OSCB 25 C 228/2025-54

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Martou Toufarovou v právní věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce:Jméno žalobce ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_005⟫ zastoupeného Jméno advokátky ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalované:Jméno žalované ⟪LB:lb_009⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_010⟫ zastoupené Jméno advokáta A ⟪LB:lb_011⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_012⟫ o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví

I. Spoluvlastnictví žalobce a žalované k nemovitostem: ⟪LB:lb_001⟫ - parc. č. hodnota (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 325 m², jehož součástí je stavba č.p. Anonymizováno – rodinný dům, ⟪LB:lb_002⟫ - parc. č. hodnota (zahrada) o výměře 233 m², ⟪LB:lb_003⟫ - parc. č. hodnota (zahrada) o výměře 203 m², vše zapsáno na LV č. hodnota v katastrálním území Jméno advokáta B 5, obec Jméno advokáta B, vedeno u právnická osoba pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jméno advokáta B, se zrušuje.

II. Nařizuje se prodej nemovitých věcí specifikovaných ve výroku I. shora ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi spoluvlastníky – žalobce a žalovanou – dle výše jejich podílů, tj. každému ½ výtěžku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 13. 6. 2025 ve znění pozdějších podání se žalobce proti žalované domáhal vydání rozsudku, jímž by soud zrušil spoluvlastnictví k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku shora a rozhodl o přikázání těchto nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované oproti povinnosti žalované vyplatit žalobci vypořádací podíl ve výši stanovené znaleckým posudkem. V návaznosti na proběhlé řízení a výsledky dokazování pak žalobce závěrem navrhl nařízení prodeje předmětných nemovitostí s rozdělením výtěžku z prodeje dle velikosti spoluvlastnických podílů účastníků. Pro úplnost soud uvádí, že žalobce se nadále v řízení nedomáhal tzv. širšího vypořádání spoluvlastnictví se žalovanou, když na svém (blíže ani nevyjasněném) požadavku na peněžitou náhradu za užívání věci žalovanou nad rámec jejího spoluvlastnického podílu již nadále netrval, jak výslovně prohlásil při jednání soudu dne 30. 10. 2025. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že předmětnou nemovitost – rodinný dům, není možné reálně rozdělit, v domě je umístěna bytová jednotka o velikosti 2+1, kterou užívá žalovaná, přičemž ani přilehlé pozemky nejde rozdělit tak, aby byla zachována jejich funkčnost. Žalobce nemá k nemovitosti žádnou citovou ani jinou vazbu a nemá zájem ji nabýt do svého výlučného vlastnictví. Žalobce jezdil do nemovitosti za svým otcem, který před lety zemřel. Od té doby mu není žalovanou umožněn přístup do domu. Žalobce má klíče pouze od zahrady, nikoliv od domu. Vzhledem k napjatým vztahům mezi žalobcem a žalovanou je jakékoliv užívání žalobcem vyloučeno. Žalobce si nadále nepřeje být spoluvlastníkem nemovitosti, neboť spoluvlastnictví jej nadmíru finančně zatěžuje, a to mimo jiné soudními spory zahájenými žalovanou. Žalovaná žalobce jako spoluvlastníka při rozhodování o správě nemovitosti zcela ignoruje a pouze žádá úhradu nákladů. Žalobce v rámci mimosoudního jednání stran navrhl žalované společný (komerční) prodej nemovitostí a následné rozdělení výtěžku rovným dílem. V návaznosti na vyjádření žalované, že tato nemá finanční prostředky k tomu, aby žalobce vyplatila, přičemž ani její rodina není schopna žalované peníze půjčit, přiklonil se žalobce závěrem řízení k návrhu na nařízení prodeje nemovitostí.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, a to s ohledem na svůj věk a finanční možnosti. Žalovaná má zájem v předmětném domě dožít (má zde zřízené věcné břemeno doživotního užívání nemovitostí). Žalovaná považuje podanou žalobu za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná při jednání soudu dne 30. 10. 2025 prohlásila, že sama nemá finanční prostředky na vyplacení vypořádacího podílu žalobci, nemá ani příslib pomoci ze strany rodinných příslušníků při platbě vypořádacího podílu. Žalovaná odkázala na svůj vysoký věk a silnou citovou vazbu k nemovitosti. Žalovaná pak ani k výzvě soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. nedoplnila rozhodné skutečnosti tohoto řízení, k těmto neoznačila žádné důkazy.

3. Soud dodává, že návrhu žalované na přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 109 o.s.ř. do doby pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 33 C 16/2023 nevyhověl, když mezi stranami nebylo sporu o tom, že ve shora naznačeném sporu se žalovaná (v procesním postavení žalobkyně) domáhala proti žalobci (v procesním postavení žalovaného) zaplacení náhrady nákladů vynaložených žalovanou na opravy domu, který je součástí vypořádávaného souboru předmětných nemovitostí. Soud neshledal, že by ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. mělo označené řízení povahu řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci (zrušení a vypořádání spoluvlastnictví).

4. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

5. Z nesporných tvrzení obou stran a zejména z výpisu z katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jméno advokáta B, LV č. hodnota vzal soud za prokázané, že žalobce a žalovaná jsou spoluvlastníky, a to každý z nich podílem o velikosti ½ ve výroku I. tohoto rozhodnutí shora specifikovaných nemovitých věcí, a to na základě usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2020, č.j. 21 D 1048/2019-105 s právními účinky vkladu ke dni 24. 2. 2020. K popsaným nemovitostem je na základě Smlouvy o zřízení věcného břemene doživotního bydlení a užívání nemovitostí ze dne 26. 1. 2012 (s právními účinky vkladu práva ke dni 26. 1. 2012) zřízeno ve prospěch žalované právo odpovídající osobnímu věcnému břemeni, jehož obsahem je právo doživotního bydlení v budově – předmětném rodinném domě a užívání jejího příslušenství, včetně užívání zastavěné plochy, na které je předmětná budova postavena, když žalovaná je oprávněná užívat byt o velikosti 2+1 v přízemí výše uvedené budovy, který tvoří kuchyně, obývací pokoj, ložnice, koupelna, WC, spíž a předsíň a dále je oprávněna užívat chodbu, sklep, garáž, prádelnu, kůlnu a přilehlou zastavěnou plochu, na které se budova nachází a současně právo doživotního užívání obou zahrad. Citovaná smlouva byla uzavřena mezi žalovanou a jejím manželem, panem adresa (otcem žalobce). Z výzvy ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v katastrálním území Jméno advokáta B soud zjistil, že žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně tímto přípisem ze dne 19. 5. 2025 adresovaným žalované tuto vyzval ke zrušení a vypořádání předmětného spoluvlastnictví k nemovitostem, když žalobce navrhl, aby soubor nemovitostí připadl do vlastnictví žalované a tato žalobci vyplatila peněžitou náhradu, popřípadě žalobce navrhl možnost prodeje nemovitých věcí a rozdělení utržené kupní ceny rovným dílem.

6. Ze shodných částí účastnických výpovědí obou stran vzal soud za prokázané, že účastníci nabyli své spoluvlastnické podíly k předmětným nemovitostem v souvislosti s úmrtím manžela žalované (otce žalobce). Od této doby veškeré předmětné nemovitosti užívá jen žalovaná, v domě je pouze 1 bytová jednotka o velikosti 2+1 sestávající z částí, jak již popsáno shora. Žalovaná předala žalobci pouze klíče od branky vedoucí z chodníku na zahradu u domu, nikoliv od vchodových dveří do objektu bydlení. Vztahy mezi žalobcem a žalovanou nejsou dobré. Tyto provázejí zejména neshody účastníků týkající se prováděných oprav, úprav a rekonstrukcí na domě ze strany žalované a požadavků žalované vůči žalobci na proplacení náhrady nákladů spojených s vynaloženými investicemi do nemovitostí. V této souvislosti byl mezi účastníky veden i již zmiňovaný soudní spor, aktuálně již pravomocně skončený s uložením povinnosti žalobci část požadovaných nákladů žalované uhradit. Oba účastníci se shodli na potřebách oprav a úprav domu a na jeho nikoliv dobrém stavu (dle žalobce neodpovídajícím dnešním požadavkům na standardní bydlení).

