NSS 5 As 65/2015-52

5 As 65/2015 - 52

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Lenky Matyášové ve věci žalobců: a) nezl. V. Č., b) nezl. V. Č., c) nezl. D. Č., všichni zastoupeni žalobcid) a e), d) Bc. I. Č., e) Ing. M. Č., f) nezl. B. K., g) nezl. M. K., h) nezl. A. K., všichni zastoupeni žalobcii) a j), i) I. K., j) M. K., k) nezl. S. V., l) nezl. Z. V., oba zastoupeni žalobcim) a n), m) M. V., n) Z. V., všichni právně zastoupeni JUDr. Jakubem Křížem, Ph. D., advokátem se sídlem Opletalova 919/5, Praha 1, proti žalované: Základní škola, Kosova Hora, se sídlem Kosova Hora 85, zastoupená JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobcej) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 46 A 26/2013 – 111, takto:

I. Škola zřizovaná státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, v níž se alespoň 7 žáků školy přihlásilo v daném školním roce k výuce náboženství církve a náboženské společnosti k tomu oprávněné, má podle § 15 zákonač. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), povinnost zabezpečit výuku tohoto náboženství. Této povinnosti školy odpovídá jak veřejné subjektivní právo žáků, aby jim byla tato výuka umožněna, vyplývající ze školského zákona, tak právo církve a náboženské společnosti, která je nositelkou zvláštního práva podle § 7 odst. 1 písm. a) zákonač. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, na této škole náboženství vyučovat.; II. Pokud škola při splnění podmínek § 15 odst. 1 a 2 zákonač. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), výuku náboženství dané církve a náboženské společnosti nezabezpečí, půjde o nezákonný zásah, leda by škola prokázala, že ji nemohla zabezpečit z důvodů, které nemohla ovlivnit, buď proto, že byly zcela nezávislé na její vůli (například náhlé úmrtí či pracovní neschopnost vyučujícího), nebo že byly způsobeny neochotou nebo nemožností na straně církve a náboženské společnosti, která měla doporučit osobu splňující požadavky § 15 odst. 3 školského zákona.

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 46 A 26/2013 – 111,se zrušuje a věc se vr ací tomuto soudu k dalšímu řízení.

I. Průběh dosavadního řízení

Žalobci, kterými byli žáci Základní školy, Kosova Hora a jejich rodiče, podali dne 29. 3. 2013 proti žalované společně žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 82 zákonač. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Ten měl spočívat ve zrušení výuky nepovinného předmětu náboženství Církve římskokatolické pro druhé pololetí školního roku 2012/2013. Zrušení výuky předmětu bylo podle názoru žalobců v rozporu s § 15 zákonač. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“), neboť se k výuce náboženství pro daný školní rok přihlásilo 15 žáků, takže byly splněny podmínky stanovené zákonem. Škola tak měla povinnost výuku uskutečňovat, přesto dne 4. 2. 2013 oznámila rodičům vlepením informačních lístků do tzv. „úkolníčků“ žáků, že pro 2. pololetí školního roku 2012/2013 tento nepovinný předmět ruší a nahrazuje předmětem „ICT“ o informačních a komunikačních technologiích; náboženství mělo dále pokračovat v podobě zájmového kroužku pod vedením D. H. Dne 7. 2. 2013 se konalo jednání nespokojených rodičů a školského referátu Arcibiskupství pražského s Českou školní inspekcí, na němž zástupci Arcibiskupství pražského konstatovali, že pro výuku náboženství je na dané škole určena žalobkyněd), popřípadě místně příslušný farář, naopak výuku jinou osobou, například panem H., který je členem jiné církve, nelze považovat za výuku římskokatolického náboženství. Zrušení výuky pak dle žalobců představuje zásah do práva na výuku náboženství podle čl. 16 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a do práva na vzdělání podle čl. 2 Protokoluč. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“). Proto žalobci navrhovali, aby krajský soud vyslovil, že zrušení výuky nepovinného předmětu náboženství pro druhé pololetí školního roku 2012/2013 představovalo nezákonný zásah do jejich práv ze strany žalované.

Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě poukázala na to, že možnost zřizování nepovinných předmětů je upravena v § 5 odst. 1 vyhláškyč. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky. Možnost ředitele školy zrušit takový předmět plyne z § 164 odst. 1 školského zákona. Žalovaná dále uvedla, že jelikož se v tomto případě nejednalo o rozhodování podle § 165 odst. 2 školského zákona, nerozhodoval ředitel jako orgán státní správy, a jeho rozhodnutí tak nepodléhá soudnímu přezkumu. K věci samé pak žalovaná uvedla, že nepovinný předmět náboženství byl vyučován již ve školním roce 2011/2012 a v roce 2012/2013 bylo v jeho výuce pokračováno s žalobkyníd) jako učitelkou, a to na základě dohody o pracovní činnosti na první pololetí školního roku 2012/2013. Žalobkyněd) však během prvního pololetí roku 2012/2013 nespolupracovala s vedením žalované a vedla proti ředitelce žalované pomlouvačné akce, nekomunikovala s vedením školy, neúčastnila se pedagogických porad, odmítla žalované vystoupit se žáky nepovinného předmětu náboženství na vánoční školní akci a nereagovala na žádosti ředitelky žalované k osobní pracovní schůzce. Žalobkyněd) rovněž nijak nekomunikovala s žalovanou ohledně uzavření nové dohody o pracovní činnosti pro druhé pololetí roku 2012/2013. Z výše uvedených důvodů dospěla žalovaná k závěru, že s žalobkyníd) novou dohodu o pracovní činnosti neuzavře. Žalovaná dále uvedla, že se pokoušela nalézt vhodného vyučujícího, což se jí však do konce ledna 2013 nepodařilo a nezbylo jí tedy, než přistoupit ke zrušení výuky nepovinného předmětu náboženství a k jeho nahrazení zájmovým kroužkem, který vede evangelický kněz. Rovněž poukázala na to, že dne 15. 1. 2013 se od jednotlivých třídních učitelů dozvěděla, že žalobcia) – c), f) – h) a k) – l) budou ke druhému pololetí přecházet na jinou školu, což následně skutečně učinili, čímž počet žáků klesl pod zákonem stanovené minimum. Žalovaná rovněž uvedla, že zrušení výuky náboženství bylo konzultováno s Českou školní inspekcí, která označila zrušení nepovinného předmětu v polovině roku za nestandardní, ale nikoli nezákonné, a ani při následné inspekci na škole neshledala v této věci žádné pochybení. Žalovaná rovněž uvedla, že se snažila celou věc řešit skrze Arcibiskupství pražské, což se však rovněž nezdařilo. Poukázala na skutečnost, že § 15 odst. 2 školského zákona neuvádí, že by vyučujícím musel být právě pověřený zástupce Církve římskokatolické.

Krajský soud po ústním jednání žalobu zamítl rozsudkem napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Dokazováním prováděným při ústním jednání krajský soud zjistil, že v žalované základní škole probíhalo na konci druhého pololetí školního roku 2011/2012 přihlašování žáků na nepovinný předmět náboženství pro následující školní rok a v prvním pololetí roku 2012/2013 byl tento předmět vyučován žalobkyníd), která disponovala příslušnou kanonickou misí Církve římskokatolické. S žalobkyníd) uzavřela žalovaná dohodu o pracovní činnosti do 31. 1. 2013. Dne 15. 12. 2012 požádala ředitelka žalované žalobkynid) o osobní schůzku, vzhledem k blížícímu se konci jejího pracovního poměru, a to na den 15. 1. 2013 za účelem projednání možností a podmínek další spolupráce. Tuto žádost ředitelka žalované opakovala dne 10. 1. 2013. Dne 15. 1. 2013 sdělila žalobkyněd), že se ke schůzce nemůže dostavit, a vyzvala ředitelku žalované, aby navrhla jiný termín po 23. 1. 2013. Dne 17. 1. 2013 informovala ředitelka žalované na pedagogické radě školy o pozastavení výuky nepovinného předmětu náboženství s ohledem na hledání nového vyučujícího. Ode dne 1. 2. 2013 výuka nepovinného předmětu náboženství na škole neprobíhala. Dne 7. 2. 2013 jednala ředitelka žalované se zástupci Arcibiskupství pražského o situaci ohledně daného předmětu. Po tomto jednání se ředitelka žalované téhož dne obrátila na Mgr. G. z Arcibiskupství pražského se žádostí o doporučení vyučujícího pro výuku náboženství. Během února 2013 došlo k přestupu žalobcůa) – c), f) – h) a k) – l) [a rovněž dalších žáků žalované] na jinou základní školu. V březnu 2013 provedla Česká školní inspekce u žalované inspekční návštěvu, přičemž problematika zrušení nepovinného předmětu náboženství je v inspekční zprávě pouze informativně zmíněna bez jakýchkoliv závěrů.

K věci samé krajský soud nejprve konstatoval, že jednání ředitelky žalované spadá pod § 164 odst. 1 písm. a) školského zákona. Zřízení či zrušení nepovinného předmětu je záležitost týkající se vzdělávání a činnost ředitelky školy lze označit za činnost rozhodovací či vrchnostenskou, která podléhá soudnímu přezkumu. Dále krajský soud shledal, že z čl. 16 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vyplývá nárok na výuku nepovinného předmětu náboženství, jemuž odpovídá povinnost školy zakotvená v § 15 odst. 2 školského zákona vyučovat náboženství jako nepovinný předmět, pokud se k němu přihlásí ve školním roce alespoň sedm žáků školy. K výuce nepovinného předmětu náboženství je ovšem zapotřebí nejen minimální počet žáků, ale i vyučující splňující podle § 15 odst. 3 školského zákona odbornou kvalifikaci a souhlas příslušné církve, jejíž náboženství má být vyučováno. To však neznamená, že je škola povinna akceptovat do pracovního poměru každou osobu, která disponuje pověřením příslušné církve. Je právem ředitele školy odmítnout takovou osobu, která mu připadá pro působení na škole nevhodná; opačný výklad by vedl k popření autonomie školy na příslušné církvi a postavení jejího ředitele jako odpovědného zaměstnavatele a hospodáře. Ředitel při tomto uvážení vystupuje jako manažer a zaměstnavatel a jeho rozhodnutí neuzavřít pracovní poměr není ve správním soudnictví přezkoumatelné. Pro účely přezkumu zákonnosti zásahu je rozhodné pouze to, že ředitel měl k svému rozhodnutí důvod, tedy že nešlo o zjevnou svévoli s cílem zabránit výuce náboženství na škole. Škola přitom nemá povinnost kvalifikovaného učitele zajistit, jelikož může nastat situace, že pro dotčenou církev nebude žádná pověřená osoba v dané škole schopna či ochotna výuku zajistit, a taková povinnost by se pak pro školu stala velmi snadno nesplnitelnou. Je však povinností školy se o zajištění vyučujícího pokusit. Krajský soud nemá ambici předepisovat řediteli školy, jaké kroky k zajištění vhodného vyučujícího má podniknout, to je plně v jeho kompetenci jako manažera a statutárního orgánu školy. Pro účely přezkumu případné nezákonnosti zásahu soud pouze posuzuje, zda ředitel skutečně vyvinul snahu o zajištění kvalifikovaného vyučujícího, a vyslovení nezákonnosti zásahu by připadalo v úvahu jen tehdy, pokud by činnost ředitele školy byla zjevně nedostatečná a svědčila o snaze zmařit výuku náboženství na škole. Krajský soud by tak shledal zásah nezákonným pouze tehdy, pokud by konání či nekonání ředitele školy svědčilo o snaze zmařit výuku nepovinného předmětu náboženství.

V nyní projednávané věci krajský soud shledal, že postupem školy došlo k zásahu do práv žalobců zaručených čl. 16 Listiny základních práv a svobod, nicméně nešlo o zásah nezákonný. Ke dni 1. 2. 2013 byl totiž u žalované dostatečný počet žáků pro výuku náboženství, ovšem žalovaná k témuž dni nedisponovala vyučujícím, který by splňoval požadavky § 15 odst. 3 školského zákona. Žalovaná prokázala, že její ředitelka již 15. 12. 2012 požádala dosavadní vyučující o schůzku na den 15. 1. 2013 za účelem projednání další spolupráce. Jelikož vyučující nereagovala, opakovala ředitelka žalované svou žádost dne 10. 1. 2013. Na tuto schůzku se však vyučující nedostavila a omluvila se pouhé dvě hodiny před jejím termínem. Nelze se divit ředitelce žalované, že dospěla k závěru, že s dotyčnou osobou již nebude dále spolupracovat. Vzhledem k tomu, že do začátku nového pololetí zbývaly pouhé dva týdny, pak nebyl podle krajského soudu nepřiměřeným postup žalované, která následně pozastavila výuku nepovinného předmětu náboženství. Krajský soud měl tedy za to, že postup ředitelky žalované byl zcela v mezích její manažerské odpovědnosti a že vyvinula dostatečné úsilí k uzavření nové dohody o pracovní činnosti s dosavadní vyučující za účelem udržení výuky předmětu. O tom, že se ředitelka žalované nesnažila výuku nepovinného předmětu náboženství zmařit, svědčila i její následná snaha o její obnovení cestou komunikace s Arcibiskupstvím pražským z února 2013. Žalobcům nemohla být zajištěna výuka, protože pro ni nebyly splněny podmínky nepovinného předmětu náboženství. Zásah do jejich práv proto nebyl nezákonný.

II. Obsah kasační stížnosti

Žalobcej) (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, odkazující na kasační důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil podmínky vzniku právního nároku na výuku náboženství. Ty podle stěžovatele stanoví pouze § 15 odst. 1 a 2 školského zákona. Těmito podmínkami jsou: (i) jedná se o školu zřizovanou státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí; (ii) jedná se o výuku náboženství církve a náboženské společnosti k tomu oprávněné; a (iii) k výuce náboženství konkrétní církve se přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků školy. Skutečnost, že škola nedisponuje vyučujícím náboženství splňujícím požadavky § 15 odst. 3 školského zákona, sama o sobě nemůže přivodit ztrátu právního nároku žáků na výuku náboženství. Krajský soud však právě na tomto nesprávném posouzení právní otázky vystavěl své odůvodnění. Stěžovatel ovšem polemizuje s jeho názorem, že škola nemá sama povinnost kvalifikovaného učitele zajistit. Poukazuje na absurdnost toho, kdyby byl podobný přístup aplikován třeba na povinnost školy zabezpečit vzdělávání příslušníků národnostních menšin v jazyce národnostní menšiny podle § 14 školského zákona či na povinnost bezplatně poskytovat učebnice a učební texty žákům základních škol a dětem zařazeným do přípravných tříd podle § 27 odst. 3 školského zákona. Vytýká krajskému soudu, že z § 15 odst. 2 školského zákona nedovodil povinnost školy, respektive její ředitelky, pokusit se o součinnost s církví a náboženskou společností, k výuce jejíhož náboženství se žáci přihlásili. Přitom je to právě dotčená církev, kdo pověřuje osobu výukou náboženství, a vůči ní proto měla na prvním místě směřovat snaha ředitelky o zajištění vyučujícího náboženství.

Stěžovatel napadá také nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v jeho nesrozumitelnosti, neboť není poznat, vůči komu směřuje. Krajský soud uvádí jako žalovanou stranu subjekt, který označuje „Základní škola Kosova Hora, se sídlem Kosova Hora 85, 262 91 Kosova Hora.“ Název právnické osoby, která vykonává činnost základní školy, ovšem podle školského rejstříku správně zní: „Základní škola, Kosova Hora, okres Příbram“. Název právnické osoby je přitom pro její identifikaci podstatný.

Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele také nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Ze spisu především nevyplývá závěr, že ředitelka školy vyvinula dostatečné úsilí za účelem zajištění výuky náboženství na škole. Dosavadní vyučující náboženství měla se školou uzavřenou dohodu o provedení práce do 31. 1. 2013. Od začátku školního roku si tak ředitelka školy byla vědoma, že nemá zajištěného vyučujícího na druhé pololetí školního roku. Při tom současně nijak nekontaktovala církev (tedy místně příslušnou farnost, případně Arcibiskupství pražské), která jí jako jediná mohla doporučit vyučující pověřené k výuce náboženství. Ze spisu vyplývá, že ředitelka školy Arcibiskupství pražské kontaktovala až v únoru 2013, tedy po začátku nezákonného zásahu, za situace, kdy ze školy odešlo několik desítek žáků, a po kontrole výuky náboženství na žalované škole, kterou dne 7. 2. 2013 uskutečnil referát církevního školství Arcibiskupství pražského. Ze spisu současně vyplývá, že dosavadní vyučující náboženství chodila pravidelně do výuky, a ředitelka školy ji tedy mohla zastihnout na pracovišti v její běžné pracovní době. Nebylo proto možné založit rozhodnutí ve věci na základě neuskutečnění jedné schůzky mezi ředitelkou školy a dosavadní vyučující předmětu náboženství. Ze spisu dále vyplývá, že dosavadní vyučující náboženství navrhovala ředitelce školy náhradní termín setkání a opakovaně projevovala zájem náboženství na škole i nadále vyučovat. Stěžovatel zpochybňuje i důvěryhodnost předložených vytištěných e-mailů, které měly prokazovat, že ředitelka školy požádala již dne 15. 12. 2012 dosavadní vyučující o schůzku na den 15. 1. 2013. Přitom ovšem u e-mailu, který měl být poslán dne 1. 1. 2013, je uvedeno, že jde o odpověď na zprávu z 28. 1. 2013. E-maily na č. l. 45 a 46 spisu krajského soudu jsou pak totožné, byť u jednoho je uvedeno odeslání 15. 12. 2012 a u druhého 10. 1. 2013; jde ovšem o totožný e‑mail ze dne 10. 1. 2013, nikoli o opakovanou žádost ředitelky. Podle stěžovatele byla data odeslání e-mailů v počítačovém systému žalované zjevně posunuta v čase zpět. Přitom právě tvrzení, že dosavadní vyučující věděla o navrženém termínu měsíc dopředu, považoval krajský soud za rozhodné pro posouzení toho, zda ředitelka školy postupovala dostatečně pečlivě při zajišťování vyučujícího na druhé školní pololetí. Krajský soud tedy dostatečně nezjistil skutkový stav a jím uváděná skutková zjištění nemají oporu ve spise.

Dále stěžovatel namítá vady řízení spočívající v překvapivosti rozsudku krajského soudu. Žalobci v řízení opakovaně vyjádřili právní názor, že právní nárok na výuku náboženství na škole je dán při splnění jediné podmínky dostatečného počtu přihlášených žáků. Když se krajský soud rozhodl vycházet z překvapivého právního názoru, že rozhodnou pro posouzení věci je otázka, zda se škola pokusila o zajištění vyučujícího a zda konání ředitelky školy nesvědčilo o snaze zmařit výuku náboženství, měl o tom nejprve žalobce poučit, což ovšem neučinil. V případě řádného poučení by žalobci poskytli soudu dostatečná skutková tvrzení, že škola pro zajištění výuky náboženství neučinila, co lze v dané situaci rozumně očekávat, a k těmto svým skutkovým tvrzením by označili důkazy. Žalobci tak mohli tvrdit a dokázat, že v dané farnosti má pověření k výuce náboženství Církve římskokatolické na školách ve smyslu § 15 odst. 3 školského zákona několik osob. V případě, že by se ředitelka školy obrátila se žádostí, aby byla výukou náboženství pověřena jiná osoba než dosavadní vyučující, na příslušný orgán Církve římskokatolické, tedy místně příslušnou farnost, případně Arcibiskupství pražské, bylo by jí vyhověno. Žalobci by dále mohli tvrdit a dokázat, že ředitelka školy o letních prázdninách před zahájením školního roku komunikovala s místně příslušným duchovním správcem ve věci zajištění výuky náboženství a věděla tak, na koho se obrátit. Žalobci by také mohli tvrdit a předložit příslušné důkazy, že zřizovatel školy již v průběhu listopadu 2012 navrhoval zrušení výuky náboženství a její nahrazení jiným předmětem, což by mohlo svědčit o snaze školy výuku náboženství mařit. Mohli také tvrdit a dokázat, že to byla naopak vyučující náboženství, kdo v dostatečném předstihu písemně žádal ředitelku školy o uzavření pracovněprávního vztahu na další pololetí, aby tak byla zajištěna výuka náboženství. Krajský soud tedy měl žalobce poučit, na základě jakých kritérií bude posuzovat, zda činnost ředitelky školy byla důvodem nezákonnosti zásahu. Jestliže tak neučinil, zasáhl do procesních práv žalobců tak výrazným způsobem, že následkem je nezákonnost jeho rozsudku.

Konečně stěžovatel brojí proti tomu, že krajský soud uložil zaplatit soudní poplatek každému ze žalobců a výrokem III rozsudku jim uložil společně a nerozdílně doplatit na soudním poplatku za podání žaloby částku 38 100 Kč. Stěžovatel si je vědom, že ve správním soudnictví platí § 33 odst. 8 s. ř. s., ale zdůrazňuje, že pokud chtěl krajský soud jednat s každým z účastníků samostatně, měl také samostatně rozhodnout ve vztahu ke každému z nich. Soud však rozhodl jediným výrokem vůči všem účastníkům, čímž sám postupoval, jako by se jednalo o jediné řízení, a měl tak stanovit poplatkovou povinnost pouze jednou za celé řízení. V tomto směru stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03, a na § 9 odst. 1 zákonač. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož měl krajský soud žalobce vyzvat k doplacení soudního poplatku, určit jim k tomu lhůtu a v případě nezaplacení měl řízení zastavit. Tak se nestalo, soud se překvapivě a nepředvídatelně rozhodl vést řízení a až v rozsudku určil povinnost dodatečně zaplatit soudní poplatek, čímž vzal žalobcům možnost zareagovat na výzvu soudu zpětvzetím žaloby.

Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Stěžovatel požádal také o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Poté, co jej Nejvyšší správní soud vyzval usnesením ze dne 31. 3. 2015, č. j. 5 As 65/2015 – 10, aby za tento návrh zaplatil soudní poplatek, stěžovatel vzal návrh zpět.

III. Vyjádření ke kasační stížnosti a další podání

Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila přesvědčení, že celý spor je vyvolán snahou původních žalobců, zejména žalobkyněd), tedy Bc. I. Č., pomstít se tehdejší ředitelce žalované a nezletilé děti jsou v daném řízení spíše rukojmími svých rodičů. Chování původních žalobců ostatně chtěla žalovaná prokázat svědeckou výpovědí tehdejší ředitelky Mgr. P. P., což krajský soud nakonec zamítl jako nadbytečné. Žalovaná trvá na tom, že když s ní Bc. I. Č. nekomunikovala, snažila se tehdejší ředitelka řešit výuku daného náboženství v druhé polovině školního roku 2012/2013 s dostatečným předstihem, a to již od poloviny prosince 2012. Tehdejší ředitelka školy celou záležitost nepodceňovala a vyvíjela snahu o zajištění nového učitele náboženství, o čemž svědčí i to, že dne 7. 2. 2013 na základě návštěvy z Pražského arcibiskupství kontaktovala dopisem pana Mgr. S. G. následně také Mons. V. M. a snažila se celou záležitost řešit. I přes všechna tato jednání a kontakty jí nikdo z orgánů Církve římskokatolické nepomohl a vyučujícího splňujícího předpoklady podle § 15 odst. 3 školského zákona nezajistil. Pokud tedy orgány Církve římskokatolické nevěděly o žádném vyučujícím v únoru 2013, těžko by ředitelce žalované v lednu 2013 s její žádostí o ustanovení vyučujícího římskokatolického náboženství vyhověly, a jí tak nezbylo než výuku náboženství pozastavit do doby, než nalezne nového vyučujícího. Žalovaná se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že pokud ředitel školy i přes svou snahu nedisponuje osobou, která by splňovala podmínku pověřeného zástupce církve nebo náboženské společnosti a předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka, nemůže tento nepovinný předmět otevřít. Tehdejší ředitelka žalované tedy skutečně vyvinula snahu o zajištění kvalifikovaného vyučujícího, a proto nebylo možné vyslovit nezákonnost zásahu do základních práv žalobců. Žalovaná pokládá za drakonický stěžovatelův výklad, podle něhož by při splnění podmínky zájmu alespoň sedmi žáků museli ředitelé škol zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí předmět náboženství otevřít vždy, ať osobou podle § 15 odst. 3 školského zákona disponují či nikoliv. Stěžovatelova tvrzení týkající se zpochybňování doložených e-mailů a manipulace v jejím počítačovém systému označuje žalovaná za absurdní a urážející. Údajně chybné označení žalované představuje pouze písařskou chybu, neboť chybí jedna čárka v názvu školy mezi slovem „škola“ a „Kosova Hora“. Sídlo žalované je ale uvedeno v pořádku, takže subjekt žalované byl označen jednoznačně. Neztotožňuje se ani s tvrzeným pochybením krajského soudu při poučování. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.

Stěžovatel v replice zdůraznil, že v posuzovaném případě jde především o zásah do svobody náboženského vyznání chráněné článkem 16 Listiny základních práv a svobod a článkem 9 Evropské úmluvy. Bylo zasaženo také do práva rodičů zajišťovat vzdělání dětí ve shodě s jejich vlastním náboženským přesvědčením chráněného článkem 2 Protokoluč. 1 k Evropské úmluvě, do práva na vzdělání chráněného článkem 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva dětí na svobodu myšlení, svědomí a náboženství chráněného článkem 14 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášena podč. 104/1991 Sb.). Zdůrazňuje také, že náboženství je sice podle školského zákona vyučováno jako nepovinný předmět, ovšem to nic nemění na povinnosti zajistit výuku náboženství, která navíc vyplývá přímo ze školského zákona, zatímco povinnost zajistit výuku celé řady povinných předmětů, u nichž také může být mnohdy těžké najít kvalifikovaného vyučujícího, plyne pouze z Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, tedy z pouhého vnitřního předpisu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Podle stěžovatele by se tak škola mohla zprostit povinnosti zajistit výuku náboženství pouze v extrémních situacích, například pokud by daná církev nedisponovala žádnými učiteli náboženství nebo pokud by se výslovně vyjádřila, že žádného vyučujícího předmětu náboženství škole neposkytne. To se však v projednávaném případě nestalo. Dále stěžovatel rozporuje některá tvrzení žalované. Žalovaná podle něj nenabídla jediné tvrzení o tom, že by v době před nezákonným zásahem kontaktovala místně příslušnou farnost či Arcibiskupství pražské, případně jakýkoliv jiný orgán Církve římskokatolické, s požadavkem na zajištění výuky náboženství. Z „úkolníčku“ žáků jasně plyne, že nešlo o „pozastavení“ výuky náboženství, ale o její zrušení. Brojí také proti tvrzení žalované o motivacích stěžovatele a dalších žalobců. Zdůrazňuje, že se pro podání žaloby rozhodli po zralé úvaze v přesvědčení, že žalovaná zasáhla do jejich základních práv a svobod. Rozhodnutí nebylo jednoduché, neboť soudit se se školou v místě bydliště na malé obci je pro žalobce stigmatizující a řízení má dopad také do jejich osobního života, například na kvalitu sousedských vztahů. Stejně tak přestup dětí žalobců na jinou školu v průběhu školního roku byl pro všechny rodiny traumatizující; bohužel však nenašly méně bolestivé řešení. Žalobci se nemstí, pouze usilují o dosažení spravedlnosti a brání svobodu náboženského vyznání pro sebe i pro své děti.

Své vyjádření k věci poslalo Nejvyššímu správnímu soudu, jednak samo, jednak prostřednictvím stěžovatele, také Arcibiskupství pražské. To se k věci vyjádřilo, protože se spor dotýká také jeho právem chráněných zájmů, neboť se na jeho území nachází i obec Kosova Hora, kde žalovaná vykonává činnost školy, a Arcibiskupství pražské je tudíž v rámci struktury Církve římskokatolické tím subjektem, který je oprávněn pověřovat osoby výukou náboženství na této základní škole a vyjadřovat se k otázkám zajištění výuky. Arcibiskupství pražské polemizuje s argumentem, že žalovaná nedisponovala vyučujícím, který by splňoval požadavky § 15 odst. 3 školského zákona. Nezaznamenalo žádnou snahu žalované zajistit vyučujícího v součinnosti s církví. Žalovaná se neobrátila ani na místně příslušnou farnost, ani na Arcibiskupství pražské, ani na jiný subjekt Církve římskokatolické; k takovému kontaktu došlo až po zrušení výuky náboženství a odchodu prakticky všech žáků účastnících se výuky náboženství, takže ji již nebylo pro koho zajišťovat. Arcibiskupství pražské uvádí, že k 1. 2. 2013 disponovalo kromě svých duchovních správců celkem dalšími 25 pověřenými osobami ve smyslu § 15 odst. 3 školského zákona, z toho pěti v samotném vikariátu Příbram, do kterého spadá i územní obvod Římskokatolické farnosti Sedlčany, v němž leží Kosova Hora. Kdyby se žalovaná obrátila na kterýkoli církevní orgán Církve římskokatolické, nebyl by pro Arcibiskupství pražské problém nového vyučujícího zajistit. Dále se Arcibiskupství pražské ztotožňuje s právním názorem stěžovatele ohledně výkladu § 15 školského zákona. Za alarmující pak z hlediska náboženského cítění žáků a rodičů označuje, že žalovaná nabídla žákům výuku náboženství jiné církve formou kroužku. Postup žalované, který vedl k ukončení výuky náboženství na základní škole, kde nebyla výuka přerušena ani v době komunistického režimu, označuje za svévolný.

Žalovaná k zaslanému vyjádření vyloučila, že by mohlo Arcibiskupství pražské vystupovat v řízení jako amicus curiae, neboť tento institut patří do anglosaského právního systému a české právo jej nezná. Navíc § 109 odst. 5 s. ř. s. jednoznačně zakazuje uplatňovat nové skutečnosti poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. Žalobci přitom v řízení před krajským soudem vyjádření Arcibiskupství pražského ani nenavrhovali, proto není možné, aby ho přikládali až v rámci kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy k tomuto podání nemůže v řízení o kasační stížnosti přihlížet.

IV. f) Námitka nesprávného označení žalované

Co se naopak týče stěžovatelovy námitky, že je rozsudek nesrozumitelný, neboť není poznat, proti komu směřuje, je tato námitka nedůvodná. Žalobci označili v žalobě žalovanou jako „Základní škola, Kosova Hora, okres Příbram, se sídlem Kosova Hora 85, PSČ 262 91, IČ: 75030471“, tedy přesně v souladu s Rejstříkem škol a školských zařízení. V záhlaví rozsudku krajského soudu je žalovaná označena jako „Základní škola Kosova Hora, se sídlem Kosova Hora 85, 262 91 Kosova Hora“. Žalované je tak možno v tomto bodě přitakat, že přesné označení provedené v žalobě a nepřesné označení provedené krajským soudem se liší pouze v čárce mezi slovy, která je v názvu školy uvedena na poněkud atypickém místě. Jde tedy skutečně pouze o písařskou chybu. Není zjevné, jak by tato chybějící čárka mohla vyvolat zaměnitelnost s jinou školou, a tudíž nemohla mít skutečný vliv na jednoznačnost určení subjektu žalované. Tato poslední námitka je tedy nedůvodná.

V nyní posuzovaném případě šlo o společnou žalobu čtrnácti žalobců, kteří hned při podání žaloby zaplatili kolkem částku 3000 Kč. Usnesením ze dne 14. 6. 2013, č. j. 46 A 26/2013 – 77, vyzval krajský soud s poukazem na položku 18 bod 2 písm. a) Sazebníku soudních poplatků šest ze žalobců, aby zaplatili společně a nerozdílně 900 Kč, což učinili. Nakonec pak výrokem III rozsudku napadeného nyní posuzovanou kasační stížností žalobcům uložil, aby doplatili společně a nerozdílně na soudním poplatku za podání žaloby částku 38 100 Kč, což odůvodnil v posledním odstavci rozsudku tím, že soudní poplatek za podání žaloby činí podle zákona o soudních poplatcích, položka 18, bod 2, písm. d) Sazebníku soudních poplatků částku 2000 Kč u jednoho žalobce, a dodal, že „[d]o částky 42.000,-Kč zbývá tedy žalobcům doplatit na soudním poplatku částku 38.100,-Kč.“

Z toho je zjevné, že krajský soud udělal v prvé řadě početní chybu. Nakonec v rozsudku správně určil, že v případě žalob na ochranu před nezákonným zásahem činí soudní poplatek 2000 Kč u každého žalobce; to ovšem při počtu 14 žalobců znamená částku 28 000 Kč, takže za situace, kdy již uhradili 3900 Kč, představoval jejich nedoplatek 24 100 Kč, nikoli 38 100 Kč, což je částka, která by odpovídala poplatku 3000 Kč u každého žalobce. Krom toho, že krajský soud pochybil při určení výše soudního poplatku, pochybil i v tom, že jej žalobcům uložil doplatit „společně a nerozdílně“, což u žalob ve správním soudnictví není zásadně možné, jak plyne z výše citovaného rozsudkuč. j. 7 As 56/2014 – 30.

Naopak postup krajského soudu, který určil a žalobcům sdělil (chybnou) výši soudního poplatku až ve výroku III rozsudku ve věci samé, je sice nestandardní, ovšem zákon o soudních poplatcích jej umožňuje. Soudní poplatek je totiž podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích ve vazbě na jeho § 7 odst. 1 splatný dnem podání žaloby. Je pravda, že z § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích plyne, že „[n]ebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.“ Smyslem citovaného ustanovení ovšem je, aby řízení o žalobě nebylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, respektive pro jeho zaplacení v nesprávné výši, bez toho, aby byli žalobci nejprve poučeni o správné výši soudního poplatku a dostali možnost jej v náhradní lhůtě uhradit; naopak není jeho smyslem pravý opak, tedy dát žalobcům „šanci“ vyvolat zastavení řízení, pokud je soudní poplatek vyšší, než se domnívali při podání žaloby. Právě proto nabízí zákon o soudních poplatcích alternativu, kterou použil krajský soud i v nyní posuzovaném případě, totiž uložit soudní poplatek až v rozhodnutí o věci samé. Zákon o soudních poplatcích totiž v § 9 odst. 4 písm. a) stanoví, že „[p]ro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé, (…)“, k čemuž v první větě odstavce 6 dodává: „V případech uvedených v odstavci 4 rozhoduje soud o uložení povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí.“

Takový postup je sice výjimečný a Nejvyšší správní soud chápe, že v nyní posuzovaném případě byl pro žalobce do určité míry překvapivý, neboť si při určování procesní taktiky a podávání žaloby neuvědomili (ostatně stejně jako později krajský soud) správnou výši soudního poplatku, která byla nutným důsledkem podání žaloby několika dětmi, jichž se zrušení výuky náboženství dotklo, a také jejich rodiči; nejde ovšem o postup rozporný se zákonem (shodně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 2 Afs 1/2015 – 49, publ. podč. 3245/2015 Sb. NSS, bod 34; a ze dne 29. 8. 2013, č. j. 8 As 65/2012 – 122, bod 21). Při výkladu zákona o soudních poplatcích je třeba zvolit takový výklad, který v prvé řadě naplňuje právo na přístup k soudu, jak je z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dovodil ve vztahu k soudním poplatkům Evropský soud pro lidská práva například v rozsudku ze dne 19. 6. 2001 ve věci Kreuz proti Polsku, stížnostč. 28249/95. Krajským soudem zvolený výklad nezabránil žalobcům v přístupu k soudu, tedy k rozhodnutí ve věci samé; naopak jim umožnil dosáhnout rozhodnutí ve věci samé i přesto, že nezaplatili soudní poplatek v dostatečné výši.

Poukazuje-li přitom stěžovatel na právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03, je třeba připomenout, že se uvedený nález netýkal uložení soudního poplatku více žalobcům, nýbrž naopak jedinému žalobci v několika desítkách identických rozhodnutí, proti nimž brojil jedinou žalobou. Navíc byl zde vyjádřený právní názor překonán pozdější právní úpravou, když nynější znění § 6 odst. 9 zákona o soudních poplatcích výslovně stanoví, že „[j]e-li ve věcech správního soudnictví podána žaloba proti více rozhodnutím, je každé napadené rozhodnutí samostatným základem poplatku; to platí obdobně pro návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části.“

To však nic nemění na tom, že krajský soud chybně určil výši soudního poplatku a chybně jej uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně.

Stěžovatel nesouhlasí s výkladem § 15 odst. 2 školského zákona, jak byl proveden krajským soudem, přičemž svůj nesouhlas opírá jak o výše zmíněné garance svobody vyznání, tak o jazykový výklad daného ustanovení. S nimi je podle něj nesouladný výklad krajského soudu, podle něhož mají žáci a jejich rodiče na výuku nepovinného předmětu náboženství právní nárok, pouze (i) pokud se k výuce přihlásí ve školním roce alespoň 7 dětí a zároveň (ii) pokud škola disponuje učitelem kvalifikovaným ve smyslu § 15 odst. 3 školského zákona. Stěžovatel vychází z § 15 odst. 1 a 2 školského zákona a dovozuje z nich podmínky tři, ty jsou ovšem i společně méně náročné, než dvojice podmínek, které konstatoval krajský soud, který první dvě podmínky uvedené stěžovatelem nevnímá jako podmínky. Podle stěžovatele těmito podmínkami jsou: (i) jedná se o školu zřizovanou státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí; (ii) jedná se o výuku náboženství církve či náboženské společnosti k tomu oprávněné; a (iii) k výuce náboženství konkrétní církve či náboženské společnosti se přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků školy.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s výkladem, který nabízí stěžovatel. Pouze jím uváděné tři podmínky lze totiž najít v § 15 odst. 1 a odst. 2 větě první školského zákona. Krajský soud nemá pravdu, pokud v následujícím § 15 odst. 3 školského zákona vidí další (z jeho pohledu druhou) podmínku pro samotnou aktivaci povinnosti školy zabezpečit žákům výuku náboženství. Ustanovení § 15 odst. 3 školského zákona totiž nepředstavuje pro školu podmínku této povinnosti, nýbrž naopak příkaz, jak má být výuka náboženství realizována, pokud jsou splněny podmínky odstavců 1 a 2. Vztah trojice odstavců citovaného § 15 školského zákona je totiž takový, že odst. 1 a 2 stanoví, kdy se aktivuje povinnost školy zabezpečit výuku náboženství, zatímco odst. 3 stanoví, jaké vlastnosti musí splňovat osoba, jejíž pomocí škola tuto svou povinnost zabezpečí. Jinak řečeno, jakmile se na škole zřizované státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí přihlásí alespoň sedm žáků k výuce náboženství církve a náboženské společnosti k tomu oprávněné, pak mají tito žáci nárok, aby jim škola výuku nepovinného předmětu náboženství zabezpečila. Škola má tomu odpovídající povinnost tak učinit, tedy zabezpečit ve spolupráci s příslušnou církví či náboženskou společností osobu splňující požadavky § 15 odst. 3 školského zákona a organizačně jí umožnit výuku realizovat. Ke shodnému závěru ostatně dospívá i komentář ke školskému zákonu: „Přihlásí-li se však k výuce náboženství zákonem stanovený minimální počet žáků školy (tj. alespoň sedm v jednom školním roce), vzniká škole povinnost, aby výuka byla realizována.“ (Rigel, F., Bahýľová, L., Kudrová, V., Moravec, O., Puškinová, M.: Školský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 79).

Tuto povinnost přitom nemůže podmiňovat svou neochotou či neschopností takovou osobu k výuce získat, stejně jako by ji nemohla podmiňovat svou neschopností zajistit pro výuku vhodný prostor v budově a čas ve výuce. Může se samozřejmě stát, že bude škola ve své snaze získat osobu splňující požadavky § 15 odst. 3 školského zákona neúspěšná, ať už z důvodů vůlí neovlivnitelných, či z důvodu neochoty či neschopnosti dané oprávněné církve nebo náboženské společnosti na daném místě takovou osobu zajistit. Mezi církvemi a náboženskými společnostmi, které jsou nositelkami zvláštních práv podle § 7 odst. 1 písm. a) zákonač. 3/2002 Sb., jistě mohou být i církve a náboženské společnosti, pro které je náročné zabezpečit kvalifikovanou osobu v každé obci, kde by po takové výuce byla poptávka; ze skutkového příběhu vylíčeného před krajským soudem však není zjevné, že by to byl i případ Církve římskokatolické v Kosově Hoře.

Případná faktická nesplnitelnost povinnosti školy zajistit výuku náboženství navíc neznamená, že zaniká právo oněch alespoň sedmi žáků dosáhnout výuky náboženství pro nesplnění podmínky, kterou v § 15 odst. 3 školského zákona vidí krajský soud, jak lze dovodit z odůvodnění jeho rozsudku; i nadále ostatně půjde o zásah do jejich práva, aby jim tato výuka byla školou poskytnuta, ovšem nepůjde o zásah nezákonný, neboť nebude zapříčiněn okolnostmi na straně samotné školy. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy tato nemožnost zajistit osobu splňující požadavky § 15 odst. 3 školského zákona nepředstavuje podmínku vzniku samotného práva žáků na výuku náboženství, jak tvrdí krajský soud, nýbrž toliko liberační důvod pro školu samotnou.

Krajský soud má tedy pouze zčásti pravdu, když tvrdí, že povinností školy není kvalifikovaného učitele zajistit, nýbrž pouze pokusit se o zajištění vyučujícího, a že by bylo namístě vyslovit nezákonný zásah pouze tehdy, pokud by konání či nekonání ředitele školy svědčilo o snaze zmařit výuku nepovinného předmětu náboženství, tedy o zjevné svévoli s cílem zabránit výuce náboženství na škole. Tato konstrukce krajského soudu je chybná a rozporná jak s vnitřní systematikou § 15 školského zákona, tak s výše uvedenými ústavními a mezinárodními garancemi svobody vyznání, které by byly výkladem prosazovaným krajským soudem porušeny. Stěžovateli je tedy třeba přisvědčit, že krajský soud posoudil rozhodnou právní otázku výkladu § 15 školského zákona chybně, a kasační stížnost je tedy důvodná.

Lze shrnout, že pokud je v řízení o nezákonném zásahu prokázáno, že žalovanou je škola zřizovaná státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí a že se alespoň 7 žáků školy přihlásilo v daném školním roce k výuce náboženství církve a náboženské společnosti k tomu oprávněné, pak těmto žákům vzniklo právo, aby jim škola výuku tohoto náboženství zabezpečila. Pokud ji nezabezpečí, půjde o nezákonný zásah, leda by škola prokázala, že ji nemohla zabezpečit z důvodů, které nemohla ovlivnit, buď proto, že byly zcela nezávislé na vůli (například náhlé úmrtí či pracovní neschopnost vyučujícího), nebo že byly způsobeny neochotou nebo nemožností na straně církve nebo náboženské společnosti, která měla osobu splňující požadavky § 15 odst. 3 školského zákona zabezpečit.

V. Závěr

Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost důvodnou. Proto přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 110 odst. 1 věta první a odst. 4 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2016 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Jakub Camrda ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu