OSHO 4 C 96/2008-716

Okresní soud v Hodoníně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jitky Múčkové a přísedících JUDr. Marie Bůškové a Ing. Jitky Adámkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce. Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_004⟫ o neplatnost rozvázání pracovního poměru a náhradu mzdy v částce 318 176 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu mzdy z neplatného skončení pracovního poměru ve výši 165 274 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci náhradu mzdy z neplatného skončení pracovního poměru ve výši 152 902 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 146 055 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta tituly před jménem jméno FO, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náhradu nákladů řízení ve výši 7 540 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náhradu nákladů řízení ve výši 2 127 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované náhrady mzdy v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru dohodou účastníků ze dne 30. 8. 2007, o jehož neplatnosti bylo ke dni 3. 9. 2012 pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 11. 2010, č. j. 4 C 96/2008-123, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2012, č. j. 49 Co 37/2011-223.

2. Původně bylo řízení vedeno o zaplacení částky 742 356 Kč, jak byla tato změna žaloby připuštěna na jednání soudu dne 6. 11. 2013, a bylo o ní rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 12. 2013, č. j. 4 C 96/2008-329, tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 318 176 Kč. Ohledně zbývající částky ve výši 424 180 Kč byla žaloba zamítnuta (II. výrok) a dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i o náhradě nákladů řízení státu a o poplatkové povinnosti žalované. Soud dospěl k závěru, že v návaznosti na již pravomocné rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru ke dni 3. 9. 2012 žalobci přísluší náhrada mzdy ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce za dobu od 5. 2. 2009 do 4. 9. 2012. Žalobci byla nicméně přiznána náhrada mzdy ve výši průměrného hodinového výdělku za dobu od 5. 2. 2009 pouze do 31. 12. 2011 v celkové výši 318 176 Kč. Za dobu od 1. 1. 2012 byla žalobci za podmínek ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce ve znění účinném od 1. 1. 2012 náhrada mzdy odepřena s tím, že žalobce nevyvinul žádné úsilí k zajištění příjmu z jiné pracovní činnosti.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2016, č. j. 49 Co 112/2014-491, byl výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (s výjimkou jeho zamítavého výroku II.) zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak zůstal nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za dobu od 5. 2. 2009 do 31. 12. 2011 v celkové výši 318 176 Kč. Odvolací soud, jenž se zabýval především otázkou, zda žalobce žalované písemně oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, ve svém rozhodnutí vyslovil názor, že za první hmotněprávní úkon žalobce vyjadřující jeho vůli konat dále práci pro žalovanou lze považovat teprve písemné podání žalobce ze dne 1. 4. 2009 (čl. 72 spisu) doručené žalované dne 10. 9. 2009 (čl. 75 spisu), v němž žalobce ve vyjádření ke stanovisku žalované v řízení o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru vyjádřil požadavek na setrvání v pracovním poměru u žalované a na tom, aby mu žalovaná přidělovala práci (s tím, že žalovaná to s poukazem na vypovězení smluv ze strany obchodních partnerů odmítá); ode dne doručení tohoto podání žalované (10. 9. 2009) tedy žalobci přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně neučinil dosud žádná skutková zjištění rozhodující z hlediska výše náhrady mzdy příslušející žalobci od 10. 9. 2009 (tj. skutková zjištění významná pro určení výše průměrného výdělku za rozhodné období, jímž je druhé kalendářní čtvrtletí 2009, za použití pravděpodobného výdělku – srov. § 353 odst. 1, § 354, § 355 odst. 1 a 2 zák. práce), odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích dotčených odvoláním žalované zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se v dalším řízení zabýval výší náhrady mzdy, která žalobci z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce přísluší za dobu od 10. 9. 2009 do 31. 12. 2011.

