OSFM 9 C 88/2025-26

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 13 367,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 10 867,99 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 790,6 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 406,88 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 5 403,7 Kč od datum do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, úrok 8 % ročně z částky 5 227,89 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované (dále jen „žalovaný“) zaplacení částky 13 367,99 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně. Společnost právnická osoba. s žalovaným dne datum uzavřela smlouvu o úvěru č. hodnota, jejíž nedílnou součástí byl také předpis splátek, na podkladě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 8 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit spolu s částkou 406 Kč, představující úrok a částkou 3 920 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru a částkou 1 102 Kč za administrativní činnost a částkou 1 440 Kč za možnost platit splátky v hotovosti v místě bydliště, a to vše v měsíčních splátkách po 1 062 Kč, čemuž žalovaný nedostál a zaplatil pouze 5 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno písemně. Po postoupení pohledávky žalovaný ničeho neuhradil. Před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, ve které uvedl údaje o své osobě, přičemž tyto byl povinen uvést pravdivě a správně, což stvrdil svým podpisem. Tyto údaje byly ověřeny doklady uvedenými v části nazvané doložení příjmu žadatele. Předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný je na rodičovské dovolené a má měsíční příjem 10 630 Kč a výdaje 7 960 Kč. Toto vše si předchůdkyně žalobkyně ověřila z výpisů z běžného účtu, z oznámení ČSSZ a složenek. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení neuhrazené jistiny 5 227,89 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 175,81 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 2 330 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 708,58 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 925,71 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 000 Kč, úroku vyčísleného od datum do datum z dlužné jistiny ve výši 406,88 Kč, zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do datum ve výši 790,60 Kč, úroků z úvěru ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 5 227,89 Kč od datum do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 403,70 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 5 227,89 Kč s úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 175,81 Kč, od datum do zaplacení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou, přesto žalovaný dlužnou částku nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalobkyni a usnesením ze dne datum žalovanou, aby se vyjádřily, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného a žalobkyni poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne datum a zástupci žalobkyně dne datum. Žalovaný ani žalobkyně se k této výzvě nijak nevyjádřili a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla rozporována, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako smlouva o úvěru č. hodnota ze dne datum poskytla společnost právnická osoba. žalovanému v hotovosti při podpisu dohody částku 8 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit částku celkem 14 868 Kč. Uvedenou částku se žalovaný zavázal zaplatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 062 Kč. Před uzavřením dohody předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet na základě žalovaným vyplněné žádosti, ve které uvedla, že je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, bydlí u přítele, má základní vzdělání, je na mateřské s příjmem celkem 10 630 Kč (rodičovský příspěvek a blíže neuvedené výživné) a za bydlení a energie hradí 1 000 Kč a za dopravu, jídlo a osobní náklady dává částku 6 960 Kč. Za účelem ověření příjmů a výdajů měla předchůdkyně žalobkyně k dispozici blíže nespecifikované doklady o příjmu. Z doložených dokladů vyplývá, že žalovanému byl přiznán rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč od datum a dále dle poštovních poukázek byl žalovanému v měsíc září a říjnu rok od Úřadu práce vyplaceno 10 630 zahrnující příspěvek na dítě a rodičovský příspěvek a v měsíci srpnu jí byl navíc k tomu vyplacen jednorázový příspěvek na dítě ve výši 5 000 Kč. Žalovaný neplnil své závazky řádně a uhradil pouze 5 500 Kč. Společnost právnická osoba. následně dne datum prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu a tuto skutečnost oznámil žalovanému dopisem ze dne datum. Žalobkyně před podáním žaloby opět vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené dohody, a to dopisem, který podle připojeného poštovního podacího archu dala do přepravy dne datum.

4. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

5. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 8 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Jelikož předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

9. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

10. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když údaje, sdělené žalovaných stran jeho příjmů a výdajů, si ověřila pouze částečně. Pokud se týká ověření příjmů, zde má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně postupovala s odbornou péčí, když si řádně ověřila původ a výši příjmů žalovaného, tedy, že žalovaný pobírá rodičovský příspěvek a příspěvek na dítě v celkové výši 10 630 Kč celkem. O ověření výdajů však soud musí konstatovat pravý opak, když předchůdkyně žalobkyně na ověření výdajů zcela rezignovala. V dalším žalobkyně odkázala na to, že příslušné listiny měla k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, a to přesto, že jejich archivaci jí to ukládá § 78 odst. 2 písm. b) ZSU. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, proto právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.

11. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že pokud žalobkyně opakovaně v mnoha řízeních odkazuje na závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích, pak opomněla, že v zákoně č. 145/2010 Sb., který jmenovaný soud aplikoval, absentovalo ustanovení obdobné aktuálnímu § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) ZSU, které poskytovatelům spotřebitelských úvěrů ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

12. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 8 000 Kč a žalovaný jí vrátil pouze 5 500 Kč, pročež jí stále dluží částku 2 500 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba., jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 2 500 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160, nebo rozsudek ze dne 18. 2. 2025, č. j. 8 Co 245/202444, které tuto rozhodovací praxi rovněž respektují. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně a předložené transakční historie uhradil poslední splátku dne datum a dosud nic dalšího neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy nebylo možné žalobkyni přiznat požadované poplatky, smluvní úrok, smluvní pokutu, smluvní úrok z prodlení. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci byl úspěšnějším žalovaný, a to už jen s ohledem na požadovanou jistinu se smluvní pokutou a kapitalizované příslušenství, které žalobkyně učinila předmětem žaloby, a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

14. Žalobkyně se svým návrhem domáhala nejprve vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 700 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve FrýdkuMístku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.