OSKH 5 C 421/2019-162

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D., LL.M. ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o určení neplatnosti smlouvy

I. Žaloba, aby soud určil, že kupní smlouva ze dne datum, uzavřená mezi žalobcem, zastoupeným jméno anonymizováno příjmení, narozeným datum, a žalovaným o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. číslo, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. , zapsaného v katastru nemovitostí u stát. instituce, stát. instituce, pro obec a katastrální uzemí, je neplatná, pro případ, že nebude vyhověno předchozímu návrhu, aby soud určil, že kupní smlouva ze dne datum, uzavřená mezi žalobcem, zastoupeným jméno anonymizováno příjmení, narozeným datum, a žalovaným o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. číslo, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p., zapsaného v katastru nemovitostí u stát. instituce, stát. instituce, pro obec a katastrální uzemí, nikdy nevznikla, pro případ, že nebude vyhověno předchozímu návrhu, aby soud určil, že žalobce není v důsledku překročení zástupčího oprávnění kupní smlouvou ze dne datum, uzavřenou mezi zástupcem žalobce jméno příjmení příjmení a žalovaným, o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. číslo, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. , zapsaného v katastru nemovitostí u stát. instituce, stát. instituce, pro obec a katastrální uzemí, vázán a žalobci žádná práva a povinnosti z této smlouvy nevznikla, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 139 705,68 Kč k rukám zástupce žalovaného advokáta JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D., LL.M., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se původně žalobou domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. 11. 2019 k pozemku parc. č. st. číslo, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. , zapsaného v katastru nemovitostí u stát. instituce, stát. instituce, pro obec a katastrální uzemí (dále jen„ předmětná nemovitost“), uzavřené mezi žalovaným jako kupujícím a žalobcem, zastoupeným panem jméno anonymizováno příjmení (dále též jen„ zástupce“), jako prodávajícím. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce se o uzavření uvedené kupní smlouvy dozvěděl náhodou, když u stát. instituce, stát. instituce, bylo vedeno řízení o vkladu vlastnického práva k předmětné nemovitosti, a to z titulu uvedené kupní smlouvy. Žalobce nedal jako vlastník předmětné nemovitosti souhlas k prodeji, nikdy nepověřil zástupce, aby nemovitost prodal. Plnou moc žalobce zástupci udělil jen ke koupi předmětné nemovitosti do vlastnictví žalobce, přičemž ta ani nebyla využita, když žalobce kupní smlouvu, kterou předmětnou nemovitost nabyl do svého vlastnictví, uzavřel osobně dne 5. 12. 2018. Zástupce využil toho, že žalobce neovládá český jazyk a zástupci důvěřoval, zástupce si tak při udělení plné moci vyžádal i udělení plné moci k prodeji nemovitosti, ačkoliv žalobci nebyl její obsah ohledně tohoto oprávnění znám. Žalobce s žalovaným nikdy o prodeji nemovitosti nejednal, podmínky prodeje, jak jsou uvedeny v kupní smlouvě, by nikdy neodsouhlasil, neboť by se jednalo o prodělečnou investici. Sám žalovaný pak musel být o okolnostech prodeje informován, neboť je synem životní partnerky zástupce žalobce, Ing. jméno příjmení. Jmenovaná je insolvenční správkyní manželů příjmení, v jejichž vlastnictví původně předmětná nemovitost byla. Předmětná nemovitost byla sepsána do majetkové podstaty a v rámci insolvenčního řízení jmenovanou insolvenční správkyní prodána právě žalobci. Dle žalobce se tak jednalo o zcela promyšlený postup, jak jej připravit o nemovitost a možnost s ní volně nakládat. Jednání žalovaného a zástupce žalobce bylo na samé hraně dobrých mravů, od počátku se jednalo o promyšlený podvod. Žalobce nikdy neprojevil vůli k prodeji nemovitosti, nikdy nedošlo k řádnému kontraktačnímu procesu mezi účastníky. Zástupce pak nikdy nebyl vlastníkem nemovitosti a taktéž mu žalobce nikdy neudělil plnou moc pro prodej předmětné nemovitosti. Ze strany zástupce došlo k překročení zástupčího oprávnění, když uzavřel kupní smlouvu, ačkoliv k tomu vůle žalobce vůbec nesměřovala. Naléhavý právní zájem ve věci je dán, neboť může dojít ke vkladu z titulu uvedené kupní smlouvy, přičemž žalovaný se již pokoušel předmětnou nemovitost prodat. Žalobci hrozí vznik škody ve výši 2 000 000 Kč. Překročení plné moci je pak předběžnou otázkou k překročení zástupčího oprávnění, a proto je naléhavý právní zájem dán.

2. Žalobce podáním doručeným soudu dne 6. 5. 2020 změnil návrh na zahájení řízení tak, že se domáhal určení jednotlivých„ eventualit“, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Zdejší soud usnesením ze dne 30. 6. 2020, č.j. 5 C 421/2019-60, změnu žaloby připustil.

3. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Předně poukázal na to, že ačkoliv se žalobce původně domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy, neuvedl jediné tvrzení vztahující se k namítané neplatnosti. Nedostatek vůle žalobce pak svědčí o případné nicotnosti smlouvy, pro jejíž určení jsou ještě přísnější podmínky, než pro určení neplatnosti. Lze si jen stěží představit, že osoba neovládající český jazyk a nemající zájem předmětnou nemovitost prodat, by se„ náhodou“ dozvěděla o probíhajícím vkladovém řízení. Žalobce měl nepochybně možnost zjistit, co podepisuje. V udělené plné moci je i výslovně zmíněn prodej nemovitosti, sám žalobce výpovědí plné moci implikoval, že v rozhodné době byla plná moc platným a účinným právním jednáním, v důsledku čehož byla platně uzavřena i kupní smlouva ze dne 8. 11. 2019. Sám žalobce pak nemusel být jednáním přítomen a odsouhlasit podmínky prodeje, neboť znakem přímého zastoupení je, že smluvní strana toto vykonává pouze v zastoupení. Ve věci pak nebyl dán naléhavý právní zájem, když obsah žaloby i jejích doplnění směřují nikoliv ke kupní smlouvě samotné, ale k otázce zastoupení žalobce třetí osobou. S ohledem na uvedené navrhl žalobu zamítnout.

4. Soud předně poukazuje na to, že podání žalobce ze dne 24. 2. 2021 neshledal změnou žaloby ve smyslu ustanovení § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a proto o uvedené„ změně“ ani nerozhodoval. Učiněným podáním žalobce nezměnil předmět řízení, pouze dvě ze tří uvedených„ eventualit“ navrhl vyloučit k samostatnému řízení. Ostatně jak sám v uvedeném podání připustil, nadále trval na všech třech vznesených nárocích. Usnesení o vyloučení věci je pak rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení, nejedná se o„ procesní nárok“ účastníka, o kterém je soud povinen rozhodnout. Soud si je dále vědom toho, že posledním připuštěním změny žaloby byl předmět řízení učiněn neurčitým, neboť v projednávané věci se nejedná o tzv. eventuální petit, neboť žalobcem byly uplatněny tři samostatné a na sobě nezávislé nároky. Soud byl však po připuštění změny žaloby nově učiněným předmětem řízení vázán. I přesto nebylo nezbytné každý z uvedených nároků vyloučit k samostatnému řízení; vzhledem k učiněnému žalobnímu petitu soud mohl o všech nárocích rozhodnout najednou, neboť i za situace, kdy by byl každý z nároků uplatněn samostatně, by soud vždy dospěl ke stejnému závěru z důvodů uvedených níže.

