OSKT 9 C 273/2025-58

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 43 247 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 525 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 20 388 Kč, částky 22 334 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 749,90 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 944,16 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 418,27 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 536,33 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 880,40 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 505,14 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 7 674,39 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, jakož i úroku ve výši 8 % ročně z částky 7 357,34 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku v částce 429 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení částky 43 247 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba. (dále též „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota (dále též „Smlouva1“), na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala čerpaný úvěr splácet spolu s úrokem v pevné výši 761 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště ve výši 2 700 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, a to nejpozději do 30. 5. 2023. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 31. 5. 2023 zesplatnila. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 7 674,39 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 206,01 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 3 150 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 032,60 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 1 350 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 418,27 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 749,90 Kč, jakož i běžícího zákonného i smluvního úroku.

2. Právní předchůdkyně žalobkyně dále uzavřela se žalovanou dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota (dále též „Smlouva2“), na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala čerpaný úvěr splácet spolu s úrokem v pevné výši 1 014 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště ve výši 3 600 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč, a to nejpozději do 29. 1. 2023. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 30. 1. 2023 zesplatnila. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 7 357,34 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 147,80 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 2 800 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 791,32 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 1 237,54 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 536,33 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 944,16 Kč, jakož i běžícího zákonného i smluvního úroku.

3. Žalobkyně následně k výzvě soudu dne 10. 10. 2025 doplnila svá skutková tvrzení a předložila soudu důkazy, a to výpisy z účtu žalované, jakož i žádosti o úvěr. Žalobkyně sdělila, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet úvěr, a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované a jejich ověření doklady od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů (NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenční rejstřík). V žádosti u Smlouvy1 žalovaná uvedla, že je ve starobním důchodu, má měsíční příjmy 11 512 Kč a výše měsíčních výdajů činí 9 516 Kč, výše příjmu celé domácnosti činí 30 175 Kč, výše měsíčních výdajů celé domácnosti činí 12 406 Kč. Použitelný měsíční příjem tak byl vypočten na částku 17 769 Kč. V žádosti u Smlouvy2 žalovaná uvedla, že je ve starobním důchodu, má měsíční příjmy 10 643 Kč a výše měsíčních výdajů činí 4 860 Kč. Použitelný měsíční příjem tak byl vypočten na částku 5 783 Kč. Majetková situace žalované byla ověřena z výpisu z běžného účtu žalované. S ohledem na zjištěné informace měla právní předchůdkyně žalobkyně za to, že schopnost žalované splácet úvěry se stanovenými měsíčními splátkami je dostatečná.

4. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

5. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.

6. Aktivní legitimace stávající žalobkyně byla v řízení prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, ve spojení s přílohou této smlouvy (tj. soupisem postupovaných pohledávek) a potvrzením o uhrazení kupní ceny, na jejichž základě žalovaná pohledávka včetně příslušenství přešly z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno v předloženém Oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum.

7. Žalobkyně soudu předložila Smlouvu o úvěru č. hodnota (Smlouva1) ze dne datum, dle které byly žalované poskytnuty v hotovosti finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 27 888 Kč, která zahrnuje částku 15 000 Kč, úrok ve výši 761 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 700 Kč. Doba trvání spotřebitelského úvěru byla sjednána na 14 měsíců. Žalovaná se zavázala uhradit uvedenou celkovou dlužnou částku v 14 splátkách po 1 992 Kč s tím, že první splátku je povinna zaplatit do měsíce od data podpisu smlouvy a každou následující splátku do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala poskytnutou částku v hotovosti při podpisu smlouvy.

8. Z transakční historie bylo zjištěno, že ke smlouvě č. hodnota byla platbou v hotovosti a platbou na účet v období od 31. 3. 2022 do 15. 4. 2024 v celkem hodnota splátkách uhrazena celkem částka 14 475 Kč.

9. Žalobkyně soudu dále předložila Smlouvu o úvěru č. hodnota (Smlouva2) ze dne datum, dle které byly žalované poskytnuty v hotovosti finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 37 184 Kč, která zahrnuje částku 20 000 Kč, úrok ve výši 1 014 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč. Doba trvání spotřebitelského úvěru byla sjednána na 14 měsíců. Žalovaná se zavázala uhradit uvedenou celkovou dlužnou částku v 14 splátkách po 2 656 Kč s tím, že první splátku je povinna zaplatit do měsíce od data podpisu smlouvy a každou následující splátku do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala poskytnutou částku v hotovosti při podpisu smlouvy.

10. Z transakční historie bylo zjištěno, že ke smlouvě č. hodnota byla platbou v hotovosti a platbou na účet v období od 30. 11. 2021 do 15. 4. 2024 v celkem hodnota splátkách uhrazena celkem částka 24 850 Kč.

11. Z dopisů právního zástupce žalobkyně ze dne 17. 7. 2025 bylo zjištěno, že jím byla žalovaná vyzvána k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě.

12. Předložených fotokopií výpisů z bankovního účtu žalované se podává platební morálka žalované, jakož i její příjmy a výdaje v daném období, a rovněž počáteční a konečné zůstatky na účtu žalované a měsíční obraty na daném účtu.

13. Ze žádosti o úvěr ze dne datum se podává, že žalovaná ke své osobě uvedla, že její celkové měsíční příjmy plynoucí z důchodu jsou ve výši 11 512 Kč, celkové měsíční výdaje jsou ve výši 9 516 Kč, celkové měsíční výdaje domácnosti poté činí částku 12 406 Kč. Manžel žalované má dále příjem plynoucí z důchodu ve výši 18 663 Kč. Příjmy žalované i jejího manžela byly ověřeny z výpisu z bankovního účtu. Žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, je vdaná, nemá žádné vyživované děti, má základní vzdělání.

14. Ze žádosti o úvěr ze dne datum se podává, že žalovaná ke své osobě uvedla, že její celkové měsíční příjmy plynoucí z důchodu jsou ve výši 10 643 Kč, celkové měsíční výdaje jsou ve výši 4 860 Kč. Příjmy žalované byly ověřeny z výpisu z bankovního účtu. Žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, je vdaná, nemá žádné vyživované děti, má základní vzdělání.

15. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. Podle § 13 o. z. může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.

19. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

20. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

21. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

22. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

24. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotných smluv o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši stanovených poplatků v celkové výši 12 888 Kč u Smlouvy1 a v celkové výši 17 184 Kč u Smlouvy2 dospěl k závěru, že obě tyto smlouvy je nutné shledat absolutně neplatnými, a to jako celek, pro jejich rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smlouvy, však je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

25. Soud v daném případě posoudil obě úvěrové smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatná právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smluv o důvodu této neplatnosti.

26. V nyní posuzovaném případě byly smlouvy mezi jejími účastníky uzavřeny jako spotřebitelské, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložených smluv, tyto byly předtištěny, byly napsány předem, pouze se dopisuje půjčená částka, „poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohla ovlivnit. Žalobkyni byla pohledávka za žalovanou postoupena od její právní předchůdkyně. Soudu v těchto případech žalobkyně poskytuje pouze smlouvu o úvěru a o okolnostech sjednání půjčky žalobkyně nemá informace, pouze zasílá žalovaným předžalobní upomínku. Okolnosti uzavření smluv soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaná, která je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, její postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud nemohl zjistit, v jakém postavení se spotřebitel – žalovaná nacházel s ohledem na finanční prostředky, které má k dispozici, předchůdce žalobkyně si zjišťoval ekonomickou schopnost žalované splácet toliko vyplněním dotazníku v rámci žádosti o úvěr a doložením dokladů o příjmech žalované, aniž by byla jakkoliv zkoumána částka měsíčních výdajů žalované.

27. Soud považuje tato právní jednání (tedy obě smlouvy o úvěru) za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že žalobkyně požaduje po žalované poplatek, aniž by bylo uvedeno, jak byl tento určen a proč právě v této výši. Výše „poplatku“ celkem 12 888 Kč (u Smlouvy1) a celkem 17 184 Kč (u Smlouvy2), tj. více než 85 % vztažmo k půjčeným částkám, soud považuje za odporující dobrým mravům. Případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Celkové náklady spotřebitelského úvěru, představované zejména poplatky souvisejícími s poskytnutím úvěru, tak soud ve vztahu k výši poskytnuté částky považuje za odporující dobrým mravům, když žalobkyně sice ve smlouvách deklaruje pevnou částku úroku v nízké výši, avšak tento úrok z úvěru je zastřen právě těmito poplatky, jejichž prostřednictvím tak fakticky dochází k výraznému navýšení částky, kterou se žalovaná jako spotřebitel zavázala zaplatit, což samo o sobě je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří to zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a jíž i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Žalovaná byla přitom nucen zcela akceptovat formulářovou dokumentaci vypracovanou jednostranně žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit.

28. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém přiléhavém rozhodnutí j. č. 25 Co 169/2017–64 ze dne 26. 7. 2017, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednaný úrok a odměnu za inkaso nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel.

29. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřené smlouvy v celém svém kontextu nastolují v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smluv hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěrů žalované neposkytla a smlouvy by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná zcela na její podmínky nepřistoupila. Z důvodů uvedených shora byla žaloba částečně zamítnuta, když pro absolutní neplatnost smluv rovněž nepřipadalo v úvahu vyhovět nároku i co se týče smluvního příslušenství, které bylo sjednáno rovněž neplatně.

30. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouvy o úvěru jsou neplatné taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

31. Posuzovaná Smlouva1 neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně ničím neprokázala svá tvrzení, že by právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně předložila soudu jako důkaz posuzování a hodnocení úvěruschopnosti žalované, kdy tento postup dle žalobkyně byl proveden s odbornou péčí, žádost žalované o úvěr a taktéž výpisy z účtu žalované a jejího manžela před datem uzavření smlouvy, ze kterých měla být ověřena výše příjmů a výdajů žalované a jejího manžela. Ze všech předložených výpisů je však patrné, že sice na tyto účty byly připsány částky starobního důchodu, nicméně konečné zůstatky u těchto bankovních účtu v předloženém období byly v záporných hodnotách (pouze v jednom případě byl konečný zůstatek kladný, avšak pouze ve výši 138 Kč). Konečné zůstatky z předložených výpisů z účtu žalované i jejího manžela se tedy pohybují v hodnotách, které ani nepřevyšují částku měsíční splátky sjednaného úvěru. Jestliže tedy právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru vycházela u žalované z jí vypočteného disponibilního zůstatku měsíčních příjmů, tato částka nikterak neodpovídá výdajům vyplývajícím z předložených výpisů z účtu žalované a jejího manžela. Z vyjádření žalobkyně, jakož ani z obsahu Smlouvy1 či závěru žádosti o úvěr přitom nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoliv tuto skutečnost hodnotila a při posuzování schopností žalované úvěr splácet brala v úvahu, případně že by si žalovanou uváděné hodnoty jakkoliv blíže ověřovala. Pochybení žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovanou uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Nelze se tedy v žádném případě bez dalšího domnívat, že by žalovaná byla v okamžiku poskytování úvěru vyplývajícímu ze Smlouvy1 solventní. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní stran prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované, když soud vychází ze zjištěného skutkového stavu, tedy že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované řádně nezkoumala. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k tomu, že je žalovaná schopna úvěr splácet, byl tento závěr chybný. Posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované.

32. Posuzovaná Smlouva2 neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně ničím neprokázala svá tvrzení, že by právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně předložila soudu jako důkaz posuzování a hodnocení úvěruschopnosti žalované, kdy tento postup dle žalobkyně byl proveden s odbornou péčí, žádost žalované o úvěr a taktéž výpisy z účtu žalované před datem uzavření smlouvy, ze kterých měla být ověřena výše příjmů a výdajů žalované. Ze všech předložených výpisů je však patrné, že sice na tyto účty byly připsány částky starobního důchodu, nicméně konečné zůstatky u těchto bankovních účtu v předloženém období byly v hodnotách, které ani nepřevyšují částku měsíční splátky sjednaného úvěru. Jestliže tedy právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru vycházela u žalované z jí vypočteného disponibilního zůstatku měsíčních příjmů, tato částka nikterak neodpovídá výdajům vyplývajícím z předložených výpisů z účtu žalované. Z vyjádření žalobkyně, jakož ani z obsahu Smlouvy2 či závěru žádosti o úvěr přitom nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoliv tuto skutečnost hodnotila a při posuzování schopností žalované úvěr splácet brala v úvahu, případně že by si žalovanou uváděné hodnoty jakkoliv blíže ověřovala. Pochybení žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovanou uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Nelze se tedy v žádném případě bez dalšího domnívat, že by žalovaná byla v okamžiku poskytování úvěru vyplývajícímu ze Smlouvy2 solventní. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní stran prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované, když soud vychází ze zjištěného skutkového stavu, tedy že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované řádně nezkoumala. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k tomu, že je žalovaná schopna úvěr splácet, byl tento závěr chybný. Posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované.

33. Po zhodnocení výše zmíněného je nutné konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně zjišťovala úvěruschopnost dlužníka jako spotřebitele v případě Smlouvy1 i Smlouvy2. Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s náležitou odbornou péčí při zjišťování úvěruschopnosti spotřebitele a důkladně tuto schopnost neposoudila. Žalovaná a její nakládání s finančními prostředky jistě vzbuzují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet ve smyslu § 86 odst. 1 ZoSÚ, ba dokonce ji vylučují.

34. Ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ je i z tohoto důvodu Smlouva1 a Smlouva2 o úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, neplatná.

35. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích aj. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

36. Žalovaná prokazatelně přijala (z titulu neplatné Smlouvy1) od právní předchůdkyně žalobkyně částku 15 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, oč se žalovaná obohatila. Ze žalobních tvrzení a z listinných důkazů vyplynulo, že žalovaná uhradila z titulu (resp. ve prospěch) Smlouvy1 částku v celkové výši 14 475 Kč. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalované poskytnutou (15 000 Kč) a částkou žalovanou zaplacenou (14 475 Kč), tzn. nárok na zaplacení částky ve výši 525 Kč.

37. Žalovaná prokazatelně přijala (z titulu neplatné Smlouvy2) od právní předchůdkyně žalobkyně částku 20 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, oč se žalovaná obohatila. Ze žalobních tvrzení a z listinných důkazů nicméně vyplynulo, že žalovaná uhradila z titulu (resp. ve prospěch) Smlouvy2 částku v celkové výši 24 850 Kč. V tomto případě tedy žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutou částku již přeplatila a bezdůvodně se neobohatila.

38. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se přitom projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí: Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“

39. V posuzované věci byla žalovaná nečinná. Netvrdila a neprokázala, jaké jsou její možnosti stran vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky nebyl přiznán, protože žalovaná se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.

40. Ohledně zbývajících žalovaných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatných smluv o úvěru pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

41. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.

42. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalované (ve výroku II.) převýšil procesní úspěch žalobkyně (ve výroku I.). Žalovaná však žádné náklady neúčtovala, proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok III.).

43. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 429 Kč podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 1 716 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 2 145 Kč. Žalované tedy zbývá doplatit částku ve výši 429 Kč (výrok IV.). Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla rovněž stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Klatovech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.