NSS 8 As 19/2008-50

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) P. H., b) P.H., c) E. H., všichni zastoupeni Mgr. Jiřím Pospíšilem, advokátem se sídlem Dominikánské nám. 4/5, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Prostějov, se sídlem Aloise Krále 4, Prostějov, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2007, čj. PÚ 374/07-Bc-2, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2008, čj. 30 Ca 30/2008 - 16, takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví reagoval na žádost žalobců o vydání rozhodnutí dle ust. § 14 odst. 9 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ze dne 7. 12. 2006 sdělením, že řízení o pozemkových úpravách na pozemek p. č. 2080/2 v k. ú. Kostelec na Hané nebude zahájeno.

Žalobci napadli toto sdělení jakožto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 13. 2. 2008, čj. 30 Ca 30/2008 - 16, odmítl.

V odůvodnění tohoto usnesení Krajský soud uvedl, že žalobou je napaden dopis Pozemkového úřadu v Prostějově, který je odpovědí na žádost žalobců ze dne 7. 12. 2006 doplněnou podáním ze dne 13. 11. 2007. Z dopisu vyplývá, že pozemkový úřad posoudil na základě podkladů uvedených v dopise žádost žalobců s tím, že řízení o pozemkových úpravách vedené v režimu § 14 cit. zákona nebude zahájeno (§ 6 odst. 1 cit. zákona). Krajský soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Vycházel z ustanovení § 6 tohoto zákona a dospěl k závěru, že pozemkový úřad pouze za okolností uvedených v § 6 odst. 3 zahajuje řízení, aniž by zkoumal opodstatněnost požadavků na zahájení pozemkových úprav. Že by se v daném případě jednalo o žádost vlastníků pozemků nadpoloviční výměry zemědělské půdy v dotčeném katastrálním území žalobci netvrdili, a z předmětného dopisu to rovněž nevyplývá. Žádost tedy byla podána ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách a jedná se o pouhý podnět k zahájení řízení. Žalobci tedy nejsou nositeli veřejného subjektivního práva na vydání rozhodnutí ve věci samé. V důsledku toho nemůže být předmětné písemné sdělení ani rozhodnutím, kterým by mohli být na svých právech zkráceni, jedná se pouze o úkon správního orgánu, jež není rozhodnutím. Soud uzavírá, že tedy nezbylo než žalobu jako nepřípustnou odmítnout.

Žalobci (stěžovatelé) napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], resp. z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.

Stěžovatelé se domnívají, že soud první instance nesprávně vyložil situaci a zejména pak nesprávně aplikoval § 6 zákona č. 139/2002 Sb. Krajský soud se zejména nezabýval stěžejním vztahem mezi § 6 a § 14 odst. 9 cit. zákona, neboť § 14 odst. 9 je speciálním ustanovením k ustanovení § 6. Dikce § 14 odst. 9 nepřipouští možnost, že by úřad mohl rozhodovat o tom, zda vůbec řízení zahájí či nikoliv. Stěžovatelé namítají, že byli na zkráceni na svých právech, neboť orgán veřejné správy bez jakéhokoliv odůvodnění rozhodl o skutečnosti, že se jejich žádostí o určení vlastnictví nebude zabývat. Stejně jak v žalobě stěžovatelé zdůrazňují, že jejich podání nelze chápat jako návrh ve smyslu § 6 odst. 1 cit. zákona, ale jako žádost o přechod vlastnického práva, a to na základě § 14 odst. 9 cit. zákona. Pozemkový úřad neměl tedy přezkoumávat důvody, naléhavost a účelnost žádosti o přechod vlastnického práva. Stěžovatelé dále nesouhlasí s názorem soudu, že by se jednalo pouze o úkon správního orgánu a ne o rozhodnutí. Úřad veřejné správy musí postupovat podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tudíž rozhoduje rozhodnutím, které má mít náležitosti § 44 správního řádu. Stěžovatelé tedy trvají na tom, že podali žádost o určení vlastnictví dle § 14 odst. 9 zákona č. 139/2002 Sb., usnesení krajského soudu považují za nezákonné a protiústavní a navrhují jeho zrušení.

Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud se shodné právní otázce podrobně věnoval ve svém rozhodnutí ze dne 29. 8. 2008, čj. 5 As 39/2008 - 46, kde dospěl k níže uvedenému závěru: „Nárok uplatňovaný stěžovatelkou zakotvený v § 14 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách představuje „aktivum“ ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, tak jak jej interpretuje Evropský soud pro lidská práva. Rozhodnutí o přechodu vlastnického práva podle § 14 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách však nelze vydat v samostatném řízení, nýbrž v rámci řízení o pozemkových úpravách; nezbytným předpokladem pro vydání rozhodnutí o přechodu vlastnického práva podle § 14 odst. 9 tohoto zákona je tedy vedení řízení o pozemkových úpravách, které však může zahájit pouze pozemkový úřad z moci úřední. Přípis o tom, že žalovaný obdržel podnět stěžovatelky k zahájení řízení z moci úřední, že však neshledal důvody k tomu takové řízení zahajovat, tedy není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a krajský soud žalobu směřující proti takovému přípisu po právu odmítl.

Pokud však stěžovatelka podávající podnět k zahájení řízení o pozemkových úpravách ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách prokáže, že je přiměřeně pravděpodobné, že jí svědčí právo zakotvené v § 14 odst. 9 téhož zákona, je žalovaný povinen řízení o pozemkových úpravách zahájit, neboť vzhledem k úmyslu zákonodárce, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, je třeba důvody, naléhavost a účelnost zahájení řízení o pozemkových úpravách v takovém případě považovat ve smyslu § 6 odst. 1 cit. zákona za opodstatněné. Pokud tak žalovaný neučiní a rozhodnutí o uplatněném nároku stěžovatelky tudíž následně nevydá, může se stěžovatelka v takovém případě po bezvýsledném vyčerpání právních prostředků ochrany proti nečinnosti ve správním řízení domáhat této ochrany u správního soudu, nikoli však žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., ale právě žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s.“

Nejvyšší správní soud neshledal v tomto případě důvod odchýlit se od právních závěrů uvedených ve výše citovaném rozhodnutí a pro stručnost odkazuje na obsáhlé odůvodnění v něm obsažené (dostupné na www.nssoud.cz).

Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 12. května 2009 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Petr Příhoda ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu