OSPH01 63 C 174/2022-74

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem tituly před jménem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem tituly před jménem Jméno advokáta B, tituly za jménem sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 61 799,05 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 61 799,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 61 799,05 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 40 648,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, v platném znění, („o. z.“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

Žalobní tvrzení

2. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

3. Dle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

4. Dle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, („obch. z.“) se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Právní hodnocení

6. Jelikož nebylo v možnostech postupitele plnění, které bylo rozhodčím nálezem přiznáno, žalované zaplatit, zahájila žalovaná vůči postupiteli na základě exekučního titulu – vydaného rozhodčího nálezu – exekuční řízení, které bylo vedeno tituly před jménem jméno FO, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu adresa, a to pod sp. zn. spisová značka. Na návrh povinného byla usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 2. 2020, č. j. 30 EXE 782/2016 – 245, exekuce zastavena, z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2020, č. j. 18 Co 147/2020 - 326. V průběhu nezákonné exekuce bylo na povinném vymoženo celkem 22 905 Kč.

7. Z vymožené sumy pak částku ve výši 14 996 Kč soudní exekutor před vydáním usnesení o zastavení exekuce vyplatil žalované jakožto oprávněné. Postupitel navíc ještě před zahájením exekučního řízení uhradil žalované částku 86 435 Kč. Postupitel tak uhradil žalované celkem 101 431 Kč.

8. Žalované z vyplaceného plnění náleží pouze částka 34 440 Kč představující jistinu poskytnutého úvěru (včetně revolvingu) a zároveň částka 5 191,95 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 34 440 Kč ve výši 7,75 % p. a. ode dne datum do datum. Celkově je tak žalovaná oprávněna si ponechat částku 39 631,95 Kč.

9. Ve zbylém rozsahu 61 799,05 Kč se žalovaná na úkor postupitele bezdůvodně obohatila, když jí byla tato částka vyplacena neoprávněně. Bylo tomu tak s ohledem na skutečnost, že exekuce byla vedena na základě absolutně neplatné úvěrové a rozhodčí smlouvy a nicotného rozhodčího nálezu, jelikož tento rozhodčí nález vydal rozhodce, který neměl ve věci pravomoc rozhodnout. Podle judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) je nepřijatelné, aby se případné právní ochrany dostávalo subjektům (zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům), které poškozují práva svých klientů. Žalovaná zneužila právo, když vědomě uplatnila neplatný rozhodčí nález založený na neplatné rozhodčí doložce po 11. 5. 2011.

10. Postupitel vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou ze dne datum s termínem úhrady do datum. Žalovaná nicméně dlužnou částku neuhradila, a tak se dostala počínaje dnem datum do prodlení. Od tohoto data žalobkyně požaduje z žalované částky úroky z prodlení v zákonné výši. Žalobkyně rovněž vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum. Ani na základě tohoto oznámení však žalovaná žalobkyni ničeho na bezdůvodném obohacení nevydala.

Vyjádření žalované

11. Žalovaná ve svém vyjádření soudu uvedla, že nárok uplatněný v žalobě neuznává, a to ani z části, a navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout.

12. Dále žalovaná namítla, že ani zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy. Podle žalované je nesporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno tak, jak bylo dohodnuto a že úvěr byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, nikoliv bezdůvodným obohacením.

13. Žalovaná dále namítla, že předmětný pravomocný rozhodčí nález rozhodce nebyl nikdy zákonem předvídaným způsobem zrušen a je ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění, („zákon o rozhodčím řízení“) nadále vykonatelný a účinný a představuje překážku věci rozhodnuté. Veškeré přijaté plnění je plněním na tento pravomocný rozhodčí nález. V exekučním řízení soud exekuční titul, resp. ani uzavřenou úvěrovou smlouvu, nemůže věcně přezkoumávat, jak odpovídá i konstantní judikatuře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012 nebo sp. zn. 29 Odo 1222/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 103/2008). Vydaný rozhodčí nález má totožné účinky jako pravomocné soudní rozhodnutí podle § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, („o. s. ř.“) a zakládá rovněž překážku věci rozsouzené (rei iudicatae).

14. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení, když připomněla právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo). I u plnění, které bylo vymoženo v průběhu exekuce, musí platit obecná promlčecí doba, a to od data uskutečnění tohoto plnění. Poslední platbu na plnění ze smlouvy z exekuce vedené proti postupiteli obdržela žalovaná dne datum. Podání žaloby ze dne datum je tedy opožděné, nárok je promlčen. I kdyby se nárok neposuzoval podle jednotlivých plateb v exekuci, tak postupitel minimálně při podání návrhu na zastavení exekuce, který je datován ke dni datum, věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že se obohatila žalovaná. V této souvislosti žalovaná odkázala na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3473/20, a nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21.

Skutkový stav

15. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a učinil následující závěr o skutkovém stavu.

16. Z připojeného rozhodčího spisu sp.zn. 102 Rozh 1016/2014, založeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 Nc 5357/2014, soud zjistil z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru č. hodnota ze dne datum, z oznámení o schválení úvěru ze dne datum a ze splátkového kalendáře ze dne datum, že postupitel podepsal formulářový návrh žalované na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, kterým požádal o spotřebitelský úvěr do výše 20 000 Kč, který měl splatit formou 24 měsíčních splátek po 1 573 Kč. Celkem měl postupitel uhradit 37 752 Kč. Výpůjční úroková sazba byla uvedena ve výši 98,05 % ročně. Byla současně sjednána možnost čerpání revolvingového úvěru při úroku ve výši 72,87 % ročně.

17. Z připojeného rozhodčího spisu sp.zn. 102 Rozh 1016/2014, založeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 Nc 5357/2014, soud zjistil z karty klienta a splátkového kalendáře, že postupiteli bylo žalovanou na základě smlouvy o revolvingovém úvěru poskytnuto celkem 34 440 Kč (úvěr 20 000 Kč a revolving 14 440 Kč). Na základě toho měl žalované v 42 měsíčních splátkách po 1 573 Kč uhradit celkem 66 066 Kč.

18. Z kopie karty klienta ze dne datum soud zjistil, že postupitel k posledně uvedenému dni uhradil žalované celkem částku 86 435 Kč.

19. Z připojeného rozhodčího spisu sp.zn. 102 Rozh 1016/2014, založeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 Nc 5357/2014, bylo dále zjištěno ze Smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném společností Jméno žalované V01012011, že ve formulářových podmínkách bylo ujednání o smluvní pokutě pro případ nehrazení úvěru. Při prodlení se splácením 15 až 29 dnů byla uvedena smluvní pokuta ve výši 8 % z dlužné splátky. Při prodlení se splácením 30 dnů a více byla uvedena další smluvní pokuta ve výši 13% splátky. V případě prodlení se splácením v délce 60 dnů mělo nastat automatické zesplatnění celého zbytku dluhu a nedoplatek byl splatný do 10 dnů. Nedoplatkem úvěru se míní souhrn všech sjednaných splátek dle splátkového kalendáře, tedy včetně úroku. Pokud by v této době nebyl dluh zaplacen, vznikalo právo oprávněného na další smluvní pokutu ve výši 50 % z nedoplatku úvěru.

20. Z připojeného rozhodčího spisu sp.zn. 102 Rozh 1016/2014, založeného u Okresního soudu v PardubicíchAnonymizovánopod sp. zn. 27 Nc 5357/2014, bylo dále zjištěno z rozhodčí smlouvy ze dne datum, že ještě před uzavřením úvěrové smlouvy uzavřel postupitel s žalovanou písemnou rozhodčí smlouvu, že veškeré spory z návrhu na uzavření Smlouvy o revolvingovém úvěru č. hodnota či v souvislosti s ním, nebo z případně uzavřené smlouvy č. hodnota nebo v souvislosti či návaznosti na ní se účastníci zavázali řešit v souladu se zákonem o rozhodčím řízení, v rozhodčím jednoinstančním řízení. Spory měly být rozhodovány samostatně kterýmkoli z rozhodců, kterému navrhovatel doručí žalobu, s tím, že rozhodci jsou ⟪LB:lb_001⟫ - tituly před jménem jméno FO, advokátka ⟪LB:lb_002⟫ - tituly před jménem jméno FO, advokát ⟪LB:lb_003⟫ - tituly před jménem jméno FO, advokát ⟪LB:lb_004⟫ - tituly před jménem jméno FO, advokát ⟪LB:lb_005⟫ - tituly před jménem jméno FO ⟪LB:lb_006⟫ - tituly před jménem jméno FO ⟪LB:lb_007⟫ - tituly před jménem jméno FO ⟪LB:lb_008⟫ - tituly před jménem jméno FO, přičemž je uvedeno, že rozhodčí řízení rozhodované tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO se bude konat v sídle společnosti právnická osoba, veškerá podání budou účastníci rozhodčího řízení zasílat rozhodci na adresu sídla této společnosti a paušální náhradu nákladů řízení rozhodce a zvláštní náklady vznikající rozhodci budou v těchto případech hrazeny na účet uvedený ve výzvě rozhodce.

21. Z připojeného rozhodčího spisu sp.zn. 102 Rozh 1016/2014, založeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 Nc 5357/2014, vyplývá z rozhodčí žaloby, že žalovaná v žalobě označila rozhodce tituly před jménem jméno FO.

22. Z připojeného rozhodčího spisu sp.zn. 102 Rozh 1016/2014, založeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 Nc 5357/2014, bylo zjištěno, že obsahuje předmětný rozhodčí nález ze dne datum č.j. 102 Rozh 1016/2014-7, podepsaný tituly před jménem jméno FO jakožto rozhodcem, kterým byla uložena postupiteli povinnost zaplatit žalované částku 39 040 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od datum do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 8 360 Kč. Z odůvodnění nálezu vyplývá, že rozhodce dospěl k závěru, že žalovaná a postupitel uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, na základě které poskytla žalovaná postupiteli celkem částku 34 440 Kč. Postupitel se zavázal úvěr uhradit v 42 splátkách po 1 573 Kč měsíčně. Z důvodu prodlení s úhradou splátek č. 2 až 9., č. 11, č. 12 a č. 20. až 26, č. 30. až 34. žalovaná zesplatnila úvěr podle čl. 12.3. písm. b) smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru a uplatnila smluvní pokuty podle čl. 12.1. a čl. 12.4. Rozhodčím nálezem bylo žalobě zcela vyhověno, když byl žalovanou uplatněný nárok považován za uznaný postupitelem, který nevznesl žádné námitky, a oprávněné byl přiznán výše uvedený nárok.

23. Z připojeného exekučního spisu 160 EX 1763/16 vyplývá ze sdělení ze dne datum, č. j. číslo jednací, že v exekučním řízení vedeném tituly před jménem jméno FO, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu adresa, pod sp. zn. spisová značka bylo celkem pro žalovanou jakožto oprávněného vymoženo 14 996 Kč a tato částka jí byla vyplacena. Dále byla vymožena částka 7 865 Kč na náklady exekuce, která byla vrácena postupiteli jakožto povinnému. Exekuční řízení bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavy ze dne 18. 2. 2020, č.j. 30 EXE 782/2016-245, které nabylo právní moci dne 9. 2. 2021.

24. Z kopie předžalobní výzvy ze dne 15. 6. 20222 a doručenky datové zprávy ID 1050794407 soud zjistil, že postupitel vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou ze dne datum, která jí byla doručena dne datum, s termínem úhrady do datum.

25. Z kopie smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum zjistil soud, že předmětný nárok byl i s příslušenstvím postoupen na žalobkyni, jak je uvedeno v bodě 2 odůvodnění tohoto rozsudku. Jak vyplývá z kopie oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum vč. podacího lístku, bylo toto postoupení bylo oznámeno žalované dopisem postupitele, který byl žalované odeslán prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb dne datum

26. Soud neprováděl další navržené důkazy, a to s ohledem na nadbytečnost takových důkazů, neboť měl výše zjištěný skutkový stav za zcela prokázaný, když veškeré uvedené listiny a jejich obsah považoval za věrohodné a má za to, že shora uvedená skutková zjištění jsou dostatečná pro právní posouzení věci. Ostatně uvedená skutková zjištění účastníci řízení ani v jeho průběhu nerozporovali (ačkoliv je výslovně ve svých podáních a přednesech na soudním jednání neuvedli, aby je soud mohl vzít za svá jako shodná tvrzení účastníků řízení), když sporu mezi nimi bylo především v právním posouzení věci.

Relevantní právní úprava

27. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dospěl k následujícím právním závěrům.

28. Podle § 3028 odst. 3 o. z. soud posuzoval právní poměry mezi účastníky vzniklé z uzavření smlouvy o úvěru a rozhodčí smlouvy podle právních předpisů účinných v době jejich uzavření, tj. před rekodifikací soukromého práva.

29. Soud proto posuzoval uzavřenou úvěrovou smlouvu podle § 497 a násl. obch. z. Mezi stranami byla sjednána úvěrová smlouva, přičemž výpůjční úroková sazba úvěru ve výši přesahující 98,05 % ročně, resp. 72,87 % ročně, (viz bod 16 odůvodnění tohoto rozsudku) byla značným překročením únosné míry úrokového zatížení při poskytování spotřebitelských úvěrů. Dluh byl zajištěn řadou řetězených smluvních pokut, a výsledná vymáhaná částka po postupiteli tak byla v kontextu všech okolností posuzované věci v rozporu s dobrými mravy. Soud se tak zcela ztotožňuje s hodnocením úvěrové smlouvy tak, jak jej provedly již exekuční soudy v předcházejících řízeních, a uzavírá, že úvěrová smlouva je neplatná, a to pro rozpor s dobrými mravy a rovněž pro zjevnou nespravedlnost vůči postupiteli.

30. Soud se dále zabýval platností sjednané rozhodčí smlouvy a účinky na základě ní vydaného rozhodčího nálezu. Uvedenou problematikou se již zabývaly exekuční soudy v usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavy ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 30 EXE 782/2016, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 18 Co 147/2020. V těchto usneseních bylo postaveno najisto, že rozhodčí smlouva je neplatná, a to v návaznosti na neplatnost úvěrové smlouvy. Vzhledem k této skutečnosti ani později na základě ní vydaný rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem k zahájení, nařízení a vedení exekuce, jelikož rozhodce neměl k vydání předmětného rozhodčího nálezu pravomoc. Soud v řízení nenabyl o správnosti těchto závěrů žádných pochybností, proto se s nimi zcela ztotožnil a plně na ně odkazuje. K jednotlivým námitkám žalované soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění citovaných usnesení a rovněž se s nimi nad rámec toho vypořádává v následujících odstavcích tohoto rozsudku.

31. K žalovanou namítané nemožnosti přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud ČR a rovněž i Ústavní soud – srov. v této souvislosti například již. cit. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, kde Ústavní soud uvedl následující: „Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že „námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24]. Platí totiž, že „[e]xekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným“ [nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155)]. Avšak „z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu“ [viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 24].“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uvedl, že taková výjimka je dána jednak „v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.“, ale rovněž také v případech, pokud je s dlužníkem – spotřebitelem uzavřena úvěrová smlouva za zjevně nepřiměřených, nemravných a zjevně nespravedlivých podmínek. Ústavní soud konkrétně uvedl, že by „ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 199/11; obdobně obiter dictum v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12). Tato východiska Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), který se opět týká exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč. Úvěrová smlouva „deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %“ a součástí „formulářově předtištěných“ všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka (úvěrovaného; podrobněji k obsahu smlouvy viz bod 21 nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout (body 22-25), i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (bod 26).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uzavřel (bod 17), že v každé v tomto nálezu uvedené věci, ve které byla dovozena výjimka z jinak obecného pravidla zapovězení věcného přezkumu rozhodčího nálezu v exekučním řízení, Ústavní soud hodnotil, zda „byla uzavřena platná rozhodčí doložka a zda tedy měl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout - jinak vyjádřeno, zda účastníci řízení nebyli zbaveni práva projednat svou věc před soudem, aniž by se tohoto práva v dané věci řádně (ústavně konformním způsobem) vzdali, což by znamenalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I v případě, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné nespravedlnosti hmotněprávní smlouvy jako celku (nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, blíže popsaný v bodě 15) nebo o jejím možném rozporu s dobrými mravy (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18, blíže popsaný v bodě 16), vyvodil z toho nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a tedy nutnost zastavit exekuci.“

32. V podrobnostech soud odkazuje i na další pasáže citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, se kterými se soud ztotožňuje a vycházel z těchto ústavně-právních hledisek i při posouzení předmětné věci. V každém případě již z výše uvedeného je patrné, že judikatura Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že rozhodčí nález je možné přezkoumávat i v exekučním řízení, a to v případě jeho zásadních vad – zejm. pokud je vydaný rozhodcem, který neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Tuto pravomoc přitom nemá nejenom v těch případech, pokud rozhodčí pravomoc nebyla vůbec sjednána (např. jedna ze stran neprojevila řádně svou vůli pravomoc rozhodce založit tím, že by rozhodčí smlouvu řádně podepsala), ale rovněž v případě, že soud dospěje po zjištění skutkového stavu věci k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva (se spotřebitelem) je pro spotřebitele zjevně nespravedlivá nebo je v rozporu s dobrými mravy. V takových případech je dovozen rovněž nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absence pravomoci rozhodce, a je tedy nutné následně (i bez návrhu) zastavit exekuci.

33. Soud v návaznosti na výše uvedené musí zcela odmítnout argumentaci žalované, že rozhodčí nález sám o sobě představuje právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, když tento rozhodčí nález v souladu s výše uvedeným neměl od počátku (ex tunc) žádných právních účinků (lze rovněž říct, že je nicotný), jelikož rozhodoval rozhodce, který k tomu neměl pravomoc – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, ve kterém soudy posuzovaly skutkově obdobnou věc a dovodili, že v těchto případech nedochází při zastavení exekuce exekučním soudem ke zrušení vykonatelného exekučního titulu, nýbrž jde „o situaci, ve které vydaný rozhodčí nález nikdy nebyl způsobilým exekučním titulem, a v předmětné věci neměla být exekuce vůbec nařízena. Stěžovatelka tedy od počátku neměla z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost.“ Soud tak v poměrech projednávané věci uzavírá, že předmětným rozhodčím nálezem nemohla být postupiteli stanovena jakákoliv povinnost vymáhaná v exekučním řízení a rovněž na základě něho nebylo možné exekuční řízení vůbec vést, jelikož tento rozhodčí nález neměl od počátku žádných právních účinků.

34. Soud si je také vědom rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 25 Co 196/2021-107, podle něhož není bezdůvodným obohacením plnění, které žalovaná přijala na základě pravomocného rozhodčího nálezu, byť byl exekučním soudem označen jako právně neúčinný a exekuce na základě něho nařízená byla z tohoto důvodu zastavena, neboť takový nález nebyl nikdy dle zákona o rozhodčím řízení zrušen. Zde však soud odkazuje na širší závaznost soudních rozhodnutí, kdy v případě, že v exekučním řízení byla konstatována neúčinnost (nicotnost) rozhodčího nálezu, je nepředvídatelné a nespravedlivé, aby následně v nalézacím řízení byla účastníkovi cesta k vydání bezdůvodného obohacení upřena s odkazem na nezrušení takového titulu formou dalšího soudního rozhodnutí, když v době, kdy neúčinnost titulu byla soudem závazně konstatována, by účastníkovi dávno uplynuly všechny zákonné lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu takové pojetí nekoresponduje s výše uvedeným rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož postupitel od počátku neměl z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost. V podstatě by totiž jinak platilo, že ten, kdo na základě uvedeného právně neúčinného rozhodčího nálezu v exekučním řízení řádně plnil, na tom bude hůře než ten, kdo neplnil nic. Soud se tak přiklonil k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 50/2020, které konstatovalo, že u rozhodčího nálezu, který je nicotný (bez právních účinků), je nerozhodné, zda byl dle zákona o rozhodčím řízení zrušen či nikoliv.

35. K námitce žalované a jejím odkazu na závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2023 č. j. 33 Cdo 1784/2022-167 soud uvádí, že přijaté závěry v tomto usnesení vzal soud při svém rozhodování v posuzované věci v úvahu, nicméně soud se s jeho závěry, jak jej interpretuje žalovaná, neztotožňuje, a to i v návaznosti na ústavně-právní rozměr celé věci a odlišné nahlížení na tuto právní otázku v jiných rozhodnutích jak Nejvyššího soudu ČR, tak rovněž i Ústavního soudu (srov. v této souvislosti například nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18 nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022). Pro úplnost soud rovněž dodává, že odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ČR v jiné věci není pro zdejší soud rozhodující skutkově odlišnou věc právně zavazující, soud však považuje za vhodné se s ním vypořádat a vysvětlit, proč z něho v dané věci nevycházel.

36. Soud se v kontextu výše předestřených závěrů v neposlední řadě zabýval tím, zda žalovaná měla nárok vůči postupiteli podle hmotného práva, tedy zda postupitel plněním v exekuci plnil žalované závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Přitom platí, že pokud by takovou povinnost v době plnění měl, nemohlo by se jednat na straně žalované o bezdůvodné obohacení, a naopak.

37. Na základě výše uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že z poskytnutí finančních prostředků postupiteli (v souvislosti s uzavřením neplatné smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota) žalované vzniklo právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků v celkové výši 34 440 Kč (viz bod 17 odůvodnění tohoto rozsudku). Pokud žalobkyně k uvedené částce připočítává zákonný úrok z prodlení od datum, tj. ode dne bezprostředně následujícímu po poskytnutí první části úvěru (20 000 Kč), nemá soud potřebu toto jakkoli zpochybňovat. Jedná se bezpochyby o přístup zjednodušující, ale zároveň pro žalovanou nejpříznivější možný. Ta jej ostatně nijak nezpochybňuje. Je v konečném důsledku na žalobkyni, aby jakožto pán sporu vymezila jeho předmět. Pokud tak v důsledku výše uvedeného činí zjednodušujícím a pro ni restriktivním způsobem, není soud povolán na tom ničeho měnit. Soud proto při dalších úvahách vycházel z předpokladu, že žalovaná byla oprávněna si celkem ponechat částku 39 631,95 Kč (viz bod 8 odůvodnění tohoto rozsudku).

38. Postupitel před zahájením exekučního řízení žalované uhradil celkem 86 435 Kč (viz bod 18 odůvodnění tohoto rozsudku). Dluh postupitele u žalované tedy zanikl splněním ještě před zahájením exekuce (dokonce přeplaceno 46 803,05 Kč), a žalovaná tak neměla nárok na plnění vyplacené exekutorem (14 996 Kč, viz bod 23 odůvodnění tohoto rozsudku). Žalobkyni tak skutečně vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající žalované jistině 61 799,05 Kč.

39. Soud se dále zabýval žalovanou vznesenou námitkou promlčení. Neshledal ji však důvodnou. Soud v této souvislosti předně obecně uvádí, že závěr, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky, s sebou samozřejmě přináší mnoho sporných výkladových otázek, a to mimo jiné i z hlediska počátku a běhu promlčecí lhůty práv všech účastníků právního vztahu. Při výkladu relevantních ustanovení zákona je však nutné přihlížet zejména k jejich smyslu a účelu, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (srov. nález ÚS z 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10). Soudy by neměly upřednostňovat přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti (srov. např. nález ÚS ze 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

40. Těmto přístupům odpovídají i již Nejvyšším soudem judikovaná řešení některých sporných výkladových otázek ve vztahu k věřitelům, když například v rozsudku ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí doby (v daném případě podle ustanovení § 403 obch. z., ale závěry jde obdobně vztáhnout i na projednávanou věc) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, nebo například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016 bylo dovozeno, že „dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Obdobně lze v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, kde bylo uzavřeno, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce „nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným [srov. § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Tento názor odpovídá účelu a logice zákonné úpravy a je také v souladu se závěry Ústavního soudu projevenými již v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze kterého vyplývá, že Ústavní soud není příznivcem „rigorózního lpění na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí“, naopak, splnění podmínek odpovědnosti státu by mělo být posuzováno „v materiálním slova smyslu.“

41. Veden těmito úvahami k tomu soud pro poměry této věci uvádí, že v témže duchu má (musí) být posuzován počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Jinými slovy promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení počíná běžet nejdříve okamžikem, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, což je nejdříve okamžikem, kdy exekuční soud v exekučním řízení určí (tj, uvede alespoň v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, a toto rozhodnutí doručí žalobkyni, resp. postupiteli (nebo okamžikem, kdy se o něm tento prokazatelně dozví jiným způsobem).

42. Výše uvedené závěry podporuje rovněž logická úvaha, že osoba domáhající se vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce v důsledku zjištění, že vydaný rozhodčí nález nemá právních účinků (je nicotný), by neměla mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se jí jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně o rozhodčím řízení, když lze říct, že se jedná svou povahou o „závažnější“ vadu rozhodčího nálezu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 30. 6. 2016).

43. V této souvislosti soud rovněž poukazuje na již ustálený výklad, podle kterého objektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu, který odpadl, u soudu, počíná běžet právní mocí rozhodnutí, kterým byl zrušen pravomocný soudní akt, na jehož základě bylo plněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2022, sp. zn. 30 Cdo 3514/2021; 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016). Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby pak nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí doba proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní. V projednávaném případě bylo usnesením o zastavení exekuce fakticky odklizeno rozhodnutí o nařízení exekuce, na základě něhož postupitel plnil. Zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze přitom v této souvislosti připodobnit ke „zrušení“ rozhodnutí o nařízení exekuce a mělo by mí obdobné právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3512/2020, kde bylo dovozeno, že „pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným“.

44. V poměrech projednávané věci je v návaznosti na výše uvedené právní závěry nutné uzavřít, že k promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce nedošlo. V řízení bylo totiž zjištěno, že závěr o nicotnosti předmětného rozhodčího nálezu, resp. o neplatnosti sjednané úvěrové a rozhodčí smlouvy, byl poprvé vysloven teprve usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavy ze dne 18. 2. 2020, č.j. 30 EXE 782/2016-245, které nabylo právní moci dne 9. 2. 2021. Žaloba byla v projednávané věci podána dne datum, tj. necelý rok a půl poté.

45. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je co do žalované jistiny důvodná. Dále je namístě přiznat i žalované příslušenství ve formě zákonných úroků z prodlení, neboť postupitel řádně vyzval žalovanou k úhradě předmětné jistiny dne datum s termínem úhrady do datum. Od datum k ní tedy dané úroky začaly přirůstat. Předmětná pohledávka byla též řádně postoupena na žalobkyni (bod 24 odůvodnění tohoto rozsudku). Ostatně sama žalovaná toto nijak nezpochybňovala. Soud proto žalobě ve výroku I. tohoto rozsudku v plném rozsahu vyhověl.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 40 648,40 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 090 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, („a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 61 799,05 Kč sestávající z částky 3 580 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 580 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne datum, z částky 3 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne datum, z částky 3 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne datum, z částky 3 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne datum, z částky 3 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne datum, z částky 3 580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne datum a z částky 3 580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne datum včetně osmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 31 040 Kč ve výši 6 518,40 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.