OSBI 11 C 215/2025-58

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní JUDr. Lenkou Šestákovou ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobců:a) Jméno žalobce A, narozený dne Datum narození žalobce A ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_005⟫ b) Jméno žalobce B, narozený dne Datum narození žalobce B ⟪LB:lb_006⟫ bytem Adresa žalobce B ⟪LB:lb_007⟫ oba zastoupení advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_008⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_009⟫ proti ⟪LB:lb_010⟫ žalovanému:Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_011⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_012⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_013⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_014⟫ o zaplacení 800 000 Kč

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobci a) a b) domáhali po žalovaném zaplatit jim společně a nerozdílně částku ve výši 12.724,27 Kč.

II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 9 047,17 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného Jméno advokáta.

1. Žalobci se po žalovaném domáhají zaplacení částky 12 724,27 Kč, a to každý v poměru 50 %. Uvedli, že usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 5. 1963, č. j. Nc 80/63-3, byla žalovanému uložena mimo jiné povinnost uhradit každému ze žalobců částku ve výši 500 Kčs, a to nejpozději v den jejich zletilosti. Žalovaný tuto povinnost však nikdy nesplnil. Žalobci uvedli, že s přihlédnutím k prodlení žalovaného s úhradou a zejména ke změně hodnoty peněz činí dlužná částka k dnešnímu dni 12 724,27 Kč, tj. 6 362,135 Kč pro každého ze žalobců, ve které je zahrnuta inflace a úrok z prodlení.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Tvrdil, že povinnosti vyplývající z usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 5. 1963 jsou již řádně vypořádány a žádnou částku jim nedluží, konkrétní okolnosti však již s ohledem na odstup více než 60 let nebyl schopen uvést. Poukázal na to, že žalobci údajnou pohledávku po několik desetiletí neuplatňovali a poprvé ji vznesli až v roce 2024, kdy již zemřely osoby, které by mohly vypořádání potvrdit. Žalovaný výslovně vznesl námitku promlčení a odmítl, že by její uplatnění bylo pouze z důvodu příbuzenského vztahu účastníků v rozporu s dobrými mravy. Podle jeho názoru žalobcům nic nebránilo domáhat se tvrzeného nároku dříve, přičemž jej poprvé uplatnili až v roce 2024.

3. Žalobci v reakci na vyjádření žalovaného setrvali na žalobě v plném rozsahu. K žalovaným vznesené námitce promlčení namítli, že její uplatnění je za okolností projednávané věci v rozporu s dobrými mravy. Poukázali zejména na sourozenecký vztah účastníků, na skutečnost, že předmětná povinnost vznikla v dědickém řízení v době jejich nezletilosti, na dlouhodobě udržované rodinné vztahy a na jejich očekávání, že žalovaný pravomocně uloženou povinnost splní bez nutnosti soudního vymáhání. Dále uvedli, že žalovaným namítaná důkazní nouze způsobená plynutím času nemůže jít k jejich tíži.

4. Z usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 5. 1963, č. j. 6 Nc 43/62-20, bylo zjištěno, že byla schválena dohoda o rozdělení dědictví po jméno FO, za nezletilého jméno FO Anonymizováno, dle které dědictví převzal Jméno žalovaného, který byl povinen zaplatit dědické dluhy a vyplatit nezletilému jméno FO, Jméno žalobce B a Jméno žalobce A, každému částku 500 Kčs, nejpozději v den jejich zletilosti. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 6. 1963.

5. Ze zprávy daňového poradce, vyčíslení úroků z prodlení pohledávky, jejíž splatnost nastala v roce 1963, ze dne 1. 10. 2025 bylo zjištěno, že za dobu od 1. 1. 1964 do 1. 10. 2025 byla inflace z částky 1 000 Kčs vypočítána na 8 123,35 kč, úrok z prodlení byl vypočítán na částku 4 600,92 Kč.

6. Z výzvy ze dne 26. 7. 2024 bylo zjištěno, že žalobci vyzvali žalovaného k úhradě částky 110 801,17 Kč do 9. 8. 2024, představující nárok plynoucí z usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 5. 1963, č. j. 6 Nc 43/62-20. Žalobci již ve výzvě rozporují případnou námitku promlčení, a to z důvodu rozporu s dobrými mravy.