5. Podle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

6. Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení o.s.ř., určovací žalobu lze úspěšně uplatnit pouze v případech, kdy je na takovém určení dán naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dle již dlouhodobě ustálené judikatury dán tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 17/1972). Účelem takové žaloby je tedy předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva a nastolit jistoty v ohrožených právních vztazích. Nutno dále zdůraznit, že citované ustanovení předpokládá využití určovací žaloby v případech, je-li mezi účastníky sporné právo či právní poměr. Předmětem určovací žaloby tak může být (ne) existence právního poměru nebo práva, v zásadě je tak až na výjimky nemožné domáhat se úspěšně takovou žalobou určení (ne) existence jednotlivých právních skutečností (typicky např. platnosti či neplatnosti smlouvy), neboť rozhodnutí vydané v takovém případě totiž zpravidla není způsobilé zjednat pevný základ pro právní vztahy mezi účastníky řízení. Účastník tak zásadně nemůže být úspěšný s žalobou, kterou se domáhá určení pouhé právní skutečnosti, jelikož takové určení má totiž povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci právního poměru nebo práva.

7. Určovací žaloba je s ohledem na shora uvedené žalobou preventivního charakteru a má místo tam, kde lze jejím prostřednictvím eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji vystihuje obsah a povahu sporného právního vztahu a její pomocí lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení možných budoucích sporů. Nelze-li očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude splněna ani podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).

8. U žalob znějících na určení (ne) existence právní skutečnosti je třeba uvažovat stejně jako v případě žalob o určení práva či právního vztahu, když i jejich úspěšnost je podmíněna existencí naléhavého právního zájmu. Je tak nutno zvažovat všechny okolnosti případu s přihlédnutím k účelům určovací žaloby popsaným výše. Při formulování určovací žaloby na (ne) existenci právní skutečnosti je tedy třeba nejprve zkoumat, zda nelze žalovat přímo na plnění. Na rozdíl od žalob na určení práva či právního vztahu je ale třeba dále zkoumat, zda nelze namísto určité právní skutečnosti žalovat právě přímo na určení (ne) existence samotného práva. Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Je-li posouzení platnosti či nicotnosti právního úkonu otázkou předběžnou v relaci k řešení otázky (ne) existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem, jenž je nezbytným předpokladem úspěšnosti určovací žaloby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3107/2011). To je také důvodem, proč většina žalob na určení pouhé právní skutečnosti nesplňuje podmínku naléhavého právního zájmu.

9. V projednávané věci žalobce uplatnil shora uvedené nároky s tím, že jej kupní smlouva nezavazuje k převodu nemovitosti, neboť neměl v úmyslu předmětnou nemovitost převést na žalovaného, který jej společně se zástupcem žalobce připravil o nemovitost a možnost s ní nakládat. Uzavřením kupní smlouvy tak dle žalobce bylo ze strany žalovaného zpochybněno jeho vlastnické právo k předmětné nemovitosti, když měl žalovaný dokonce předmětnou nemovitost již dále nabízet k prodeji. Bylo tedy na místě, aby se žalobce domáhal přímo určení, že je vlastníkem předmětné nemovitosti. V takovém řízení by pak soud jako předběžnou otázku posoudil případně namítanou neplatnost či nicotnost uzavřené kupní smlouvy.

10. Na tomto závěru soudu pak nic nemění ani skutečnost, že ke vkladu z titulu předmětné kupní smlouvy ještě nedošlo a žalobce je tak nadále v katastru nemovitostí veden jako vlastník předmětné nemovitosti. Ačkoliv osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti zpravidla nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k takové nemovitosti, neboť se ochrany svého práva může účinně domáhat jinými prostředky (typicky žalobou na plnění), soudní praxe dovodila, že naléhavý právní zájem na takovém určení může mít i tato osoba. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti může totiž mít i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, je-li její právo k nemovitosti kvalifikovaně zpochybňováno a není-li přitom dán důvod k žalobě na plnění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006). Ačkoliv má samotná kupní smlouva„ pouze“ účinky obligační, nikoliv účinky translační (ty má až zápis provedený v katastru nemovitostí) - a k převodu vlastnického práva dosud nemohlo dojít, lze výše uvedené judikaturní závěry vztáhnout i na projednávanou věc. V důsledku uzavřené kupní smlouvy je vlastnické právo žalobce zpochybňováno, když ze strany žalovaného již mělo dojít k pokusu o vklad jím tvrzeného vlastnického práva k předmětné nemovitosti a pokusu o její následný prodej. Ve věci pak není dána možnost vztah účastníků vyřešit žalobou na plnění, když k podání takové žaloby ani není dán žádný důvod. Soud je zajedno s názorem žalobce, že jeho případné vlastnické právo k nemovitosti (pokud jej případná existující kupní smlouva z jakéhokoliv důvodu nezavazuje) je na základě uzavřené kupní smlouvy ohroženo. Jak ovšem soud nastínil již výše, i za takové situace nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na určení (ne) existence právní skutečnosti vztahující se k namítaným„ vadám“ kupní smlouvy, neboť ten by byl v této věci dán jen v případě žaloby směřující přímo k určení vlastnického práva k nemovitosti. Jak je uvedeno shora, taková žaloba by zcela nepochybně naplnila účel určovací žaloby, kdy na základě autoritativního rozhodnutí soudu o (ne) existenci vlastnického práva některého z účastníků k předmětné nemovitosti by byla zcela vnesena jistota do vztahu mezi účastníky řízení. Případné rozhodnutí soudu s datem pozdějším, než je datum uzavření kupní smlouvy, které by deklarovalo vlastnické právo žalobce k předmětné nemovitosti, by zároveň kromě nastolení jistoty do právního vztahu odstranilo i stav ohrožení vlastnického práva žalobce.