7. Z výpovědi žalobce soud dále zjistil, že žalobce občasně pobýval v předmětných nemovitostech, když ještě navštěvoval svého otce za jeho života. V rámci dědického řízení po otci žalobce nabyli spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem právě žalobce a žalovaná, když žalobce v té době ještě předpokládal, že se na spoluužívání nemovitostí se žalovanou budou schopni domluvit.

8. Sama žalovaná ve své účastnické výpovědi připustila, že žalobci dosud nepředala klíče od domu, žalobce tak nemá umožněn do budovy přístup. Spoluužívání nemovitostí se žalobcem si žalovaná představuje pouze v takovém rozsahu, že žalobce může žalované pomáhat na zahradě a podílet se též na nákladech spojených s úpravami a údržbou nemovitostí. Žalovaná vůbec nevidí důvod, proč by měla žalobci (či členům jeho rodiny) umožnit, byť krátkodobý, pobyt v rodinném domě. Dle žalované není ani důvod, proč by měla žalobci vyplácet jakýkoliv vypořádací podíl. Žalovaná nemá dostatek finančních prostředků na úhradu přiměřené náhrady v rámci vypořádání žalobci, když dle její výpovědi této neposkytnou finanční podporu ani její dva synové, kteří o nemovitosti nemají zájem, každý z nich má své bydlení. Žalovaná poukázala na to, že jinou možnost bydlení než v předmětné nemovitosti nemá. S touto ji pojí též citové vazby s ohledem na dobu strávenou v předmětných nemovitostech ještě za života jejího manžela. Žalovaná by připustila pouze vstup do domu žalobcem za jejího dohledu, za její přítomnosti, nikoliv samostatné užívání žalobcem v rozsahu obdobném užívání žalované. Z výpovědi žalované soud zjistil, že jejím jediným příjmem je starobní a vdovský důchod v celkové výši 23 000 Kč měsíčně. Žalovaná potvrdila, že žalobci za užívání předmětné nemovitosti nad rozsah velikosti svého spoluvlastnického podílu ničeho nehradí.

9. Podle ustanovení § 1140 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Podle odst. 2 citovaného ustanovení může každý ze spoluvlastníků kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět vlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

10. Podle ustanovení § 1143 o.z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodl-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle ustanovení § 1144 odst. 1 o.z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Podle ustanovení § 1147 o.z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

11. Z citovaných ustanovení vyplývá, že spoluvlastníky nelze zásadně nutit, aby proti své vůli setrvávali ve spoluvlastnickém vztahu. Soud se nejprve zabýval otázkou, zdali jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jak namítá žalovaná.

12. Zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů hodných zvláštního zřetele musí reflektovat skutkovou jedinečnost konkrétního případu.

13. Ustanovení § 1140 odst. 1 o.z. vyjadřuje obecnou podstatu vztahu spoluvlastníka ke spoluvlastnickému společenství potud, že účast spoluvlastníka v něm nelze vynucovat proti jeho vůli. Ustanovení § 1140 odst.2, věta druhá o.z. v sobě zahrnuje dva případy, kdy je možné žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnout. Prvním případem zamítnutí žaloby je „nevhodnost doby“ takového návrhu, kdy tato nevhodnost se posuzuje se zřetelem na společnou věc, na její účelové určení, na způsob jejího využití a podobně. Pro posouzení „včasnosti“ zrušení společenství však nerozhodují osobní poměry spoluvlastníků, nýbrž rozhodují objektivní, věci samé se týkající a na ni účinkující poměry. O takový případ se v dané věci nejedná. Druhým důvodem zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je pak skutečnost, že žaloba byla podána k újmě jen některého ze spoluvlastníků. Žalovaná namítá nikoliv skutečnosti objektivního charakteru, které by se vztahovaly ke společnému souboru nemovitých věcí, ale pouze subjektivní okolnosti (vysoký věk a tomu odpovídající zdravotní stav žalované, úzká citová vazba k nemovitostem, potřeba bydlení žalované – věcné břemeno doživotního bydlení a užívání nemovitostí). V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009 Nejvyšší soud uvedl, že pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit právní důvod k bydlení ve vypořádávaném obytném domě, vždy významná, nicméně je ji třeba posuzovat v kontextu všech dalších relevantních okolností. Zajištění bytové potřeby účastníků je důvodem, ke kterému je třeba při zvažování možnosti zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlížet. Soud musí vzít v úvahu mimo jiné i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, dále přihlédnout k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu (resp. byt v domě) v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu a zvážit, zda výše poskytnuté náhrady jim umožní si pořídit jiné bydlení. Významný pro rozhodnutí může být i špatný zdravotní stav účastníků a nutnost zachovat bydlení rodinným příslušníkům (rodičům). Tyto okolnosti ovšem nelze posuzovat izolovaně od dalších zjištěných skutečností, jakými jsou například nutnost zajistit řádnou údržbu domu, respektive vyhrocené špatné vztahy mezi účastníky; vždy je však třeba se jimi zabývat, zvažovat oprávněné zájmy všech účastníků a v případě rozporu těchto zájmů vysvětlit, proč byla dána přednost jen některým z nich.

14. Žalovaná vytýká žalobci uplatnění jeho práva na zrušení spoluvlastnictví „v rozporu s dobrými mravy“. Soud se proto touto námitkou žalované zabýval též z pohledu ustanovení § 8 o.z., podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, jak plyne mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 51599/2014. Ve smyslu citovaného rozhodnutí do úvahy přicházejí coby důvody vedoucí k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pouze důvody dočasného charakteru.

15. V daném případě soud přihlédl nejen k (dlouhodobé) situaci žalované, nýbrž i k oprávněným zájmům žalobce, když zamítnutím žaloby by žalobce významně utrpěl na svých právech. Pokud by totiž byla „pro tentokrát“ žaloba zamítnuta z důvodu existence okolností trvalejšího charakteru, kam bezesporu patří vyšší věk i špatný zdravotní stav i existence věcného břemene doživotního užívání, mohl by žalobce své právo na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v budoucnu jen stěží znovu uplatnit a došlo by tak de facto ke zkonstruování neměnného stavu, ze kterého by profitovala prakticky jen žalovaná. I sám žalobce musí dle své účastnické výpovědi (žalovanou v daném směru nerozporované) vynakládat finanční prostředky na uspokojování jeho potřeby bydlení, když žalovaná mu přístup do rodinného domu a volné užívání souboru nemovitostí neumožňuje. Je tak zcela vyloučeno, že by žalobce mohl předmětné nemovitosti také užívat a mít z nich užitek. Mezi účastníky není sporu o tom, že mezi nimi navzájem panují dlouhodobé neshody ohledně způsobu a rozsahu užívání nemovitostí a podílení se každého z nich na nákladech spojených s údržbou a opravami nemovitostí. Žalovaná již téměř 5 let užívá předmětné nemovitosti výlučně sama. Žalobci možnost jakéhokoliv, byť krátkodobého, pobývání v rodinném domě či na přilehlých pozemcích, odpírá. Žalobce raději, aby se konfliktu se žalovanou vyhnul, do předmětných nemovitostí ani nejezdí. Žalovaná nemá zájem jakkoliv nastolený stav spoluvlastnického vztahu mezi účastníky řešit, rodinný dům a související pozemky užívá bez odpovídající kompenzace žalobci. Žalovaná chce i nadále předmětné nemovitosti užívat ve stejném rozsahu jako dosud, tedy výhradně sama, není však ochotna poskytnout žalobci žádnou formu finančního vypořádání. Ani mimosoudní jednání účastníků nevedlo k nalezení rozumného řešení, přijatelného pro obě strany, když žalovaná na nabídky žalobce k společnému prodeji nemovitostí nereagovala. Vztahy žalobce a žalované byly po celou dobu trvání spoluvlastnického vztahu komplikované. Objevovaly se konflikty plynoucí zejména z představ žalované o neměnnosti dosavadního způsobu užívání nemovitostí z její strany, a to bez jakékoliv účasti žalobce (kromě podílu na vynaložených nákladech spojených s těmito nemovitostmi). Je neudržitelné zachovat stávající stav, když takové řešení by bylo výhradně k tíži žalobce. Za popsaného stavu je soud přesvědčen, že se v daném případě nejedná o zneužití práva při uplatnění požadavku žalobce na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, když nikdo nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o.z.), přičemž žalovanou tvrzené okolnosti (toliko) trvalé povahy nenaplňují podmínky předpokládané ustanovením § 1140 odst. 2 o.z. Ze strany žalobce tak nejde o zjevné zneužití práva, kterému by v režimu ustanovení § 8 o.z. měla být odepřena ochrana. V žalovanou předestřených osobních poměrech nelze očekávat v relativně dohledné době jakoukoliv změnu. Mezi přechodné okolnosti vztahující se k předmětu spoluvlastnictví, jak citováno výše, nelze řadit ani žalovanou zmiňovanou potřebu oprav a rekonstrukcí na předmětném domě při jeho zhoršeném stavu. Překážky zrušení spoluvlastnictví mají být dočasného charakteru. Je tak na místě žalobě vyhovět, když žalovaná vypočítává na své straně pouze důvody trvalé povahy, které nemohou představovat důvody pro zamítnutí žaloby ve smyslu ustanovení § 1140 odst. 2 o.z. Se spoluvlastnickým vztahem je vždy spojena nutnost vědomí každého spoluvlastníka, že o společných záležitostech týkajících se společných věcí rozhodují vždy spoluvlastníci (společně), přičemž každý ze spoluvlastníků si musí být vědom i toho, že druhý spoluvlastník může kdykoliv uplatnit právo na zrušení spoluvlastnictví. Žalovaná neumožňuje žalobci podílet se na správě předmětných nemovitostí, na rozhodování o hospodaření s těmito, když se na žalobce obrací teprve až se žádostí o úhradu části nákladů, které již do úpravy nemovitostí vložila.

16. Prvním předpokladem rozhodnutí soudu o zrušení spoluvlastnictví a vypořádání na návrh některého spoluvlastníka je neexistence dohody mezi spoluvlastníky.

17. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že komunikace mezi účastníky vázne. Jejich spoluvlastnický vztah je zcela nefunkční, žalovaná na výzvy žalobce k uzavření dohody spoluvlastníků nereaguje. Je tak zřejmé, že k uzavření dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mezi žalobcem a žalovaným nedošlo, a to zejména pro nedostatek součinnosti ze strany žalované.

18. Dalším způsobem vypořádání zrušeného spoluvlastnictví je přikázání věci za přiměřenou náhradu jednomu ze spoluvlastníků, který přichází do úvahy až tehdy, není-li rozdělení věci dobře možné.

19. Předmětný dům a související pozemky využívala a nadále využívá výhradně žalovaná, žalobce od doby nabytí spoluvlastnického podílu tyto nikterak neužívá. Jak již bylo uvedeno, přístup do rodinného domu je mu žalovanou odepřen, využívání zahrady je mu žalovanou teoreticky umožňováno pouze v omezeném rozsahu (dle představ žalované za jejího dohledu). Za situace, kdy ze shodných částí účastnických výpovědí žalobce a žalované vyplynulo, že předmětný rodinný dům je tvořen jedinou bytovou jednotkou o velikosti 2+1 a vztahy spoluvlastníků jsou dlouhodobě konfliktní a nelze tak předpokládat možnost dalšího soužití účastníků v jednom domě či využívání přilehlých pozemků za součinnosti účastníků, lze dovodit, že rozdělení předmětných nemovitostí není reálně možné. Současný stav podstatné součásti nemovitostí (rodinného domu) vyžadující potřebu rekonstrukčních zásahů pak předpokládá bezproblémovou komunikaci a spolupráci obou procesních stran. Tato však není, zejména vzhledem k přístupu žalované a s přihlédnutím k dosavadnímu průběhu spoluvlastnického vztahu možná a nelze ji do budoucna (popř. zlepšení vztahů) ani předpokládat. Žalovaná žalobci znemožňuje mít z předmětných nemovitostí užitek, byť třeba jen v podobě rekreačního užívání. Od počátku vzniku spoluvlastnictví účastníků nemovitosti fakticky užívá sama žalovaná, a to v plném rozsahu. Účastníci nejsou schopni se dohodnout na postupu a nezbytnosti rekonstrukčních prací, které však nepříznivý stav rodinného domu (nesporně dle obou účastníků) vyžaduje. Soud proto uzavírá, že rozdělení věci není dobře možné.

