OSNB 7 C 52/2022-82

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 57 839,44 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 56 175,91 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od datum do zaplacení, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do částky 1 663,53 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 1 263,17 Kč, úroku ve výši 8,9% ročně z částky 57 589,44 Kč od 21.9.2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 57 839,44 Kč od 21.9.2019 do 25.8.2020, úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 1 663,53 Kč od 26.8.2020 do zaplacení, úroku ve výši 1,75% ročně z částky 26 175,91 Kč od datum do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v rozsahu 90% v částce 28 691 Kč k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 28.9.2020 domáhala po žalovaném zaplacení částek vymezených ve výroku I. a II. rozsudku. Uvedla, že poskytla žalovanému na základě smlouvy o hotovostním úvěru anonymizována čtyři slova sjednané elektronicky úvěr ve výši 60 000 Kč, který měl splácet formou 60 měsíčních anuitních splátek po 1 242,59 Kč. Jelikož žalovaný porušil smluvní podmínky, došlo ze strany žalobkyně k odstoupení od smlouvy a zesplatnění úvěru k 20.9.2019. Dlužná jistina činí částku 57 839,44 Kč. Žalobkyně požaduje dále úhradu kapitalizovaného obchodního úroku ke dni zesplatnění pohledávky v částce 1 263,17 Kč, dále úrok z prodlení a úrok jdoucí od 21.9.2019 do zaplacení.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 postoupil věc usnesením ze dne 25.10.2021 č.j. 54 C 338/2020-41 místně příslušnému Okresnímu soudu v Nymburce.

3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, veškeré písemnosti mu byly doručovány soudem na adresu trvalého bydliště v záhlaví rozhodnutí náhradním způsobem. K nařízeným jednáním dne 31.5 a 28.6.2022 se bez omluvy nedostavil. Soud jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Po provedeném dokazování měl soud zjištěn následující skutkový stav.

5. Mezi účastníky byla dne 11.2.2019 uzavřena smlouva o hotovostním úvěru anonymizována čtyři slova bankovní účet, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalovanému částku 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky v 60 měsíčních anuitních splátkách po 1 242,59Kč, a to do 20.2.2024 s úrokem v sazbě 8,9% ročně. Žalovaný smlouvu podepsal prostřednictvím Pin v mobilní aplikaci.

6. Z výpisu platební historie ke smlouvě dále zjistil, že částka 60 000 Kč byla čerpána žalovaným dne 11.2.2019. Žalovaný provedl úhrady v celkové částce 3 824,09 Kč ve dnech 20.3, 23.4. 20.5.2019.

7. Dopisem ze dne 20.8.2019 byl žalovaný vyzýván k úhradě aktuálního dluhu 2 622,94 Kč do 7 dní od doručení a upozorněn na odstoupení od smlouvy a zesplatnění dluhu. Tento mu byl dle dodejky doručován 10.9.2019.

8. Předžalobní výzvou z 20.8.2020 doručovanou dle podacího archu pošty 24.8.2020 byl žalovaný vyzýván k zaplacení dlužné částky.

9. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný ke své osobě uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost a jeho čistý měsíční příjem je 7 tis. Kč.

10. K výzvě soudu týkající se doplnění tvrzení a důkazů ohledně způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doložila žalobkyně výpis účtu žalovaného č. bankovní účet za období od 3/2016 do 3/2022, ze kterého soud zjistil, že v období před převzetím závazku ze smlouvy výše je na účtu patrný příjem od plátce právnická osoba dne 15.10.2018 v částce 16 741 Kč a dne 14.11.2018 v částce 15 462 Kč, dne 14.12.2018 v částce 12 372 Kč. Od této doby příjmy žalovaného v měsíci lednu 2019 sestávaly toliko z úvěru v částce 36 000 Kč čerpaného dne 12.1.2019 a předmětného čerpaného úvěru 11.2.2019. Z doloženého vyhodnocení úvěru a karty žalovaného vyplývá, že žalobkyně vycházela z průměrného příjmu žalovaného za poslední 3 měsíce 13 913 Kč, jako negativní skutečnost hodnotila, že je žadatel příjemcem sociálních dávek.

11. Žalobkyně k výzvě soudu dané při jednání dne 31.5.2022 dle ust. § 118a odst. 1,3 o.s.ř. k doložení případných dalších tvrzení či důkazů týkajících se ověření úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho příjmů dostatečných pro převzetí závazku z předmětné smlouvy uvedla v podání doručeném soudu dne 15.6.2022, že vycházela v podstatě z údajů shora, měla za to, že tyto řádně ověřila. K doplnění splatnosti požadované částky nedoložila ničeho. Jelikož žalobkyně k doplnění skutečností při tomto jednání měla soudem poskytnutu lhůtu 14 dní, její podání doručené soudu až 15.6.2022 je podané pozdě, po uplynutí stanovené lhůty, a soud by k němu ani v případě doplnění relevantních tvrzení a důkazů ani nepřihlížel.

12. Po právní stránce soud posoudil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z.s.ú.) účinných ke dni uzavření předmětné smlouvy dne 11.2.2019.

13. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu v části. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru, úroků ze smlouvy sjednané se žalovaným v rámci její podnikatelské činnosti. Takto poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy výkon činnosti upravené v ust. § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.s.ú. S ohledem na citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu, a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy.

20. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

21. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatel prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“

22. Ústavní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak plyne i z judikatury Soudního dvora EU jen samotný dlužník -spotřebitel a věřitel, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by proto měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

23. Způsob tohoto prověření pak naznačuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 takto:„ pokud zákon o spotřebitelském úvěru v § 9 odst. 1 stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“

24. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že vycházela z konkrétního příjmu žalovaného, průměrně přes 13 tis. Kč měsíčně a který vyhodnotila jako dostatečný pro převzetí závazku žalovaným. Současně doložila údaje, z nichž vycházela, zejména výpis jeho účtu, ze kterého vyplývá, že žalovaný v době 2 měsíce před převzetím úvěru žádným příjmem mimo převzaté úvěry nedisponoval a očividně žádný pravidelný příjem neměl a zjevně i dle informací sdělených žalobkyní byl příjemcem sociálních dávek. Poslední jeho příjem v polovině prosince 2018 činil částku okolo 12 tis. Kč. Za této situace poskytla přesto žalovanému další úvěr se splátkou přes 1 200 Kč měsíčně. Dle názoru soudu žalobkyně v intencích citovaného ustanovení § 86 z.s.ú. a judikatorních rozhodnutí nepostupovala s řádnou péčí při poskytnutí úvěru žalovanému, když lze již mít vzhledem k doloženému výpisu účtu obsahujícímu jak přehled o nedostatečných příjmech žalovaného, tak výdajích tyto přesahujících (aniž by soud hodnotil jejich charakter, což ostatně mělo být zahrnuto ve zkoumání žalobkyně), jednoznačné pochybnosti o schopnosti žalovaného jakémukoliv závazku dostát. Tento postup proto dle názoru soudu nelze hodnotit jako odbornou péči při zkoumání úvěruschopnosti úvěrovaného. Uvedenou smlouvu soud vyhodnotil jako právní jednání absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a související zjevné narušení veřejného pořádku ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o. z., jež mezi smluvními stranami od samého počátku nemohlo založit subjektivní práva ani povinnosti.

25. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 60 000 Kč, dle platební historie uhradil celkem částku 3 824,09 Kč, jiné úhrady z jeho strany tvrzeny ani prokázány nebyly, proto soud vypořádal toliko tuto částku a uložil žalovanému uhradit jistinu ve výši 56 175,91 Kč (60 000-3 824,09). Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v zákonné výši od 26.8.2020 do zaplacení, když o úhradě zesplatněného dluhu byl žalovaný vyzýván dopisem z 20.8.2020, který mu byl doručován až 24.8.2020 a k prodlení došlo nejdříve od 26.8.2020 (jiné žalobkyně nedoložila i přes výzvy soudu). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost a částečnou nedospělost úroku z prodlení zamítl -výrok II.

26. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně činí 95:5. Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů v rozsahu 90% Tyto sestávají z uhrazeného soudního poplatku 2 314Kč, odměnou za zastoupení advokátem za 6 úkonů právní služby dle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a) d) g) vyhl.č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen AT) –převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a kvalifikované výzvy, účast na 2 jednáních soudu, vyjádření ve věci z 25.3.2022, v částce po 3 420 Kč, náhrady hotových výdajů za tyto úkony v částce 6x300 Kč dle § 13 odst. 3 AT. Na cestovném soud přiznal účtované jízdné za cestu k 2 jednáním soudu z Prahy do Nymburka a zpět podle vyhlášky č. 511/2021 Sb. v částce 1 514 Kč, dále náhradu za ztrátu času za 6 půlhodin po 100 Kč za čas strávený na cestách k jednání. To vše zvýšené dále o DPH v částce 5 131 Kč, celkem tedy 31 879 Kč. Z tohoto 90% činí částku 28 691 Kč.

27. Lhůtu k plnění soud v obou případech stanovil zákonnou třídenní.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.