OSPH02 18 C 99/2020-229

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Šenkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1) celé jméno žalovaného, datum narození ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa žalovaného ⟪LB:lb_005⟫ s místem podnikání adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ 2) celé jméno žalovaného, datum narození ⟪LB:lb_009⟫ bytem adresa žalovaného ⟪LB:lb_010⟫ zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_011⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_012⟫ o zaplacení částky 70 000 Kč

I. Žaloba, aby 1. žalovaný a 2. žalovaný byli povinni zaplatit žalobci rovným dílem částku 20 000 Kč jako náhradu škody a 1. žalovaný částku 50 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit 1. žalovanému náklady řízení ve výši 22 990 Kč, k rukám právního zástupce 1. žalovaného příjmení jméno příjmení, advokáta, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit 2. žalovanému náklady řízení ve výši 14 913,25 Kč, k rukám právní zástupkyně 2. žalovaného, anonymizováno jméno příjmení, advokátky, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhá na žalovaných zaplacení částky 70 000 Kč, a to částky 20 000 Kč jako náhrady materiální škody, kdy požaduje, aby žalobci tuto částku zaplatili rovným dílem, a dále se po 1. žalovaném domáhá zaplacení částky 50 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Dle žalobce se oba žalovaní dopustili protiprávního jednání s následkem materiální i nemateriální škody na straně žalobce. Iniciátorem škody byl 2. žalovaný, který ve funkci generálního ředitele někdejšího žalobcova zaměstnavatele právnická osoba, v rozporu s manažerskou smlouvou žalobce zkrátil hrubou mzdu za měsíce leden a únor 2002 v celkové výši 2 000 Kč. Žalobce podal na svého zaměstnavatele žalobu, která byla řešena Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. spisová značka a dne 7. 6. 2019 byl ve prospěch žalobce vydán rozsudek, kterým byla povinnému právnická osoba, uložena povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s příslušenstvím. Uvedené řízení bylo po dobu 16 let přerušeno v důsledku konkurzního řízení žalovaného, který byl řešen Městským soudem v Praze pod sp. zn. spisová značka. Konkurz byl ukončen bez návrhu na výmaz úpadce z obchodního rejstříku a subjekt právnická osoba, IČO de iure stále existoval a dosud existuje. Při urgenci plnění dle uvedeného rozsudku žalobce zjistil, že na registrovaném sídle dle obchodního rejstříku, na adrese adresa, povinný subjekt není znám. Poněvadž za aktuálnost zápisu v obchodním rejstříku je primárně odpovědný statutární zástupce příslušeného subjektu, zástupce dovozuje, že nesplněním této své povinnosti 2. žalovaný uvedl v omyl Obvodní soud pro Prahu 9. Rozsudek č. j. číslo jednací se tak stal pro žalobce zcela bezcenným svou nevymahatelností. První žalovaný způsobil žalobci škodu z pozice konkurzního správce ve věci spisová značka vedeného u Městského soudu v Praze tak, že se ve vztahu k žalobci dopustil zpronevěry části konkurzní podstaty tak, že vyvedl částku žalobcovi zaměstnanecké pohledávky za úpadcem ve výši 20 000 Kč. Žalobce se v roce 2004 dotazoval insolvenčního správce a ten tvrdil, že pohledávka žalobce byla zaplacena před 31. 3. 2003. Žalobce dále poukazuje na to, že Ministerstvo spravedlnosti v rámci odškodňovacího řízení z titulu nepřiměřené délky řízení ve věci spisová značka se dne 4. 11. 2016 vyjádřilo tak, že nárok žalobce na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení odmítlo a zdůvodnilo jej mj. tím, že„ z přehledu uspokojených věřitelů ze dne 6. 2. 2016 vyplývá, že pohledávka žalobce byla vyplacena před rozvrhem“. O tom, že žalobci jeho pohledávka měla být vyplacena před rozvrhem, se žalobce dozvídá dne 4. 11. 2016, a poněvadž žádné plnění z uvedeného titulu nikdy neobdržel, obratem žádá o zaslání kopie jmenovaného přehledu uspokojených věřitelů. Je zřejmé, že informace z dokumentu„ Přehled uspokojených věřitelů“ ze dne 6. 2. 2016, jejímž autorem je prvý žalovaný, je zcela vědomá a účelová nepravda. Žalobce v této věci podal na 1. žalovaného trestní oznámení. Žalobce svou pohledávku přihlásil do konkurzního řízení dne 8. 10. 2002. V konkurzním spise však originál jeho přihlášky chyběl. Ačkoli šlo o typicky zaměstnaneckou pohledávku, z formálního pohledu to byla pohledávka sporná, neboť ji řešil soud. Žalobce proto očekával, že bude uspokojen pouze v případě, že získá uznávací rozsudek, tj. po skončení konkurzu, a to k tíži rezervy, kterou v podobných případech správce z konkursní podstaty normálně vytváří právě za takovým účelem. Ze závěrečné zprávy k rozvrhovému usnesení žalovaného č. 1 však vyplývá, že žádná rezerva na sporné pohledávky vytvořena nebyla. Žalobce tedy utrpěl materiální škodu ve výši 20 000 Kč. Dále utrpěl nemateriální újmu, kterou utrpěl tím, že si prvý žalovaný úmyslně přisvojil cizí majetek, a to pod rouškou a s pravomocemi úřadu správce konkurzní podstaty, tedy zneužitím svěřené pravomoci. Výsledkem tohoto počínání bylo poškození dobrého jména žalobce tím, že úmyslně uváděl v omyl instituce, u nichž se žalobce domáhal svých občanských práv, poškození procesního postavení žalobce ve vyšetřování trestního oznámení na prvého žalovaného, které policejní orgány opakovaně odkládaly s odůvodněním a poukazem na lživou informaci účelově prvým žalovaným deklarovanou, poškození procesního postavení žalobce v jeho postavení ve sporu spisová značka. Žalobce tak pociťuje hlubokou morální újmu, křivdu a bezmocnost.

