OSFM 11 C 264/2020-31

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 21 900 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 300 Kč od 20. 6. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 13 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 900 Kč od 11. 11. 2019 do 19. 6. 2020 a z částky 8 600 Kč od 20. 6. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 219 Kč na účet číslo variabilní symbol, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 21 900 Kč (jako součtu částek 16 900 Kč a 5 000 Kč), kterou měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní dne datum, v rámci které poskytla žalobkyně žalovanému hotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč, a to za úplatu. Celkové náklady tohoto spotřebitelského úvěru byly mezi stranami sjednány na 8 600 Kč, z toho 2 800 Kč jako kapitalizovaný úrok ve výši 28 % z jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, 400 Kč jako poplatku za uzavření smlouvy, 2 200 Kč jako poplatku za správu úvěru a 3 200 Kč jako poplatku za hotovostní výběr splátek. Žalovaný se tak ve smlouvě zavázal uhradit žalobkyni celkem částku 18 200 Kč (po odečtení poplatku za uzavření smlouvy, který byl splatný při podpisu smlouvy) ve 14 měsíčních splátkách po 1 300 Kč, kdy první splátka byla splatná 9. den po uzavření smlouvy a každá další splátka pak 9. den měsíce následujícího od splatnosti předchozí splátky s tím, že úrok a úplata byly splatné v prvních 6 měsíčních splátkách a částečně v 7. splátce. Žalovaný za trvání smluvního vztahu účastníků uhradil celkem částku 1 700 Kč (400 Kč poplatek za uzavření smlouvy a dále částku 1 300 Kč), která byla započtena co do částky 450 Kč na úrok a co do částky 850 Kč na úplatu. Žalovaný však neplnil své povinnosti řádně, když se dne 10. 11. 2018 dostal do prodlení se splácením svého závazku, kdy žalobkyni řádně a včas neuhradil druhou splátku splatnou dne 9. 11. 2018. Dnem splatnosti poslední splátky, tj. 9. 11. 2019, nastala splatnost celého úvěru. Za prodlení byla pak žalovanému v souladu s č.l. V. odst. 4 smlouvy naúčtována smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, se kterou byl žalovaný v prodlení, přičemž žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč. Žalovaný tak až dosud na dlužnou částku v celkové výši 21 900 Kč ničeho neuhradil, a to ani přesto, že byl o úhradu dluhu písemně upomínán.

2. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla na základě údajů, které žalovaný žalobkyni poskytl v anonymizováno o poskytnutí úvěru ze dne datum, v níž uvedl, že je v době sjednání smlouvy o úvěru zaměstnán u právnická osoba – právnická osoba jako manipulační dělník, kdy žalobkyně existenci zaměstnavatele ověřila nahlédnutím do obchodního rejstříku. Žalovaný měl pracovní smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou a jeho průměrný měsíční příjem činil částka dle mzdového výměru ze dne datum. Žalobkyně dále posuzovala výdaje žalovaného, kdy tyto činily celkem na domácnost 10 500 Kč, ve které se nacházely dvě výdělečně činné osoby. Osobní průměrné výdaje žalovaného pak činily 5 250 Kč měsíčně a jako rezervu započítala žalobkyně částku 1 020 Kč. Žalobkyně tak po posouzení celkových příjmů a výdajů žalovaného dospěla k závěru, že žalovaný měsíčně disponuje dostatečnými volnými finančními zdroji. Žalobkyně je názoru, že postupovala zcela v souladu s právní úpravou danou zákonem o spotřebitelském úvěru, když od žalovaného získala dostatečný počet informací. Žalobkyně také nahlížela do insolvenčního rejstříku, kdy zjistila, že žalovaný v tomto nebyl nikdy veden. Následně provedla také finanční analýzu žalovaného, ve které zhodnotila veškeré jeho příjmy a výdaje, a to také s ohledem na státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a s ohledem na jejich porovnání se zjištěnými informacemi o příjmech žalovaného dospěla s odbornou péčí k závěru, že příjmy žalovaného v dostatečné míře přesahují životní minimum, což žalobkyně vyhodnotila jako nižší riziko nesplácení úvěru.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud ve věci usnesením ze dne 4. 3. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 25. 3. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.

5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o úvěru číslo ze dne datum, předpisem splátek ke smlouvě o úvěru ze dne datum, listinou označenou jako anonymizována dvě slova ze dne datum, dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 17. 4. 2018, finanční analýzou ze dne 9. 9. 2018, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 9. 9. 2018, smlouvou o nájmu bytu ze dne 5. 3. 2018 včetně příkazu k úhradě, žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne datum a předžalobní upomínkou ze dne 5. 6. 2020 včetně poštovního podacího archu z téhož dne. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru číslo podle žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o celkové náklady ve výši 8 600 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 300 Kč, počínaje 9. dnem v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na pracovní smlouvu s čistou měsíční mzdou 10 200 Kč a jeho výdaje jsou v celkové výši 10 500 Kč sestávající z 5 500 Kč bydlení, 4 000 Kč strava a 1 000 Kč ostatní výdaje, kdy žalobkyně zjistila, že jsou v domácnosti dvě výdělečně činné osoby, a proto náklady krátila na polovinu, tj. výdaje žalovaného činí toliko 5 250 Kč. Dále žalovaný prohlásil, že bydlí v nájmu a je svobodný. Údaje byly ověřeny pouze nájemní smlouvou. Mzdový výměr ze dne 7. 12. 2017, na který žalobkyně odkazuje ve svém vyjádření, nebyl soudu předložen. Z finanční analýzy provedené žalobkyní vyplývá, že žalovaný měl měsíčně volné finanční prostředky ve výši 3 930 Kč, a proto lze žalovanému poskytnout úvěr s maximální měsíční výši splátky až 3 930 Kč. Z listiny označené jako anonymizováno scring soud zjistil, že žalobkyně může poskytnout úvěr až do výše 70 000 Kč. Zatímco žalobkyně svůj závazek splnila a úvěr ve výši 10 000 Kč žalovanému poskytla způsobem dohodnutým ve smlouvě, žalovaný svůj závazek úvěr včetně sjednaného úroku splácet řádně a včas porušil tím, že uhradil žalobkyni toliko částku 1 700 Kč (400 Kč při podpisu jako poplatek za uzavření smlouvy a následně uhradil částku 1 300 Kč). Dne 10. 11. 2018 se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením druhé splátky a od té doby již neuhradil ničeho. Datem splatnosti poslední splátky, tj. 9. 11. 219, nastala splatnost celého úvěru. Předžalobní upomínkou ze dne 5. 6. 2020, jakož i kopií poštovního podacího archu z téhož dne bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k neprodlené úhradě dluhu s tím, že žalovaný byl současně upozorněn na možnost soudního vymáhání pohledávky.

6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měl mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze jeho pracovní smlouvu, mzdový výměr a nájemní smlouvu, přičemž tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace (např. datum, období, apod.) a vyjma nájemní smlouvy nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy, nicméně má soud za to, že i kdyby tyto listiny soudu byly předloženy, posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné. Z údajů v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, a vzhledem k tomu, že měl žít ve společné domácnosti s další osobou, ani skutečnost zda je tato výdělečně činná a jaká je výše jejího příjmu, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalovaného. Dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela u žalovaného z čisté měsíční mzdy 10 200 Kč (dle mzdového výměru, který nebyl soudu předložen). Při porovnání pravidelných měsíčních příjmů žalovaného (10 200 Kč) s odhadovanými měsíčními výdaji (10 500 Kč celkem) je nutno konstatovat, že žalovaný není schopen jakýkoliv úvěr splácet. Žalobkyně výdaje žalovaného podělila napůl, aby ji aritmeticky vyšlo, že je žalovaný schopen splácen daný úvěr, ale jeho výdaje kromě nájmu nebyly žádným způsobem ověřovány. Žalobkyně tak pouze do formuláře doplnila jednotlivá čísla, která získala převážně jednostranným prohlášeným od žalovaného, aby soudu dokázala, že ověřovala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 9. 9. 2018 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.

14. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 9. 9. 2018 žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 1 700 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 8 300 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 5. 6. 2020, který mu byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 10. 6. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z., žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ ke splnění jeho dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze této lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, když uvedl, že je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu“. Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ číslo). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 998 - číslo) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 19. 6. 2020. Žalovaný se proto dostala do prodlení s vrácením částky 8 300 Kč dne 20. 6. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v zákonné výši 10 % ročně od 20. 6. 2020 do zaplacení ve smyslu vládního nařízení číslo Sb. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta (výrok II.).

15. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 8 300 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 13 600 Kč s příslušenstvím (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

17. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 21 900 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 876 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 219 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.