OSPH02 47 C 28/2020-67

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného údaje o žalované anonymizováno 5 slov adresa ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 202 500 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení se co do částky 19 125 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 16 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 875 Kč od 6. 9. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 125 Kč od 6. 9. 2020 do 5. 11. 2020, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 169 500 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 6. 9. 2020 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 165 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobou podanou dne 9. 11. 2020 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 202 500 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 6. 9. 2020 do zaplacení, jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen okresní soud) pod sp. zn.: 11 C 207/2007 s tím, že celková doba trvání řízení v délce více než 12 let je nepřiměřená. Zdůraznil, že svým jednáním nezavdal příčinu k vzniklým průtahům. Uvedl, že žaloba byla podána správcem konkurzní podstaty úpadce právnická osoba, Ing. jméno příjmení a žalobcem v postavení žalovaného byla vnímána jako prostředek stupňování šikany vůči vedlejší účastnici sporu v naříkaném řízení. Ačkoliv netvrdil konkrétní průtahy v řízení, má za to, že celková délka řízení je naprosto nepřiměřená.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 9. 11. 2020 uvedla, že u ní žalobce dne 5. 3. 2020 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 205 500 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn.: 11 C 207/2007. K projednání žádosti žalobce došlo dne 5. 11. 2020 s tím, že žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 19 125 Kč. Žalovaná uvedla, že naříkané řízení ve vztahu k žalobci trvalo 12 let a 3 měsíce, když v řízení byla shledána výrazná období nečinnosti, a to před odvolacím soudem (únor 2009 - červen 2010; leden 2015 – květen 2016, listopad 2017 – červenec 2019). Při stanovení výše zadostiučinění vycházela s ohledem na celkovou délku řízení ze základní částky 17 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Dále přistoupila ke snížení základní částky o 20 % z důvodu procesní složitosti řízení a o dalších 20 % z důvodů počtu stupňů soudní soustavy podílejících se na rozhodování v předmětném řízení. Poukázala, že v průběhu řízení bylo třikrát rozhodováno Ústavním soudem ČR, dvakrát rozhodoval též Nejvyšší soud ČR. Zdůraznila, že předmětem namítaného řízení byla částka 6 000 Kč s příslušenstvím a po roce 2014 dokonce již jen částka 5 100 Kč s příslušenstvím. Se zřetelem na skutečnost, že se jednalo o objektivně velmi nízkou částku, přistoupila ke snížení základní výše zadostiučinění o dalších 50 %, a to přestože si je vědoma, že byl předmětem naříkaného řízení pracovněprávní spor. Závěrem konstatovala, že poskytnutou výši zadostiučinění považuje za zcela přiměřenou a odpovídající okolnostem případu a není dán důvod pro její navýšení, a proto navrhla žalobu zamítnout.

3. V podání z 20. 11. 2020 žalobce uvedl, že ze strany žalované došlo k projednání jeho nároku a byla mu vyplacena částka ve výši 19 125 Kč, jak rovněž vyplývá i z vyjádření žalované z 9. 11. 2020. Při jednání konaném dne 11. 1. 2021 vzal tedy žalobce žalobu zpět co do této částky, a to z důvodu její úhrady žalovanou v době po podání žaloby.

4. Dle ust. § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela, dle odst. 2 věta druhá tamtéž je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Soud na základě uvedeného řízení částečně zastavil (výrok I.).

5. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

6. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce uplatnil nárok u žalované dne 5. 3. 2020, přičemž žalovaná uznala nárok žalobce co do základu, avšak požadované zadostiučinění zcela nepřiznala, což sdělila svým stanoviskem ze dne 5. 11. 2020.

7. Ze spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 11 C 207/2007 zjistil zdejší soud následující podstatné skutečnosti. Řízení o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 6 000 Kč s přísl. bylo zahájeno podáním žaloby dne 30. 3. 2007 u Krajského soudu v Brně. Žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení žalovaného a dne 25. 5. 2007 do spisu založil plnou moc pro svého právního zástupce. Usnesením z 6. 8. 2007 byli účastníci vyzváni, aby se vyjádřili k postupu krajského soudu ohledně věcné nepříslušnosti. Vyjádření žalobce došlo soudu dne 23. 8. 2007. Referátem soudu ze 17. 9. 2007 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Olomouci dne 24. 9. 2007. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 27. 9. 2007 bylo rozhodnuto, že věcně příslušnými jsou okresní soudy, rozhodnutí bylo účastníkům rozesláno dne 12. 10. 2007 a dne 20. 11. 2007 byl spis zaslán Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou. Usnesením okresního soudu z 8. 1. 2008 byl žalovaný vyzván, aby se vyjádřil k žalobě. Žalovaný se vyjádřil podáním došlým soudu dne 24. 1. 2008. Referátem soudu z 11. 3. 2008 bylo nařízeno jednání na 7. 5. 2008. Replika žalobce došla soudu dne 27. 3. 2008. Dne 7. 5. 2008 proběhlo jednání před okresním soudem. Rozsudkem ze 7. 5. 2008 byla žaloba zamítnuta, rozsudek byl účastníkům rozeslán referátem soudu z 26. 5. 2008. Žalobce si podal proti rozsudku dne 10. 6. 2008 odvolání. Referátem soudu z 12. 6. 2008 bylo odvolání žalobce zasláno žalovanému k vyjádření. V období od 24. 6. do 29. 8. 2008 byl spis zapůjčen kárnému senátu Vrchního soudu v Olomouci. Spis byl proto předložen Krajskému soudu v Brně dne referátem z 24. 6. 2008 až dne 5. 9. 2008. Vyjádření žalovaného k podanému odvolání došlo dne 1. 7. 2008, žalobci bylo zasláno referátem soudu z 11. 8. 2008. Dne 30. 9. 2008 byl soudu doručen návrh na vstup vedlejšího účastníka na straně žalovaného. Z důvodu vznesené námitky podjatosti všech soudců KS v Brně se všichni soudci museli stran této námitky vyjádřit, spis byl předložen Vrchnímu soudu v Olomouci dne 18. 12. 2008 referátem soudu z 10. 12. 2008. Dne 19. 12. 2008 došlo podání žalovaného k prověření aktivní legitimace žalobce. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 22. 1. 2009 bylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudců odvolacího soudu vznesené žalobcem, usnesení bylo účastníkům rozesláno dne 17. 2. 2009. Spis byl předložen Krajskému soudu v Brně dne 3. 3. 2009 z důvodů vyloučení soudců senátu 15 Co. Úřední záznam o přidělení jinému senátu z 5. 3. 2009. Dne 22. 4. 2010 bylo doručeno podání žalobce. Referátem soudu z 8. 6. 2010 byl zaslán účastníkům přípis. Usnesením krajského soudu z 8. 6. 2010 byl žalobce vyzván k doplnění svého podání. Podání žalobce k výzvě soudu došlo dne 13. 7. a 19. 7. 2010. Podání žalobce bylo účastníkům rozesláno referátem soudu z 2. 8. 2010. Souhlas s přistoupením vedlejšího účastníka žalovaným byl soudu doručen dne 3. 8. 2010 a 18. 8. 2010 doplnění. Vyjádření vedlejšího účastníka bylo soudu doručeno dne 25. 8. 2010. Referátem soudu z 31. 8. 2010 byla podání rozeslána účastníkům sporu. Dne 9. 9. 2010 byl spis předložen opětovně Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o námitce podjatosti. Usnesením z 24. 2. 2011 bylo vrchním soudem rozhodnuto o námitce podjatosti. Usnesení bylo účastníkům rozesláno dne 5. 4. 2011. Usnesením soudu z 11. 4. 2011 nebyl připuštěn vstup vedlejšího účastníka do řízení na straně žalovaného. Rozhodnutí bylo účastníkům rozesláno dne 2. 5. 2011. Usnesením Krajského soudu v Brně z 2. 5. 2011 byli účastníci vyzváni, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Vyjádření žalovaného i žalobce došlo soudu dne 10. 5. 2011. Referátem soudu z 11. 5. 2011 bylo nařízeno jednání na 2. 6. 2011 Vedlejší účastník si podal odvolání dne 16. 5. 2011. Referátem z 16. 5. 2011 bylo odročeno nařízené jednání z důvodu podaného odvolání do rozhodnutí o nepřipuštění vedlejšího účastníka. Odvolání žalovaného do stejného rozhodnutí bylo soudu doručeno dne 17. 5. 2011. Dne 17. 6. 2011 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Spis byl bez věcného vyřízení vrácen Krajskému soudu v Brně dne 19. 7. 2011 Vrchnímu soudu v Olomouci byl spis předložen dne 16. 8. 2011 na základě zprávy soudu z 2. 8. 2011. Odvolací řízení proti tomuto rozhodnutí bylo zastaveno rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci z 22. 9. 2011. Rozhodnutí bylo účastníkům rozesláno referátem soudu z 3. 11. 2011 a následně byl spis předložen Ústavnímu soudu Ústavní stížnosti žalovaného i vedlejšího účastníka byly odmítnuty usnesením soudu z 9. 11. 2011 a 27. 12. 2011. Referátem soudu ze 4. 1. 2012 byl spis dne 23. 1. 2012 vrácen Krajskému soudu v Brně. Referátem z 27. 1. 2012 bylo nařízeno jednání na 2. 3. 2012. Dne 30. 2. 2012 byl soudu doručen návrh na přistoupení vedlejší účastnice a žádost o odročení jednání. Přípisem soudu z 23. 2. 2012 byli účastníci vyzváni k doplnění svých podání. Vyjádření žalobce bylo soudu doručeno dne 29. 2. 2012. Emailem z 1. 3. 2012 byli účastníci vyrozuměni o odročení jednání z důvodu nutnosti rozhodnout o dalším návrhu na přistoupení vedlejší účastnice. Referátem z 2. 3. 2012 byly účastníkům zaslány přípisy soudu. Stanovisko žalovaného bylo doručeno soudu dne 8. 3. 2012. Usnesením soudu z 23. 3. 2012 byl připuštěn vstup vedlejší účastnice na straně žalovaného do řízení, rozhodnutí bylo rozesláno dne 29. 3. 2012. Odvolání žalobce došlo soudu dne 11. 4. 2012. Na základě zprávy z 12. 4. 2012 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 24. 4. 2012. Odvolací řízení bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 22. 5. 2012 zastaveno. Usnesení bylo účastníkům rozesláno dne 11. 6. 2012 spolu s předvoláním na jednání dne 29. 6. 2012. Dne 26. 6. 2012 bylo soudu doručeno odvolání žalobce a další námitka podjatosti. Usnesením z 26. 6. 2012 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku. Referátem z téhož dne bylo rozhodnuto o odročení jednání a účastníkům bylo rozesláno podání žalobce. Vyjádření vedlejší účastnice bylo soudu doručeno dne 3. 7. 2012. Stanovisko žalovaného bylo soudu doručeno dne 3. 7. 2012. Podání stran byla rozeslána referátem soudu z 9. 7. 2012. Dne 12. 7. 2012 byl soudu doručen návrh na zrušení usnesení o zaplacení soudního poplatku. Usnesením Krajského soudu v Brně z 12. 7. 2012 bylo zrušeno rozhodnutí soudu z 26. 6. 2012, usnesení bylo rozesláno dne 25. 7. 2012. Na základě zprávy z 23. 8. 2012 byl spis předložen dne 30. 8. 2012 Vrchnímu soudu v Olomouci. Usnesením vrchního soudu bylo dne 25. 10. 2012 opět rozhodnuto o námitce podjatosti a o nepřikázání věci Krajskému soudu v Ostravě. Rozhodnutí byla účastníkům rozeslána dne 4. 12. 2012 Nejvyššímu soudu byl spis předložen dne 17. 1. 2013. Usnesením Nejvyššího soudu z 28. 2. 2013 bylo rozhodnuto, že se věc nepřikazuje jinému soudu. Rozhodnutí byla rozeslána účastníkům dne 10. 4. 2013, když spis byl vrácen dne 29. 3. 2013. Dne 30. 4. 2013 bylo nařízeno jednání na 14. 6. 2013. Dne 13. 6. 2013 bylo z důvodu nemoci soudce jednání odročeno. Dne 1. 7. 2013 bylo nařízeno jednání na 27. 9. 2013. Dne 24. 9. 2013 bylo doručeno podání žalovaného. Dne 27. 9. 2013 proběhlo jednání u soudu a rozsudkem z 2. 10. 2013 byl rozsudek soudu I. stupně ze 7. 5. 2008 potvrzen. Rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 7. 11. 2013. Dne 27. 12. 2013 bylo podáno dovolání žalobce s tím, že dne 31. 1. 2014 bylo rozesláno dalším účastníkům. Na základě zprávy z 27. 1. 2014 bylo rozhodnutí předloženo Nejvyššímu soudu dne 11. 2. 2014. Dne 11. 2. 2014 bylo doručeno vyjádření žalovaného k dovolání žalobce a dne 7. 2. 2014 vyjádření vedlejší účastnice. Nejvyšší soud rozsudkem z 11. 11. 2014 částečně dovolání odmítl a ve zbytku zrušil rozsudek odvolacího soudu, rozhodnutí bylo účastníkům rozesláno dne 26. 11. 2014, kdy byl spis vrácen okresnímu soudu. Referátem z 9. 1. 2015 byl spis opětovně předložen Krajskému soudu v Brně. Dne 8. 1. 2015 bylo soudu doručeno podání vedlejší účastnice. Dne 21. 5. 2015 byla odmítnuta ústavní stížnost vedlejší účastnice. Dne 31. 5. 2016 rozhodl odvolací soud o zrušení rozsudku okresního soudu. Rozhodnutí bylo rozesláno na základě referátu z 8. 8. 2016 dne 17. 8. 2016. Referátem soudu z 16. 9. 2016 byl žalobce vyzván k doplnění skutkových tvrzení. Dne 20. 10. 2016 bylo nařízeno jednání na 30. 11. 2016. Dne 24. 10. 2016 byla doručena žádost vedlejší účastnice o odročení jednání z důvodu dovolené v témže období. Dne 31. 10. 2016 bylo jednání odročeno na 16. 12. 2016. Dne 21. 11. 2016 byla doručena žádost žalovaného o odročení jednání z důvodu zahraniční cesty. Dne 29. 11. 2016 bylo jednání odročeno na 18. 1. 2017. Dne 7. 12. 2016 byla doručena žádost žalobce o odročení jednání z důvodu duplicity jednání. Dne 28. 12. 2016 bylo jednání odročeno na 25. 1. 2017. Dne 9. 1. 2017 byl soudu doručen návrh důkazů. Jednání se konalo dne 25. 1. 2017, bylo rozhodnuto o částečném zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby co do částky 295,20 Kč. Referátem z 26. 1. 2017 byla učiněna výzva k součinnosti, dne 8. 2. 2017 bylo soudu doručeno doplnění skutkových tvrzení ze strany žalobce a žalovaného. Dne 27. 4. 2017 bylo nařízeno jednání na 24. 5. 2017. Dne 22. 5. 2017 byla doručena žádost žalobce o odročení jednání z důvodu indispozice právního zástupce. Dne 22. 5. 2017 bylo jednání odročeno na 28. 6. 2017. Při jednání konaném dne 28. 6. 2017 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Dne 21. 8. 2017 bylo podáno žalobcem odvolání, když usnesením z 13. 9. 2017 byl žalobce vyzván k odstranění vad. Doplnění odvolání žalobce bylo soudu doručeno dne 4. 10. 2017, ostatním účastníkům bylo rozesláno dne 9. 10. 2017. Vyjádření vedlejší účastnice a žalovaného bylo soudu doručeno dne 11. 10. 2017 a spis byl dne 13. 11. 2017 předložen odvolacímu soudu, přičemž v období od 18. 10.- 6.11 byl připojen u spisu sp. zn.: 8 C 29/2008. Dne 24. 7. 2019 proběhlo jednání a rozsudkem odvolacího soudu z 31. 7. 2019, byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 4. 9. 2019 s tím, že právní moci nabyl dne 20. 9. 2019.

