OSKM 12 C 221/2026-50

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 52 800,11 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 800,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 52 800,11 Kč od 24. 5. 2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 770,41 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 528 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet soudu č. hodnota č. účtu, variabilní symbol variabilní symbol var. symbol.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 52 800,11 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 23. 1. 2026 mezi společností Anonymizováno Anonymizováno. l. c. jako úvěrující (dále jen „původní věřitelka“) a žalovaným jako úvěrovaným. Tvrdila, že původní věřitelka poskytla žalovanému úvěr ve výši 52 800,11 Kč, který měl žalovaný splatit do 23. 5. 2026. Žalobkyně dále tvrdila, že původní věřitelka před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného, avšak žádné konkrétní skutečnosti stran jejího zkoumání neuvedla. Poskytnutá částka 52 800,11 Kč zůstala dosud neuhrazena, ačkoli byl žalovaný upomínán. Původní věřitelka pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho trvalého pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu a duplicitně na adresu adresa (adresa dle úvěrové smlouvy).

3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila. Žalovaný se na výzvu nevyjádřil, soud proto dle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemá žádné námitky.

4. Soud z listinných důkazů zjistil následující skutkový stav:

5. Původní věřitelka a žalovaný si dne 23. 1. 2026 prostředky komunikace na dálku potvrdili uzavření smlouvy o úvěru č. hodnota, kterou se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky původní věřitelce vrátit a zaplatit úrok 146,95 % ročně. RPSN měla činit 299,98 % (smlouva o úvěru). Původní věřitelka poskytla žalovanému 35 000 Kč dne 23. 1. 2026, a to převodem na bankovní účet č. č. účtu (doklad o platbě). Původní věřitelka následně pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek vč. dodatku a seznamu pohledávek). Postoupení bylo žalovanému oznámeno v rámci předžalobní výzvy, která mu byla zaslána dne 22. 6. 2026 (předžalobní výzva vč. potvrzení o odeslání).

6. Původní věřitelka před uzavřením smlouvy nezkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, neověřovala jeho tvrzené příjmy a výdaje ani dluhovou minulost (úvěruschopnost). Ačkoliv si žalobkyně jako profesionální poskytovatel spotřebitelských úvěrů byla vědoma svých povinností, žádné konkrétní skutečnosti netvrdila.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:

13. Původní věřitelka jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. ve spojení s § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Původní věřitelka porušila povinnosti vyplývající z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, protože před uzavřením smlouvy řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, nezjistila a neověřila dostatečným způsobem jeho příjmy a výdaje, způsob plnění dosavadních dluhů ani jiné údaje o jeho finanční a ekonomické situaci. Smlouva o úvěru je proto podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná.

15. Jelikož původní věřitelka poskytla žalovanému 35 000 Kč a žalovaný dosud tyto peněžní prostředky nevrátil, je žalovaný podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru povinen poskytnutou jistinu 35 000 Kč vrátit žalobkyni, na kterou pohledávka v souladu s § 1879 a násl. o. z. přešla. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč (výrok I.).

16. Jelikož nebyla uzavřena platná smlouva, původní věřitelce nevzniklo právo na smluvní úrok, smluvní pokutu ani jiné případné poplatky a sankce ze smlouvy vyplývající. Žalobkyně nemá právo ani na úrok z prodlení, neboť žalovaný dosud není v prodlení s vrácením jistiny (§ 1970 o. z.). Soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka, podle kterého právo na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení s vrácením jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele. Žalovaný tedy bude v prodlení, až když nevrátí jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, kterou soud považuje vzhledem k výši jistiny za přiměřenou. Ve zbývajícím rozsahu soud proto žalobu zamítl (výrok II.).

17. Výrok o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení, má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšnější než žalovaný v rozsahu 27,62 % (po přepočtu příslušenství ke dni rozhodnutí soudu), soud jí proto v tomto rozsahu přiznal náhradu nákladů řízení, a to dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“) za právní zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzva, písemné podání žaloby) se sazbou mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 3 220 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu). Za tyto úkony byl dále přiznán v souladu s § 13 odst. 4 advokátního tarifu 3x režijní paušál á 450 Kč. Dále byla přiznána náhrada za soudní poplatek ve výši 2 641 Kč. S ohledem na úspěšnost 27,62 % tedy celkem částka 3 770,41 Kč (výrok III.).

18. Ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, soud proto doměřil žalobkyni soudní poplatek podle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek činí 2 641 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 2 113 Kč, zbývá tedy doplatit 528 Kč (výrok IV.).

19. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo exekuce.

Nezaplatí-li žalobkyně doplatek soudního poplatku, bude pohledávka po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení předána k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.