OSHB 6 C 23/2026-68

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Vodehnalem, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného, státní příslušností Ukrajina ⟪LB:lb_007⟫ hlášeným pobytem Anonymizováno ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 99 991,20 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 5 600 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni:

a) částku 37 100 Kč,

b) zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 37 100 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení:

a) částky 57 291,20 Kč,

b) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7 434,28 Kč,

c) kapitalizovaného úroku ve výši 8 685,31 Kč,

d) zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 47 749,15 Kč od 28. 1. 2025 do 14. 3. 2025,

e) zákonného úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 37 100 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení,

f) zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 649,15 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení,

g) úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 47 749,15 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Předmět řízení

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 99 991,20 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem, společností právnická osoba, IČO IČO, a žalovaným byla dne 13. 4. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. 666144247. Na jejím základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr 50 000 Kč a žalovaný se jej zavázal pravidelně splácet (v 21měsíčních splátkách po 5 373 Kč). Žalovaný nesplácel řádně a včas. Pohledávka byla z právního předchůdce žalobkyně postoupena na žalobkyni. Žalobkyně proto požadovala zaplacení celkové dlužné částky 99 991,20 Kč sestávající se z dlužné jistiny 47 749,15 Kč a dlužné částky poplatku 52 242,05 Kč, kapitalizovaného úroku 8 685,31 Kč (ve výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny 47 749,15 Kč od 14. 1. 2024, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 27. 1. 2025), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 7 434,28 Kč (ve výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny 47 749,15 Kč od 14. 1. 2024, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 27. 1. 2025), úroku 14,75 % ročně z dlužné jistiny 47 749,15 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení 14,75 % ročně z dlužné jistiny 47 749,15 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení. Před podáním žaloby uhradil 7 300 Kč, dále již neuhradil ničeho ani přes výzvu.

2. Po podání žaloby žalovaný uhradil 5 600 Kč, proto v této částce vzala žalobkyně žalobu částečně zpět. S ohledem na částečně zpětvzetí žaloby soud postupoval dle § 96 odst. 2 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), a v této části řízení zastavil.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

Skutková zjištění

4. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 666144247 ze dne 13. 4. 2022 právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet spolu s poplatkem 60 115 Kč, který se skládá z úroku 48 205 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení 10 410 Kč. Žalovaný se tak zavázal k zaplacení částky v celkové výši 112 824 Kč, a to v 21 splátkách po 5 373 Kč (poslední splátka 5 364 Kč). Úroková sazba činila 86 % ročně, RPSN 134,42 %.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 včetně seznamu postoupených pohledávek jako přílohy vyplývá, že předmětná pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. To právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému dopisem ze dne 27. 1. 2025, který byl dle podacího lístku odeslán dne 27. 2. 2025. V tomto dopise právní předchůdce žalobkyně současně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení tohoto dopisu.

6. Dle zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 13. 4. 2022 žalovaný uvedl, že je svobodný, má středoškolské vzdělání, jeho čistý příjem činí 48 592 Kč měsíčně, další čisté příjmy domácnosti dosahují 21 700 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 3 201 Kč. V zákaznické kartě je zaškrtnuto, že žalovaný předložil pracovní smlouvu na dobu neurčitou, dvě výplatní pásky za únor a březen 2022.

7. Dle žalobkyní předložených výplatních pásek čistá mzda žalovaného za únor 2022 činila 44 942 Kč, za březen 2022 dosáhla 50 278 Kč. Žalobkyně přes výzvu nepředložila žádné další doklady, na jejichž základě měla ověřovat majetkové poměry žalovaného.

8. V předžalobní výzvě ze dne 16. 4. 2025, dle podacího lístku odeslané žalovanému téhož dne, žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky v celkové výši 119 201,89 Kč do 1. 5. 2025.

Závěr o skutkovém stavu

9. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 13. 4. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 666144247, na jejímž základě žalovanému poskytl úvěr 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal předmětný úvěr splácet, nesplácel však řádně a včas. Za celou dobu splácení (včetně doby po podání žaloby) žalovaný vrátil celkem 12 900 Kč. Před uzavřením obou smluv měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici ověřené údaje o příjmu žalovaného a tvrzení žalovaného o jeho výdajích. Tato tvrzení však nikterak neověřoval. Ve smlouvě činila RPSN 134,42 % (úroková sazba 86 % ročně). Předmětná pohledávka byla postoupena z právního předchůdce na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný již dále kromě shora uvedené částky 12 900 Kč nezaplatil ničeho, a to ani přes první prokazatelně odeslanou výzvu plnění (odeslána 27. 2. 2025 se stanovenou splatností 10 dnů od doručení) ani přes předžalobní výzvu ze dne 16. 4. 2025.

