OSKI 27 C 207/2021-33

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:; právnická osoba, IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti; ⟪LB:lb_006⟫ žalované:; celé jméno žalované, narozená dne datum ⟪LB:lb_007⟫ trvale bytem adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s 9,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 10 000 Kč od 2. 4. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 3 975,17 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 250 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni částku 744,50 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 18. 11. 2020 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovanou prostřednictvím internetu dne 1. 8. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru až do limitu 35 000 Kč. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná neuhradila jistinu ve výši 10 000 Kč. Žalovaná rovněž neuhradila poplatky za výzvy ve výši 500 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 3 975,17 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.

3. K jednání nařízenému na den 16. 9. 2021 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.

4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, Smlouvy o revolvingovém úvěru, Obchodních podmínek, 2x jméno application, 2x Potvrzení o provedení plateb, Měsíčních výpisů a Předžalobní výzvy včetně podacího archu.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

6. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 1. 8. 2018 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně právnická osoba jako věřitel a žalovaná tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalované revolvingový úvěr s limitem 35 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel zaslal žalované na účet uvedený ve smlouvě dne 1. 8. 2018 částku 8 000 Kč a dne 6. 8. 2018 částku 2 000 Kč, a to pod VS tvořeným číslem smlouvy. Z předložených listin nevyplývá, že by žalovaná na úvěr uhradila jakoukoliv částku. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalovaná byla věřitelem vyzvána k úhradě dluhu ve výši 14 196,84 Kč (zahrnující i jistinu) do 1. 4. 2021. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 16. 12. 2019 soud zjistil, že společnost právnická osoba postoupila své pohledávky uvedené v příloze na společnost právnická osoba Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 19. 12. 2019 soud zjistil, že společnost právnická osoba postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy poslala žalované na její účet postupně částku v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes výzvu soudu nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.

8. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 10 000 Kč. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z jistiny 10 000 Kč ode dne 2. 4. 2019, tedy ode dne následujícího po dni splatnosti uvedeném ve výpisu z účtu – výzvě k úhradě, neboť má soud za to, že lze tento termín brát jako lhůtu pro vrácení bezdůvodného obohacení. Ve zbytku, tedy aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 3 975,17 Kč na smluvních úrocích a 250 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.

9. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě 2 smluv o postoupení pohledávek, které mají všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovanou. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.

10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalované k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí 75 % původně žalované částky (přiznaná jistina 10 000 Kč a kapitalizované úroky z prodlení od 2. 4. 2019 do 16. 9. 2021 ve výši 2 401,43 Kč), její neúspěch 25 % (zamítnuté úroky ve výši 3 975,17 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 250 Kč), rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 50 %. Soud proto přiznal žalobkyni 50 % účelně uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení ve výši 1 489 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 200 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky a 21% DPH. 50 % z částky 1 489 Kč činí 744,50 Kč a tuto částku soud uložil žalované k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).