4. O nároku žalobce na zaplacení náhrady mzdy ve výši 318 176 Kč za období od 5. 2. 2009 do 31. 12. 2011 bylo následně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 3. 2017, č. j. 4 C 96/2008-566 (jenž byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2019, č. j. 49 Co 195/2017-616 zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení), a poté rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 4 C 96/2008-648, jenž byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2021, č. j. 49 Co 7/2020-673, opětovně zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém posledně citovaném rozhodnutí odkázal na závěry svých předchozích zrušovacích usnesení (č. j. 49 Co 112/2014-491 a 49 Co 195/2017616) s tím, že dnem, kdy žalobce oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, je den 10. 9. 2009, kdy bylo žalovanému doručeno podání žalobce obsahující uvedený projev vůle žalobce, a z něho vyplývajícím závěru, že rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku žalobce je druhé kalendářního čtvrtletí roku 2009, přičemž pravděpodobný výdělek žalobce - vzhledem k tomu, že žalobce v tomto rozhodném období práci pro zaměstnavatele nekonal - může být zjištěn pouze z hrubé mzdy, kterou by zřejmě (ve druhém kalendářním čtvrtletí 2009) dosáhl, kdyby u žalovaného pracoval. Soud prvního stupně však veškeré své úvahy směřující k vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 355 odst. 2 zákoníku práce vztahoval nikoli k rozhodnému období pro určení průměrného výdělku, tj. druhému čtvrtletí roku 2009, nýbrž k době od 10. 9. 2009 do 31. 12. 2011. Závěry soudu prvního stupně o výši pravděpodobného výdělku žalobce a tudíž také o výši náhrady mzdy, na kterou má žalobce právo v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru, tak odvolací soud shledal jako nepřezkoumatelné.

5. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě nárok žalobce na náhradu mzdy v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru neuznala. Vznesla rovněž námitku promlčení.

6. Soud doplnil dokazování listinnými důkazy – sděleními žalované ze dne 6. 2. 2017, 13. 2. 2017, 12. 7. 2019 a 31. 1. 2022 a mzdovými listy zaměstnanců žalované jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO a jméno FO a jméno FO za rok 2009 a spolu s důkazy, které byly provedeny dříve v průběhu tohoto řízení, zjistil soud následující skutkový stav.

7. Žalobce byl u žalované v pracovním poměru, založeném pracovní smlouvou ze dne 15. 7. 2004. Jak vyplývá z obsahu pracovní smlouvy, žalobce vykonával pracovní činnost ostraha a kontrola střežených objektů, osob a cenin – strážní služba v rozsahu 37,5 hodin týdně při nepravidelném rozvržení pracovní doby dle rozpisu směn. Tento pracovní poměr trval i po jeho neplatném rozvázání dohodou ze dne 30. 8. 2007, jejíž neplatnost byla vyslovena pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2012, č. j. 49 Co 37/2011-223, a byl rozvázán výpovědí ze strany žalobce ze dne 19. 5. 2014 s tím, že pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby k datu 31. 8. 2014.

8. Žalobce by dle písemného sdělení žalované ze dne 31. 1. 2022 pracoval v rozhodném období od 1. 4. 2009 do 30. 6. 2009 na pozici strážný. Od 1. 4. do 30. 4. 2009 by žalobce odpracoval 168 hodin a jeho hrubá mzda by byla 55,90 Kč na hodinu. Od 1. 5. do 31. 5. 2009 by žalobce odpracoval 152 hodin a hrubá mzda by byla 55,90 Kč na hodinu. Od 1. 6. do 30. 6. 2009 by žalobce odpracoval 176 hodin a hrubá mzda by byla 55,90 Kč na hodinu. Ve mzdě nebyly žádné pohyblivé složky (viz sdělení žalované ze dne 12. 7. 2019). Ze mzdových listů zaměstnanců žalované, kteří dle jejího sdělení pracovali na stejné pozici žalobce, bylo zjištěno, že průměrný hodinový výdělek v druhém kalendářním čtvrtletí roku 2009 zaměstnance jméno FO činil 59,94 Kč, jméno FO 47,09 Kč, jméno FO 49,11 Kč, jméno FO 46,41 Kč, adresa,75 Kč, jméno FO,42 Kč, jméno FO 46,68 Kč a jméno FO 49,36 Kč.

9. Projednávanou věc je třeba posuzovat s ohledem na dobu, kdy žalobci vzniklo právo na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném do 13. 9. 2009 (dále jen „zák. práce“).

10. Podle § 69 odst. 1 zák. práce, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

11. Podle § 352 zák. práce, průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Podle § 353 zák. práce, průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (odst. 1). Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (odst. 2). Podle § 354 odst. 1 zák. práce, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

12. Podle § 355 odst. 1 zák. práce, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

13. Soud se nejdříve zabýval vznesenou námitkou promlčení. Při jejím posuzování vyšel z právního názoru odvolacího soudu, který tento soud vyjádřil ve svých rozhodnutích č. j. 49 Co 195/2017-616 a 49 Co 7/2020-673, kdy souhlasil se závěry soudu I. stupně týkajícími se promlčení části nároku žalobce. Podle § 329 zák. práce účinného v období od 5. 9. 2009 do 31. 12. 2011, jež je předmětem tohoto řízení, promlčení se řídí § 100 odst. 1 a 2 a § 101 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Podle § 101 obč. zák. je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Soud má za to, že prvním podáním, ve kterém žalobce jasným, určitým a srozumitelným způsobem uplatnil svůj nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, bylo jeho podání ze dne 2. 9. 2013. Vyjádření žalobce, že požaduje náhradu škody z neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši 66 000 Kč a odstupné ve výši 33 000 Kč, které učinil na jednání soudu dne 17. 3. 2010, nelze považovat za určité a srozumitelné uplatnění takového nároku, a to ve světle rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 7. 2012, č. j. 49 Co 37/2011-223, jenž rozsudek soudu I. stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na náhradu škody ve výši 66 000 Kč a odstupné ve výši 33 000 Kč, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že soud prvního stupně rozhodoval o žalobě nezpůsobilé k věcnému projednání a rozhodnutí, neboť ve vztahu k uplatněným finančním nárokům žalobce zcela postrádá vylíčení rozhodujících skutečností vymezujících po skutkové stránce předmět řízení. Předmět řízení byl tak po skutkové stránce vymezen až podáním ze dne 2. 9. 2013 a k tomuto datu je také třeba posoudit vznesenou námitku promlčení. Ze shora uvedeného pak vyplývá závěr, že ve vztahu k nároku žalobce na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 5. 9. 2009 do 31. 12. 2011, jenž je předmětem tohoto řízení, je námitka promlčení důvodná pro vymezené období od 5. 9. 2009 do 31. 7. 2010. Tříletá promlčecí doba se nevztahuje na nároky splatné nejdříve dne 2. 9. 2013, což je i náhrada mzdy za srpen roku 2010, která je splatná do konce měsíce září 2010. Proto soud přiznal žalobci náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1. 8. 2010 do 31. 12. 2011.

14. Vzhledem k tomu, že žalobce v rozhodném období (druhého kalendářní čtvrtletí roku 2009) neodpracoval alespoň 21 dnů, použil soud ve smyslu § 355 odst. 1 zák. práce pro výpočet náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru institut pravděpodobného výdělku. Soud vyšel ze skutkových zjištění, která vyplynula zejména ze sdělení samotné žalované, že žalobce by v rozhodném období pracoval na pracovní pozici strážný s nepravidelnou pracovní dobou. V dubnu 2009 by odpracoval 168 hodin, v květnu 2009 152 hodin a v červnu 2009 176 hodin, jeho hrubá mzda by po celé rozhodné období činila 55,90 Kč na hodinu a ve mzdě by nebyly žádné pohyblivé složky. Obdobného průměrného hrubého hodinového výdělku v daném rozhodném období dosáhli i další zaměstnanci žalované, kteří vykonávali stejnou práci, jakou by vykonával žalobce, což bylo doloženo mzdovými listy jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO a jméno FO a jméno FO za rok 2009. Při samotném výpočtu pravděpodobného výdělku žalobce postupoval soud tak, že průměrný hrubý měsíční výdělek vypočetl jako hodinový výdělek na jeden měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na jeden měsíc v průměrném roce; průměrný rok má pro tento účel 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce (§ 356 odst. 2 zák. práce). Výpočet vypadá následovně: průměrný hrubý měsíční výdělek = průměrný hodinový výdělek x týdenní pracovní doba zaměstnance x koeficient 4,348. Při osmihodinové pracovní době je výpočet následující: průměrný hrubý měsíční výdělek = průměrný hodinový výdělek x 40 x 4,348. V projednávané věci při průměrné hrubé hodinové mzdě žalobce 55,90 Kč vypočetl soud průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce následovně: 55,90 x 40 x 4,348, což činí výslednou částku 9 722 Kč. Období od 1. 8. 2010 do 31. 12. 2011, v němž má žalobce s ohledem na vznesenou námitku promlčení nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, představuje 17 měsíců a náhrada mzdy žalobce z uvedeného titulu tedy představuje výpočtem 9 722 x 17 částku v celkové výši 165 274 Kč.

15. S odkazem na všechny shora uvedené skutečnosti lze tedy uzavřít, že žalobce má ve smyslu ustanovení § 69 zák. práce nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši 165 274 Kč za období od 1. 8. 2010 do 31. 12. 2011. V tomto rozsahu je podaná žaloba důvodná a soud jí vyhověl.

16. Ve zbytku co do uplatněného nároku žalobce na zaplacení částky 152 902 Kč pak soud žalobu zamítl, jak vyplývá z výroku II. tohoto rozsudku.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl procesně úspěšný co do nároku na zaplacení částky 165 274 Kč, naopak procesně neúspěšný co do zaplacení částky 424 180 Kč (v tomto rozsahu soud žalobu pravomocně zamítl rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 4 C 96/2008-329, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2016, č. j. 49 Co 112/2014-491) a co do částky 152 902 Kč, ohledně níž soud rovněž žalobu zamítl. Vyjádřeno procenty, z celkové původně žalované částky 742 356 Kč měl žalobce úspěch 22 % a neúspěch 78 %. Je to tedy žalovaná, která byla ve sporu úspěšnější a má nárok na náhradu 56 % svých nákladů řízení.

18. Náklady řízení žalované představují náklady související se zastupováním žalované advokátem, tj. odměna advokáta podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „vyhláška“), určená z tarifní hodnoty 30 000 Kč [součet tarifní hodnoty 25 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky účinné do 31. 12. 2012 za řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a tarifní hodnoty 5 000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky účinné do 31. 12. 2012 za řízení o tou dobou blíže nespecifikovanou náhradu mzdy a náhradu škody] za 2 úkony právní služby po 2 300 Kč (učiněné do jednání soudu prvního stupně dne 17. 3. 2010, na němž byl upřesněn nárok žalobce na finanční plnění v celkové částce 99 000 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky (tj. převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu – vyjádření k žalobě ze dne 5. 2. 2009), dále odměna advokáta určená z tarifní hodnoty 124 000 Kč [součet tarifní hodnoty 25 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky účinné do 31. 12. 2012 za řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a tarifní hodnoty 99 000 Kč coby požadovaného finančního plnění] za 6 úkonů právní služby po 6 060 Kč (učiněné do jednání soudu dne 9. 9. 2013, na němž žalobce upřesnil a rozšířil svůj nárok na finanční plnění v částce celkem 742 356 Kč) podle § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky (tj. písemné podání soudu – vyjádření k odvolání ze dne 22. 11. 2010, 3 x účast na jednání soudu I. stupně dne 17. 3. 2010, 13. 10. 2010 a 22. 11. 2010 a 2 x účast na jednání odvolacího soudu dne 16. 5. 2012 a 18. 7. 2012). Následně, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru a předmětem řízení bylo žalobcem požadované finanční plnění ve výši 742 356 Kč, učinil advokát žalované 6 úkonů právní služby po 11 300 Kč, (učiněných do rozhodnutí odvolacího soudu dne 11. 5. 2016) podle § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky (tj. písemné podání soudu – odvolání žalované ze dne 2. 1. 2014, 3 x účast na jednání soudu I. stupně dne 9. 9. 2013, 6. 11. 2013 a 11. 12. 2013 a 2 x účast na jednání odvolacího soudu dne 15. 4. 2015 a 11. 5. 2016). V následné fázi řízení, jehož tarifní hodnota činí 318 176 Kč, učinil advokát žalované 9 úkonů právní služby po 9 580 Kč podle § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky (tj. 5 x písemné podání soudu – odvolání žalované ze dne 23. 3. 2017, vyjádření žalované k odvolání žalobce ze dne 30. 5. 2017, odvolání žalované ze dne 20. 11. 2019, vyjádření žalované k odvolání žalobce ze dne 21. 11. 2019, vyjádření žalované ze dne 29. 12. 2021, a 4 x účast na jednání soudu I. stupně dne 6. 3. 2017, 9. 10. 2019, 13. 7. 2022 a 17. 8. 2022) a rovněž 2 úkony ve výši ½ sazby podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky za účast na jednání dne 13. 3. 2017 a 18. 10. 2019, na němž došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí.