Právní posouzení

Otázka posuzování úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobkyně

10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Předmětná pohledávka byla z právního předchůdce žalobkyně postoupena na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“

15. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v dubnu 2022 trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

16. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

18. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

19. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

20. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na poskytovateli spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

21. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

22. Z provedeného dokazování je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného proběhlo ze strany právního předchůdce žalobkyně nedostatečně. Právní předchůdce žalobkyně výplatními páskami ověřil příjmy žalovaného v tvrzené výši necelých 50 000 Kč (nikoliv však už další příjmy domácnosti v tvrzené výši 21 700 Kč). Jeho výdaje však neověřoval vůbec. Spokojil se mimo jiné s tvrzením, že výdaje žalovaného činí cca 3 201 Kč (sic). Jedná se o částku podezřele nízkou, právní předchůdce žalobkyně však nepožadoval od žalovaného žádné další vysvětlení či jakýkoliv doklad svědčící o pravdivosti tohoto tvrzení.

23. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné.

24. Soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. též např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

Rozpor smlouvy s dobrými mravy

25. Další důvod absolutní neplatnosti smlouvy pak představuje její zjevný rozpor s dobrými mravy.

26. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

27. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.

28. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

29. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky (sestava 1193 – „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR - nové obchody“, úvěry na spotřebu) obvyklá výše roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů na spotřebu poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR v dubnu 2022 činila 8,74 %. Ve smlouvě je uvedena roční úroková sazba 86 %, nicméně soud vycházel z výše RPSN 134,42 %. Sjednaná RPSN tak více než 15krát přesahuje obvyklou výši úroku (samotná sjednaná úroková sazba pak dosahuje cca 10násobku obvyklé výše úroku).

30. RPSN je přitom důležitým ukazatelem, jenž zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Soud uzavřel, že ujednání o příslušenství pohledávky ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovaného (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku. V opačném případě by poskytovatelům úvěrů nic nebránilo co nejvíce „nadsazovat“, resp. příslušenství, a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a „riskovali“ by toliko snížení či „vypuštění“ úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele úvěrů nabízet svým klientům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou.

31. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o příslušenství, jež je ve svém souhrnu nadto nutno považovat za skrytý úrok, není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu právního předchůdce žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byl ochoten uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by právní předchůdce žalobkyně v posuzovaném případě uzavřel smlouvu bez neplatných částí, pokud by neplatnost rozpoznal (srov. přiměřeně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).

32. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. (ve vztahu k ještě nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020, ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1812/2021, nebo ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3755/2021).

33. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 50 000 Kč. Žalovaný však vrátil 12 900 Kč. Žalobkyně tak má nárok na nevrácenou část jistiny ve výši 37 100 Kč. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

34. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). První prokazatelně odeslaná výzva k plnění byla žalovanému zaslána dne 27. 2. 2025, soud ji tak považuje za doručenou (§ 573 o. z.) dnem 4. 3. 2025. Žalovaný měl dle této výzvy plnit do 10 dnů od doručení, tj. do 14. 3. 2025. Jelikož tak neučinil, od 14. 3. 2025 je v prodlení. Teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky. Zákonný úrok pro prodlení, k němuž došlo v březnu 2025, činí 12 % ročně (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soud proto žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 37 100 Kč. Z uvedených důvodů nelze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení za dobu před 15. 3. 2025, z částky přesahující 37 100 Kč a ve výši přesahující 12 % ročně.

35. Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů výrokem III. tohoto rozsudku zamítl. To se týká jak zbývajícího zákonného úroku z prodlení, tak jakýchkoliv dalších smluvních plnění (smluvní úrok, poplatky, smluvní pokuty apod.). Jelikož smlouva byla absolutně neplatná, žalobkyni žádná smluvní plnění nenáleží.

Náklady řízení

36. V řízení byl celkově procesně úspěšnější žalovaný, proto má právo na částečnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Žalovaný byl ovšem v řízení pasivní a žádné náklady řízení mu nevznikly. Proto soud výrokem IV. rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

37. Lhůta k plnění byla stanovena v obvyklé délce tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). O věci bylo rozhodnuto bez jednání (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení. Odvolání se podává u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a rozhoduje o něm Krajský soud v Hradci Králové.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuci.