OSHO 27 C 2/2023-30

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Aulickou, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 17 711 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13 000 Kč od 3. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 3 554 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 980 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 157 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 554 Kč od 16. 12. 2021 do 2. 9. 2022 a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 554 Kč od 3. 9. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 766 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 711 Kč s příslušenstvím. Účastníci prostřednictvím webové stránky webová adresa dne 15. 11. 2021 uzavřeli smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě byl žalovanému poskytnut neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 13 000 Kč. Žalovaný poskytnuté finanční prostředky čerpal a zavázal se je splatit spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 3 250 Kč, poplatkem za službu„ anonymizována dvě slova“ 110 Kč, poplatkem za službu„ anonymizováno“ ve výši 165 Kč, poplatkem za informační SMS servis 29 Kč, a to vše do 15. 12. 2021. Tuto svoji povinnost si však nesplnil a dosud na pohledávku žalobkyně neuhradil žádnou částku. Celkem tak žalovaný dluží 16 554 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 980 Kč (za 32 SMS, 36 e-mailů a 10 telefonátů), zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 554 Kč od 16. 12. 2021 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 16 554 Kč od 16. 12. 2021 do 15. 3. 2022 ve výši 1 157 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě lustrace v databázích CRKI, BRKI, ISIR a CEE a dalších databázích a porovnáním jím uváděných příjmů a výdajů.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání.

4. Z předložených důkazů soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 15. 11. 2021 smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním. Smlouva byla žalovanému zobrazena prostřednictvím webové stránky webová adresa a žalovaný smlouvu podepsal elektronickým SMS kodem, který byl zaslán na jeho mobilní telefon. Současně dle„ autorizace ověření totožnosti“ došlo k ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím jím zaslané autorizační platby z jeho bankovního účtu dne 15. 11. 2021 na účet žalobkyně. Na základě smlouvy byly žalovanému poukázány na jeho účet finanční prostředky ve výši 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 3 250 Kč a poplatkem za službu„ anonymizována dvě slova“ 110 Kč měsíčně, poplatkem za službu„ anonymizováno“ 165 Kč, poplatkem za informační SMS servis 29 Kč měsíčně, a to vše do 15. 12. 2021. Žalovaný poskytl souhlas se zpracováním osobních údajů. Dále byly žalovanému poskytnuty údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru. Nedílnou součástí smlouvy byl i sazebník platný od 1. 9. 2020, kde byla upravena i povinnost hradit platby za účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně v případě prodlení žalovaného. Nedílnou součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky.

5. Dle výpisu žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti žalovaného činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného 44 000 Kč. Z výplatní pásky žalovaného bylo zjištěno, že od zaměstnavatele obdržel v září 2021 čistý příjem 44 497 Kč. Žalovaný sdělil, že bydlí v domácnosti sám, jemu vypočtené minimální výdaje jsou 8 610 Kč měsíčně, jemu stanovená rezerva pro výdaje 650 Kč měsíčně, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení byla žalovaným uvedena na 8 000 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky 1 500 Kč. Další důkazy k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného mimo výpisu žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti žalovaného a výplatní pásky žalovaného, nebyly žalobkyní soudu předloženy.

6. Z obecných principů posuzování a filozofie Společnosti bylo zjištěno, jakým způsobem žalobkyně zkoumá úvěruschopnost klientů. Nejprve posuzuje platnost a věrohodnost dokladů poskytnutých spotřebitelem. Současně je spotřebitel lustrován v databázích, na základě údajů od spotřebitele proběhne bodové ohodnocení. Na základě výdajů uvedených spotřebitelem probíhá jejich faktické dopočítávání žalobkyní dle jeho regionu trvalého bydliště, je stanovena minimální výše výdajů. Při výpočtu výdajů žalobkyně využívá částky životního minima a ukazatele nákladů na život v krajích ČR (regionální koeficient) na základě interních pravidel pro identifikaci posuzování úvěruschopnosti. Současně společnost bere v úvahu i možné negativní scénáře, které mohou nastat v průběhu splácení, a to např. riziko zvýšení pohyblivých úrokových sazeb atd.

7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že dne 15. 11. 2021 bylo žalovanému poukázáno na účet 13 000 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu výzvou před podáním žaloby ze dne 25. 8. 2022 s tím, aby dluh uhradil do tří dnů od doručení výzvy. Výzva byla odeslána téhož dne.

8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“). Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

13. Soud má po hodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 15. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaný v den podpisu obdržel na účet částku 13 000 Kč.

14. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji žalovaný sjednal z pozice podnikatele. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger,

C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).

