OSBU 8 C 24/2025-36

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Stachovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 35.458,16 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9.023,84 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 255,33 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 9.023,84 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 26.434,32 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6.340,59 Kč, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 33.132,16 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 752,35 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 26.434,32 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 35.458,16 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota dne datum. Tvrdila, že před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného a žalovanému poskytnuta částku celkem ve výši 120.421 Kč. Žalovaný byl v souladu se smlouvou a ÚP oprávněn čerpat revolvingový úvěr, a to prostřednictvím kreditní karty, vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky se splatností 20. den v kalendářním měsíci. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 10. 7. 2024. Žalobkyně požaduje uhradit pohledávku ve výši 35.458.16 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 33132.16 Kč, poplatky ve výši 195 Kč (dle odst. 5.5. ÚP, tj. poplatek za vedení účtu ve výši 39 Kč, splatný dne 10. 7. 2024, zahrnut v 27. splátce, poplatek za vedení účtu ve výši 39 Kč, splatný dne 20. 6. 2024, zahrnut v 26. splátce, poplatek za vedení účtu ve výši 39 Kč, splatný dne 20. 5. 2024, zahrnut v 25. splátce, poplatek za vedení účtu ve výši 39 Kč, splatný dne 20. 4. 2024, zahrnut v 24. splátce, poplatek za vedení účtu ve výši 39 Kč, splatný dne 20. 3. 2024, zahrnut v 23. splátce), náklady na vymáhání ve výši 600 Kč (dle smlouvy a odst. 9.1. sankce úvěrových podmínek), smluvní pokuty ve výši 1.531 Kč (dle smlouvy a podkapitoly odst. 9.1. ÚP a podkapitoly odst. 9.1. ÚP). Žalovaný pohledávku neuhradil ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Proti uplatněnému nároku nevznesl skutkové a ani právní námitky.

3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z listinných důkazů zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota. Úvěr bezúčelový, revolvingový. Výše úvěrového rámce 14.560 Kč, roční úroková sazba 26,28 %, měsíční úroková sazba 2,19 %. Žalovaný byl v souladu se smlouvou a ÚP oprávněn čerpat revolvingový úvěr, a to prostřednictvím kreditní karty, vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky se splatností 20. den v kalendářním měsíci. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 10. 7. 2024 a požaduje uhradit shora specifikovanou pohledávku. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 120.421 Kč. Žalovaný celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 111.397,16 Kč (viz smlouva o revolvingovém úvěru, úvěrové podmínky, splátkový kalendář, zesplatňující výzva včetně poštovního podacího archu, přehled splátek a úhrad, tvrzení žalobkyně).

5. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.

6. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).

8. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. V úvěrové smlouvě je žalovaný označen jako fyzická osoba spotřebitel, svobodný, vzdělání základní, bydlení u rodičů, zaměstnanec s čistým měsíčním příjmem 20.000 Kč – zaměstnavatel právnická osoba. Zaměstnán od 7/2020. Výdaje nejsou uvedeny (viz smlouva). Dále žalobkyně předložila „úvěrovou zprávu“ a „potvrzení o provedení ověření bonity klienta“, ze které vyplývá, že v žádosti o úvěr měly být uvedeny měsíční výdaje domácnosti 4.000 Kč.

9. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě informací vyžádaných od spotřebitele a ověřením ve veřejných/interních registrech. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se žalobkyně dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, a poskytnuté informace od žadatele nijak neprověřila. Dále žalobkyně nezjišťovala, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťovala a uvedené údaje jako příjem žalovaného neprověřovala. Žalobkyně pak pouze vycházela z životního minima jednoho dospělého člena domácnosti. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Z případné negativní lustrace žalovaného s negativním výsledkem v registru SOLUS či registru NRKI, není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl vedena, byl schopen úvěr splácet.

Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-277/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ve věci C-616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C-679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/4//ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.

10. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

11. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti dané úvěrové smlouvy a vzájemný vztah účastníků vypořádal v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly.

12. S ohledem na výše uvedené pak soud vyhověl žalobě co do poskytnuté částky poníženou o žalovaným provedené úhrady, tj. co do 9.023,84 Kč, když na straně žalovaného vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení v této výši. Další uplatněné nároky žalobkyní jsou nedůvodné a s ohledem na výše uvedené byly soudem zamítnuty. Současně přiznal soud žalobkyni právo na uplatněné zákonné úroky z prodlení z přiznané jistiny od 25. 7. 2024, (když splatnost dovodil dle zesplatňujícího dopisu), do zaplacení, a to v souladu s ustanovením § 1970 o. z., a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Kapitalizovaný zákonný úrok byl přepočten za požadované období z přiznané jistiny.

13. Co se týká náhrady nákladů řízení, rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšnému žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení, když tento žádné náklady řízení nepožadoval a dle obsahu spisu soud vyvodil závěr, že žalovanému žádné náklady řízení v průběhu vedení sporu nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu).