OSFM 11 C 85/2026-64

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne datum jméno FO bytem Adresa zmočněnkyně ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 128 858,84 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 128 858,84 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 81,20 Kč od 15. 1. 2026 do 16. 1. 2026 a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 128 858,84 Kč od 17. 1. 2026 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1 983 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 128 858,84 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak toto bylo specifikováno v žalobě, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. číslo, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 22. 8. 2020 ve znění pozdějších dodatků. Nedílnou součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky žalobkyně. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce 134 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena na 2,69 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. Žalovaný takto vyčerpal celkem částku ve výši 208 070 Kč a celkem uhradil částku 221 523 Kč. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty příslušná část úvěru (jistina), sjednané úroky a poplatky. Jelikož žalovaný nehradil splátky řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění a zesplatnila celý úvěr ke dni 31. 12. 2025. Dopisem z téhož dne vyzvala žalovaného výzvou ke splacení celého úvěru. Ke dni podání žaloby tak žalovaný žalobkyni dluží částku 128 858,84 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 127 328,84 Kč, z nákladů na vymáhání ve výši 1 030 Kč a ze smluvních pokut ve výši 500 Kč. Příslušenství pak představují kapitalizované úroky ve výši 81,20 Kč za dobu od 15. dne po zesplatnění úvěru, tj. 15. 1. 2026 do 16. 1. 2026 (sepsání žaloby) a úroky z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 128 858,84 Kč od 17. 1. 2026 do zaplacení. Žalobkyně přímo v žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy důsledně zjišťovala posouzením kreditního skóre žadatele o úvěr, tedy posuzovala spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku a dále přezkoumávala klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro zjištění kreditního skóre, resp. pro zjištění limitu nejvyšší měsíční splátky, posuzovala žalobkyně u žalovaného zdroje příjmů, čistý měsíční příjem (36 000 Kč) a u výdajů zohledňovala součet splátek úvěrů (18 123 Kč), náklady na bydlení (2 924 Kč), životní minimum (3 860 Kč) a výše splátky schvalovaného úvěru (269 Kč). S jejich pomocí jsou shromažďovány klientské informace a na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěru a výší měsíční splátky žalobkyně shledala žalovaného schopným splácet předmětný úvěr. Žalobkyně závěrem podotkla, že na úvěruschopnost je nutno pohlížet nejen ryze formálně, ale také i materiálně, kdy z platební historie vyplývá, že žalovaný po dobu 5 let úvěr hradil a je vyloučeno, aby nebyl úvěruschopný.

2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, navrhoval její zamítnutí s odůvodněním, že předmětná smlouva je absolutně neplatná jednak pro nesplnění povinnosti žalobkyně řádně ověřit před poskytnutím úvěru schopnost žalovaného úvěr splatit a jednak pro rozpor s dobrými mravy. V průběhu docházelo k podstatnému navyšování úvěrového rámce (z 10 000 Kč až na 165 000 Kč), aniž by žalobkyně nově posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit. Žalobkyně nikterak nepřezkoumala údaje sdělené žalovaným při uzavírání spotřebitelské smlouvy. Bez ověření poskytnutých údajů se žalobkyně nemůže spoléhat na statické modely. Žalobkyně již v době uzavírání smlouvy měla k dispozici údaje o příjmech žalovaného ve výši 36 000 Kč a výdajích na překlenovací úvěr ve výši 18 123 Kč měsíčně. Tím pečlivěji měla zkoumat úvěruschopnost žalovaného při navyšování úvěrového rámce, což se nestalo. Žalovaný veškeré poskytnuté peněžní prostředky (208 070 Kč) dle zásad bezdůvodného obohacení řádně vrátil (221 523 Kč). Smlouva je také neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy, neboť roční úroková sazba 19,88 % výrazným způsobem překračuje běžné úrokové sazby, za které v srpnu 2020 poskytovaly úvěry bankovní společnosti. Takovému způsobu podnikání by neměla být poskytována právní ochrana.

3. Soud provedl důkaz listinami předloženými účastníky, a to listinou označenou jako Úvěrová smlouva ve znění následujících dodatků, úvěrové podmínky, splátkový kalendář, výzva ke splacení celého úvěru, podací arch k výzvě ke splacení celého úvěru, předžalobní výzva k plnění včetně podacího archu, karta klienta, NRKI zpráva, výpis z obchodního rejstříku žalobce, e-mail ze dne 15. 9. 2025, navyšování úvěrového rámce. Z předložených listinných důkazů soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně a žalovaný se dne 22. 8. 2020 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s původním úvěrovým rámcem až do výše 10 000 Kč, který byl postupně navýšen (dodatky) až na 149 000 Kč a který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena z původních 269 Kč až na 4 008 Kč. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v kalendářním měsíci s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část jistiny a poplatky, sjednané smlouvou, součástí smlouvy byla i dohoda o pojištění úvěru. Roční úroková sazba byla sjednána na 19,88 %, RPSN na 21,80 %. Žalovaný čerpal celkem částku 208 070 Kč a žalobkyni přitom uhradil celkem 221 523 Kč, kterou žalobkyně rozpočetla na jistinu, na náklady na vymáhání a na smluvní pokutu. Žalovaný se dostal do prodlení s placením alespoň dvou splátek, proto jej vyzvala žalobkyně dne 31. 12. 2025 k tomu, aby splatil celý úvěr ve výši 137 512,01 Kč, a to do 14 dnů ode dne sepsání této listiny. Tuto výzvu odeslala žalobkyně dne 2. 1. 2026. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného z údajů, které tento uvedl v úvěrové smlouvě a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalovaného, ze kterých žalobkyně zjistila, že žalovaný má čistý měsíční příjem 36 000 Kč až po 40 000 Kč u posledního dodatku a měsíční výdaje v souhrnu od 27 279 Kč až po poslední navýšení (dodatek) ve výši 33 815 Kč, přičemž 80 % z výdajů tvořily splátky úvěrů a náklady na bydlení činily toliko 2 960 Kč s tím, že je bydlí ve vlastní nemovitosti. K navýšení úvěrového rámce na 165 000 Kč nikdy nedošlo.

4. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

5. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve formě revolvingového úvěru, a to do výše úvěrového rámce ve výši až 149 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

8. V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak nepodložených informací od žalovaného a dále toliko z dostupných registrů o jeho dřívějších závazcích, vůbec nijak neověřovala ani příjmovou, ani výdajovou stránku žalovaného. Příjmy žalovaného uvedla ve výši 36 000 až 40 000 Kč měsíčně bez bližší specifikace či označení (předložení) důkazu a u výdajů nereflektovala, že splátky úvěrů tvoří až 80 % tvrzených výdajů žalovaného nebo že náklady na bydlení činí toliko 2 960 Kč, hrubě v rozporu s ekonomickou realitou. Výdaje nebyly nikterak ověřovány s tím, že ostatní výdaje na straně žalovaného žalobkyně nezjišťovala. Za situace, kdy žalobkyně tvrdila, že vycházela toliko z ničím nepodložených a nespecifikovaných informací žalovaného ohledně jeho příjmové a výdajové stránky, má soud za to, že žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí, když si neověřila reálnou schopnost splácet úvěr ze strany žalovaného. V takové situaci nelze akceptovat ani závěr, že když žalovaný hradil po určitou dobu splátky, že byl v době uzavření smlouvy úvěruschopný, když je zřejmé, že většina jeho výdajů se skládala z výdajů na splátky úvěrů a nelze s jistotou uzavřít, že žalovaný měl dostatečné příjmy k hrazení svých nákladů, když tyto si zaopatřoval půjčkami u třetích subjektů. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 22. 8. 2020 ve znění pozdějších dodatků neplatná. věr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 22. 8. 2020 žalovanému peněžní prostředky ve výši 208 070 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 221 523 Kč, a tudíž žalobkyni z titulu této půjčky již ničeho nedluží, naopak je to právě žalobkyně, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, nicméně tento nárok žalovaného není předmětem tohoto řízení. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnul.

10. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měl úspěch žalovaný, který byl zastoupen obecnou zmocněnkyní a nárokoval si čtyři úkony (dvě písemná vyjádření, přípravu na jednání a účast u ústního jednání) po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a dále cestovné osobním vozidlem zn. BMW X3 na cestě ze adresa a zpět, celkem 84 km při průměrné spotřebě motorové nafty 7,7 l / 100 km dle technického průkazu vozidla, a vyhláškové ceně motorové nafty ve výši 44,50 Kč/1 litr, a při sazbě základní náhrady 5,90 Kč za 1 km jízdy, vše dle vyhl. č. 573/2025 Sb. ve znění od 1. 6. 2026 v souhrnné výši 783 Kč. Celkové náklady žalovaného před soudem prvého stupně tak činí 1 983 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.