OSBV 7 C 25/2019-50

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem Mgr. PhDr. Romanem Novákem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 23 080,96 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 18 005 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 18 005 Kč od 25. 2. 2018 do zaplacení.

II. Žaloba se v částce 1 856 Kč včetně úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 19 861 Kč od 9. 1. 2018 do 24. 2. 2018 a z částky 1 856 Kč od 25. 2. 2018 do zaplacení, v částce 1 350 Kč a v částce 2 219,96 Kč zamítá.

III. Řízení se v částce 13 328,70 Kč zastavuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 25. 5. 2018 domáhal zaplacení částky 23 080,96 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 27. 4. 2017 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit formou 30 pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 995 Kč. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti tím, že od splátky splatné dne 25. 6. 2017 úvěr řádně a včas nesplácel. Vzhledem k tomu, že žalovaný přes opakované výzvy žalobce dlužné splátky neuhradil, došlo nejpozději ke dni 8. 1. 2018 k zesplatnění celého úvěru a žalovanému vznikla povinnost zaplatit celou dlužnou jistinu ve výši 19 861 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 110,60 % ročně z nesplacené jistiny. Úrok byl kapitalizován za období od prvního dne po splatnosti poslední uhrazené splátky do dne zesplatnění na částku 13 328,70 Kč. Žalovanému dále v důsledku prodlení vznikla povinnost zaplatit žalobci poplatky za tři upomínky v celkové výši 1 350 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny 19 861 Kč, kterou žalobce požadoval od 9. 1. 2018 do 25. 5. 2018 v částce 3 219,96 Kč. Žalovaný nereagoval ani na předžalobní výzvu žalobce a dlužnou částku nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podáním ze dne 28. 2. 2022 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 13 328,70 Kč představující kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši 110,60 % ročně z dlužné jistiny 19 861 Kč za období od 26. 5. 2017 do 8. 1. 2018.

4. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru anonymizována dvě slova číslo ze dne 27. 4. 2017 má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem z úvěru ve výši 110,60 % ročně formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 995 Kč počínaje dnem 25. 5. 2017.

6. Z historie transakcí ze dne 27. 4. 2017 bylo prokázáno, že dne 27. 4. 2017 zaslal žalobce na účet žalovaného částku ve výši 20 000 Kč.

7. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaný uhradil řádně a včas pouze první splátku úvěru ve výši 1 995 Kč a následně již na dluh ničeho neuhradil.

8. Z výzvy k plnění ze dne 21. 2. 2018 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 22. 2. 2018 bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil jej na možnost jejího vymáhání soudní cestou. Výzva byla žalovanému odeslána dne 22. 2. 2018.

9. Z dalších žalobcem předložených důkazů neučinil soud žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení a to z části nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

19. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal žalobu zpět co do částky 13 328,70 Kč představující kapitalizovaný úrok za období od 26. 5. 2017 do 8. 1. 2018, soud řízení ve výroku III. tohoto rozsudku v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil.

20. Po posouzení skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, z pohledu citovaných zákonných ustanovení, dospěl soud ohledně zbývajícího nároku žalobce k závěru, že žalobce netvrdil a dostatečně neprokázal, že se v souladu s citovaným § 86 zákona o spotřebitelském úvěru před uzavřením Smlouvy dostatečně zabýval schopností žalovaného splácet poskytnutý úvěr. K otázce zkoumání úvěruschopnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupné na www.nsoud.cz), v němž dospěl k závěru, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na nalus.usoud.cz), v němž byla dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet úvěr. Ústavní soud ČR v tomto nálezu dospěl k závěru, že„ poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splácení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“

21. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce se před uzavřením Smlouvy dostatečně nezabýval schopností žalovaného úvěr splácet, neboť jak vyplývá z doplnění žaloby ze dne 12. 1. 2022, žalobce při posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet vycházel pouze z ničím nepodloženého prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a z informací získaných nahlédnutím do veřejně přístupných registrů, jako jsou insolvenční rejstřík, Centrální evidence exekucí a databáze neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. Žalobce sice v rámci doplnění žaloby uvedl, že prohlášení žalovaného následně porovnával s údaji doloženými doklady prokazujícími bonitu klienta, žádný takový doklad však žalobce soudu nepředložil, a proto má soud toto tvrzení žalobce za neprokázané. Takový způsob posouzení úvěruschopnosti je s ohledem na shora citovanou judikaturu nedostatečný. Soud z tohoto důvodu posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci anonymizováno právnická osoba proti anonymizováno (C -679/18), z něhož vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, z nichž vychází právní úprava obsažená v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru,„ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Smyslem institutu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž lze důvodně pochybovat o jejich schopnosti úvěr splácet. V uvedené právní úpravě se tedy projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat. Právní jednání, které je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek, je podle § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné, přičemž soud k absolutní neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

22. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je absolutně neplatná, posoudil soud nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce zaslal žalovanému na jeho účet částku ve výši 20 000 Kč, žalovaný na dlužnou částku dosud uhradil pouze částku ve výši 1 995 Kč. Zbývající dlužnou částku ve výši 18 005 Kč žalovaný žalobci dosud nevrátil, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, a je proto povinen tuto částku žalobci vydat. Žalovaný se tím, že bezdůvodné obohacení žalobci včas nevydal, dostal do prodlení, čímž vznikl žalobci rovněž nárok na úrok z prodlení z dlužné částky 18 005 Kč ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne 25. 2. 2018, kdy uplynuly 3 dny od zaslání předžalobní výzvy žalovanému, do zaplacení. Soud při stanovení dne, od nějž žalobci náleží úrok z prodlení, vycházel z vyvratitelné domněnky uvedené v § 573 občanského zákoníku, podle níž se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.

23. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny, příslušenství, nákladů spojených s vymáháním pohledávky a smluvních pokut soud s ohledem na shora uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný byl sice v řízení z procesního hlediska úspěšnější, v řízení mu však žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Břeclavi. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.