20. Přikázání věci do vlastnictví některého ze spoluvlastníků je zejména podmíněno souhlasem s přikázáním věci tomuto spoluvlastníku. V daném případě to byla pouze žalovaná, která vyjádřila svůj zájem na tom, aby jí společné věci byly přikázány do výlučného vlastnictví. Žalobce o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví zájem neměl. Ať již z důvodu nedostatku finančních prostředků, nevyužitelnosti souboru nemovitostí pro jeho osobu či rodinu, popř. z důvodu respektování přání manželky. Za této situace však soud zejména zkoumal otázku objektivní schopnosti žalované vyplatit žalobci přiměřenou náhradu. Při vypořádání je nutno zkoumat hledisko solventnosti při úvaze o spoluvlastníku, kterému má být věc přikázána - žalované, zejména s přihlédnutím k její reálné schopnosti poskytnout přiměřenou náhradu žalobci, a to z hlediska dispozice volnými finančními prostředky nebo jejich bezprostředním obstaráním za tímto účelem (na straně žalované). Předpoklad schopnosti zaplatit přiměřenou náhradu jako podmínka přikázání věci spoluvlastníkům vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu s tím, že smyslem požadavku solventnosti je dosáhnout toho, aby každý ze spoluvlastníků obdržel majetkovou hodnotu odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu a zamezilo se tomu, že spoluvlastník, jemuž byla přiznána náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně. Solventnost spoluvlastníka, kterému má být věc přikázána, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutí úvěru).

21. Ani přes výzvu soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. žalovaná rozhodné skutečnosti v daném směru netvrdila, tím spíše neprokázala, když naopak bylo od počátku žalovanou tvrzeno, že finančními prostředky na vyplacení vypořádacího podílu žalobci nedisponuje. Z její účastnické výpovědi vyplynulo, že tato není schopna si opatřit dostatek finančních prostředků za účelem shora, ani za pomoci svých rodinných příslušníků.

22. Třetí způsob vypořádání spoluvlastnictví – nařízení prodeje věci pak přichází do úvahy až tam, kde nemůže být věc reálně rozdělena a nelze ji přikázat ani žádnému ze spoluvlastníků. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaná sice vyjádřila souhlas s tím, aby jí věc byla přikázána, ale podmínky pro tento postup z objektivního hlediska dány nejsou, a to pro absenci kredibility takového spoluvlastníka (rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 1305/2007). Soud má proto zákonnou podmínku, že věc žádný ze spoluvlastníků nechce, za splněnou, když nebyly založeny předpoklady pro přikázání věci do vlastnictví některého ze spoluvlastníků – účastníků tohoto řízení.

23. Vzhledem k výše uvedenému se stal důkazní návrh žalobce na zpracování znaleckého posudku k ocenění nemovitých věcí nadbytečným.

24. Není-li věc dobře dělitelná a její přikázání některému ze spoluvlastníků do výlučného vlastnictví (pro insolventnost) nepřichází do úvahy, pak je – bez ohledu na návrhy spoluvlastníků – nařízení prodeje společné věci ve veřejné dražbě zákonným a legitimním řešením sporu (rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 837/2018). Nutno zdůraznit, že nařízení prodeje věci ve veřejné dražbě byl v závěru řízení žalobcem preferovaný způsob vypořádání za situace, kdy se účastníci nedohodli mimosoudně na společném prodeji věci.

25. Vzhledem ke splnění podmínek předpokládaných ustanovením § 1147 věta druhá před středníkem o.s.ř. soud rozhodl o zrušení spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem a o nařízení prodeje společné věci ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi dosavadní spoluvlastníky podle velikosti podílů.

26. Soud podotýká, že rozsudkem o zrušení spoluvlastnictví a o nařízení prodeje věci vzniká pouze exekuční titul, který opravňuje kteréhokoliv ze spoluvlastníků, aby se domáhal jeho výkonu (rozhodnutí Nejvyššího soudu 20 Cdo 1886/2006). Nalézací soud prodej věci nerealizuje a pro další ingerenci soudu po rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutné podání návrhu na výkon rozhodnutí kterýmkoliv ze spoluvlastníků.

27. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení vyplývá z aktuální judikatury Ústavního soudu, především ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS- st. 59/23, z něhož vyplývá, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch. Ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků nebyla náhrada nákladů tohoto řízení přiznána.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručeně jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím soudu podepsaného.