11. S ohledem na shora uvedené tedy soud žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Soud jen připomíná, že v takovém případě nebylo jeho povinností provádět dokazování, neboť se ani nemohl zabývat meritem věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006). Dále je nutno dodat, že ze strany soudu nemohl být žalobce přímo poučen o tom, jakým způsobem formulovat žalobní návrh, aby mohl být v řízení úspěšný, neboť takové poučení by přesahovalo rámec poučovací povinnosti soudu dle ustanovení § 5 o.s.ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2962/2012).

12. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení plně úspěšný a náleží mu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož advokát žalovaného je plátcem této daně. Konkrétně má žalovaný nárok na náhradu částky: ⟪LB:lb_001⟫ -) Advokát žalovaného učinil v řízení celkem sedm úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), písemné podání ve věci samé ze dne 24. 2. 2020, 8. 2. 2021 a 9. 3. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. d/ adv. tarifu), účast na jednání soudu dne 2. 3. 2020, 10. 2. 2021 a 20. 8. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu)

o) Paušální náhrada hotových výdajů advokáta činí 7 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), ⟪LB:lb_001⟫ -) 3 059,23 Kč - náhrada za jízdu osobním automobilem tov. zn. Volkswagen, v roce 2020 při cestě Praha - Kutná Hora a zpět (jednání před soudem dne 2. 3. 2020) o celkové vzdálenosti 144 Km, při ceně 32 Kč za litr pohonných hmot a náhrady 4,20 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., za jízdu tentýž automobilem v roce 2021 při cestě Praha - Kutná Hora a zpět (jednání před soudem dne datum) o celkové vzdálenosti 144 Km, při ceně 27,80 Kč za litr pohonných hmot a náhrady 4,40 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., a náhrada za jízdu osobním automobilem tov. zn. MITSUBISHI, v roce 2021 při cestě Praha - Kutná Hora a zpět (jednání před soudem dne 10. 2. 2021) o celkové vzdálenosti 144 Km, při ceně 31,50 Kč za litr pohonných hmot a náhrady 4,40 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ⟪LB:lb_002⟫ -) 1 800 Kč - náhrada za promeškaný čas advokáta strávený cestou do místa úkonu v celkové délce 18 započatých půlhodin (dle § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 adv. tarifu), ⟪LB:lb_003⟫ -) 24 246,45 Kč (náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty z výše uvedených položek podle § 137 odst. 3 o.s.ř.).

Celkem tak má žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 139 705,68 Kč, a to k rukám zástupce žalovaného ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Pokud jde o výši přiznané odměny za jeden úkon právní služby, soud pro její stanovení vycházel z kupní ceny uvedené v kupní smlouvě ze dne 8. 11. 2019, když tuto cenu je třeba považovat pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení za peněžité plnění, o němž bylo řízení vedeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II ÚS 598/2000, nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II ÚS 538/10).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře.

Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci.