OSKM 10 C 180/2026-57

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Moravcem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 45 204,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 33 149,31 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení 12 054,95 Kč s kapitalizovaným úrokem 7 517,38 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 1 148,83 Kč, s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 42 706,43 Kč od 16. 6. 2026 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 45 204,26 Kč od 16. 6. 2026 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 047,46 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži na soudním poplatku 452 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. 37031827691/0710, variabilní symbol var. symbol.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení celkem 45 204,26 Kč s příslušenstvím vymezeným výše z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. hodnota ze dne 31. 10. 2024 s úvěrovým rámcem 45 000 Kč. Žalovaný čerpal 48 421,31 Kč, zpět vrátil pouze 15 272 Kč, které žalobkyně započetla způsobem patrným z Výpisu čerpání, splátek a úhrad. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně standardním způsobem podle své interní metodiky a dospěla k závěru, že žalovaný bude schopen závazku dostát. Vycházela přitom z informací poskytnutých žalovaným, lustrací ve veřejných registrech SOLUS (s výsledkem „nenalezen závazek po splatnosti“), NRKI (s výsledkem nalezen – pozitivní vyhodnocení) a CEE (nenalezen). Výši příjmu žalovaného ze zaměstnání i jeho další případné příjmy a výdaje ověřovala žalobkyně z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíce 7/2024 – 9/2024. Žalovaný se v průběhu splácení dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek, ke dni 12. 3. 2026 tak žalobkyně úvěr zesplatnila, což žalovanému písemně oznámila. Předžalobní upomínku odeslala žalobkyně žalovanému taktéž, ani poté však dluh nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba s výzvou k vyjádření byly žalovanému doručeny do jeho datové schránky v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. O probíhajícím řízení soud nadto žalovaného informoval telefonicky.

3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v návrhu, žalovaný na výzvu soudu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

5. Žalobkyně s žalovaným si prostředky dálkové komunikace dne 31. 10. 2024 potvrdili znění smlouvy Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr č. hodnota (č. l. 15-17), obsahující informaci o čistém měsíčním příjmu žalovaného 32 000 Kč ze zaměstnání u společnosti právnická osoba, se sídlem Anonymizováno adresa (od května 2024). Dále byl ve smlouvě uveden příjem ostatních členů domácnosti 60 000 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy svobodný, bezdětný, žijící u rodičů, vzdělání má střední bez maturity. Výdaje jsou zde uvedeny ve výši 2 000 Kč na bydlení, 6 000 Kč na splátky jiných úvěrů a 7 000 Kč na ostatní výdaje. Úvěrový rámec sjednali účastníci na 25 000 Kč s úrokovou sazbou 27,9 %, RPSN 31,8 % a výší minimální měsíční splátky 3,31 % z úvěrového rámce, tj. 828 Kč.

6. Solventnost žalovaného ověřovala žalobkyně lustracemi v registrech NRKI (pozitivní vyhodnocení, zjištěny 2 existující úvěry s měsíčními splátkami v celkové výši 4 813 Kč, žádné splátky po splatnosti), SOLUS (s pozitivním výsledkem) a CEE, v níž žalovaný nebyl nalezen (č. l. 30, 17-21). Žalovaný uvedl měsíční příjmy 32 000 Kč a výdaje domácnosti celkem 15 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 60 000 Kč (znovu č. l. 30). Žalobkyně vyšla z výše životního minima 4 470 Kč, k němuž připočetla splátky stávající (4 813 Kč), splátku plánovanou (828 Kč) a dalších 100 Kč, tyto částky odečetla od příjmu žalovaného a s výsledkem 21 789 Kč jej vyhodnotila jako bonitního (č. l. 17). Podobným způsobem porovnala tvrzené příjmy a výdaje domácnosti a došla k závěru, že zbývala částka 69 818 Kč (tamtéž). Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za období od 1. 7. 2024 do 30. 9. 2024 je patrné, že žalovaný měl v tomto období měsíční zůstatky na účtu ve výši přibližně 5-10 000 Kč. V tomto období měl žalovaný průměrný měsíční příjem od společnosti právnická osoba ve výši 32 193 Kč (č. l. 40-53).

7. Žalovaný z úvěru postupně načerpal 48 421,31 Kč, zpět zaplatil 15 272 Kč; splátky hradil do listopadu 2025, poté se ocitl s úhradou splátek v prodlení (č. l. 24-25). Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 12. 3. 2026 (č. l. 26), odeslaným následujícího dne (č. l. 27), aby v důsledku svého prodlení s úhradou závazků splatil celý čerpaný úvěr podle uzavřené smlouvy. Dne 30. 4. 2026 odeslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku k úhradě dluhu (č. l. 28-29).

8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

9. Žalobkyni před poskytnutím úvěru ukládá § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. povinnost posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet, kterou žalobkyně nesplnila. Netvrdila, že by kromě žalovaným uvedeného měsíčního příjmu jakkoli ověřovala jeho skutečné výdaje a další bližší majetkové poměry. Žalobkyně si od žalovaného vyžádala výpis z jeho bankovního účtu za tři měsíce, avšak nezjišťovala další informace k pracovnímu poměru žalovaného (např. zda jde o pracovní poměr na dobu neurčitou – v době sjednání úvěru trval pracovní poměr údajně pouze pět měsíců), k tomuto si mohla např. vyžádat pracovní smlouvu. Dále žalobkyně nezjišťovala počet členů domácnosti a způsob, jakým se tyto osoby podílejí na výdajích domácnosti, tvrzený příjem ostatních členů domácnosti 60 000 Kč tedy neměl žádnou relevanci. Měla-li žalobkyně za účelem ověření výdajů žalovaného k dispozici pouze výpis z účtu a výsledky lustrací v registrech (kde zjistila výši stávajících splátek 4 813 Kč), nemohlo jí to k relevantnímu závěru stačit. A to i vzhledem k tomu, že žalovaný evidentně hradil řadu výdajů hotově (což tvrdila sama žalobkyně s ohledem na pohyby na jeho bankovním účtu, žalovaný často vybíral hotovost), tedy netransparentně, a nelze tak zjistit jejich přesnou výši ani skladbu, či případnou rizikovost (např. sázky, hazard). Z výpisů z účtu je také zjevné, že žalovaný činil desítky transakcí měsíčně (po menších částkách) především na benzinových stanicích, což mělo vést žalobkyni k vyšší obezřetnosti a zjištění, za co žalovaný finanční prostředky utrácí. Z pohledu soudu žalobkyně neměla k dispozici dostatečné množství ověřených informací, aby mohla učinit věrohodný závěr o schopnosti žalovaného úvěr splácet, čímž porušila zmíněný § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

10. Uzavřenou smlouvu soud proto shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588, věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Je-li cílem právní úpravy poskytování spotřebitelských úvěrů „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatností právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“

11. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Je prokázáno (žalovaný ostatně netvrdil a neprokazoval nic jiného), že žalobkyně poskytla žalovanému celkem 48 421,31 Kč, zpět jí vrátil žalovaný 15 272 Kč. Bezdůvodně se tak na úkor žalobkyně obohatil částkou 33 149,31 Kč (48 421,31 Kč minus 15 272 Kč), kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části proto soud žalobě vyhověl (výrok I. tohoto rozsudku).

12. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení (výrok II. tohoto rozsudku). Podle § 87 odst. 1, věty poslední zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka, vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „[s]potřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu podle § 1958 odst. 2 o. z. (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka).

13. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně podle § 160 o. s. ř.). Tuto lhůtu soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo, respektive k nim nic žalovaný v řízení netvrdil.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 047,46 Kč, přičemž tato částka představuje 20,28 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 60,14 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,86 %, včetně započítání žalobou požadovaného příslušenství dluhu kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 605,50 Kč a 641 Kč). Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2 261 Kč a nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), ve výši 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč, tj. 504 Kč. Celkové náklady žalobkyně tak jsou ve výši 5 165 Kč, přičemž 20,28 % z této částky je právě 1 047,46 Kč (výrok III. tohoto rozsudku).

15. Lhůta k plnění vyplývá z § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. Povinnost zaplatit náklady řízení k rukám zástupce protistrany vyplývá z § 149 odst. 1 o. s. ř.

16. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 2 261 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 809 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 452 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.