2. Prvý žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává a navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Prvý žalovaný zejména vznesl námitku promlčení. Dále uvádí, že pokud se žalobce domníval, že jeho pohledávka měla být uspokojena v rámci konkurzního řízení úpadce právnická osoba, měl podat námitky proti konečné zprávě ve znění ze dne 1. 4. 2014, zveřejněné dne 14. 4. 2014, případně napadnout rozvrhové usnesení. Žalobce tak neučinil a ani netvrdí, že by tak učinil. Žalobce sice do konkurzního řízení přihlásil svoji pohledávku ve výši 20 000 Kč, prvý žalovaný ji však neuznal, a to ani jako tzv. pohledávku za podstatou. Žalobce se v takovém případě měl domáhat své pohledávky žalobou proti žalovanému č. 1 dle § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen ZKV), což však opět neučinil. A protože pohledávka nebyla v konkurzním řízení uznána, nebyla ani uspokojena. Konečná zpráva a následné rozvrhové usnesení jsou v právní moci a žalovaný nárok je tak již promlčen, zejména proto, že od zveřejnění konečné zprávy uplynulo více než 6 let. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v rámci konkurzního řízení nečinný, své nároky v konkurzním řízení neuplatnil, nemůže se úspěšně dovolávat svého nároku po skončení konkurzního řízení v novém civilním řízení, které k tomuto účelu neslouží a nemůže nahrazovat řízení o žalobě v rámci konkurzního řízení. Co se týká lživých tvrzení v dopise ze dne 3. 10. 2017 prvý žalovaný uvádí, že z jeho obsahu pouze plyne, že všechny mzdové závazky byly uhrazeny, tím je však míněno oprávněné mzdové závazky zaměstnanců, nikoliv všechny pohledávky zaměstnanců úpadce. Částka 20 000 Kč byla pohledávkou spornou.

3. Druhý žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Aby žalobce mohl být ve svém tvrzeném nároku proti žalovanému č. 2 úspěšný, musel by tvrdit a prokázat zavinění porušení právní povinnosti žalovaného, vznik a výši škody, a především kauzální nexus mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Žádná z těchto podmínek pro vznik na náhradu škody proti druhému žalovanému není dána. Pokud žalobce uvádí, přihlásil svou pohledávku do konkurzu úpadce právnická osoba, a ta dle jeho tvrzení v žalobě v rámci konkurzního řízení nebyla uspokojena, nelze její neuspokojení jako tvrzenou škodu přičítat k tíži žalovaného č. 2 jako tehdejšího statutárního zástupce úpadce, a to ani v případě, že úpadce nebyl, po skončení konkurzu na jeho majetek, vymazán z obchodního rejstříku. Žalobci nemohla tím, že úpadce jako právnická osoba nebyl po skončení konkurzu vymazán z obchodního rejstříku, vzniknout žádná škoda. Skutečnost, že úpadce nebyl po skončení konkurzu vymazán z obchodního rejstříku, neměla a nemohla tedy mít žádný vliv na eventuální možnost uspokojení žalobcovi tvrzené pohledávky. Druhý žalovaný dále uvádí, že v průběhu konkurzního řízení na majetek úpadce právnická osoba, mu zanikla funkce člena statutárního orgánu úpadce, když mu uplynulo funkční období, na něž byl do této funkce jmenován.

4. Z výpisu z rejstříku úpadců pro úpadce právnická osoba vzal soud za prokázané, že na společnost právnická osoba, byl dne 25. 6. 2002 prohlášen konkurz. Usnesením soudu ze dne 14. 7. 2014 byla schválena konečná zpráva o zpeněžování majetku z podstaty a vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkurzní podstaty. Dne 14. 6. 2017 bylo vydáno rozvrhové usnesení a dne 3. 7. 2018 bylo usnesením rozhodnuto o zrušení konkurzu podle § 44 odst. 1 písm. b) ZKV.

5. Z vyrozumění stát. instituce ze dne 22. 8. 2019 vzal soud za prokázané, že stát. instituce odložila trestní oznámení žalobce označené jako„ anonymizováno 5 slov“, kdy v rámci tohoto řízení celé jméno žalovaného sdělil, že k výplatě pohledávek, které měly být vyplaceny před rozvrhem, předcházelo posouzení jejich správnosti, a v tomto případě správce údajnou pohledávku anonymizováno celé jméno žalobce nikdy neuznal, a to ani jako pohledávku za podstatou. Policejní orgán věc uzavřel, že nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplynulo důvodné podezření ze spáchání trestného činu, když ze spisu byla vyžádána zpráva anonymizováno celé jméno žalovaného, ze které jasně vyplynulo, že pohledávka anonymizováno celé jméno žalobce nebyla nikdy uznána a vyplacena. Jmenovaný nepodal žalobu proti anonymizováno celé jméno žalovaného.

6. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

7. Podle ustanovení § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ObčZ) škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě škody vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

8. Podle ust. § 23 odst. 1 ZKV pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkurzních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamenává v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam.

9. Podle ust. § 23 odst. 2 ZKV konkurzní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurz proti popírajícím konkurzním věřitelům správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání, a pohledávku mohou uplatnit jen co do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud.

10. Podle ustanovení § 33 odst 2 ZKV částky připadající mimo jiné na nároky, které věřitelé včas uplatnili a správce je popřel, se složí do úschovy u soudu a po splnění podmínek se rozvrhnou novým rozvrhovým usnesením

11. Žalobce svůj nárok na náhradu škody ve výši 20 000 Kč odvíjí od pohledávky, kterou měl jako zaměstnanec vůči svému zaměstnavateli, společnosti právnická osoba Jednalo se o mzdové nároky žalobce za měsíce leden a únor 2002.

12. Právní teorie i judikatura požaduje pro naplnění vzniku povinnosti nahradit újmu splnění čtyř základních předpokladů: 1) porušení povinnosti (protiprávní čin), 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi protiprávním činem a škodou, 4) zavinění.