8. Pro posouzení výše přiměřeného zadostiučinění byl hlavním důkazem spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, které vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a další žalobcem navržené důkazy pro nadbytečnost zamítl.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 5. 3. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným. Mezi účastníky ani nebylo sporu o tom, že ve věci byl dán odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce naříkaného řízení), avšak sporným zůstalo, jaké zadostiučinění by se mělo žalobci dostat.

17. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 25. 5. 2007, kdy do spisu založil plnou moc pro svého právního zástupce do 20. 9. 2019, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu z 31. 7. 2019, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu z 28. 6. 2017. Tímto okamžikem skončila nejistota žalobce ohledně výsledku napadeného řízení. Řízení tedy trvalo 12 let a 3 měsíce. Se zřetelem na nespornost skutečnosti, že naříkané řízení bylo ve smyslu ust. OdpŠk nepřiměřené dlouhé, se soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění dále zabýval toliko kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu z 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen„ Stanovisko“).

18. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. S ohledem na celkovou délku řízení 12 let a 3 měsíce dospěl soud k závěru, že konstatování porušení práva není dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a proto je třeba nahradit újmu v penězích.

19. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 12 let a 3 měsíce, přiznal soud žalobci základní částku ve výši 180 000 Kč, když vycházel z částky 16 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 16 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 333 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 16 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá.

20. Žalobce se v žalobě domáhal odčinění ve výši 18 000 Kč za jeden rok řízení, avšak jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud vychází při rozhodování o výši odškodnění ze základní částky 15 000 Kč Horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené zvýšit základní částku toliko na 16 000 Kč.

21. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení relativně právně složité, avšak složitost věci pak soud spatřuje především ve složitosti procesní. V dané věci se jednalo o řízení o vydání bezdůvodného obohacení, jež měl žalobce získat vyplacením odměn na základě neplatných dohod o provedení práce. Nejprve bylo nezbytné postavit na jisto, zda dohoda byla uzavřena platně a následně, jaká odměna za provedenou práci žalobci náleží. Nicméně řízení bylo zatíženo zejména opakovanými procesními návrhy účastníků, když soud musel třikrát rozhodovat o podané námitce podjatosti vůči všem soudcům odvolacího soudu. Dále soud musel opakovaně rozhodovat o připuštění či nepřipuštění vedlejšího účastníka na straně žalované s tím, že tyto návrhy byly podány s odstupem několika let. Navíc po přistoupení vedlejší účastnice na stranu žalovaného, se soud musel vypořádávat nejen s procesními návrhy žalobce a žalovaného, ale též vedlejší účastnice, jež svých procesních práv využívala a mnohost účastníků vždy klade na soud větší nároky. Nelze odhlédnout, že žaloba byla podána u věcně nepříslušného soudu, spis musel být tedy předkládán nadřízenému soudu k rozhodnutí. V řízení byl také podán návrh na přikázání věci jinému soudu, přičemž o tomto návrhu rozhodoval i Nejvyšší soud. Nadto nelze odhlédnout, že řízení zatěžovaly i vztahy mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalované, jež mezi sebou vedli další soudní spory. Soud tedy zohlednil všechny tyto složitosti, právní a zejména procesní a základní částku snížil o 40%.

22. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, třikrát rozhodoval i Ústavní soud. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Nejvyšší soud v posuzovaném řízení rozhodoval dvakrát. Odvolací soud ve věci samé rozhodoval třikrát. Soud vycházeje z toho, že v rámci složitosti řízení je třeba jednotlivé důvody složitosti vnímat pro účely posouzení, zda, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srovnej rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018), proto snížil s ohledem na zmiňovaný počet stupňů a vícečetnou rozhodovací činnost Ústavního soudu základní částku o dalších 40 %.

