OSKO 14 C 159/2023-35

Okresní soud v Kolíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdou Mocovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 18 217,31 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 18 217,31 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 217,31 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč k rukám právního zástupce žalobce titul jméno příjmení do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 2. 3. 2023 domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že účastníci uzavřeli dne 10. 3. 2019 smlouvu o úvěrovém rámci číslo na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. První čerpání úvěru bylo provedeno platbou na účet prodejce, jehož prostřednictvím byla smlouva uzavřena, a to ve výši 17 714 Kč, zbytek úvěru byl čerpán prostřednictvím kreditní karty, k jejíž aktivaci došlo dne 22. 3. 2019 Součástí smlouvy jsou i úvěrové podmínky žalobce a sazebník poplatků. Výše měsíčních splátek byla stanovena na základě výše zůstatku úvěru k okamžiku posledního čerpání. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, využil žalobce svého práva ze smlouvy a úvěr zesplatnil ke dni 21. 10. 2021. Žalovaný po dobu trvání smlouvy celkem vyčerpal částku 24 481,31 Kč. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka 25 295,99 Kč, z toho služná jistina 18 434,78 Kč, dlužných splátek 6 472,81 Kč, zákonný kapitalizovaný úrok 34,47 Kč, smluvní pokuta 153,93 Kč a sankční poplatek při předčasné splatnosti úvěru 200 Kč. Žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 21. 10. 2021. Poté žalobce s žalovaným uzavřeli dohodu o úhradě a uznání dluhu, v níž žalovaný uznal dluh v celkové výši 27 018 Kč, který měl uhradit v 9 pravidelných měsíčních splátkách, počínaje měsícem únor 2022. Po zesplatnění byla na dluh uhrazena částka 8 400 Kč, z toho částka 1 321,32 Kč byla určena na provizi vymáhací agentury. Žalobce požadoval po žalovaném částku 18 217,31 Kč jako žalovanou jistinu a zákonný úrok z prodlení z částky 18 217,31 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvu právního zástupce žalobce dlužnou částku neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

3. K výzvě soudu, zda účastníci souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, se žalovaný nevyjádřil, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), žalobkyně s uvedeným postupem vyjádřila souhlas již v podaném návrhu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., jestliže věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání.

4. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav:

5. Účastníci uzavřeli 10. 3. 2019 smlouvu o úvěru číslo sjednali výši úroků, výši pravidelných měsíčních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o úvěru ze dne 10. 3. 2019). Žalovaný na tuto smlouvu čerpal částku 50 445,49 Kč, přičemž žalobci uhradil částku 53 277,56 Kč (prokázáno přehledem plateb). Protože žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, zesplatnil žalobce úvěr dopisem ke dni 21. 10. 2021 (prokázáno oznámením o zesplatnění ze dne 21. 10. 2021 vč. dodejky). Žalobce uplatňuje vedle jistiny 18 217,31 Kč úroky z prodlení. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 25. 11. 2022 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 25. 11. 2022 vč. podacího archu). Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 9. 2. 2022 dohodu o úhradě a uznání dluhu (prokázáno dohodou o úhradě a uznání dluhu ze dne 9. 2. 2022).

6. Před poskytnutím úvěru zkoumal žalobce úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný v žádosti (smlouvě) o úvěr uvedl, že byl zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 18 000 Kč, výdaje na bydlení žalovaného dle jeho vyjádření činily 5 000 Kč, splátkové výdaje neměl žádné, dále uvedl druh bydlení v pronájmu a žádné vyživovací povinnosti (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 10. 3. 2019). Žalobce dále prověřil žalovaného v insolvenčním rejstříku (bez záznamu), registru SOLUS (bez záznamu) či nebankovním registru klientských informací (prokázáno listinou nazvanou„ Posouzení číslo).

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a žalobce uzavřeli 10. 3. 2019 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; žalobce v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Z předložených listin vyplývá, že součástí smlouvy o úvěru jsou i všeobecné produktové podmínky, na něž bylo odkázáno (§ 1751 odst. 1 o. z.), přičemž – protože žalovaný je spotřebitel a uzavřená smlouva je smlouvou adhezní – uvedená doložka je platná, neboť žalovaný byl s jejím významem seznámen (§ 1799 o. z.), jak plyne zejména z části C. Společná a závěrečná ustanovení smlouvy. Vzniklý závazek je také kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smluv o zápůjčce rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú.

8. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného

(§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy.

9. K posouzení úvěruschopnosti žalobce sdělil, že vycházel z informací zjištěných v bankovním a nebankovním registru klientských informací, registru SOLUS, příp. dalších registrů a databází a dále z informací získaných od žalovaného. Takto žalobce zjistil, že v době žádosti o úvěr žalovaný neměl žádné další dluhy, nebylo vůči němu vedeno insolvenční řízení, příjem žalovaného činil částku 18 000 Kč měsíčně, výdaje žalovaného na bydlení činily 5 000 Kč měsíčně. Ke sděleným výdajům žalovaného dále žalobce připočetl částku životního minima (3 400 Kč, neboť žalovaný neměl žádné vyživovací povinnosti) a finanční rezervu ve výši 1 800 Kč. Takto žalobce dospěl k použitelnému příjmu žalovaného ve výši 7 800 Kč, kdy maximální měsíční splátka úvěru by činila 1 539 Kč.

10. Na základě výše uvedeného má soud za to, že žalobce svou povinnost přezkoumat úvěruschopnost žalovaného splnil. Příjmy a výdaje žalovaného sice žalobce řádně zjišťoval pouze z tvrzení žalovaného, která neměl podložená žádným dokladem; výše příjmu žalovaného však odpovídala statistickým údajům žalobce pro zaměstnance na stejné pozici a ve stejné lokalitě. Tato skutečnost by sama o sobě nepostačovala k závěru o řádném přezkumu úvěruschopnosti žalovaného. Nicméně, vzhledem k tomu, že žalobce si řádně ověřil i splátkové výdaje žalovaného (0 Kč) a k jím tvrzeným výdajům na bydlení ve výši nikoli neodpovídající připočetl i částku životního minima a finanční rezervu ve výši 10 % příjmu, takže žalovanému měla na splácení úvěru zbývat částka v cca 5x výši maximálně vypočtené splátky úvěru; dále pak za situace, kdy poskytnutý úvěr byl revolvingového typu, tedy i výše splátky závisela do značné míry na chování žalovaného, je soud přesvědčen, že podrobnější přezkum v daném případě nebyl nezbytně nutný. Z uvedeného totiž vyplývá, že žalovaný v rámci žádosti o úvěr sdělil přinejmenším ohledně svých splátkových výdajů zcela pravdivé informace, ohledně výdajů na bydlení a výše příjmu pak sdělil částky, které se nezdají být zjevně nepravdivé. Lze proto rozumně předpokládat, že i tyto byly sděleny ve skutečné výši. Žalobce dále sice nezjišťoval výdaje na živobytí, tyto však rozumně nahradil částkou životního minima, o kterou navýšil zjištěné náklady na bydlení.

11. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že nárok žalobce tak, jak byl žalobou uplatněn, je dán, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Úrok z prodlení soud přiznal žalobci v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení.

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud přiznal náklady dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu, neboť žalobce podává návrhy na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož advokát žalobce je plátcem této daně. Konkrétně má žalobce nárok na náhradu částky: ⟪LB:lb_001⟫ -) 800 Kč (zaplacený soudní poplatek),

o) Paušální náhrada hotových výdajů advokáta do podání návrhu činí 3 x 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu). ⟪LB:lb_001⟫ -) 252 Kč (náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalobce a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o.s.ř.).

Celkem tak má žalobce nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Pokud se podrobí přisouzená částka testu proporcionality, přiměřenosti a účelnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 a další rozhodnutí ve věci náhrady nákladů civilního řízení) má soud za to, že obstojí, když odráží jak povahu uplatněného nároku i jeho výši v návaznosti na počet úkonů právních služby.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.