13. Mezi účastníky bylo v řízení nesporné, že na majetek společnosti právnická osoba, IČO, bylo vedeno konkurzní řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. spisová značka, a to od 17. 6. 2002 do 3. 7. 2018, kdy bylo vydáno usnesení o zrušení konkurzu. Žalobce měl za touto společností pohledávku z pracovněprávního vztahu za období před prohlášením konkurzu. Pokud ve vztahu k žalovanému č. 2 žalobce odvíjí svůj nárok na náhradu škody jako přímý důsledek porušení povinnosti druhého žalovaného jako statutárního orgánu společnosti právnická osoba, podání návrhu na výmaz této společnosti a dále na neuvedení do souladu adresy skutečného sídla žalobce a sídla zapsaného v obchodním rejstříku, pak je zjevné, že i pokud by bylo v řízení prokázáno, že žalovaný č. 2 se dopustil porušení těchto povinností, tak porušením těchto povinností nemohlo dojít ke vzniku škody na straně žalobce, tak jak je žalobcem vymezena. Žalobce ostentativně přehlíží fakt, že společnost právnická osoba, prošla konkurzem a v rámci konkurzního řízení byl zpeněžen veškerý majetek úpadce. Z konečné zprávy je zřejmé, že celkové příjmy v majetkové podstatě činily 439 210 099,86 Kč, výdaje z majetkové podstaty činily 404 542 798,97 Kč, a k uspokojení věřitelů v rámci rozvrhu tak byla k dispozici částka 34 667 300,89 Kč. Z uvedené konečné zprávy je zřejmé, že veškerý majetek úpadce byl zpeněžen a výtěžek ze zpeněžení byl rozdělen mezi věřitele se zjištěnými pohledávkami. Po skončení konkurzního řízení tak byla společnost právnická osoba, zcela bez majetku. Z tohoto je tedy zřejmé, že případné pochybení druhého žalovaného nemohlo mít žádný vliv na faktickou nedobytnost pohledávky žalobce ve výši 20 000 Kč, která mu byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci spisová značka. Konstrukce žalobce, že za škodu, která mu měla vzniknout ve výši 20 000 Kč, odpovídá žalovaný č. 2, je tak zcela lichá. Vzhledem k uvedenému bylo v řízení nadbytečné, zejména s ohledem na ekonomiku řízení zabývat se otázkou, zda se 2. žalovaný dopustil tvrzeného porušení povinnosti, neboť i pokud by se nějakého porušení povinnosti dopustil, takovéto porušení povinnosti nemohlo mít za následek škodu na straně žalobce.

14. Rovněž konstrukce žalobce, která dle jeho názoru měla zakládat odpovědnost prvého žalovaného za škodu ve výši 20 000 Kč, tedy škodu odpovídající shora popsanému mzdovému nároku žalobce, je naprosto nesmyslná. Žalobce přihlásil svou pohledávku v rámci konkurzního řízení, správcem konkurzní podstaty však nebyla zjištěna. Žalobce měl v takovém případě možnost postupovat v souladu s ust. § 23 odst. 2 ZKV. Měl možnost podat proti prvému žalovanému incidenční žalobu, což však žalobce neučinil. Žalobce rovněž nevznesl žádný z opravných prostředků, ani proti usnesení o schválení konečné zprávy, ani proti rozvrhovému usnesení. Pokud snad žalobce tvrdí něco o zpronevěře částky 20 000 Kč ze strany prvého žalovaného, tak k tomuto ani na výzvu soudu nedoplnil relevantní skutková tvrzení a neoznačil žádné důkazy.

15. Pokud snad žalobce klade prvému žalovanému za vinu, že nevytvořil„ rezervní fond“, ze kterého by byla pohledávka žalobce uspokojena, pak měl žalobce zřejmě na mysli postup dle ustanovení § 33 odst. 2 ZKV, dle kterého se částka připadající na nároky věřitelů, které byly správcem popřeny, složí do úschovy soudu a vyplatí na základě samostatného rozvrhového usnesení; I tyto pohledávky by však případně měly být uvedeny v rozvrhovém usnesení (srov. rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 5553/2017) a bylo opět na žalobci, pokud zde toto v rozvrhovém usnesení chybělo, aby podal proti rozvrhovému usnesení odvolání, což však žalobce neučinil. I v tomto případě tak není dána příčinná souvislost mězi tvrzeným pochyběním správcě a tvrzenou škodou na straně žalobce.

16. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, kdy z tvrzení žalobce nevyplývá, že by se prvý žalovaný, ani druhý žalovaný, dopustili porušení právní povinnosti, která by měla za následek vznik škody na straně žalobce, soud žalobu co do částky 20 000 Kč zamítl.

17. Ve vztahu k prvému žalovanému žalobce dále požadoval nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč. Žalobce zde pochybení správce konkurzní podstaty odvozuje od toho, že dne 4. 11. 2016 Ministerstvo spravedlnosti v rámci svého stanoviska č. j. spisová značka uvádí, že pohledávka žalobce měla být v rámci konkurzního řízení uspokojena. Za situace, kdy pohledávka žalobce v rámci konkurzního řízení nebyla správcem uznána a nebyla tak zjištěna, je naprosto zřejmé, že takováto nezjištěná pohledávka nemohla být v rámci konkurzního řízení, a to ani jako pohledávka zapodstatová, ani jako pohledávka uspokojovaná v rámci rozvrhového usnesení, uspokojena. Fabulace žalobce o tom, že se snad prvý žalovaný někdy dopustil ve vztahu k Ministerstvu spravedlnosti či ve vztahu k některému z policejních orgánů chybného sdělení o tom, že pohledávka žalobce měla být uspokojena před rozvrhem, za situace, kdy žalobce moc dobře věděl, že k tomuto dojít nemohlo, neboť jeho pohledávka nebyla v rámci konkurzního řízení zjištěna, nemohlo založit žádnou nemajetkovou újmu na straně žalobce. Žalobce zcela úmyslně vytrhuje tvrzené pochybení prvého žalovaného z celkového kontextu konkurzního řízení; z tvrzení žalobce navíc není zřejmé, kdy se prvý žalovaný měl tohoto pochybení konkrétně dopustit, žalobce tak odvozuje pouze ze sdělení Ministerstva spravedlnosti. V daném případě soud neshledal vznik nemajetkové újmy na straně žalobce, rovněž ani příčinnou souvislost mezi případným pochybením správce konkurzní podstaty celé jméno žalovaného a tvrzenou nemajetkovou újmou na straně žalobce. Ani v tomto ohledu tak nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za újmu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem soud žalobu zamítl v plném rozsahu.

18. Nelze opomenout rovněž námitku promlčení vznesenou prvým žalovaným. Je nepochybné, že pokud měl nárok žalobce na náhradu škody spojitost s předmětným konkurzním řízením, pak je zřejmé, že nejpozději v okamžiku vydání usnesení o schválení konečné zprávy ze dne 14. 7. 2014, tak minimálně zveřejněním konečné zprávy se žalobce dozvěděl o tom, že nebyl vytvořen„ rezervní fond“ na zaplacení sporných pohledávek. Pokud by tedy soud přistoupil na tuto konstrukci žalobce, pak by takovýto nárok na náhradu škody byl promlčen. Rovněž co se týká nároku na náhradu nemajetkové újmy, tak tento by byl zcela jistě promlčen, neboť jak žalobce uvedl, dne 4. 11. 2016 se dozvídá, že jeho pohledávka měla být vyplacena před rozvrhem, již v tomto okamžiku tak žalobci zřejmě měla tvrzená nemajetková újma vzniknout. Žaloba však byla podána až dne 10. 6. 2020, tedy více než 3 roky a 7 měsíců po okamžiku, kdy se žalobce měl dozvědět o okolnostech vzniku nemajetkové újmy; tedy od okamžiku, kdy počala ve smyslu ustanovení § 619 odst. 2 ObčZ běžet promlčecí doba. Právo na odčinění nemajetkové újmy se dle ustanovení § 612 ObčZ ve spojení s ustanovením § 629 ObčZ promlčuje ve lhůtě 3 let.

19. Ve vztahu k nároku na náhradu majetkové újmy nebyla námitka promlčení 1. žalovaným vznesena důvodně, neboť o okolnostech rozhodných pro běh promlčecí doby se žalobce dozvěděl vydání rozvrhového usnesení a jeho zveřejněním; rozvrhové usnesení bylo vydáno dne 14. 6. 2017, promlčecí doba tak uplynula nejdříve dne 14. 6. 2020 a žaloba byla podána 10. 6. 2020.

20. Ve výroku o nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy dle úspěchu účastníků ve věci. Ve věci byli zcela úspěšní žalovaní, a mají tak právo na náhradu nákladů řízení. Prvému žalovanému vznikly náklady řízení ve výši 22 990 Kč, které se sestávají z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby á 3 500 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě, 1x nahlížení do spisu a 2x účast na jednání soudu, počítáno z tarifní hodnoty 60 000 Kč)), 5x režijní paušál á 300 Kč a příslušné DPH ve výši 3 990 Kč.

21. Druhému žalovanému vznikly náklady řízení ve výši 14 913,25 Kč, které se sestávají z odměny advokáta za 4 úkonů právní služby á 1 500 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a 2x účast na jednání soudu, počítáno z tarifní hodnoty 10 000 Kč)), 4x režijní paušál á 300 Kč, náhrada za ztrátu času v rozsahu 0 půlhodin á 100 Kč a cestovné za 2 cesty obec – obec a zpět (celkem 464 km při průměrné spotřebě 8,40 Kč) a příslušné DPH ve výši 2588,25 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalobce povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, můžou se žalovaní domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.