuje od soudních poplatků. Jádrem odůvodnění obou rozhodnutí je, že na rozdíl od předchozího osvobození od soudního poplatku v řízení o žalobě se nyní majetkové poměry stěžovatele zlepšily tím, že má úspory ve výši necelých 10 000 Kč, takže má prostředky, aby si zastoupení advokátem a soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti hradil sám.

Současně s vydání obou usnesení o neosvobození od soudního poplatku a neustanovení zástupce vyzval Městský soud v Praze stěžovatele usnesením ze dne 8. 8. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 91, stěžovatele k úhradě soudního poplatku ve výši 3000 Kč ve lhůtě 3 dnů od doručení usnesení a poučil ho, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude kasační řízení zastaveno.

Všechna usnesení ze dne 8. 8. 2006 byla stěžovateli doručena dne 11. 8. 2006.

Stěžovatel v reakci na doručená usnesení zaslal soudu přípis datovaný dnem 12. 8. 2005, v němž ve vztahu k neosvobození od soudního poplatku uvedl, že polovina úspor, které má na účtu, patří manželce, stejně jako další majetek, a že se finančně „nemohou vydat z posledního“. Kromě toho musí manželka kvůli nemoci kupovat drahé léky a na oba čekají poměrně drahé zubařské zákroky. Dále stěžovatel obšírně vyložil, proč svoji žalobu chápe jako žalobu ve veřejném zájmu – podle něho jde o boj proti korupci. Vzhledem k tomu má za to, že by náklady na ni měly být financovány z veřejných prostředků. V podání ze dne 21. 2. 2006 (uveden na něm zřejmě omylem rok 2005) na výzvu soudu upřesnil, že podání ze dne 12. 8. 2005 původně vnímal jako podnět k řešení předběžné otázky, a doplnil, že souhlasí s tím, aby jeho podání „bylo považováno za kasační stížnost proti jednomu, proti danému usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 8. 8. 2005“. Opět obšírně vyložil, že v jeho věci jde o věc veřejného zájmu – boj proti korupci. Mj. uvedl, že jeho přípis lze považovat „za kasační stížnost směřující proti usnesení »o neustanovení právního zástupce«, ve smyslu poučení, jež bylo k tomuto usnesení připojeno (…)“. Dále uvedl, že až bude jeho kasační stížnost (míněno ve věci neustanovení zástupce) kladně vyřízena, podá s pomocí ustanoveného zástupce kasační stížnost proti usnesení o odmítnutí žaloby. Poukázal na to, že jako osoba bez potřebného právnického vzdělání potřebuje odbornou pomoc při formulování svých podání Nejvyššímu správnímu soudu.

Žalovaný se k podání stěžovatele ze dne 21. 2. 2006 vyjádřil tak, že se v něm pouze opakují spekulace o korupčním jednání u žalovaného, a navrhl odmítnutí kasační stížnosti.

II.

II. c)

Nejvyšší správní soud v první řadě shledal, že řízení ve věci kasačních stížností proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 89 a č. j. 2 Ca 3/2005-90 se týká stejných účastníků a téže věci a že v nich je totožné jádro sporu (zda je stěžovatel natolik nemajetný, aby měl být osvobozen od soudních poplatků). Obě uvedená řízení jsou ve své podstatě doprovodnými řízeními ve věci „hlavní“ kasační stížnosti, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 59, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatele. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 31/2006 a 2 As 32/2006 tedy spolu skutkově souvisejí, a proto řízení o obou kasačních stížnostech Nejvyšší správní soud podle § 39 odst. 1 a § 120 s. ř. s. spojil ke společnému řízení.

Shledal, že stěžovatel v první řadě kasační stížností brojí proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 59, kterým byla odmítnuta jeho žaloba. Tato kasační stížnost je u Nejvyššího správního soudu vedena pod sp. zn. 2 As 49/2005.

Dále pak stěžovatel kasačními stížnostmi brojí proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 89 a č. j. 2 Ca 3/2005 - 90, kterými mu jednak nebyl ustanoven zástupce a jednak nebyl osvobozen od soudních poplatků. Tyto kasační stížnosti jsou u Nejvyššího správního soudu vedeny pod sp. zn. 2 As 31/2005 a 2 As 32/2005.

Podle jejího obsahu jsou v kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 59, namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. je namítána nezákonnost rozhodnutí soudu o odmítnutí stěžovatelovy žaloby. Ve svém nynějším rozhodnutí se Nejvyšší správní soud ovšem zabýval toliko kasačními stížnostmi stěžovatele proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 89 a č. j. 2 Ca 3/2005 - 90, kterými mu jednak nebyl ustanoven zástupce a jednak nebyl osvobozen od soudních poplatků. Těmito usneseními, skutkově i právně spolu nejužším možným způsobem souvisejícími, soud rozhodoval o procesních právech stěžovatele, jež zásadně ovlivňují jeho možnosti efektivně hájit před soudem svá práva. Pokud by stěžovateli bylo odepřeno právo být osvobozen od soudních poplatků a zastoupen soudem ustanoveným advokátem, ačkoli by zákonné podmínky k tomu splňoval, byla by mu tím de facto odňata možnost, aby Nejvyšší správní soud mohl meritorně rozhodovat o jeho kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí žaloby.

Nejvyšší správní soud podotýká, že v souladu se svojí setrvalou praxí nevyžaduje, aby stěžovatel v řízení o kasační stížnosti brojící proti rozhodnutí krajského soudu, v němž byla posuzována otázka osvobození stěžovatele od soudních poplatků, byl zastoupen advokátem v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s.

Teprve poté, co bude pravomocně rozhodnuto ve věci výše uvedených dvou „procesních“ kasačních stížností, bude možno rozhodovat i o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení o odmítnutí žaloby. Pak by se Nejvyšší správní soud případně také zabýval otázkou její přípustnosti.

III. c)

Stížní námitky stěžovatele nebyly důvodné, Nejvyšší správní soud proto obě kasační stížnosti, jež proti uvedeným usnesením směřovaly, zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhás. ř. s.).

Právní úprava řízení před správními soudy vychází z koncepce ochrany subjektivních práv účastníků řízení, tj. jejich vlastních práv a právem chráněných zájmů; žaloba podle § 65 a násl. s. ř. s., kterou stěžovatel podal, zásadně není actio popularis. Zvláštní žalobní legitimaci k ochraně veřejného zájmu se přiznává v § 66 s. ř. s. toliko správním orgánům, o nichž to stanoví zákon, nejvyššímu státnímu zástupci či tomu, komu toto oprávnění výslovně svěřuje zvláštní zákon nebo mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu. Stěžovatel mezi uvedenými subjekty zjevně není, je soukromou osobou.

Jistě lze abstraktně vzato připustit, že existuje veřejný zájem na potírání korupce. Nejvyšší správní soud a priori nevylučuje, že stěžovateli se mohla v souvislosti s dopravním přestupkem, kterého se měl dopustit, a v souvislosti s řízením o něm stát křivda. Je jistě i teoreticky možné, že v souvislosti s tím se určité osoby mohly dopustil i jednání korupční povahy. Pokud tomu tak mělo být, je to v první řadě věcí orgánů činných v trestním řízení. Přesvědčení stěžovatele, že se tak stalo, i kdyby nakrásně bylo důvodné, však nemůže najít svůj procesní výraz ve zkonstruování zásady, že za takové situace by měl náklady soudního řízení, které v jeho průběhu nese stěžovatel, hradit stát. Nic takového nelze z procesní úpravy řízení před správními soudy vyvodit.

Dlužno poznamenat, že tato úprava samozřejmě má spravedlivá ustanovení o tom, kdo v konečném důsledku nese náklady soudního řízení. Tato ustanovení vycházejí principu náhrady nákladů řízení v závislosti na procesním úspěchu – podle § 60 odst. 1 s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Pokud by stěžovatel v řízení o kasační stížnosti uspěl, byly by mu zásadně jím účelně vynaložené náklady (zajisté tedy i soudní poplatek a odměna a hotové výdaje advokáta) nahrazeny žalovaným.

I zde tedy nutno uzavřít, že stěžovatelova stížní námitka není důvodná.

IV. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto ex lege právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnost. Žalovaný proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 4 in fine ve spojení s § 120 s. ř. s.).

V.

V dalším řízení o kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí žaloby Městský soud v Praze nejdříve spolu s doručením tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovateli vyzve stěžovatele k zaplacení soudního poplatku v přiměřené lhůtě a poučí jej o následcích nezaplacení; rovněž je třeba vyzvat stěžovatele k doložení zastoupení advokátem. Městský soud v Praze tak učiní přesto, že stěžovatele již jednou k zaplacení soudního poplatku vyzval usnesením ze dne 8. 8. 2005, č. j. 2 Ca 3/2005 - 91. Zásada spravedlivého procesu, jejíž součástí je i požadavek určitého minimálního procesního „komfortu“ a nepřekvapivosti postupu soudu, zde totiž vyžaduje, aby stěžovateli byla poté, co Nejvyšší správní soud stvrdil názor Městského soudu v Praze, že stěžovateli nepřísluší osvobození od soudních poplatků, dána ještě šance k úhradě tohoto poplatku a k obstarání si advokáta jako zástupce.

Pokud stěžovatel soudní poplatek nezaplatí, rozhodne Městský soud v Praze v souladu s ustanoveními § 9 odst. 1 a § 3 odst. 4 zákonač. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Zaplatí-li, bude Městský soud v Praze postupovat dále v intencích § 108 s. ř. s.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. října 2006 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Miluše Došková ⟪LB:lb_002⟫ předsedkyně senátu