15. Žalobkyně neprokázala, že by před podpisem úvěrové smlouvy dostatečně ověřovala majetkové poměry žalovaného. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Příjmy žalovaného (ze zaměstnání) byly přezkoumány výplatní páskou žalovaného. Výdaje žalovaného ovšem nebyly žádným způsobem přezkoumávány, a to ani náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Ve vztahu k životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení (osobní výdaje), se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima jednotlivce dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. Soud nevylučuje použití statistického modelu u nákladů na bydlení, avšak pouze za situace, kdy má žalobkyně k dispozici dostatečné a alespoň částečně ověřené vstupní údaje o žalovaném, které může takto porovnávat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Není zřejmé, jakým způsobem byly stanoveny výdaje na bydlení žalovaného, když žalobkyni nebylo prokazatelným způsobem známo o bytových poměrech žalovaného. Z ničeho nelze dovodit, že by se žalobkyně mohla spokojit jen s neověřenými a nekonkrétními tvrzeními žalovaného o jeho výdajích. Žalobkyně se nemůže své zákonné povinnosti zkoumat tzv. bonitu spotřebitele zprostit prostým spoléháním se na správnost údajů sdělených klientem, bez požadavku na doložení patřičných dokladů a podkladů. Takový přístup je nedostačující a nemůže požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že žadatelé o úvěr jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak nadhodnocují své příjmy nebo naopak zkreslují své výdaje a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a dluhové zatížení. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit spoléháním se na pravdivost tvrzení dlužníka. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele. S ohledem na § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru bylo ostatně zákonnou povinností žalobkyně nejenom žádat od žalovaného listiny potřebné pro řádné posouzení jeho způsobilosti splatit poskytnutý úvěr, ale rovněž i tyto podklady uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

16. Jestliže žalobkyně tvrdí, že využila statistické modely a vzala v úvahu ukazatele nákladů na život v krajích ČR (regionální koeficient) i možné negativní scénáře v průběhu splácení, nebylo objasněno, jakým způsobem provedla žalobkyně tento výpočet a jakým způsobem bodově ohodnotila žalovaného při posuzování jeho úvěruschopnosti. Fungování statistického modelu je třeba soudu objasnit. Nadto soud uvádí, že nebylo doloženo, že by byl žalovaný skutečně lustrován v registrech dlužníků a obdobných registrech.

17. Jestliže dále žalobkyně odkazuje na pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví („ EBA“), soud nezpochybňuje, že se finanční instituce má takovými pokyny řídit, to ji ale nezbavuje povinnosti jednat v souladu s judikaturou soudů ČR. Obecné pokyny EBA neobsahují taxativní výčet všech vhodných postupů ke splnění povinností dotčených subjektů. Na ověřování informací při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, které pokyny blíže nerozvádí, se vztahuje povinnost ověřovat informace poskytnuté spotřebitelem v souladu s požadavky uvedenými v § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Předmětnou smlouvu je tedy třeba považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalobkyně tak měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na zaplacení poskytnuté jistiny. Na základě smlouvy měl žalovaný vrátit poskytnutou částku 13 000 Kč, přičemž na dluh neuhradil ničeho, a proto žalobkyni nadále dluží 13 000 Kč. Ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že„ spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ K vrácení jistiny byl žalovaný povinen do tří dnů od doručení výzvy k úhradě. Výzva k úhradě byla žalovanému odeslána dne 25. 8. 2022, v souladu s § 573 o. z. se„ má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.“ Výzva byla žalovanému doručena dne 30. 8. 2022. Žalovaný byl povinen plnit dluh do tří dnů, tj. žalovaný byl povinen plnit do 2. 9. 2022 tuto dobu k plnění soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaný byl zcela pasivní. žalobkyni tak vznikl nárok i na úhradu úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to z částky 13 000 kč od 3. 9. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, tj. v částce nižší než zákonné dle nařízení vlády č. 351/2013 sb. ve zbytku nároku žalobkyně soud žalobu zamítl, jak plyne z výroku II. tohoto rozsudku, jelikož se jedná o nároky vyplývající z neplatné úvěrové smlouvy.

19. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný a náleží jí tedy právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalobkyně požadovala po žalovaném ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dne 14. 6. 2023 zaplacení částky 20 795,85 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 13 862,81 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 67 % a z 33 % neúspěšná.

20. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a náklady právního zastoupení – odměnou advokáta za tři úkony právní služby dle ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání ve věci samé, předžalobní výzva k plnění). Sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 300 Kč. Dále jsou náklady řízení tvořeny náhradou hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky ve výši 100 Kč za každý provedený úkon právní služby a 21% DPH z odměny. Celkem tak veškeré náklady řízení činí 2 252 Kč, přičemž žalobkyni přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 34 %, tedy 766 Kč. Soud aplikoval § 14b vyhlášky, jelikož se ve věci jedná o formulářovou žalobu v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, tj. o návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj odlišuje jen v minimální míře, a to takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob a účastníků předmětu řízení dostatečně individualizován, kdy základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření bude totožný či jen s drobnými odchylkami, z rozhodovací praxe soudu je známo, že obdobné návrhy žalobkyně podala mnohokrát (sp zn. 4 C 48/2023, 20 C 40/2023, 6 C 48/2023). Soud nepřiznal žalobkyni odměnu za doplnění žaloby ze dne 4. 11. 2022 a 29. 5. 2023, neboť tato podání měla a mohla být součástí žaloby.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.