23. Význam řízení pro žalobce soud posoudil z hlediska objektivního i subjektivního. Z objektivního hlediska s tímto typem sporu je sice obecně Evropským soudem pro lidská práva shledáván vyšší význam řízení, neboť se jedná o spor vyvěrající z pracovněprávních vztahů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), když tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010), nicméně soud musel zohlednit, že předmětem namítaného řízení byla částka nejprve 6 000 Kč a později již dokonce jen částka ve výši 5 100 Kč. U subjektivního kritéria významu řízení pro žalobce, jež je třeba odvíjet od výše peněžitého plnění, které bylo předmětem posuzovaného řízení, soud shledal význam pro žalobce jako velmi nízký, za nějž by jinak přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění, což však s ohledem na skutečnost, o jaký typ sporu se objektivně jednalo, neudělal. Zde si dovoluje soud odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ve kterém je judikováno, že„ není důvodné, aby výše poskytnutého zadostiučinění přesahovala výši peněžitého plnění, která je předmětem posuzovaného řízení“. Poukazoval-li žalobce na perzekuci celé jeho rodiny, předmětem namítaného řízení byla jen žaloba podaná vůči žalobci a z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že matka i otec žalobce se snažili do řízení přistoupit dobrovolně. Konečně namítal-li žalobce, že svou účast na soudních jednáních musel řešit v práci se svým nadřízeným, jedná se o běžný„ diskomfort“, jež je se soudním řízením jako takovým spjat a soud v něm nespatřuje důvod pro navýšení částky přiznaného zadostiučinění.

24. Pokud pak jde o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel. Na vrub žalobce jde jen jediná žádost o odročení jednání z důvodů zahraniční cesty, a to dne 21. 11. 2016, proto soud k žádnému snížení zadostiučinění z tohoto důvodu nepřistoupil.

25. Jako poslední z hledisek soud zohlednil postup soudů jakožto orgánů veřejné moci během řízení. Ve věci nebyly žalobcem žádné konkrétní průtahy tvrzeny a soud shledal průtahy toliko v řízení před odvolacím soudem, nicméně za ty je již žalobce odškodněn tím, že bylo konstatováno porušení jeho práva a soud přistoupil k finančnímu zadostiučinění. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům a taková pochybení tamní soud v postupu soudu v posuzované věci neshledal.

26. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 16 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 80 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 36 000 Kč. Z této částky žalovaná již žalobci vyplatila 19 125 Kč, náleží mu proto částka 16 875 Kč (36 000 – 19 125). Soud má za to, že uvedená částka je zcela odpovídající okolnostem případu, a to zejména i s odkazem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, když předmětem naříkaného řízení byla spolu se zákonnými úroky a náklady řízení částka nepřevyšující 35 000 Kč a soud žádné významné okolnosti pro další navýšení finančního zadostiučinění nezjistil.

27. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 6. 9. 2020 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 5. 3. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 5. 9. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 6. 9. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001) s tím, že v části, v níž bylo řízení zastaveno pro plnění žalované po podání žaloby, soud přiznal úrok z prodlení do dne zaplacení částky žalovanou, tj. do 5. 11. 2020 s tím, že den úhrady této částky učinili účastníci nesporným na jednání dne 11. 1. 2021.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 3 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé a účasti na jednání dne 11. 1. 2021. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za ztrátu času v rozsahu 6 započatých půlhodin á 100 Kč (dle § 14 advokátního tarifu). K tomu cestovné vozidlem údaje o vozidle, anonymizováno: anonymizováno obec – obec a zpět při počtu kilometrů při jedné jízdě 304, se základní náhradou za 1 km 4,40 Kč při ceně PHM 27,20 Kč litr, při spotřebě 4,7 l /100 km = sazba za 1 km – celkem 5,70 Kč (4,40 + 1,30). Tedy 304 km x 5,70 Kč = 1 733 Kč (cestovné dne 11. 1. 2021). Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z jeho odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Pro úplnost soud uvádí, že účelným neshledal úkon právní služby – replika k vyjádření žalované z 20. 11. 2020, když k ní žalobce nebyl vyzván a s ohledem na skutečnost, že nesouhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, mohl veškerou svou argumentaci uplatnit právě u nařízeného jednání. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

29. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.