Dále žalované náleží náhrada hotových výdajů jeho zástupce podle § 13 odst. 4 vyhlášky za každý učiněný úkon právní služby, tj. 25 x 300 Kč, rovněž náhrada za promeškaný čas podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky za cestu k dvěma jednáním odvolacího soudu 15. 4. 2016 a 11. 5. 2016 v celkové výši 800 Kč, tj. za 8 započatých půlhodin, a rovněž náhrada podle § 14 odst. 2 vyhlášky ve výši ½ sazby mimosmluvní odměny, tj. částka 1 150 Kč [určená z tarifní hodnoty 30 000 Kč coby součtu tarifní hodnoty 25 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky účinné do 31. 12. 2012 za řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a tarifní hodnoty 5 000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky účinné do 31. 12. 2012 za řízení o tou dobou blíže nespecifikovanou náhradu mzdy a náhradu škody] za čas promeškaný v souvislosti s účastí na jednání dne 10. 2. 2010, které bylo odročeno bez projednání věci. Žalované náleží rovněž náhrada cestovních výdajů jejího zástupce podle § 13 odst. 5 této vyhlášky ve spojení s § 158 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb. za cestu k dvěma jednáním odvolacího soudu na trase na trase adresa a zpět, celkem 142 km jízdy. Za cestu k jednání dne 15. 4. 2015 osobním motorovým vozidlem, reg. zn. SPZ, při spotřebě nafty pro kombinovaný provoz podle norem Evropských společenství 7,3 litrů na 100 km přiznal soud podle shora uvedených ustanovení ve spojení s vyhláškou č. 328/2014 Sb. žalovanou požadované cestovní náklady ve výši 823 Kč a za cestu k jednání dne 11. 5. 2016 osobním motorovým vozidlem, reg. zn. SPZ, při spotřebě nafty pro kombinovaný provoz podle norem Evropských společenství 4,1 litrů na 100 km přiznal soud žalované podle shora uvedených ustanovení ve spojení s vyhláškou č. 385/2015 Sb. cestovní náklady ve výši 715 Kč. Náklady řízení tvoří podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. rovněž 21% náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny advokáta, náhrady hotových výdajů, promeškaného času a cestovních nákladů ve výši 45 265 Kč. Dohromady náklady řízení žalované činí 260 813 Kč, z níž jí soud s ohledem na shora popsaný procesní úspěch a neúspěch přiznal 56 %, tj. částku 146 055 Kč.

19. Soud nepřiznal žalované náklady řízení v podobě odměny advokáta za přípravu a studium spisu v souvislosti ze změnou právního zastoupení, neboť tato odměna byla žalované již přiznána u jejího prvního zástupce, dále procesní vyjádření žalované k námitce podjatosti, které bylo ze strany soudu žádáno, stejně jako návrh na provedení důkazního prostředku ze dne 17. 9. 2013 a sepis a podání repliky žalované ze dne 16. 12. 2014, která se týkala jiného řízení vedeného pod sp. zn. 10 C 353/2014, dále odměnu za sepis a podání dovolání, kterému nebylo vyhověno, sepis a podání návrhu na vydání rozhodnutí o zániku výkonu funkce ustanoveného zástupce žalobce ze dne 26. 5. 2017 a sepis podání k soudu ze dne 30. 9. 2019, v němž žalovaná pouze sdělila, že do spisu zakládá požadované listiny. S ohledem na shora popsaný charakter úkonů advokáta je soud ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nepovažuje za náklad potřebný k účelnému bránění práva žalované.

20. Podle § 148 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Stát v dané věci vynaložil v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku částku 9 667 Kč. S ohledem na výsledek sporu uložil soud žalobci povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně 78 % těchto nákladů řízení, tj. částku 7 540 Kč, odpovídající poměru jeho procesního neúspěchu v daném sporu. Žalované pak dle poměru jejího procesního neúspěchu uložil povinnost nahradit státu 22 % těchto nákladů řízení, tj. částku 2 127 Kč, jak vyplývá z výroků IV. a V. tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín.

Nesplní-li účastníci dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, lze se plnění domáhat výkonem rozhodnutí nebo exekucí dle zákona 120/2001 Sb.