7. Z vyjádření ze dne 2. 8. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný nárok žalobců odmítl, již v tomto dopise vznesl námitku promlčení.

8. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaný byl povinen každému ze žalobců zaplatit částku 500 Kčs, a to nejpozději v den jejich zletilosti, tedy u žalobce a) jde o datum 7. 4. 1968, u žalobce b) jde o datum 7. 4. 1967. Žalobci poprvé u žalovaného nárok uplatnili dopisem ze dne 26. 7. 2024, žalovaný dne 2. 8. 2024 vznesl námitku promlčení.

9. Soud nárok žalobců posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Ačkoli právní vztah mezi účastníky vznikl na základě rozhodnutí vydaného v roce 1963, povinnost žalovaného měla být podle tohoto rozhodnutí splněna až v den zletilosti každého ze žalobců, tedy dne 7. 4. 1968 ve vztahu k žalobci a) a dne 7. 4. 1967 ve vztahu k žalobci b). Promlčecí doba proto nemohla začít běžet před uvedenými dny.

10. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, řídí dosavadními právními předpisy. Podle § 3036 o. z. se pak podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet před nabytím jeho účinnosti. Promlčení žalobci uplatněných práv se proto i po 1. 1. 2014 posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb.

11. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, nebylo-li vykonáno v době v tomto zákoně stanovené; k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 110 odst. 1 obč. zák. se právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu promlčuje za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.

12. Právo žalobce a) na zaplacení částky 500 Kčs bylo pravomocným rozhodnutím přiznáno se splatností dne 7. 4. 1968. Desetiletá promlčecí doba podle § 110 odst. 1 obč. zák. proto začala běžet dne 8. 4. 1968 a skončila dne 8. 4. 1978. Právo žalobce b) bylo splatné dne 7. 4. 1967, takže desetiletá promlčecí doba začala běžet dne 8. 4. 1967 a skončila dne 8. 4. 1977. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobci v průběhu uvedených promlčecích dob svá práva u soudu nebo jiného příslušného orgánu uplatnili, že by navrhli výkon předmětného rozhodnutí nebo že by došlo k jiné skutečnosti způsobující stavení či přerušení běhu promlčecí doby.

13. Žalobci uplatnili tvrzená práva vůči žalovanému až výzvou ze dne 26. 7. 2024, tedy více než 46 let po uplynutí příslušných desetiletých promlčecích dob. Práva žalobců tak již byla promlčena, přičemž žalovaný se promlčení dovolal jak ve vyjádření ze dne 2. 8. 2024, tak námitku promlčení následně výslovně uplatnil rovněž v tomto řízení. Soud se dále tedy zabýval tím, zda výkon práva žalovaného spočívající ve vznesení námitky promlčení není za konkrétních okolností v rozporu s dobrými mravy.

14. Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, neboť institut promlčení slouží právní jistotě a brání tomu, aby byl dlužník po nepřiměřeně dlouhé době vystaven vymáhání nároku. Odepření účinků námitce promlčení přichází v úvahu pouze výjimečně, jestliže její uplatnění představuje zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a nepřiznání práva by pro něj bylo nepřiměřeně tvrdým postihem. Při tomto posouzení je nezbytné vycházet ze všech individuálních okolností konkrétní věci. Takový rozpor může nastat též mezi nejbližšími příbuznými, samotná existence příbuzenského vztahu k závěru o rozporu námitky s dobrými mravy nepostačuje (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04).

15. V projednávané věci soud neshledal takové mimořádné okolnosti, pro které by bylo namístě odepřít žalovanému právo dovolávat se promlčení. Žalobci sice byli v době vydání rozhodnutí nezletilí, tato okolnost jim však nebránila uplatnit přiznaná práva po dosažení zletilosti. Právě dnem jejich zletilosti se jednotlivá plnění stala splatnými a žalobcům začala běžet desetiletá promlčecí doba. Každý ze žalobců tak měl po dosažení zletilosti dobu deseti let k tomu, aby své pravomocně přiznané právo uplatnil.

16. Soud přihlédl rovněž k mimořádně dlouhé době, která od splatnosti tvrzených pohledávek uplynula. Žalobci neuplatnili svá práva nejen v průběhu zákonné desetileté promlčecí doby, ale ani po několik dalších desetiletí. Poprvé tak učinili až v roce 2024, tedy přibližně 56, respektive 57 let po splatnosti jednotlivých pohledávek. Takový časový odstup objektivně podstatně ztěžuje žalovanému možnost prokázat případné splnění povinnosti. Nelze přehlédnout ani to, že osoby, které mohly mít o vypořádání dědictví nebo o případném zaplacení částek přímou vědomost, již nemusí být naživu a doklady o plnění po tak dlouhé době zpravidla nejsou uchovávány. Právě ochraně před obdobnými důsledky dlouhodobé nečinnosti věřitele institut promlčení slouží.

17. Námitku žalobců, že důkazní nouze vyvolaná plynutím času nemůže jít k jejich tíži, soud nepovažoval za důvodnou. Žalovaný nezpůsobil, že žalobci nárok po dobu několika desetiletí neuplatňovali, ani nebylo prokázáno, že by jejich nečinnost vyvolal nebo udržoval. Naopak by odporovalo smyslu promlčení, kdyby důkazní nouze vzniklá v důsledku mimořádně dlouhé nečinnosti oprávněných byla přičtena výlučně k tíži povinného.

18. Soud proto uzavřel, že žalovaným vznesená námitka promlčení není za zjištěných okolností v rozporu s dobrými mravy. Sourozenecký vztah účastníků, nezletilost žalobců v době vzniku práva ani jejich očekávání dobrovolného splnění nepředstavují samy o sobě mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly prolomení zásady právní jistoty, zvláště jestliže žalobci neprokázali žádnou objektivní překážku, jež by jim bránila uplatnit jejich práva v průběhu desetileté promlčecí doby.

19. Jelikož obě žalobci uplatněná práva byla v době zahájení tohoto řízení promlčena a žalovaný se promlčení řádně dovolal, nemohl soud žalobcům tato práva přiznat. To se vztahuje jak k původně přiznaným částkám 500 Kčs pro každého žalobce, tak k požadovanému příslušenství. Z tohoto důvodu soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný byl v řízení plně úspěšný, žalobci jsou tedy povinni, společně a nerozdílně, nahradit jím vynaložené náklady řízení. Ty představují náklady právního zastoupení, které soud vypočetl podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát žalovaného učinil v řízení 3 úkony podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé, účast na jednání), za 1 úkon náleží částka 1 620 Kč, celkem tedy 4 860 Kč. Ke každému úkonu náleží paušální částka jako náhrada hotových výdajů podle § 13 advokátního tarifu, t. 3x450 Kč.

21. Soud dále přiznal zástupci žalovaného náhradu jízdních výdajů ve výši 667 Kč za cestu osobním motorovým vozidlem z adresa a zpět k jednání soudu, a to za celkovou vzdálenost 82 km. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve spojení s vyhláškou č. 573/2025 Sb. Při výpočtu byla zohledněna sazba základní náhrady ve výši 5,90 Kč/km, průměrná spotřeba vozidla 5 l/100 km a cena pohonné hmoty (nafty) 44,50 Kč/l.

22. Současně soud přiznal zástupci žalovaného náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu za dobu strávenou cestou k jednání a zpět v rozsahu 4 započatých půlhodin, tj. celkem 600 Kč.

23. Soud odměnu, paušální částku hotových výdajů, cestovné a náhradu za promeškaný čas navýšil o 21 % jako náhradu za DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., zástupce žalovaného doložil, že je plátcem této daně, tedy o částku 1 570,17 Kč. Celkem tak žalovanému na náhradě nákladů řízení přísluší částka 9 047,17 Kč.

24. O lhůtě k plnění (výrok II.) bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, může se oprávněný domáhat jejího splnění návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekuci.