OSLT 10 C 22/2026-76

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Coufalovou ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ pro částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 900 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 83 862,79 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 110 017 Kč od 15. 7. 2025 do 11. 9. 2025, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 95 627 Kč od 12. 9. 2025 do 12. 9. 2025, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 90 017 Kč od 13. 9. 2025 do 13. 1. 2026, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 66 117 Kč od 14. 1. 2026 do zaplacení, s úrokem ve výši 61,12 % ročně z částky 93 470,26 Kč od 15. 7. 2025 do 5. 8. 2025, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 93 470,26 Kč od 6. 8. 2025 do 11. 9. 2025, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 93 229,89 Kč od 12. 9. 2025 do 12. 9. 2025, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 87 619,89 Kč od 13. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 15. 7. 2025 dosáhne částky 323 136 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 107 762,79 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 14. 6. 2024 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. hodnota (dále také jen „smlouva“), a to prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se jej zavázal uhradit ve 48 měsíčních splátkách po 5 610 Kč, s úrokem ve výši 61,12 % ročně. Úvěr byl žalovanému poskytnut dne 14. 6. 2024. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobkyni uhradil částku 61 810 Kč celkem. Kvůli prodlení o délce 65 dnů byl žalovanému úvěr ke dni 13. 7. 2025 zesplatněn. Podle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru.

Žalobkyně uvedla, že prověřila schopnost žalovaného řádně hradit úvěr, a to na základě prohlášení žalovaného, z databází NRKI a SOLUS a z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Z výpisů z účtu za únor 2024 až květen 2024 byl potvrzen pravidelný měsíční příjem žalovaného a jeho výdaje. Žalovaný ani přes předžalobní výzvu neuhradil žalobkyni ničeho dalšího.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil; k jednáním, která se ve věci konala ve dnech 11. 3. 2026 a 24. 8. 2026, se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování, neomluvil se a nepožádal o odročení jednání.

3. Z listiny označené „návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru“ č. hodnota ze dne 14. 6. 2024 včetně předsmluvního formuláře a informací pro klienta, oznámení o schválení úvěru soud zjistil, že byla vyhotovena listina - návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva datovaná 14. 6. 2024, kde jako poskytovatelka úvěru je označena žalobkyně a jako klient žalovaný. Na základě této smlouvy se měla žalobkyně zavázat poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se měl zavázat splatit úvěr s dohodnutým úrokem ve výši 61,12 % ročně a RPSN ve výši 81,51 % ve sjednaných 48 měsíčních splátkách po 5 610 Kč. Žalovaný se tak měl zavázat k úhradě celkové částky 269 280 Kč. Podle čl. 6.5. smlouvy si měly smluvní strany ujednat, že jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Podle čl. 6.1. smlouvy si měly strany ujednat, že jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů a podle čl. 6.2. smlouvy mělo být ujednáno, že poskytovatel má vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jeho prodlením, přičemž výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Smlouva ani další dokumenty související se smlouvou však nejsou opatřeny podpisem žalovaného, u kolonky klient je uvedeno „Jedinečný kód: Anonymizováno, 14. 06. 2024 16:31:09“.

4. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) soud zjistil, že u položky „finanční instituce s žádostí“ je uvedeno „8“. Z výpisu záznamů z registru SOLUS byl generován negativní výsledek k žalovanému. Z fotokopie občanského průkazu žalovaného soud zjistil totožnost žalovaného. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu ze dne 23. 5. 2018 soud ověřil, že žalobkyně má od ČNB povolení mimo jiné k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že z účtu č. RČ byla dne 14. 6. 2024 odeslána částka 100 000 Kč ve prospěchu účtu č. č. účtu pod variabilním symbolem var. symbol. Z karty klienta ke smlouvě č. hodnota se podává, že žalovaný žalobkyni uhradil částku 76 100 Kč celkem. Ze tří výzev k zaplacení ze dnů 9. 6. 2025, 8. 7. 2025, 13. 7. 2025 soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovaného na možnost zesplatnění celého úvěru, dále soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému v oznámení ze dne 13. 7. 2025, že došlo k zesplatnění dluhu a vyzvala jej k zaplacení dlužné částky 110 017 Kč.

5. Z výpisů z běžného účtu žalovaného č. č. účtu za období soud zjistil následující: (i) od 15. 1. 2024 do 8. 2. 2024: příjem ze zaměstnání činil: 56 265 Kč, 57 929 Kč a 26 813,13 KčAnonymizovánoa žalovaný čerpal dodatečnou zápůjčku 1 000 Kč od právnická osoba; počáteční zůstatek: 351,62 Kč a konečný zůstatek: 1 232,32 Kč; (ii) od 14. 2. 2024 do 9. 3. 2024: příjem ze zaměstnání činil: 60 034 Kč a 38 915,78 Kč; žalovaný čerpal úvěry či zápůjčky: 20 000 Kč, 5 000 Kč, 15 000 Kč, 10 000 Kč, 10 000 Kč, 20 000 Kč, tj. celkem 80 000 Kč; počáteční zůstatek: 1 232,32 Kč, konečný zůstatek: 252,39 Kč; (iii) od 22. 3. 2024 do 12. 4. 2024: příjem ze zaměstnání činil: 64 854 Kč; žalovaný čerpal úvěry či zápůjčky: 20 000 Kč (právnická osoba); počáteční zůstatek: 252,39 Kč, konečný zůstatek: 10 136,68 Kč; (iv) od 13. 4. 2024 do 7. 5. 2024: příjem ze zaměstnání činil: 141 409 Kč, žalovaný čerpal úvěry či zápůjčky: 5 000 Kč, 10 000 Kč a 20 000 Kč, tj. celkem 35 000 Kč; počáteční zůstatek: 10 136,68 Kč a konečný zůstatek: 1 013,24 Kč.

6. Z výplatního lístku za duben 2024 soud zjistil, že příjem žalovaného na účet činil: 141 409 Kč.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 12. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu před podáním žaloby, a to do 15 dnů od data odeslání uvedeného oznámení. Z poštovního podacího archu ze dne 29. 12. 2025 soud ověřil, že žalovanému byla odeslána tohoto dne zásilka.

8. Z dokumentu označeného jako „důkaz o umístění dokumentů do klientské zóny“ soud zjistil, že žalobkyně eviduje žalovaného.

9. Po skutkové stránce má soud za prokázané, že dne datum žalobkyně poukázala na účet žalovaného (účet č. č. účtu) částku ve výši 100 000 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem 76 100 Kč. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky.

10. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu.

11. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

12. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

13. Podle § 1841 o. z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. dospěl k následujícímu závěru:

17. Soud konstatuje k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného:

18. Dále se soud z moci úřední zabýval předloženou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. 1 upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému ASPI), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. V neposlední řadě také rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (např. sp. zn. C-679/18), jakož i odvolacího soudu (např. č. j. 8 Co 114/20119-39) směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z.

20. Žalobkyně dle soudu neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet žalovanou částku. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávaném případě žalobkyně sice zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nikoliv však řádně a s odbornou péčí. Po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že mu zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného úvěru. K tomuto závěru však nemohla dospět, pokud by uvažovala v kontextu reálného života a logických závěrů učiněných z údajů, které sama zjistila. Žalovaný měl sice v období ledna 2024 až dubna 2024 pravidelné vysoké příjmy, současně ale čerpal též další úvěry či zápůjčky, např. od 14. 2. 2024 do 9. 3. 2024, tj. za období necelého kalendářního měsíce, ve výši 80 000 Kč, viz též údaj z NRKI o osmi finančních institucích s žádostí. Nadto žalobkyně ničeho netvrdila ani neprokázala ohledně dalších nutných pravidelných výdajů žalovaného na bydlení, stravování, hygienické potřeby, oblečení atd. Žalobkyně si měla především vyžádat dokumenty (např. SIPO, nájemní či podnájemní smlouvu) prokazující konkrétní skutečné výdaje na bydlení a ostatní životní náklady a přistoupit k poskytnutí úvěru až v případě tohoto doložení. Žalobkyně si nechala předložit údaje o příjmech žalovaného za duben 2024 a shora uvedené výpisy z bankovního účtu žalovaného za účelem ověření výše příjmu žalovaného, k výdajům si však nevyžádala kompletní přehled, a to nadto za situace, kdy žalovaný vykazoval sice pravidelné příjmy ze zaměstnání, ale současně čerpal další úvěry a zápůjčky a nejvyšší zůstatek na jeho bankovním účtu ve sledovaném období činil přesto toliko 10 136,68 Kč. Nadto se podává, že žalovaný osmkrát žádal finanční instituce o úvěr. Žalobkyně tak zcela rezignovala na zjišťování pravidelných a nezbytných skutečných výdajů žalovaného. Rozhodující dále zde přitom je konkrétní výše nákladů na nájemné či podnájemné, skutečný počet osob, vůči nimž má žalovaný vyživovací povinnost, spotřebu plynu a elektřiny v domě/bytě ve kterém bydlí, náklady na vytápění tohoto domu/bytu, konkrétní náklady na léky, stravu, ošacení, hygienické potřeby apod. K řádnému posouzení úvěruschopnosti pak nepostačuje ani to, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v databázích SOLUS a NRKI, jelikož tato zjištění sice jsou důležitá, avšak pokud nejsou zjištěny skutečné výdaje spotřebitele, jsou sama o sobě nedostatečná.

21. Po právní stránce proto soud věc posoudil tak, že smlouva je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem. Obdobně také srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který byl aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1742/2015. Z uvedeného důvodu by soud žalobu ohledně všech smluvních nároků žalobkyně zamítl.

22. Pokud jde o jistinu samotnou, z žalobních tvrzení a karty klienta vyplývá, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, žalovaný vrátil žalobkyni 76 100 Kč. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se žalovaný ve výši 23 900 Kč na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a proto v souladu s § 2991 odst. 1, 2 o. z. má soud za to, že plnění žalobkyně z neplatné smlouvy je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než výzvou ze dne 29. 12. 2025, jíž žalovaného vyzvala k úhradě do 15 dnů od data odeslání, danou k poštovní přepravě dne 29. 12. 2025. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, plnit měl žalovaný dle výzvy ze dne 29. 12. 2025 do 15 dnů od data odeslání, tj. od 14. 1. 2026 je tak žalovaný v prodlení. Žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku), a to konkrétně ode dne 14. 1. 2026.

23. Zbývající žalobní nároky dle výroku II. soud zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy. Ty nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán.

24. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

25. V řízení byl úspěšnější žalovaný, ale žádné náklady mu dle obsahu spisu nevznikly, a proto žádnému z účastníků soud náhradu nákladů nepřiznal. Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu (tj. 24. 8. 2026).

26. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Litoměřicích.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.