OSHK 8 C 301/2025-13

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_004⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: ⟪LB:lb_007⟫ Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_009⟫ o zaplacení částky 25 448,57 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal částky 13 948,57 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 754,77 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 448,57 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 26. 10. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 60 100 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná 25. 11. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 19. 4. 2026. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný čerpal částku 11 500 Kč a dále si zvolil volitelné služby – SMS za poplatek 25,92 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 25. 2. 2025. Žalovaný má ke dni podání žaloby dluh v celkové výši 25 257,98 Kč, přičemž žalovaná částka se skládá z následujících položek – jistina 11 500 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 228,85 Kč a smluvní úrok 13 503,21 Kč, poplatek za službu SMS 25,92 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

Soud vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak vyplýval z důkazů předložených žalobkyní. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru 25159413 ze dne 26. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 60 100 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce činila 1653,99 %, úroková sazba pevná – denní činila 0,983 %, celková výše poplatku za vyplacení tranše úvěru činila 1,99 % z čerpané částky. Úvěr byl žalovanému vyplacen ve výši 11 500 Kč dne 26. 10. 2024 (viz přehled bankovních transakcí). Žalobkyně vycházela z ověřeného čistého příjmu žalovaného ve výši 27 932 Kč (viz dokument Výpis o posouzení úveruschopnosti). Žalobkyně měla dále k dispozici bankovní výpis s příjmovými transakcemi (tento konkrétně soudu nepředložila), z něhož vypsané příjmové transakce soud zjistil z dokumentu s názvem Identifikované příjmy; příjmy se mezi dny 30. 10. 2023 - 19. 10. 2024 pohybují dle tohoto seznamu od nižších částek v řádu desetikorun po desetitisíce, v některých dnech i statisíce (např. 9. 5. 2024 částka 313 733,40 Kč, dne 3. a 5. 6. 2024 po 109 000 Kč). Výdaje žadatele o úvěr evidovány nejsou.

Právní posouzení věci vychází především z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že žalovaný porušil smluvní podmínky tím, že úvěr nesplácel řádně a včas a došlo k odstoupení od smlouvy o úvěru. Soud dále posuzoval povinnosti poskytovatele úvěru plynoucí ze zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb., zejm. § 86 a násl.

Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ze závěrů Ústavního soudu mimo jiné vyplývá, že zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu).

Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet žalobkyně neprověřila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že žalobkyně neověřila skutečný příjem žalovaného, ani jeho náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalované žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalovaného. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Identifikace příjmů žalovaného předložená žalobkyní je pouhým formalismem, když obsahuje zcela zřejmě nereálné příjmy – z obdobných případů lze soudit na původ těchto příjmů z hazardních her či jiných půjček. I kdyby to byly řádné příjmy žalovaného, není zřejmé, proč by uváděl příjem mnohonásobně nižší. Nad to zcela absentovalo posouzení výdajů žalovaného; soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaný měl výdaje i na jiné půjčky, což by žalobkyně musela při řádném zkoumání výdajů a schopnosti splácet jiné dluhy zjistit.

Pokud jde o RPSN 1653,99 % ročně (úroková sazba byla stanovena na 0,983 % denně), soud toto posoudil jako ujednání příčící se dobrým mravům dle ustanovení § 580 občanského zákoníku, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši 1653 % ročně obstát jako souladné s dobrými mravy. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“

Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná nejen ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ ale též pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z.

Soud proto výrokem I. žalobě vyhověl pouze co do částky 11 500 Kč představující bezdůvodné obohacení žalovaného. Splatnost této částky byla určena v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 ZSÚ, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), v obecné třídenní lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti. Vzhledem k tomu, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, žalobkyni zatím nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, a proto soud výrokem II. žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně se domáhala částky 25 448,57 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 11 500 Kč. Úspěšnější ve sporu byl žalovaný, který však v průběhu řízení zůstal nečinný a žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové ve 3 vyhotoveních.

Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.