OSFM 113 C 5/2026-33

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ o 143 463 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 77 941 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení: ⟪LB:lb_001⟫ - částky 41 951 Kč, ⟪LB:lb_002⟫ - úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 119 892 Kč od 20. 8. 2025 do zaplacení, ⟪LB:lb_003⟫ - částky 23 571,38 Kč, ⟪LB:lb_004⟫ - úroku ve výši 72,85 % ročně z částky 98 785,76 Kč od 20. 8. 2025 do 12. 9. 2025 ve výši 4 598,40 Kč a úroku ve výši 12 % ročně z částky 98 785,76 Kč od 13. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 20. 8. 2025 dosáhne částky 371 635,20 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 143 463 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 19. 2. 2025 smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr, spolu s úrokem 72,85 % ročně, uhradit v 48 měsíčních splátkách po 7 353 Kč, a to vždy k 14. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje březnem 2025. Součástí slátek byla i úhrada pojištění schopnosti splácet úvěr. Žalovaný se dostal do prodlení s hrazením sjednaných splátek, v důsledku čeho byl úvěr ke dni 18. 8. 2025 zesplatněn. Žalovaný žalobkyni na úvěr zaplatil celkem 22 059 Kč, z čehož žalobkyně započetla 1 214,24 Kč na jistinu úvěru, 18 141,76 Kč na úroky a 2 703 Kč na pojištění. Žalobkyně proto nárokuje zaplacení dlužné jistiny úvěru (98 785,76 Kč), smluvní úrok ke dni zesplatnění úvěru (17 906,93 Kč), smluvní pokutu (998 Kč), náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením (400 Kč), smluvní pokutu (23 571,38 Kč) a dále smluvní úrok a úrok z prodlení od 20. 8. 2025. Žalovaný požadované částky nezaplatil ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, způsobu plnění dosavadních závazků a kontrolou ve veřejných rejstřících. Tvrzenou majetkovou situaci žalované si žalobkyně ověřila z výplatních pásek a z ověření bankovního účtu žalovaného. Na základě takto provedeného posouzení žalobkyně konstatovala, že žalovaný disponuje volnými zdroji ve výši 19 701 Kč, které mu umožňují sjednaný úvěr splácet.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 19. 2. 2025 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru č. hodnota, dodatek č. hodnota, příloha č. hodnota – pojištění, akceptační dopis), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, a to převodem na účet žalovaného (doklad o vyplacení úvěru). Žalovaný se zavázal věřiteli kromě jistiny zaplatit také úrok ve výši 72,85 % ročně, což odpovídá RPSN 102,83 %. Celkovou dlužnou částku ve výši 309 696 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 48 měsíčních splátkách po 7 353 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, když se dostal do prodlení s úhradou splátky, splatné dne 14. 6. 2025 (karta klienta), pročež byl žalobkyní dvakrát upomínán (2x upomínky). Jelikož dlužná částka nebyla ani poté zaplacena, žalobkyně dopisem ze dne 18. 8. 2025 úvěr zesplatnila (oznámení o zesplatnění úvěru). Žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy uvedl (protokol o hodnocení klienta) ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je má příjem ze zaměstnání ve výši 30 686 Kč měsíčně. Je svobodný, bydlí v obecním/státním bytě a nevede společnou domácnost s jinou osobou. Dále uvedl, že jeho celkové měsíční výdaje činí 9 985 Kč a sestávají z nákladů na bydlení (5 125Kč) a částky životního minima (4 860 Kč). Žalobkyně ověřila příjem žalovaného z potvrzení o vyplacení mzdy na bankovní účet (2x potvrzení o přijaté platbě). Žalobkyně dále ověřovala majetkovou situaci žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a to bez negativních poznatků (2x výpis z registrů). Žalovaný na předmětný úvěr zaplatil celkem 22 059 Kč (karta klienta).

5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že žalobkyně sice ověřila výši příjmů žalovaného, ovšem pokud jde o ověření jeho výdajů, žalobkyně se spokojila pouze s údaji, deklarovanými samotným žalovaným, přičemž ani jen netvrdila, že by jakkoliv zjišťovala (natož ověřovala) jaké pravidelné výdaje žalovaný skutečně vynakládá. Bez takového posouzení žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr.

11. Jelikož žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, musí si smluvní strany svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, tedy žalovaný je povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalovaného z neplatné smlouvy. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 22 059 Kč. Pokud žalobkyně platby žalovaného započetla na jiné nároky než na jistinu úvěru, soud k těmto zápočtům nepřihlížel, když s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy žalobkyni nevznikl nárok na jakékoliv plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut. Celou žalovaným uhrazenou částku je proto nutné považovat za úhradu jistiny úvěru. Soud proto žalobě vyhověl, co do částky 77 941 Kč (tj. 100 000 Kč – 22 059 Kč), která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

12. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Tento závěr vyplývá z rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, které bylo dne 10. 12. 2025 přijato k publikování ve Sbírce rozhodnutí NS ČR s právní větou: „Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“

13. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci nedohodli na nové době splatnosti jistiny úvěru, byla tato určena soudem. Soud přitom nemohl zohlednit aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které dospěl k závěru, že s přihlédnutím k poslední známé výši příjmu žalovaného (30 593 Kč) a s ohledem na celkovou výši dlužné částky (tj. 77 941 Kč) nelze očekávat, že by žalovaný byl schopen dluh splnit v obvyklé třídenní pariční lhůtě, a proto soud žalovaného zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné financování, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.

14. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (srov. např. rozsudek KS Ostrava, č. j. 8 Co 5/2024-160).

15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 143 463 Kč s příslušenstvím, jehož kapitalizovaná výše ke dni vyhlášení rozsudku činí 31 601 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 77 941 Kč. Lze tedy konstatovat, že procesně úspěšnější stranou byl v tomto případě žalovaný (uspěl v rozsahu 55,5 % z předmětu řízení), kterému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li splněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté občanského soudního řádu, případně exekucí dle příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.